Proč jsem měl taky tátu rád.

Táta byl pěknej poděs, ale odvaha mu chyběla. Psal se rok 1943, to bylo tátovi rovných dvacet let.
Jednou mi vyprávěl jak mu jeho naprosto vyrovnaný a hodný táta, což mohu potvrdit,
dal jednou facku, až mu málem uletěla hlava.Moc jsem to nechápal, protože můj děda byl opravdu kliďas.Sice se říká, že jablko nepadne daleko od stromu, ale také se říká,
že výjimka potvrzuje pravidlo.
Tohle jablko se opravdu odkutálelo hodně daleko od stromu.

No, a co se tehdy stalo?, ptal jsem se táty, a on mi začal vyprávět jak vydlabal velkou dýni a pak v ní ukryl mák.
Dal jí do sítěné tašky(to se zřejmě držel přísloví-pod svícnem je největší tma) a vydal se vlakem směrem do Prahy.V té době byli již němčouři hodně rozezlení, a za pašování máku,
byl stanoven trest smrti celé rodiny.

Když mi táta dovyprávěl tuhle historku, vůbec jsem se nedivil, že se děla tak rozčílil.
No, ale naštěstí si tu facku vzal tehdy k srdci, uvědomil si jakou tragédii by tím způsobil, a bylo po pašování máku.
No, a na vysvětlenou, mák se tehdy hojně používal v lékařství a proto byl tak vzácný.
Na nádražích hojně probíhaly německé kontroly a když si uvědomím, že by tehdy táta s tou síťovkou zakopl, tak jsem zde toto psaní již nenapsal.
Táta měl tehdy velkou kliku, a já vlastně taky, že jsem se narodil, a teď tu jsem pro svojí milovanou ženu bolavěnku (je po čtyřech vážných operacích břicha), je v invalidním důchodu a přes všechny své další neduhy chodí na půl úvazku do práce.Pracuje jako recepční v domově důchodců a je na klienty moc hodná a oni jí mají také moc rádi.
Je to Skvělá ženská, lepší bych nenašel.