Zamkla jsem dveře?

Jsem vyčerpaná, ale nemůžu spát, protože co když se stane něco špatného?
Zamkla jsem dveře?
Ne, vím, že jsem je zamkla, ale skutečně jsem je zamkla?
Cítila jsem to cvaknutí?
Slyšela jsem ho?
Co když jsem si to cvaknutí jen představila?

Jsem vyčerpaná, ale srdce mi bije tak rychle a já nevím proč.
Slyším ho, jako by bylo přímo v mém uchu.
Říkám si, jestli neumírám.

Vytrhnu telefon z nabíječky a Google říká, že je to infarkt.
Google říká dehydratace.
Google říká úzkost.
Google říká, ať přestanu googlit.

Co když jsem dneska řekla něco divného?
Určitě jsem dneska řekla něco divného.
Proč jsem to říkala?
Proč vůbec mluvím?
Proč jsem taková?
Oni se smáli.
Ale co když se smáli mně?
Ne, nesmáli.
Ale co když ano?
Co když někdo napsal do jejich skupinového chatu, že jsem otravná?
Měla bych jim napsat a omluvit se.
Ale za co? Nevím.
Možná jen pro jistotu.

Mám sevřený hrudník.
Nádech, výdech.
Proč nemůžu správně dýchat?
Dýchám moc?
Je to vůbec možné?
Co když usnu a zapomenu, jak se dýchá?
Co když se zítra neprobudím?

Nebo co když se probudím, ale bude pozdě a mých sedm budíků, co jsem si nastavila, prostě z nějakého důvodu nezazvoní a já zmeškám zkoušku?
A co když mě profesor vyhodí, protože jsem tu zkoušku zmeškala?
A co když kvůli tomu, že mě vyhodil, nebudu mít dost kreditů na dostudování?

Jsem nula.
Jsem taková nula.

Co když zkusím místo toho psát a nic nebude dobré?
Jsem ztroskotanec.
Jsem takový ztroskotanec bez titulu, beze spánku a už nedokážu napsat ani jednu dobrou větu.

Co když už mě mají přátelé plné zuby?
Co když mě pozvali jen proto, že je jim mě líto?

Bože, já jsem tak vyčerpávající.
Je tak vyčerpávající být mnou.

Mám zítra dost peněz na kafe? Protože jsem se dívala na účet a jsem švorc.
Co když budu švorc navždycky?
Co když si nikdy nebudu moct dovolit dům?
Co když skončím sama v nějakém bytě s blikajícími světly a pořád budu ve 2:17 ráno googlit symptomy?
2:17 ráno? Proč je to vždycky dvě a něco?
Proč mám pocit, že noc má zuby?

Slyším zvuk z kuchyně.
To se jen zapnula lednice, nebo je někdo uvnitř?
Zamkla jsem ty dveře?
Vím, že jsem je zamkla, ale skutečně jsem je zamkla?

Můj mozek nepřestane mluvit.
Chci ho vypnout.
Jen na pět minut.
Jen pět minut klidu a ticha.
Ale co když bude to ticho moc hlasité?
A pak mi řekne, že jsem na něco zapomněla.
A já hledám.
A hledám.
A hledám.
Ale co?
To ani nevím.
Jen vím, že když se přestanu strachovat, všechno se rozpadne.
Takže se dál strachuju, jako bych držela nebe nad hlavou vlastníma holýma rukama.
Protože když ho pustím, tak všichni zemřeme.