Minulost nezměníš

Málokdo si umí představit, jaké to je žít v zajetí lidí, kterým na Vás nezáleží. Je jim jedno, jak se cítíte. Důležité je pro ně jejich vlastní potěšení a uznání přátel. Pokud je člověk čímkoli odlišný od okolí, s největší pravděpodobností se s tím setká - ŠIKANA. Nejhorší je, když se s tím musí prát malé osmileté dítě. Vnímání tohoto človíčka je ve vývinu, teprva se učí o světě a už musí čelit tak složitým situacím. Po pár letech to zanechá velké černé stopy nejen na duši, ale i na vnímání okolního světa. K tomu všemu stačí, aby ten malý človíček měl nadváhu, neznačkové oblečení a neúplnou rodinu. Až takto zlí dokážou být děti. Bohužel od rodiny žádná podpora, žádné řešení. Pouhá poznámka od prarodičů, že oni také zažili šikanu a museli se s tím poprat. Tohle vše až do puberty, kdy už ten dříve malý a veselý človíček opravdu začíná přemýšlet nad slovy, které skoro denně slýchal. Zabij se! Jsi zbytečná! V životě stejně nic nedokážeš! Jen tu překážíš! Jednoho dne, necelých půl roku po 15 narozeninách už psychika nevydržela. Doma hodně prášků, Ibalgin, Paralen, Neurol... Dokonce i nějaká láhev rumu. Vše zabalit do tašky a jde se. Pevně rozhodnuta konečně všem splnit jejich přání, zmizet z tohoto světa a mít konečně klid. Šla jsem na místo, kde většinu dne neprojde živáčka. Krásné místo na mostě, který je přes dálnici. Mezi poli, kde je opravdový klid. Sedla jsem si tam, chvilku pozorovala auta, které se valili po dálnici a přemýšlela, zda by nebylo lepší skočit z mostu pod kamion. Tuto variantu jsem nakonec ale zavrhla. Nechtěla jsem, aby ten řidič měl můj skokanský výkon každý den před očima. Co kdyby to byl otec od rodiny a já mu zničila psychiku jen tím, že sem se chtěla zabít. Jak by to pak nesla jeho rodina? Vrátila jsem se tedy k původnímu plánu, vzít si prášky a zapít je alkoholem. Stále jsem si hlídala, že nikdo okolo nejde. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl a zachránil. Byla jsem pevně rozhodnuta, že svůj život ukončím. Měla jsem i plán, že začnu Paralenem, pak si vezmu Ibalgin a nakonec Neurol. Podle plánu jsem začala Paralenem, ještě než jsem stihla dát do sebe půlku platíčka, tak se tam objevil nějaký muž. Jak jsem si to, já blbá, mohla přestat hlídat! Zahlédl, že mám v jedné ruce prášky, v druhé ruce rum a začal jednat. Donutil mě vše vyzvracet. Vyptával se, co vše za prášky jsem už snědla, jak mi je, proč jsem to udělala. Měl tolik otázek, na které jsem v tu chvíli nedokázala ani odpovědět. Sanitku nebylo potřeba volat, většinu obsahu žaludku jsem nechala na poli. Odvedl mě až domů, cestou se stále zajímal. Neměla jsem už ani chuť odpovídat. Štvalo mě, že jsem nezemřela. Pořád jsem měla v hlavě, že dál žít nesmím, že mám odejít. Další rok jsem neměla vůbec chuť žít. O další sebevraždu jsem se nepokusila. Ikdyž... Po dobu zhruba roku jsem skoro nejedla. Na den jsem měla sotva jeden rohlík a i tak jsem si připadala, že jsem přejedená. Váha šla rapidně a velmi rychle dolů. Z původních 117Kg jsem najednou, během dvou měsíců byla na necelých 62Kg a tato váha se mi nějakým zázrakem držela. Tímto počinem jsem si ale zhuntovala celé tělo. Z nedostatku vitamínů, vlákniny, bílkovin a všeho podstatného pro správné fungování těla jsem dospěla k měknutí kostí, rozpadu zubů, padání vlasů a lámání nehtů. O odrovnání si žaludku ani nemluvě. Bohužel tyto problémy se se mnou táhnou až do teď, do dospělosti. Návrat k správnému fungování a stavbě těla je nereálný. Až do smrti musím čelit těmto následkům. Žádné "zázračné" přípravky nepomůžou na 100 %. Cpu do sebe denně několik tabletek s vitamíny, dodržuji pro mě vhodné hladiny bílkovin, vlákniny, atd. a stejně nemám šanci vrátit tělo do správné hladiny. Musela jsem se tím vším naučit žít.
MINULOST NEZMĚNÍŠ!