Anotace: Kapitola druhá. Předkládá překonání vzdálenosti obvodu Zeměkoule přes rovník tentokrát na horském kole.

 

 

 

 

 

Kapitola druhá

 

Zpověď šílence, aneb podruhé neznamená naposledy

 

 

Heslo: Chlapec se stává mužem, když obejde kaluž, místo toho, aby ji přeskočil.                            (Stále do ní skáču …)

 

 

Zpověď šílence? Tak to tedy ne, nejsem šílenec, a kdyby přece, tak bych to nikdy nepřiznal. Gambler taky nepřizná, že je nemocný a musí se léčit. Notorický pijan to přece má také pod kontrolou a nepotřebuje protialkoholní léčení. Šílenec je také jedinec, i když jeho charakteristika je specifická. Možná se některé rysy šílence dají najít i u mě, ale do úplného šílence mám daleko. Když se podíváš na konec první kapitoly, zopakuješ si, čím je šílenec charakterizovaný, zjistíš při dalším čtení, že není všechno tak horké, jak se jí, a že i ten šílenec vždy neplatí, možná trošičku ano, ale opravdu jenom trošičku. Čti pozorně následující stránky, dovíš se, jak to vlastně s tím šílencem je. Proč taky šílet před šedesátkou, na to, aby člověk zblbnul, má stále času dost.

Než bylo možné stanovit skutečný název této kapitoly, uplynulo mnoho času a velké množství vody proteklo řekami na našem území. Extrémů za poslední půlstoletí bylo mnoho, ale extrémy přibývají, pak ubývají, zase přibývají. Tak proč se plašit, proč se strašit. Paniku přináší informační věk a nárůst populace. Víc lidí si víc pamatuje, víc lidí obývá větší území a tím jejich pamět pokrývá větší plochu. Nastoupilo také systematické sledování událostí, všech možných až nesmyslných událostí, a jejich elektronické ukládání, rychlé šíření a vyhodnocování. Když už jsem začal vodou, která je spojená s počasím, podívám se na extrémy meteorologické, které mají sice nepatrný, ale přece jenom mají vliv na provádění outdoorových aktivit. Nepřišla potopa, ale voda zaplavila i rozsáhlá území naší republiky, včetně vody tisícileté povodně. Přišlo i následné sucho a s tím spojené požáry. V zimě mrzlo, v létě bylo horko. Také foukal vítr, někdy až moc a dosahoval nejen síly vichřice (nad 90 km/hod.), ale i orkánu (nad 118 km/hod.) a lámal stromy v lesích jako sirky. Nefoukal vítr jenom horizontálně, ale také silně zarotoval  ve vertikální ose v podobě tornád. Že katastrofy v minulosti nebyly? Ale ano, jenom jsme o tom nevěděli, možná jen o katastrofách v nejbližším okolí. Že dřív lidé neumírali tolik na rakovinu? Ale ano, jenom jsme nevěděli, že je to rakovina. Život byl před katastrofou, život pokračuje i po katastrofě.

Za období běhání byly dvě, tři rozsáhlé povodně. V červenci roku 1997 na Moravě, kdy symbolem se staly Troubky na Přerovsku a padesát obětí. Samozřejmě voda zasáhla i Kroměříž a panelák U Rejdiště (kde jsme bydleli) byl obklopen vodou, naštěstí voda nešla ani do zvýšeného přízemí, i tak jí bylo dost. Následující rok, 1998 zasáhla povodeň Východní Čechy a od jihu k severu byly Čechy zatopené v roce 2002, kdy pětisetletá voda si vzala sedmnáct životů. Jarní tání v březnu a dubnu 2006 zasáhlo sedm krajů, včetně Zlínského. Hladina Moravy se lehce převalila přes kroměřížskou lávku, kde už bylo, jako v roce 1997 upáleno zábradlí, ale voda zůstala tentokrát v korytě.

Jak to vypadalo, když voda v řece Moravě stoupla o 7 m od normální hladiny máme zdokumentováno, včetně fotek z balkónu paneláku. To jsme šli spát ještě za situace, kdy jsme měli „suchý“ přístup ke vchodu a probudili se ráno na „ostrově“. Nakonec jsme vybrali fotku, která ukazuje, jak vypadal rybník Bagrág (to protože my ještě pamatujeme, kdy po něm plaval bagr a těžil šterk), dnes na mapě jako Hráza. Pokud znáš daný prostor, není třeba nic popisovat. Pro ty, co prostor neznají, tak rybník je v pravo, nalevo je pole a středem vede silnice Kroměříž – Oskol do Trávnických Zahrádek. Restaurace „Na hrázi“ je vidět na konci silnice, občerstvovací stanice „Pohoda“ a cyklokemp Jachting club Kroměříž jsou skryté za topoly po pravé straně silnice. Jinak fotka je pořízena ze železničního náspu Kroměříž – Zborovice už době, kdy koleje nebyly pod vodou, tak si představ, že je vody ještě o pár desítek centimetrů víc. 

Vodní hladina definuje rovinu

 

Za období „ježdění“ se svět kapánek změnil. Počasí si dělalo, co chtělo. Větru a dešti poručit stále neumíme. První velká voda přišla hned v roce 2009 v červnu a srpnu, zasáhla pět krajů, zejména Severní Moravu, včetně Zlínského kraje. O život přišlo třináct lidí. V květnu 2010 sice vzala voda jenom jeden život, ale i tak zasáhla pět krajů včetně Zlínského, ale za to udeřila ještě jednou v srpnu, zejména v Libereckém kraji a vzala si dalších pět životů. Ve vlnách se přehnala povodeň v květnu a červnu 2013 v povodí Labe a Vltavy a odnesla dalších sedm životů. V roce 2014 přívalové deště trápily obyvatele různých koutů republiky. Malé potůčky se měnily v divoké horské řeky a braly nejen břehy, ale i traktory, stodoly a také půdu s polí, kterou ukládaly do sklepů rodinných domů.

Nebylo jenom moc vody, ale také moc horko a sucho. Česko údajně prožívalo v roce 2015 největší sucho za posledních 500 let a přiblížilo se suchu, údajně megasuchu v českých zemích v roce 1540, kdy ve střední Evropě panovalo středomořské klima. Když zapršelo, stejně se nevsáklo. Třeba na Královéhradecku byly silné a ničivé deště v blízkosti Třebechovic pod Orebem, kde voda zaplavila okolní obce. Jsme střecha Evropy a voda od nás odtéká, nic nepřiteče. A odtéká rychle, protože jsme narovnali toky řek, aby rychle odtekla, namísto toho, abychom ji zadrželi a nechali vsáknout.

Naši předkové nebyli žádní pitomci. Už i my, moderní populace, jsme došli na to, že hnojit pole se dá také hnojem ze stájí. Určitě přijdeme na to, že voda se dá při jarním tání nebo při náhlých prudkých deštích zadržet nejen v přehradách, ale i rozlít do polí, luk a lesů podle předem připraveného plánu a nechat vodu vsáknout a následně na polích zasít, zpravidla i něco jiného než žluté nekonečné koberce řepky olejné, a na loukách kosit trávu na seno.

Svět se zbláznil také na jaře 2017. Na začátku dubna jsme prožívali letní dny a už se zdálo, že zima je definitivně za námi. Stromy rozkvetly a my jsme na slunci „dobíjeli baterky“. Matka příroda se ale rozhodla vrátit zimu zpět. Přišlo pravé aprílové počasí. Čechy se ocitly pod sněhem, Morava pod vodou. Kvůli mokrému sněhu byl v části Jihočeského kraje na silnicích vyhlášen kalamitní stav. Dopravní kalamita kvůli hustému sněžení byla v Jeseníkách, Krkonoších, Orlických horách, na Šumavě a také na Vysočině. Oproti tomu na střední a severní Moravě po nočních vydatných deštích stoupaly hladiny řek. Na počátku května ležely na horách metry sněhu, např. ještě ti, kteří se vydali na hřebeny Krkonoš kolem Výrovky a Luční boudy, procházeli nebo projížděli na kolech mezi sněhovými bariérami o mocnosti až pěti metrů cestou, kterou jim prorazila sněžná fréza z Pece pod Sněžkou[1].

Za období překonání vzdálenosti obvodu Zeměkoule na horském kole nebyla jenom sucha a nebyly jenom povodně, ale bouře, které přinášely proudění vzduchu přenášející hodně těžké předměty na velkou vzdálenost. Sobota 28. října 2017 byla státním svátkem a nic, kromě varování meteorologů, nenasvědčovalo tomu, že neděle bude jiná. Přišla bouře Herwart, zasáhla Německo, Polsko i Slovensko. Přehnala se přes Českou republiku a kromě materiálních škod si vzala i tři lidské životy. Byla to nejničivější větrná bouře od orkánu Kyrill, který nás zasáhl v lednu 2007 a v nížinách měl nárazy větru přes 145 km/hod a na Sněžce bylo naměřeno až 216 km/hod. Herwart na Krkonošské Luční boudě dosáhl maxima 182 km/hod, na Sněžce z polské strany 180 km/hod a na české poště jen 177 km/hod. Dopolední neděli jsem strávil na zahradě a šel si zaběhat. Podél kroměřížského letiště až do Trávnických Zahrádek foukal příjemný vítr do zad a nic nenasvědčovalo, že jde o něco výjimečného. Pozpátku, proti větru, už jsem poryvy větru vnímal velmi intenzivně a místy šel do hlubšího předklonu, abych se pohyboval alespoň vpřed. Odpoledne Herwart udeřil i v Kroměříži. Naštěstí stromy na naší zahradě vydržely na svých místech. To už nelze říci o stromech podél železničních tratích České republiky. Nejezdily nejen vlaky mezi Ostravou a Olomoucí, ale i na naší trase do Prahy. Velehrad, vlak z Luhačovic do Prahy ani z Luhačovic nevyjel. Nejdříve v Hulíně hlásili 120 minut zpoždění, potom 200 minut, a dál už jsme nečekali, kdy pojede, a jeli zpátky domů. Na domovském nádraží jsme si vyměnili místenky na první ranní spoj a šli se vyspat. Bylo zbytečné jet i nějakým courákem do Olomouce, protože směr na Prahu byl přerušen mezi Olomoucí a Zábřehem na Moravě a autobusová doprava mezi stanicemi nebyla zajištěna. V pondělí ráno v Praze bylo Strossmayero náměstí protkáno páskou městské policie zakazující vstup do blízkosti akátů, kterých větve se válely po celém náměstí. Při večerním běhání ve Stromovce byly vyvráceny mnohaleté stromy a po zemi se válely větve z okolních stromů silnější než stromy, na které by bylo potřeba povolení odboru životního prostředí na jejich pokácení.

Když je sucho, zpravidla je nebezpečí vzniku požárů. Můžeš říkat kuřákovi, že cigareta je otevřený oheň, stejně tě neposlouchá. Tak kromě vody, která ohni brání jeho šíření, přišel i oheň. Vím, jak hoří tráva a náletové dřeviny na dopadových plochách vojenských střelnic z dob, kdy jsem v tanku najezdil víc než autem z Přáslavic do Olomouce a zpět. Mám tu ohnivou zkušenost. Stát v prostoru cílové plochy tankové střelnice, když hoří, je o život. Hasičská cisterna střiká na ohnivou stěnu proudy vody a snaží se zabránit rozšíření požářiště, protože hasit to co už je v plamenech, je boj s větrnými mlýny. Potom foukne vítr a ohnivá stěna se přiblíží o deset metrů k tobě, až cítíš její žár na svém těle a začneš ustupovat. Nejdříve po krůčku pozadu, potom krokem už zády k ohni a nakonec klusem z toho hořícího pekla. Shořela nám i jedno hasičské auto, prostě, i když Tatra nezná bratra, nestačila opustit těžký terén střelnice a oheň ji dohonil. Hoří každý rok, hořelo i v období statistiky horského kola. Zejména od počátku druhého desetiletí 21. století, kdy katastrofické scénáře s palcovými titulky hlásaly, že stále panuje sucho, situace je horší než v minulém roce a že se máme dál obávat sucha. V roce 2012 vznikl největší požár v 21. století na území republiky na Jižní Moravě na Bzenecku. Znám bzeneckou střelnici z dob, kdy tam vojáci pravidelně cvičili i hodonínský Pánov. Žlutý písek vytváří písečné duny, které jsou na povrchu i pod ním protkány koberci jehličí z borovic a smrků vysázených k tomu, aby se písek nerozšiřoval do obdělávaných polí. Když takový les chytne, šíří se oheň jak plíživá kontrarevoluce pod povrchem a vyrazí s velkou silou tam, kde ho nikdo nečeká. Hasit takový prostor znamená jeho prolití vodou na celé ploše. Mezi Bzencem, Strážnicí a Ratíškovicemi obklíčilo 70 hasičských jednotek les a kropily obvod požáru, aby se dál nešířil. Co bylo uprostřed, nemělo v tu chvíli cenu hasit, i když aspoň pro zmírnění žáru nalétávaly nad oblast vrtulníky a z bambi vaků chrlily tisíce litrů vody na spálenou zemi. Nebyl jsem tam, ale prý dým byl vidět na dvacet kilometrů. Je to možné, hasící se oheň dýmý a někdy i čůdí (prý dokonce i kouří).

Na pozadí katastrofických povodní i sucha, větrných bouří a požářů se plnila čísílka ve statistických přehledech mých výkonů na horském kole. Od roku 2009 se tématem číslo jedna v diskuzích o tom, co se bude odpoledne, o víkendu nebo o dovolené dělat, stal bike. Dvě stejná kola přinesla dva různé pohledy na jejich využití. Protože dva pohledy jsou víc než jeden, je i mtb (mountain bike) nebo-li vtt (vélo touts terrains) věnována větší pozornost než běhání. Který pohled je ten správný, to je ponecháno na čtenáři.   

Mám rád svůj rytmus. Mít svůj rytmus, pravidelnou činnost, nemít moc velké změny mně docela vyhovuje. Jak se mi někdo snaží narušit tuto činnost, začínám být nervózní. Nervózní jsem i v případech, kdy nemohu najít něco, co právě nutně potřebuji k tomu, abych si nenarušil svůj rytmus. V těchto případech o mě některé (sponzor) říkají, že jsem chaotik. Tady pozor, chaotik není chaolog či chaotista. Chaologové nebo-li chaotisté jsou odborníci na teorii chaosu. Chaos je pro nás obecně něco co nemá řád, co je nepředvídatelné. Ale ve fyzice se nám i nelineárně pohybující částice pohybují chaoticky a přitom se hovoří o deterministickém chaosu, to znamená, že se pohybují v určitém prostoru. Z toho je jasné, že i v chaosu existuje nějaký řád. Mistři chaologové dokáží aplikovat teorii chaosu i do managementu moderního řízení, kdy říkají, že v dnešní době nelze nic předvídat, můžeme jenom očekávat neočekávanou změnu a na to se snaží najít řád, aby zjistili, jaký bude výsledek a co udělat proto, aby na tom získali. I v životním chaosu se snažíme najít nějaký řád, abychom ve zdraví a pohodě v takovém prostředí dokázali přežít.

Tak abych se vrátil k úvodní části předcházejícího odstavce a vyjádřil, co chtěl básník říct. Pořád něco hledám a nemohu to najít. Možná je to normální. Možná je to normální k mému věku. Možná jsem proto chaotik, že nevím, kde co mám. Ale vždy hledám věci tam, kde jsem si nechal (nebo si myslím, že jsem si je tam nechal – přitom myslet znamená hovno vědět), ale na tom místě zpravidla nejsou. Dají se najít o poličku výš nebo místo vpravo jsou vlevo. Ale tam jsem si je nedal, tak proč bych je tam hledal. Na vojně, ale určitě nejen na vojně, se říká: „Pořádek je pro blbce, chaos zvládne jenom inteligent“. Mám rád svůj pořádek. Jsem spokojený, když si mohu pravidelně šlehnout svého adrenalinu. Pro někoho se takový životní styl může zdát nudný. Pro mě je normální. Tak se snad už můžeme pustit do pochopení toho „šílence“. Možná to nemohu najít jenom proto, že někdo si myslí, že příslušná věc už byla na daném místě poměrně dlouho a je proto čas, změnit její místo. Když jsou věci dlouho na stejném místě, je to stereotyp. Stereotypní život je nudný …

 

Jenom na kole to nejde

 

Přestože jsem začínal na kole už ve věkové kategorii „čekatele na dědečka“; a to si možná fandím, protože vrstevníci i mladší kolegové byli již dědečky a někteří dokonce vícenásobnými; pustil jsem se od jara roku 2009 do druhého souboje s obvodem Zeměkoule. V prvním kole jsem uběhl vzdálenost délky rovníku a tím pomyslně oběhl Zeměkouli, ve druhém kole mám stejný cíl zvládnout na kole. Na tom přece nemůže být nic tak složitého, kondička nějaká je a člověk ani nemusí tolik makat, přece se veze.

Odolal jsem tlakům na track i cross[1] a koupil jsem nový MTB. Už první trénink naznačil, že to není tak jednoduché, jak to ze strany nezúčastněného pozorovatele vypadá. Všechno se stane jednou poprvé, potom je to už rutina. Po „zvládnutí“ prvního pádu právě v první projížďce je každá další podobná akce jen tréninkem na zvládnutí této činnosti s co nejmenšími následky pro oba – jezdce i kolo.

S příchodem podzimu jsem přecházel na běhání. V podmínkách České republiky, i když v regionu teplé Jižní Moravy, se nejezdí zrovna pohodlně na kole v zimním období. Při psaní těchto řádek už vím, že se dá jezdit i v zimních podmínkách, ale chce to trochu připraveného jezdce. Nejen fyzička je důležitá, ale je třeba připravit patřičně i kolo a mít vhodnou výstroj na sebe. Nicméně jsem se rozhodl přejít v zimním období na běhání, šetřit své kolo, svou výstroj a hlavně své zdraví. V podmínkách střední Evropy se ještě v říjnu dá na kole docela dobře jezdit, ale od prvního listopadu doporučuji přejít na běh. Počasí může být ještě i v listopadu nakloněno sportovním výkonům na horském kole, ale předpovídat počasí neumíme doposud s jistou přesností, a i když mně by nevadilo vrátit se po každé jízdě připravený k odbahnění, sponzorovi určitě ano. V listopadu jsem dával kola do servisu, nechal jsem je nakonzervovat s prohlášením, že první jízda je plánována na 1. března roku následujícího.

Zjištění, že jenom na kole to nejde, přišlo velmi brzy. Již za půl roku pro zahájení jezdeckého období, přišel podzim. Podzim roku 2009 nebyl nijak rozdílný od jiných podzimů, ale přinesl zásadní zjištění, totiž že jenom na kole to opravdu nejde. Pokud jsou jedinci, kteří tuto teorii odmítají a jezdí jenom na kole, tak jsou větší magoři, než jsem já. A to už je co říct. Z přechodu z běhání na kolo, to bylo na jaře 2010, jsem měl větší obavy, než nakonec byla skutečnost. Je to neuvěřitelné, ale nohy změnu nepocítily. Naopak se mi zdálo, že je daleko snazší šlapat než běhat. Velké obavy jsem měl z toho, jak se se změnou vyrovná zadek. Kolegové z práce (KŠ a ZH) předpovídali tisíce kilometrů a mraky cyklohodin, než si zadek zvykne. Žádné takové předpovědi se nakonec nepotvrdily. Tak jsem se úspěšně projezdil první sezónou až do podzimu a absolvoval svůj první mtb maraton. Když nastal ten správný čas dát kolo do servisu na „zazimování“, nastal i čas začít znovu běhat. Běhání z počátku není příjemné, ale člověk si zvykne i na dřevěné pyžamo. Přechod z letního provozu na zimní, tedy přechod z kola na běh je přímo krutý. První týden je utrpením. Nohy bolí tak, jako když se netrénovaný jedinec rozhodne, že začne pravidelně běhat. Nejvíce, a to je zvláštní, bolí stehenní svaly a ševcovský zvlášť. Když jsem začínal běhat, bolely mě lýtkové svaly a to i když jsem běhal do kopců, kde každý další krok se stává dalším dřepem. Lhal bych, že mě nebolely stehenní svaly, zvláště po žabácích, ale víc jsem si vždycky musel mazat svaly lýtkové.

 

Energetický výdej při tělesné aktivitě běh versus cyklistika, který jsem studoval, když jsem psal závěrečné hlášení o běhání, může být v odborně deklarovaném poměru 2:1 (běh : kolo) pravdivé, ale moje osobní zkušenost je, že běh je daleko náročnější než kolo. Protože ale objíždím Zeměkouli na kole, jsem přesvědčený, že přepočtem jeden uběhnutý kilometr = dva ujeté kilometry na kole si nezlehčuji podmínky pro splnění výkonnostního cíle podruhé kolem Zeměkoule, tentokrát na kole. V praxi se dá velmi lehce ověřit, že běhání je náročnější než jízda na kole. Je třeba ale k tomu zvolit vhodný terén. Pokud se jedná o rovinatý terén s upraveným povrchem, dá se běžet po třicítce nebo čtyřicítce, dokonce i po padesátce fyzického věku tréninkovým tempem dvanáct kilometrů za hodinu. Držet na takovém povrchu i na horském kole rychlost v průměru dvacet čtyři za hodinu není až takový problém, ale běhání je, z mého pohledu, daleko náročnější. Úplně jiná situace nastane, když zvolíme pro běhání lesní terén s nerovným povrchem, nejlépe zvlněný profil. Pod nerovným povrchem si představ úzkou pěšinku plnou kořenů, místy spadlých větví či dokonce kmenů a častými výmoly. Zvlněný profil je prostě houpání nahoru a dolů. Za těchto podmínek je daleko obtížnější dosáhnout dvounásobnou průměrnou rychlost na kole ve srovnání s během. Když běžíš, není problém beze změny tempa přeskočit větev či kmen, výmol, zatočit a pokračovat v plánovaném směru. Rychlost běhu z kopce není závratná, protože už bolí kolena a naopak běh do kopce je stejně pomalý. Při takovém běhu ve zvlněném terénu se dosáhnout průměrná rychlost snad osm kilometrů za hodinu. Dosáhnout v takovém terénu průměrnou rychlost šestnáct za hodinu na horském kole je daleko těžší, i když se daleko méně nadřeš. Do kopce se na kole na nejlehčí převod jezdí docela pohodlně, ale velmi pomalu, dokonce pomaleji než se dá běžet. Stejné je to i s jízdou s kopce. Není problém to rozjet, ale jsou úseky, které je lepší sbíhat než sjíždět. Jsou úseky, kdy stojíš na brzdách, v očích smrt a na tachometru dva kilometry za hodinu. „Po svých“ se dá sejít rychlostí čtyři a během i osm kilometrů za hodinu. Podobná situace je při změně směru. Pravoúhlé i vícestupňové zatočení při běhu není žádný problém a rychlost pohybu se změní jen nepatrně a jen na velmi krátkou dobu. Při jízdě na kole je nutné podstatně zpomalit již při příjezdu k takovému místu. Průjezd takovým místem je často nutné provést krokem, to je velmi pomalu až pomaleji a znovu se po zatočení rozjet. Za tuto dobu je běžec v náskoku před bikerem. Prostě běžec maká stále a pořád a proto jeho výkon je daleko náročnější než „vožení se na bajku“. Tuto teorii jsem si v praxi ověřil na kroměřížské Hvězdě, kde jsem vybíhal cestičkami, které jsem na kole nevyjel a musel ho tlačit, a naopak sbíhal pěšinami, které jsem sjížděl na kole tak pomalu, že jsem téměř stál na místě a s očima navrch jsem jen mírně povoloval brzdy, aby rychlost byla menší než rychlost obyčejné chůze.

Říká se, že svému osudu neutečeš, já bych to trochu zmodifikoval a řekl: „Svým bývalým zraněním neutečeš“. Na počátku, kdy jsem se tzv. rozjížděl, se moje bývalá zranění při šlapání neprojevovala. Dokonce jsem zapomněl, že jsem měl nějaké zdravotní problémy. Ale tělo je potvora, která si pamatuje a připomene se Ti právě v okamžiku, kdy to nejméně očekáváš. Nejdříve se přihlásilo pravé koleno, které z vnitřní strany bolelo víc, než se dalo vydržet, ale volným přesunem těla na pár kilometrů dokázala hlava bolest utlumit. Na začátku druhé zimy, to je na podzim 2010, už jsem byl pevně rozhodnutý, že do statistiky se budou násobit i kilometry za běhání a k tomu jsem si poznamenal do svých poznámek pokus o básničku:

Let a stejně tak i bolesti nezadržitelně mi přibývá,

a i když hlava to nepřijímá, fyzických sil stále ubývá.

K ospravedlnění slabších sportovních výkonů,

rozšířil jsem data svých statistických záznamů.

Od prvního dne roku jedenáctého kalendářního

zaznamenám každý pohyb těla výkonu sportovního.

Budu frajer a svých kilometrů záběr v kolonce statistika

bude z běhu a horského kola, ale už ne dlouhá turistika.

Ať kilometry přibývají!

Když jsem se ale při opisování těchto řádků vrátil do statistických přehledů, zjistil jsem, že jsem to dodržel, Pravdou je, že jsem chodil i na pochody, nebyly to přímo dálkové pochody, ale v Bruselu jsem chodil na pochody, které jsem zaznamenal do statistiky sponzora, ale už jsem si je nepočítal jako přesun kolem Zeměkoule. Kilometry v mé statistice jsou jenom z běhu a kola. V Bruselu jsem také začal s rozcvičkou, takovým tím nesmyslným ranním cvičením po probuzení. Už jenom to, aby se člověk rozhodl, že si dá rozcvičku, je velké přemlouvání. Ze začátku je to trápení neviňátek. Navíc zjistíš, že si jak „odvar z čajíčku“, slabý a vyčerpaný. Udělat několik kliků a sklapovaček znamenalo funět jak parní lokomotiva. Časem si tělo zvyklo a začala se rýsovat i určitá skladba cviků. Ta, která je v příloze, je výsledek několika let snažení. Jak rychle jsem se rozhodl, že si budu zapisovat své sportovní výkony podrobněji, tak rychle jsem od toho upustil. Nějak jsem zapomínal své ranní protažení těla zapracovávat do statistiky a nakonec jsem ho vypustil úplně. Je pravda, že poctivá ranní rozcvička v trvání nejméně půl hodiny, ale zpravidla o pár minut víc, dokáže organizmus rozehřát i rozhýbat. Tím jsem asi do zblblého vojenského dotazníku, kde se nás při roční prohlídce ptají, jak často sportujeme a kolik, nelhal, když jsem zarputile opakoval, že takové aktivity provádím denně nebo téměř denně. 

Musím také přiznat, že kolo bere hodně času. Daleko víc než bralo běhání. Běhání hodinu tempem 12 km/hod, v závěrečné čtvrtině běhání kolem Zeměkoule možná i méně než deset kilometrů za hodinu, je fyzicky daleko náročnější než jízda na kole na pevném povrchu po rovině rychlostí 30 km/hod nebo ve zvlněném terénu přes dvacet za hodinu. Nakonec jedno zajímavé zjištění. Volná jízda se  „sponzorem“ na třicet a víc kilometrů na takovém povrchu trvala dvě i více hodin a tělo to bez problémů akceptovalo. Asi hlavě nevadí ani tak vlastní fyzická zátěž, jak doba strávená v sedle. Asi tělo nevnímá fyzickou bolest při extrémních terénech, naopak hlava velmi citlivě vnímá dobu pohybu. Pro období důchodu je to pozitivní sdělení. Nemusíš se štvát, ale musíš vydržet dlouho. Vlastně už jsem na to došel při běhání – „miluj ňa málo, miluj ňa dlůho“ – jenom jsem o tom tenkrát nevěděl. Na druhou stranu je pravda, že za hodinu na kole zpravidla ujedeš víc kilometrů, než uběhneš, tedy pokud nejezdíš vyloženě „horský“ terén, kdy rychlost jízdy je i menší než rychlost běhu.

Srovnání běhání a kola je na celkový kilometrový výsledek stejně sporný, i když vědeckou hypotézou, jak jsem doložil v hlášení o ukončení běhání kolem Zeměkoule, je to energeticky 1:2, tj. jeden uběhnutý kilometry jsou asi dva kilometry na kole. Když si porovnám jak se „nadřu“ na kole na dvaceti a více kilometrech, což se dá zvládnout v „mírně zvlněném terénu s pevným povrchem“ pohodlně za hodinu, tak po uběhnutí deseti kilometrů jsem daleko víc nadřený a už mě bolí celý člověk. Navíc, kdybych to počítal 1:3 nebo i více, tak by kilometry rychleji naskakovali. Ale švindlovat se nemá, stejně bych šidil jenom sám sebe, tak proč se k takové „podlosti“ snižovat, to přece není potřeba. Ale stejně mi to nedalo a chtěl jsem si to „vědecky“ ověřit a tak, ve třetí sezóně ježdění (2011) jsem se vrátil ke svým záznamům o běhání, kde jsem porovnával energetickou náročnost běhání a jízdy na kole. Jako vzor pro srovnání kola a běhu jsem si vzal běhání dne 10. srpna 2011 na Hvězdu s podloženými údaji z GPS a tabulku z kapitoly Zpověď profíka. V tabulce je pro běh v mírně zvlněném terénu při rychlosti 10 km/hod energetický výdej 0,737 kJ/kg.min a při rychlosti 12 km/hod už 0,891 kJ/kg,min. Pro dosaženou rychlost 11,5 km/hod jsem si k energetickému výdaji 0,737 kJ/kg.min dopočítal ¾ rozdílu mezi 0,737 a 0,891 a dostal se na energetický výdej 852,5 kJ/kg.min. Za dobu běhu, tj. za 36 min je celkový energetický výdej při běhu téměř třicet tisíc – 29 718 kJ/kg. Na kole při rychlosti 19 km/hod je ve zmiňované tabulce uveden údaj 0,523 kJ/kg.min. Za 36 minut, prostým vynásobením (0,523 x 36), získáš výsledek 18 828 kJ. A kdo ovládá trojčlenku, potom už se „matematika nedá ojebať“ [je třeba číst po slovensky a je to myšlenka JF]:

36 min celkového běhu …………….. 18 828 kJ energetického výdaje na kole

 x min jízdy na kole ………………    29 718 kJ energetického výdaje (tj. suma)

a výsledkem je sdělení, že za 57 minut jízdy na kole (při průměrné rychlosti 19 km/hod podle tabulky) dosáhnu stejný energetický výdej jako při běhu průměrnou rychlostí 11,5 km/hod v mírně zvlněném terénu. A už zbývá jenom potvrdit nebo vyvrátit, že nešvindluji, když za jeden uběhnutý kilometr počítám dva kilometry na kole. K tomu zase stačí trojčlenka ve tvaru:

9 km na kole ………...…………………………….. se ujede za 60 minut

x km na kole ……………………………………… se ujede za 57 minut

a výsledek je 18,05 km. Z toho plyne závěr: když si za uběhnutých 7 km napíšu do statistiky ujetých 14 km na kole, tak šidím sám sebe, protože si píšu jen 77% výkonu, který bych si mohl zaznamenat do statistiky. Ale těch 23%, řekněme zhruba ¼ o kterou bych si mohl napsat vyšší kilometrový výkon na kole, je daň za to, že jsem skutečně na kole nejel, ale „jen a pouze“ běžel. Tak teď jsem si to vědecky zdůvodnil a dál se zase chvíli nebudu trápit myšlenkou, jestli je nebo není férové si psát za uběhnuté kilometry dvojnásobek ujetých kilometrů na kole. Prostě jsem toto pravidlo do svých statistik takto uplatnil. Důležité je, se hýbat, protože jak už jsem uvedl ve Zpovědi profíka: „stojaté vody v smrduté se obrací!“

Itálie dělá tlustou čáru ve statistických záznamech kola na půl roku. Druhá polovina roku 2011 a počátek roku 2012 jsou živým důkazem, že jenom na kole to nejde. I když je v plánu běhání, je už při odjezdu jasné, že určitě se nepodaří dostat počet naběhaných kilometrů na takovou hranici, která celkový součet „naježděných“ kilometrů posune k novému rekordu. V posledním hlášení o běhání jsem v závěru klasifikoval „kolaře“ do výkonnostních kategorií. Kategorie profík (tj. 4 000 – 4 449 km / rok) bych rád držel i v nastávajících letech, a tím za deset let nebo raději do deseti let dosáhl podruhé vzdálenost kolem rovníku. V polovině roku 2011 byla šance stále reálná, ale výsledný stav k 31. prosinci 2011 už v této době je jasný – zůstává jenom u přání, požadovaného výsledku nelze reálně dosáhnout. Otázka je, jak samotná tabulka kategorizací je reálná. Příklad první - Když si člověk uvědomí, že na první maratón v dubnu, například při Chřibské 50, stojí v první řadě borci, kteří na dotaz najetých kilometrů v tomto roce, odpovídají číslem 5 000, nebo i vyšším, dokonce jeden holub, toho jsem byl svědkem, a to nevím, jestli se tomu dá věřit, na začátku května při Autor Šela maratónu v Lipníku nad Bečvou, zavrkal číslo 11 000. Příklad druhý – O vánočních svátcích 2015, jak bývá pravidelným zvykem televizních stanic, vysílala Česká televize pořad o úspěších českých sportovců. V části „cyklistika“ byl hostem, odpovídající na otázky, Zdeněk Štybar, který obsadil deváté místo v anketě Sportovec roku České republiky 2016 a do top 10 se dostal jako jediný cyklista a stal se podruhé za sebou Králem České cyklistiky. Na otázku kolik najezdí kilometrů za rok, odpověděl, že to nepočítá, ale odhaduje to na třicet pět tisíc. To je tři tisíce kilometrů za měsíc a za čtrnáct měsíců objetá Zeměkoule. V kategorii horských kol vítězí stále Jaroslav Kulhavý, ale králem může být jen jeden a byl to opět silničář. Na základě výše uvedeného lze s úspěchem pochybovat o reálnosti předkládané kategorizace jezdců. Ale pro moji potřebu je kategorizace správná, protože je třeba brát do úvahy většinovou populaci a ta dané tabulce plně vyhovuje. Každá statistika má odchylky a proto tyto výše uvedené extrémy je třeba vynulovat s tou populací, která na kolo nesedne, jak je rok dlouhý. Tím nula od nuly pojde a my můžeme porovnávat své výsledky s předkládanou kategorizací. A „profík“ – to zní hrdě.

Zajímavé bylo první běhání v Itálii. Půl roku ve Věčném Městě, od srpna 2011 do února 2012, bez kola bylo docela kruté období. Podíval jsem se do mapy Říma a v blízkosti našeho bytu, na Via Natale Krekich 25, jsem viděl volnou plochu, něco jako park. Rozhodl jsem se vzít si GPS Garmin eTrex Hcx, nejvymakanější GPS v té době pro turistiku, běh a kolo. Perfektní, když má člověk správný mapový podklad. Ale já jsem si ji vzal jen pro orientaci a stejně jsem se nakonec musel spolehnout na svoji hlavu, protože GPS jenom pípala a přepočítávala, když jsem jí zadal azimut na Via Natale Krekich 25. Ten jsem si prozřetelně před vyběhnutím zadal do waypoints. Příště si asi vezmu GPS na auto, ta má mapy a dá se přepnout na chodce i auto. Má ale nevýhody – malá výdrž baterek, jen silniční síť a špatně se drží za běhu. Samotné běhání bylo výtečné, už bylo cítit, že vzduch je jižanský, i když bylo teprve deset hodin ráno. Postupně jsem hledal i další trasy, ta první nebyla nejlepší, ale zaručeně tento rok byla první "italská", ale nebyla vůbec první v Římě. V Římě jsem už běhal v roce 2007 v rámci kurzu "vrcholového managementu", kde jsme byli na „studijním“ pobytu. Bydleli jsme v centru a viděli přitom na Koloseum. Běhal jsem malé kolečko v parku a kochal se pohledem právě na Koloseum. Po nástupu na na kurz v srpnu 2011 jsem nakonec běhával vylepšenou pár řádků výš popsanou trasu, dokonce variantně a po zpevněných polních cestách, jenom náběh na ni jsem musel absolvovat po asfaltu. Ale kdyby byl zprůchodněný nedbale oplocený úsek mezi Via Natale Krekich a Vale Luca Gaurico, mohl bych běhat ve výtečném terénu. Ale jinak nic moc, půl roku bez kola, navíc problémy s pravým lýtkem, levým kotníkem, pravým kolenem a spoustou čtení v rámci kurzu.

Čtvrt roku jarních kilometrů roku 2012 na domácích tratích nemohlo zachránit ani ztrátu z Itálie ani následné počáteční ztráty kilometrů v Belgii, kam jsem se na následující tři roky přemístil. Hledání cest pro jízdu na horském kole v Bruselu trvalo hodně dlouho, i když jsem jezdil do stejného lesa, který na mapě vypadal velký, prostorný a skvělý. Ten se nakonec ukázal jako malý, omezený mnoha zákazy pro kola a pro trénink v horském a zalesněném terénu jako nevhodný. Na projížďky je dobrý, pro sponzora byl terén až moc náročný, ale v porovnání s Hvězdou, Brdem nebo Rusavou, a to říkám bez jakékoliv zaujatosti, je to terén pro kondiční vyjížďky bruselského úředníka. Pro běhání je výborný, protože není tolik omezení pro chodce a běžce, jako je omezení pro srdcové bikery. Ale i takové kilometry se počítají do statistiky, pořád jsou poctivější než asfaltová rovinka Kroměříž-Hulín-Skaštice-Chropyně-Kroměříž. A potom tady byla jedna ohromná výhoda. Sto metrů za bytem je Woluwe parc s prostorem nejen na rande, ale při nedostatku času i stezkou, která původně byla železniční tratí a dnes slouží její val jako stezka pro chodce a cyklisty mezi částí Stokel, Woluwe Saint-Piere a stanicí metra Beaulieu, Audergahm. Na Stokel čtyři kilometry, na opačnou stranu jenom dva. Krásná kombinace pro běhání, když na kole to nejde, ať už kvůli počasí nebo nedostatku času. Sponzor tam dokázal trénovat i jízdu na kole. Když se celá trať projede třikrát, to je jedno celé kolo dvanáct kilometrů, hned je to třicet šest kilometrů. Ale sponzorovi se už podél hlavní silnice ke stanici metra Beaulieu nechtělo, tak jsem jí počítal jenom deset kilometrů na jeden okruh.

Belgické počasí je většinou pochmurné, nemá léto a nemá ani zimu, ale na to člověk přichází až při dlouhodobém pobytu v těchto klimatických podmínkách. Když přijedeš na dovolenou do Belgie, což je většinou do Bruselu, odkud vyrážíš do krásnějších míst než je Brusel samotný, jako je například Gent nebo Bruggy, může se Ti stát, že v letním období narazíš právě na týden letního počasí bez kapky deště a třiceti stupňových veder, anebo že v lednu přijedeš v době, kdy na silnici leží dva centimetry sněhu, a je národní kalamita, protože v Belgii nejsou povinné zimní pneumatiky a Belgičané jezdící jen na letních pneu dokáží klouzat v každém mírném stoupání a blokovat kompletně „boulevardy“. Tyto výjimky potvrzují pravidlo, že většinu roku je zamračeno a deštivo. Pokud chceš své tělo trápit při outdoorových aktivitách, musíš vyrazit i za těchto podmínek. Mnohokrát jsem byl v takovém počasí jen běhat a potkával přitom bikery na lesních cestách. Jejich kola i ústroj byly zabarveny do odstínu terénu, kterým projížděli a řada z nich z toho, že prší, si těžkou hlavu nedělala. Žádná pláštěnka, jen tak nalehko si užívali svou jízdu. Mě zpravidla víc než déšť a bláto odradilo následné mytí kola. To není jako doma, kdy kolo „upadne“ do trávy na zahradě a spustí se na něj vodopád ze zahradní hadice, který způsobí, že do minuty je největší bahno v trávě a ve druhé, že kolo je čistější, než bylo po vytažení z garáže. Potom stačí lehce „obouchat“ o zámkovou dlažbu a pověsit k samo-dosušení v garáži. Mytí kola na Clos Albert Crommelynck představovalo zajetí do garáže, návštěvu sklepní kóje, vyzvednutí kbelíku, metličky a hadry, návštěvu místnosti vyčleněné pro uklízečky, naplnění kbelíku vodou, vynesení čisticích prostředků a vyvezení kola na parkoviště před budovu, metličkou a vodou očištění kola od bahna, vysušení kola hadry, odvoz kola do garáže, uklizení čisticích prostředků do sklepa, vyvezení kola do čtvrtého patra a jeho „zaparkování“ na balkón nebo vyčleněné místnosti, která byla primárně určena jako ložnice. Takové manévry zabraly půl hodiny a teprve potom jsem se mohl začít věnovat očistě vlastního těla. Nebylo to ani tak o ztrátě času, jak o výsledném efektu. Kolo po uschnutí nebylo zdaleka tak čisté jako kdyby prošlo sprchou ze zahradní hadice, čmouhy na lesklých částech rámu bylo to poslední, co mě trápilo. Hlavní problém byl nedostatečně vyplavený písek hlavně z točivých a třecích částí kola, který nepřispíval k technické způsobilosti stroje. Do ložisek kol a středové osy nebylo moc vidět, tak podle hesla, co oči nevidí, to srdce nebolí, jsem se s tím moc netrápil. Co bylo na první pohled vidět, byl rezavý nádech na pastorku a řetězu. Písek v řetězu dělal neplechu po celou dobu pobytu v Bruselu. Tomu odpovídala i nadměrná spotřeba nejen mazacího oleje na řetězy, ale i nadměrná spotřeba řetězů samotných. Proto zejména v zimních měsících bylo hodně dnů „běhavých“, ale běhání jsem se nevyhnul ani v ostatních ročních obdobích.

Poučený z jízdy v zimních podmínkách, i když jen v podmínkách přímořského klimatu belgického Bruselu, předsevzal jsem si, že ani v podmínkách moravského regionu se nevzdám radosti jízdy na kole ani v zimních měsících. To sebou přinášelo několik důležitých rozhodnutí. Za prvé mít připravené stroje. V podstatě se nic nezměnilo. Posezónní údržba na počátku listopadu se provedla v plném rozsahu, ale padl termín příští vyjížďky, který byl plánovaný na 1. března příštího roku. Za druhé je důležité vhodné oblečení. Není v tom třeba hledat žádnou vědu. Oblečení vhodné na běžky je dostatečně vhodné i na kolo, jen na zadek je potřeba měkčí vrstvu. Ta se dá velmi vhodně zařídit navlečením starších cyklistických kalhot na běžecké kalhoty. Když říkám starších kalhot, tak opravdu myslím starších, protože na jaře zjistíš, že gumy na kalhotech jsou již „vytáhané“ a nedrží na těle tak, jak by měly. Je proto škoda si v takových případech ničit nové a funkční prádlo. Za další jsou důležité vhodné klimatické podmínky. Na sněhu se dá jezdit, po zmrzlém terénu se dá také jezdit, s opatrností se dá přejet i zamrzlý rybník. Když je zima na blátě, dá se jezdit i měkkým terénem, bohužel přes ten rybník se už přejet nedá. Nedoporučuji jezdit při teplotách hluboko pod bodem mrazu. S kuklou na hlavě není jízda pohodlná, bez kukly je nebezpečí omrznutí. Jak nahoře, tak i dole. Nohy v cyklistických tretrách, i když na ně „nazuješ“ zimní chrániče proti zimě a vodě, bývají stažené, nedostatečně se prokrvují a zejména po dojezdu hodně „brní“. Když jsou splněny všechny výše uvedené podmínky, zbývá už jenom jediné. Najít odvahu a vyrazit. Nepřemýšlet nad tím, co by se mohlo přihodit, sednout na kolo a šlápnout do pedálů. Poprvé v podmínkách Moravského úvalu jsem vyrazil v zimním období v sezóně 2015 – 2016. Zima byla zase mírná, a když čas dovolil, tak jsem se projel. Zajímavé bylo, že jsem na cestě nebyl sám. Teprve až začneš něco dělat, o čem si myslíš, že je nesmyslné, začneš si uvědomovat, že nejsi jediný, kdo dostal tak pošetilý nápad. Je to příjemné zjištění.

Další velké zjištění, že jenom na kole to nejde, přišlo po návratu do Prahy. Potěšení netrvalo dlouho. Pracovní vytížení a odloučení od Moravy mělo za následek nedostatečné kilometry v sedle kola v roce 2016. Místo potěšení z kola bylo náhražkou jenom běhání do Stromovky. Našel jsem si základní okruh o délce sedmi kilometrů a k tomu doplňkové „obloučky“, při jejichž překování se délka trati úměrně prodlužovala, ale zpravidla zůstávalo jenom u základního okruhu. Vždy se ale v určité sumě dat dají najít odchylky od průměru. Potěšení bez kola by mohl být sportovní výsledek čtrnáctého června, kdy jen tak, z ničeho nic, jsem si vzal do ruky GPS a řekl si, že zkusím doběhnout podél Vltavy dál než před pár dny, kdy jsem překonal Vltavu přes mosty na Císařském ostrově a vydal se po pravém břehu, po proudu řeky, směrem na Kralupy až na křižovatku Kralupy – Kobylisy a uběhl 17 km. Zmíněnou křižovatku cyklistické stezky jsem minul a pokračoval podél proudu až k Přemyslovskému potoku v Klecánkách. Tady jsem si udělal krátkou přestávku na foto v GPS a vydal jsem se zpět. Výsledek byl přes 21 km a čas pod dvě hodiny, což odpovídalo tempu téměř jedenácti kilometrům za hodinu. Takový normální půlmaratonek bez přípravy a z chodu. Někteří na to tvrdě trénují, aby se dostali pod dvě hodiny, je sice pravda, že někteří se dostanou hodně minut pod dvě hodiny, dokonce jen pár minut přes jednu hodinu, ale statisticky, jsme všichni pod dvě hodiny.

Rok 2016 byl v polovině roku, co se týká počtu naježděných, kritický. Situace dospěla tak daleko, že jsem se rozhodl opustit běhání do Stromovky a v maximální možné míře využít poslední letní a podzimní denní světlo k navýšení počtu najetých kilometrů na kole. To jsem ještě nevěděl, jak je těžký přechod z kola na kolo. Doposud jsem se vyjadřoval jenom o přechodu z kola na běhání naopak, až teprve jsem poznal, že obdobné pocity lze zažít i přechodu z kola na kolo. Když máš jedno kolo a něm jezdíš, neřešíš, kdy a kam na něm pojedeš. Když máš dvě kola, rozhoduješ se již s předstihem, co chceš z následující jízdy si nejvíce užívat. V případě, že se Ti podaří sednout ještě na další, a dokonce ne ani Tvoje kolo, je to zase úplně jiný pocit. To nemám ani na mysli rozdíl jízdy na silničním a horském kole, ale pouze přechod z horského kola na horské kolo.

Od týmu Ka jsme si půjčili kola, rovněž značky Maxbike, a rozhodli jsme se jezdit i v okolí blízkém našeho přechodného pražského bytu. Tým Ka si koupil kola již před nějakým rokem, ale nenajel na nich určitě víc kilometrů, než sponzor natlačil své kolo do kopců, které nevyjel. Vzhledem k našim představám o správném „biku“, trochu jsme je vylepšili. Samozřejmě zmizely svítilny, počítače najetých kilometrů, blatníky, dokonce i rohy, které byly tak dlouhé, že rušily sportovní charakter kola a nakonec i odrazky ze špic, pro Pražáky z drátů. Poslední vadou na kráse zůstaly pláště rozměru 26x1.95“ a obyčejné pedály. Ty byly ale ponechány, protože jejich opotřebení odpovídalo jízdě po zakoupení z obchodu domů. Jenom nebyly tak černé, stářím, stejně jako člověk, zešedivěly. Trochu předběhnu. Když jsme je vraceli, protože skončila nejen hlavní jezdecká sezóna roku 2017 v Praze, ale i objetí Zeměkoule a čekalo se jenom na uplynutí sportovního roku 2017 – 2018 (do 31. března), zase se všechno vracelo do původního stavu. Bikerské srdce brečelo, ale když to chtěli do původního stavu, měli to mít. Vlastně to nebylo tak úplně pravda. Kola dostala posezonní údržbu a výměnu ojetých plášťů a opotřebovaného řetězu. K tomu ještě dostali i náhradní duše a pumpu. Možná se jim bude někdy hodit.

První vyjížďku jsem absolvoval sám jako průzkumnou a byla samostatně po stejné trase jako půlmaraton přes Císařský ostrov a směr Kralupy podél pravého břehu Vltavy. Ve Zdicích u zdymadla, kde byla otočka půlmaratonu, jsem pokračoval dál po červené turistické značce. Asfaltová cyklostezka se změnila v turistickou pěšinu tvořenou kameny, kořeny a vymletými brázdami od vody stékající z prudkého svahu do Vltavy. Z druhé strany byla naopak několikametrová kamenná stěna nad hladinou řeky s mělkou vodu plnou kamenných kvádrů. Pro slabší povahy terén pro pěší turistiku, maximálně procházku s kolem. A právě zde se projevil rozdíl jízdy na širších pneumatikách a nohama zaklesnutýma v zámcích.  Na SPD pedály jsem přešel velmi brzy a neměl čas si zvyknout na klasické pedály. Jízda v SPD znamená, že jezdec je spojený pevně s kolem, cítí ho, umí s ním skákat a hlavně využívá krásně výhod kulatého šlapání s využitím záběru nejen dolů, ale i nahoru. Šlapání přímočaré je jako jízda autem na půl plynu. Prostě chybí dostatečný výkon, není rychlost, není pořádný manévr. A všechno toto mně při přechodu zpět na běžné pedály chybělo. Na každém kamenu jsem vyletěl z pedálů, nohy se mně rozjížděly a já tvrdě dopadal zadkem do sedla. Dokonce jsem pocítil i rozdíl, když zachytne SPD o vyčnívající kořen a stejný incident se stane s klasickým pedálem. U SPD zpravidla proklouzne šlapka přes kořen a jede se dál. U klasického pedálu se mně pedál zasekl do kořene, nadhodil kolo do vzduchu, vyhodil nohy z pedálu a při snaze udržet stabilitu jsem šel i s kolem k zemi. Výsledkem byla roztržená kůže na hřbetu pravé ruky od brzdové páky, odrané pravé koleno a na pravém lýtku od pedálu vytetovaný krvavý obrazec v podobě pěti rovnoběžných šrámů s jasně rozpoznatelnými třemi zuby plechového okraje šlapky v každém jednotlivém šrámu. Tak neslavně skončil přechod z horského kola s pedály SPD na horské kolo s klasickými pedály. Asi bude pravda, že jízda na kole se nezapomíná, ale není kolo jako kolo.

Argument, že není „kolo jako kolo“ mohu potvrdit i z přechodu z jednoho vlastního kola na druhé vlastní kolo. Přitom nehovořím o přechodu ze silničního kola na horské a naopak. Nemám silniční kolo, mám jen horská kola. Jsem na obě kola zvyklý a rád jezdím na HT (hard tail) i FS (full suspension). Dokonce jenom na HT jezdím na maratony, protože jeho kompozice více vyhovuje závodnímu pojetí než FS. Při jízdě na HT mám v rámu brašničku se vším, co potřebuji k případnému odstranění závady i přivolání pomoci a pod ní bidon. Do kapes dresu si pak dávám při závodech jenom dvě věci, GPS, protože má největší šanci bez poškození přežít závod, a tuby magnesia a rychlých cukrů. Při jízdě na FS mám všechno na zádech, včetně tří litrového zásobníku vody. HT si beru, když potřebuji najet víc kilometrů nebo se mně nechce moc bahnit své FS, a potom, když vyrážíme ve dvou. FS si beru, když si chci opravdu dlouho zajezdit. Dlouho neznamená daleko. Není problém jezdit daleko. I na malém prostoru se dá „vyřádit“, ale chce to čas a ten správný terén. Ale to už začínám odbočovat. Chtěl jsem říct, že je rozdíl, když si vezmu HT s pláštěm 2.0“ nebo FS s pláštěm 2.4“. Popsání rozdílu by zabralo několik stránek a stejně by nakonec padla otázka: Co tím chtěl básník říct?. Pokusím se o krátké vyjádření. Na HT s plášti 2.0 lze jízdu charakterizovat jako „rozkoš pomalosti je lepší než opojení rychlostí“. S FS s plášti 2.4 se dostávám do oblasti „Požitek bezpečnosti je lepší než vítězství nad riskem“. Možná se ptáš, proč vítězství nad riskem. Musím se přiznat, že při sjíždění některých trailů a neproježděných svahů se na HT i bojím a „stojím“ na brzdách víc, než situace vyžaduje. Stejný terén na FS si opravdu užívám. A to je vlastně výsledek tvrzení: není kolo jako kolo.    

 

Potěšení z jízdy po cestách i necestách

 

Po zkušenostech ze zpracováním zprávy o oběhnutí Zeměkoule, začal jsem připravovat i podklady pro období ježdění. Pocity zaznamenané ihned po prožitku jsou intenzivnější, barvitější a reálnější, než vymýšlení si báchorek a rádoby pravdivých historek. Není třeba si vymýšlet, je třeba se podělit o své zkušenosti, které se mohou stát motivací pro ty druhé. Báchorky se dobře poslouchají, ale člověk si z nich moc neodnese. Jak rychle je přijal a popřípadě se nad nimi zasmál, podivil nebo dokonce i zamyslel, tak rychle je zase opustí a už se k nim nevrací. Není mým cílem psát báchorky o potěšení z jízdy na kole, ale poukázat na rozmanité prožitky, které sebou jízda na kole přináší. Nejsou tyto prožitky vždy úsměvné, nejsou ani poutavé, vůbec nemusí být zajímavé, protože jsou to všední příběhy, které může prožít každý, ale ne každý je dokáže vnímat. Proto již na konci roku 2009 jsem se pustil do psaní poznámek, z nich řada se zmiňuje i o pocitech z jízdy v různém terénu a různých klimatických podmínkách. Z počátku jsem měl strach, že dělám zbytečnou práci, že to bude nakonec jen výplod choromyslné fantazie starého muže, ale když jsem dostal nápad pustit se do psaní knihy, byl jsem rád, že mám o čem psát.

Co je podstatné za rok 2009? Pokud se týká stylu jízdy, větší radost nám při jízdě v terénu. Mám lepší požitek z pomalejší jízdy náročným terénem než z rychlé jízdy po asfaltu z kopce. Rozkoš pomalosti je lepší než opojení rychlostí. Samozřejmě jsem zkoušel, kolik se dá jet maximální rychlostí, ale krátký požitek z rychlostí nad šedesát za hodinu se nedá srovnávat s opojením „horské Hvězdy“. Stále mi chybí dávka emocí. Adrenalín i efedrin si tělo stále žádá. Při jízdě „zručnosti“ mám obě tyto drogy nejraději.

Celý rok 2009 jsem jezdil s klasickými pedály. Nechal jsem se ukecat, že není vhodné šlapat „přímočaře“, ale „dokolečka“. Tak jsem si pořídil SPD Shimano, závodní provedení a koupil první boty značky Merida s kufry a těšil se, jak se mi to bude šlapat, jak to bude „samo“ šlapat.

Celkový dojem za rok 2009 byl pozitivní, pokud se týká radosti z pohybu. Začít dělat něco, nevím co, ani nevím, jestli to budu umět a jestli mě to bude vůbec bavit, stačí na několik bezesných nocí. Vždycky je to kompromis, kdybych věděl tenkrát, co vím dnes, neváhal bych do toho vložit víc počátečních investic. Určitě my mě „sponzor“ podpořil. Na počátku byla úvaha, že to budeme dělat spolu, děláme to spolu stále, ale často se nám nedaří to dělat spolu pravidelně. Kdyby „sponzor“ neměl problémy se zády a mohla objíždět Zeměkouli pravidelně se mnou, mohla mít najeto o pár kilometrů víc. Dopadlo to jako s běháním – běhala a následně jezdila, když bylo světlo, teplo, sucho a ještě se jí muselo chtít, musela mít čas a nesměl jsem jí nutit jezdit trasy, které sama nezvolila. Ale všechny tyto překážky nám nebránily v tom, abychom z toho měli dobrý pocit, i když jsme spolu jezdili více po cestách než necestách.

Potěšení z jízdy po cestách i necestách se po úvodním roce začalo vytrácet. Nebylo to ani pracovním přetížením, ani mimopracovními aktivitami a vůbec ne vlastní leností. Když má člověk zdravotní problémy a nemá možnost vyplavovat svůj adrenalin v dostatečném množství, potom přichází nechutenství, nervozita, podrážděnost a mrzutá nálada. Na určitý zdravotní stav se dá také navyknout a určitým způsobem se s ním vyrovnat. Jakmile se s tímto stavem smíří, dokáže ho eliminovat a začít se vracet zase skoro do původního stavu. Nikdy už nebude jako dřív, ale lepší mírný pokles než hluboký propad. Možná k návratu radosti přispěla i jiná aktivita než běh a kolo, a tou bylo lyžování. Na lyžích jsem stál poprvé až jako student střední školy v roce 1976. Následující rok při druhém lyžařském výcviku na Donovalech, mezi Bánskou Bystricí a Rožumberokem, na západním okraji Nízkých Tater, jsem si zlomil nožičku. Potom jsem si dal delší přestávku a postavil se na lyže na jeden den až v kurzu důstojníků generálního štábu v roce 2007. Koketování s lyžováním začalo až se sponzorem v roce 2010, kdy jsem ji vzal na Kopřivnou do Malé Morávky. Na 17. prosince 2010 má nezapomenutelné vzpomínky. Tak jsme začali lyžovat, lépe by bylo říct, začali jsme se spouštět shora dolů, ale někdy z toho máme i radost. Už 6. února 2010 si sponzor koupil svoje první lyže Fischer Race Competion 4, vázání FS10, s hůlkami Scott a svoje první lyžáky Nordica. Moje osobní soukromá výbava ještě chvilku musela počkat. Ale počáteční radost v zimě 2010/2011 byla přerušena Itálií 2011/2012 a Bruselem 2012/2015. Nicméně když se k sezonním lyžím přidá sezonní kolo a vloží se mezi tyto aktivity i jiný pohyb, třeba pro mě běh a pro sponzora spinning nebo walking (my Moraváci říkáme „dlůhé šlapání“ a vojáci „přesun pochodem“), může přijít i potěšení z pohybu.

Potěšení z jízdy na domácí, rozuměj tuzemské, půdě mělo v roce 2012 jepičí život. Cestománie navazovala na sebe v plánovaných termínech. Po půlročním pobytu v Itálii následoval půlroční pobyt v České republice a po něm tří letý pobyt v Belgii. Nezasvěcení mohou závidět. Ti, kteří si takové cestování zkusili, ví, že není co závidět. Na první pohled je to romantika, na druhý už to tak vůbec nevypadá a nakonec zjistíš, že realita je krutá a chvilku trvá, než si na ni zvykneš. Ale až si zvykneš, začne se ti to docela líbit.

Od února, po návratu z Itálie, jsem měl poslední jízdu na území České republiky už za pět měsíců, právě den před naložením kol a jejich přesunem do Bruselu (19. července). Byla to jízda přímo na posrání, ale s odstupem času mohu s plným vědomím svých slov konstatovat, že se se mnou loučili bohové. Při výjezdu bylo po dešti a nic nevěstilo změnu. V Trávníku jsem jel mezi kapkami deště a nad Těšňovicemi začalo už chcát. Na kopci nad Vrbkou mě pozdravil bůh Blesku a Hromu a při sjezdu s Karolína mě bůh Deště bičoval tak, že to až bolelo a bůh Větru se vyřádil tak, že když jsem šlapal na Sulimov, tak na nejlehčí převod jsem musel ze sedla, abych nestál. Na Vrbce přestalo pršet, na Hvězdě foukat a z Trávníku mě doprovázel již bůh Slunce. Ale kolo jsem už po dojezdu nestačil umýt. Vítr a déšť mě zahnal do garáže, aspoň v Bruselu viděli, že nepřijel žádný šampóňák.

V Bruselu, obecně v Belgii, a ještě víc v blízkém Nizozemí, se lidé často přesouvají na kolech a místní úřady věnují cyklostezkám patřičnou pozornost. Jsou tam vybudované cyklostezky nejen asfaltové, ale i velmi dobře udržované cyklostezky v lesních porostech. Nemusím jezdit po těchto vybudovaných cyklostezkách, ale když jsem se chtěl dostat na bikerské stezky, musel jsem jich hojně využívat. Po příjezdu do Bruselu jsem zjistil, že široké „parkové cyklostezky“, které jsou v okolí belgického hlavního města vybudované, jsou i v zimě udržované. Po těchto lesních cestách se „projíždí vysavače“ a sfoukávají padlé listí mimo cestu. Jak jsem právě zmínil, časem jsem si našel i cesty a cestičky, po kterých nechodili ani lidé a jen podle vyjetých kolejí bylo jasné, že je využívají bikeři pro své potěšení. Na některé úseky jsem vzal i účastníky akce „Waterloo“, ale opravdu jen na vybrané a velmi krátké úseky. Kdybych jim nabídl „moje cesty“, asi by nás moc nejelo, děvčata asi vůbec ne, a většina by se mnou jela jenom poprvé.

I když je belgické počasí v zimním období přívětivější než v České republice, zase je dlouho sychravé jaro a podzim a to ovlivňuje výkony možná ještě víc než tuhá zima, krásné jaro a pozdní babí léto. To způsobilo, že i přes skutečně nevlídné jaro jsem jezdil i v dešti a při nižších teplotách. Ale ani takové podmínky nemohou ovlivňovat potěšení z jízdy. Právě naopak, takové podmínky mohou přímo lákat k potěšení z jízdy studenou vodou, blátem a mezi kapkami deště. Výsledek opticky byl pozitivní, ale při ohlédnutí zpět, vlastně žádná radost to nebyla. Tělo dostalo svůj adrenalínový příděl, to je asi tak všechno. Z toho plyne závěr, že průběžně se nedá na kole najíždět kilometry. Co se nepodaří najet příjemným jarem, v horkém létě a před sychravým podzimem, to se ve zbytku roku těžko dohání. Prostě musí být světlo, teplo a nejlépe i sucho, aby kilometry přibývaly. Ale tady už není potěšení z jízdy, ale jen potěšení z narůstající sumy najetých kilometrů.

Na dvanáctého dvanáctý (dva tisíce) dvanáct – 121212 byl hlášen konec světa, jak někteří prorokovali podle Mayského kalendáře[1], ale já jsem zlomil jeho význam už magickými čísly 2-1-2-1-2, tedy druhého dvanáctý dvanáct, kdy to ruplo. Pokud jste neslyšeli tu ránu, tak jenom připomínám, že se zlomilo narůstání kilometrů a od té chvíle už jenom ubývají, protože po půlce nemá cenu přičítat, ale jenom odčítat k nule, do cíle chybí méně než dvacet tisíc třicet šest kilometrů. Ten datum jsem neplánoval, ono to nějak vyšlo, tak proč toho nevyužít pro potěšení z jízdy. Aspoň se to dobře pamatuje, ale stejně si nepamatuji významná čísla z běhání, a ty jsem někdy dokonce i plánoval, aby se dobře pamatovaly. Možná čtenář si zapamatuje víc než já, protože já jsem postižený, a těm se může prominout nějaký ten nedostatek.

Potěšení z jízdy za tmy jsem si zkoušel poprvé v Bruselu. Tam jsou široké cesty, docela slušně udržované, ale i za svitu měsíce a za svitu led svítilny se takový terénem jezdí dost špatně. Navíc když je zima a člověk si musí obléci víc než jedno funkční tričko, tak se mu hůř i hýbe a tak většinou jede pomaleji. V bahně se dá jezdit, ale za prvé jedeš pomaleji a za druhé, v bahně ničíš své oblečení i kolo samotné – a to je zbytečné. Najít vyvážené potěšení z jízdy s akceptovatelnými „ekonomickými“ ztrátami na materiálu není vždy jednoduché. Ale čím více uspokojíš ducha i tělo, tím méně uvažuješ nad finančními náklady, které je nutné vynaložit na obnovu materiálu.

 V roce 2012 jsem po příjezdu do Bruselu konstatoval, že není kam jezdit, les je malý, převýšení téměř žádné a trati nudné. Po roce jsem už měl své oblíbené místa. Navíc v Bruselském lese se dá jezdit dlouho a přitom se netočit v jednom kruhu dokola několikrát. Stačilo najít správné podjezdy pod dálniční sítí a najít ty správné okruhy podél jednotlivých lesních lokalit, které vyplňují nezastavěné plochy mezi dálnicemi. Je to veselejší, ale stále to není to správné ořechové. Doma na Hvězdě se dá jezdit na čtyřech čtverečních kilometrech, nadřít se jak kůň a dosáhnout maximální průměrné rychlosti až sedm kilometrů za hodinu. To se dá rychleji i běhat. Ale pocity z Hvězdy jsou daleko lepší než z Tervůrenského lesa. Co přináší větší potěšení je zcela jasné.

Jak se rodí hypotetický cíl

Další potěšení přichází už v srpnu 2015, ale jak tak sleduju okolní frmol, je to asi na dlouhou dobu poslední potěšení, kterého radost nemůže zkalit ani úraz v podobě namožených zad z důvodu zabezpečení rekonstrukce bydlení ani zranění způsobené při pádu ze svého mazlíčka Knollyho hned následující den. Tentokrát se nekonalo žádné velké plánování, žádné každodenní sledování výsledků při plnění plánu. Čtyřmístné číslo v teoretické statistice bylo zlomeno 24. srpna na třímístné a do cíle od tohoto okamžiku zbývá pouhých 995 km. V Bruselu by to bylo „pod stromeček“, tedy do vánočních svátků, splněno. V Praze, běháním po Stromovce po západu slunce, je to na sedm měsíců. Za úspěch budu považovat, když se teoreticky dostanu do cíle do konce března následujícího roku.

Když se zrodilo potěšení na počátku roku 2015, proč by se nemohlo zrodit i na počátku roku 2016. Po hypotetickém překonání Zeměkoule následuje teoretické splnění cíle. Propočet byl udělán už v létě 2015 při návratu z Bruselu a stačilo jen plnit normu na měsíc. Díky příhodné konstelaci hvězd v prosinci 2015 se podařilo výrazně překročit plánované kilometry a už v lednu, namísto plánovaného přelomu února a března, se podařilo dostat na dvoumístné číslo do cíle. Poslední desítky kilometrů byly radostným skotačením. Jedinou skvrnou byla skutečnost, že do cíle chybí ujet více než pět tisíc kilometrů na kole.

Do třetice potěšení na počátku roku, tentokrát na počátku roku 2017. Toto potěšení mohlo nastat už první den roku, tedy přímo na Nový rok 2017, ale byla to neděle, a protože se národ stěhoval z Moravy do Prahy, odjížděli jsme vlakem už po obědě a tak nezbyl čas na potěšení. Čas nebyl ani v lednu ani na počátku února, kdy jsem se potýkal s problémy pravého lýtka, které jsem si zase „asi“ natrhl, jak se tomu stalo již několikrát. Potom mě také trápily dýchací problémy a když jsem se z nich dostal, byl čas odjet na zimní radovánky na chatu Ovčárna pod Pradědem, kde v nadmořské výšce 1310 m n.m., na této úrovni leží chata, a vyšší, jsem, po roce zkoušel své sjezdařské umění. Potěšení přišlo až následující den po odjezdu z Jeseníků do Kroměříže, kde nadmořská výška se dostává i pod 200 m n.m. Tento jedenáct set výškových metrů výškový rozdíl dělá divy. Už při sjezdu od Ovčárny na rozcestí zvané také Hvězda, které nemá nic společného s kroměřížskou Hvězdou, jsme potkali bikera na fatbiku. Tak jsem mu pokynul, že má moje sympatie a těšil se zítřejší den.

Lidové rčení říká: „Únor bílý, pole sílí“. Jedenáctého února, po týdenním pobytu na Ovčárně, kde jsem si naposled zalyžoval na sjezdovce za chatou Figura, která patří stejnojmennému majiteli, kterému pratří i okolní sjezdovky, a o kterém mnoho místních znalců prostředí říká, že má prý tolik dluhů, že se diví, že ještě je vůbec majitelem a provozuje sjezdovky. Následující den, dvanáctého února 2017, v neděli, jsem už byl zpět v Kroměříži a kochal se jarním počasím. Na Pradědu byla mlha, foukal vítr s ostrým zmrzlým sněhem a teploměr ukazoval téměř k deseti stupňům pod nulou. Než jsem vyjel starou lanovkou Tatrapoma, to je taková, co si mezi nohy dáváš kolečko, které tě potom celou cestu tlačí do zadku a hlavně studí, na vrchol, byl jsem nucený si nasadit i brýle na oči a přes ústa si dát šálu. V Kroměříži bylo pět stupňů nad nulou, svítilo krásně sluníčko na modré obloze a za bezvětrného počasí se zdálo, že už zima na tomto území ustoupila jaru. Zdání ale klame. Řeka Morava byla stále ještě zamrzlá od břehu ke břehu, stejně tak jako její kroměřížské přítoky a souvislá ledová pokrývka ležela i na vodní hladině Bagráku. Na polích ležela stále bílá sněhová pokrývka ve výšce deset centimetrů a bylo zřetelně vidět, kudy se proháněly ještě před několika dny běžci na lyžích. Dnes jsem žádné nepotkal. Důvod byl prostý, tající sníh postupně za nočních mrazů ztvrdl na pevnou a ostrou ledovou krustu a nedalo se po ní jezdit. Na neudržované cyklistické stezce mezi Trávnickými Zahrádkami a Kvasicemi byla nesouvislá vrstva zledovatělého sněhu, po které se nedalo ani bezpečně chodit, natož jezdit na lyžích nebo na kole. Ale to jsem při výjezdu nevěděl. Krásné počasí vylákalo před obědem stejně smýšlející jedince. Potkal jsem nejen jezdce, ale i dálkového běžce a ultramaratonského chodce. Už podle jejich ústroje a vybavení, které mají s sebou je jasné, že nejsou na procházce. Pozdravili jsme se a ubírali se každý svou cestou. Možná se ti bude zdát, že takových jedinců je tak málo, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Ale zdání klame. Kdybychom se potkali v jeden čas na jednom místě, byla by nás jistě pěkná tlupa. Na procházce jsem potkal až jedince při návratu, kteří se po obědě vydali „pálit“ své kalorie na Bagrák a přilehlého okolí.

Před polednem jsem tedy neodolal lákavému počasí a rozhodl se pro první jezdecké kilometry v roce 2017. Už při výjezdu, kdy kolem silnice stále ležely hromady odhrnutého, zmrzlého a špinavého sněhu, bylo jasné, že mimo zpevněné asfaltové cesty to ani při dobré vůli nepůjde. Vzal jsem to na Trávnické Zahrádky a Trávník, vyšlapal na na horizont nad Těšňovice a zavlnil se na Vrbku přes Karolín a Sulimov zpět do Vrbky. Potom už vede cesta relativně po rovince přes Tabarky do Nové Dědiny, kdy jsem si u místní mateřské školky zaskotačil, jako obvykle, na jejích schodech a spustil se do Kvasic. Už jsem se těšil, jak se proženu podél Moravy do Trávnických Zahrádek a domů, protože jsem při sjezdu z Nové Dědiny do Kvasic nádherně ztuhl, nejen únorovým vzduchem, ale i unavenými svaly. Už při jízdě podém hřiště v Kvasicích bylo jasné, že to nebude rychle, ale stále jsem se utěšoval, že to pude. Nebylo to pudové, při nájezdu na cyklostezku bylo jasné, že to nepude. Vrátil jsem se zpět do Kvasic a pokračoval po silnici směr Střížovice, Kvasice a do Trávnických Zahrádek. Kolem Bagráku už jsem nespurtoval, ale volně došlapal a zaparkoval Maxbike do depa závodních strojů. Přes celkovou ztuhlost těla mám ale pocit z dobře vykonané práce. Už při vyhodnocení roku 2016 bylo jasné, že čtyřmístné číslo padne možná už při první vyjížďce roku 2017, bohužel to bylo až dvanáctého února 2017. Po odjetí 32 kilometrů se hranice do cíle dostala na vzdálenost 995 kilometrů, došlo tedy i na kole ke zlomení čtyřmístného čísla a už se jede z kopce a brzy, doufám, že brzy, přijde cílová rovinka v podobě dvojmístného čísla. Kdyby, ale na kdyby se nehraje, bylo kolo v Praze v loňském roce k dispozici o pár měsíců dřív, bylo by možné objet Zeměkouli již do 31. 3. 2017 a ukončit tak další etapu sportovních výkonů. Sice bych byl v kategorii šílenec, ale mohl bych se soustředit na nové aktivity. Bohužel, tak budu muset jezdit na kole další měsíce a ani nevím, co bych chtěl dělat ve třetí etapě kolem Zeměkoule. Aspoň budu mít čas nad tím přemýšlet. Ale jak říká PK, plk. v.v.: „Není důležité, jako velký důchod bereš, ale jak dlouho ho bereš!“, tak si říkám sám pro sebe: „Není důležité, jak rychle obvod Zeměkoule překonáš, ale kolikrát ho za život překonáš!“.

Dovolená je potěšení samo o sobě. Nemuset do práce, nemuset dělat co musím, ale dělat co chci a ještě za to dostat peníze, jak kdybych makal, je potěšení. Někdy, a to je třeba si přiznat, i dovolená se stává „nucenými pracemi“, když je třeba udělat a zařídit věci, na které nebyl v pracovním shonu čas. Ale když se podaří opravdu užít si dovolenou, je to radost. Dovolená na kolech přináší trojnásobnou radost a potěšení. Poprvé když dovolená je plánována. V roce 2014 byla poprvé plánována dovolená na kolech. Nebylo jednoduché najít místo, ale štěstí přeje vytrvalým. Nakonec padla volba na čtyřhvězdičkový eurohotel Kopanice v osadě Žítková nad Starým Hrozenkovem. Po potvrzení objednávky začalo horečné plánování. Naplánovat na čtyři dny čtyři okruhy nebyl ani cíl. První den byla plánována jen „rekognoskace“ bez kol a následně tři okruhy různé obtížnosti. Druhý den byl hlavní okruh, třetí den odpočinková trasa a poslední den, před dnem odjezdu, byl naplánovaný druhý vrcholový okruh.

Druhá radost přichází při realizaci. Plánování je pro ty, co si nevěří, realita je docela jiná. První den se vytáhla mimo plán kola, aby se nechodilo pěšky. Okruhová trasa byla krátká, ale na kolech se prodloužila. Důvodem byla nová GPS. Není větší pitomost, než si koupit novou GPS a vzít si ji po jednom večeru zkoumání a studia na dovolenou. Nedostatečné znalosti obsluhy způsobila, že se projížďka protáhla a byla provedena na základě zásady: „je to sice dál, ale o to je tam horší cesta“. Bloudění po státní hranici ukončili až místní lesní dělníci, kteří nám dali aspoň naději na návrat do setmění. Druhý den se vyráželo ze základního tábora na hlavní vrcholový bod pobytu, na rozhlednu Velký Lopeník. Cesta po silnici, šotolině, polní cestou nebo lesní pěšinou nebyla nikdy vhodná pro další postup na vrchol. Nakonec jsem na vrchol dostal oba, sponzora i její stroj. Křivka odporu na další okruh, to je ten odpočinkový dalšího dne pobytu, byla za limitem akceptovatelnosti a musela být přepracována. Výsledkem byl téměř silniční okruh, ale kopce ještě zarovnat neumím a elektrický pohon na kolo jsem ani sponzorovi nepovolil. Abych se vyhnul případným výtkám sponzora, ještě tentýž den jsem jel prověřit trasu na den následující. Před posledním plánovaným vrcholem, kterým byla rozhledna Skalka, provedená předběžná rekognoskace ukázala, že původní trasa se musí také upravit, jinak to dopadne jako katastrofa. Trasa byla opět přepracována a upravena s rychlým příjezdem a pohodlným návratem. Tak jediným úsekem, který byl „rizikový“ pro sponzora, byla „zkratka“ z rozhledny Skalka do osady Pitín. A jak se zdálo, tak se i stalo. Vjezd do lesa po široké upravené lesní cestě se změnil v úzkou neupravenou stezku mimo hlavní cestu, která byla rozježděna, zabahněna, zatravněna a zarostena náletovou dřevinou. Mnoho let tímto úsekem nikdo s lesním strojem neprojel. Po překonání tohoto úseku jsme se dostali na neposekanou louku a ta nás dovedla přes nabité dráty ohradníku až do místního statku obce Pitín, kde podél stáda místních krav a průjezdem areálu zemědělského, jistě dříve jednotného zemědělského, družstva, jsme se dostali na místní obecnou komunikaci. Ještě že Pitín má pěkný rekreační areál s koupalištěm, kurty a upraveným okolím a z obce vedla cesta do cíle široká, upravená a s mírným stoupáním. Konec dobrý, všechno dobré. Plánované úkoly první dovolené na kolech byly splněny. 

Třetí potěšení je vyhodnocovací období. Splněné úkoly je třeba vyhodnotit. Zpracování podkladových dokumentů o realizaci akce bylo provedeno rychle a docela podrobně (viz podpůrný dokument 2014_2 dovolená Kopanice), fotografie byly zadány do výroby v následujícím týdnu po příjezdu z dovolené a do odjezdu do Bruselu už byly založeny do alba. Zbývá poslední dějství k uzavření vyhodnocovacího období – doklad sponzora. Tak tento drobný úkol se bude vyhodnocovat při každé vhodné příležitosti, kde se dá doložit, jak trpěla a strádala při překonávání jednotlivých plánovaných etap. 

V roce 2014 jsem začal koketovat s myšlenkou, že pro potěšení z jízdy po necestách by nebylo špatné si pořídit FS, pod ef-eskem je třeba rozumět Full Suspension, tedy celoodpružené kolo namísto současného HT, tedy há-téčka, což je Hard Tail, bez zadního odpružení. Studoval jsem nejen rámy různých firem a způsoby jejich technického řešení odpružení, ale také velikost kol, tedy průměr kol. Vedl jsem diskuzi s prodejcem kol, se stejnými cvoky jako já i s těmi, kteří kolo viděli z rychlíku. Rozhodnutí bylo nelehké, ba přímo těžké, a nikdo ho nechtěl udělat za mě.

Nejsložitější byla volba rámu. Potěšení duše prochází přes oči. Rám musí být nejen funkční, konstrukčně vyvážený, odolný a s minimálními nároky na servis a opravy, ale musí i lahodit oku, tedy duši. Na pohled je hodně krásných rámů, ale při bližším zkoumání přichází zklamání. Všechny fotografie s jezdci v dramatických okamžicích zdolávání skalních výčnělků jsou dělány za „tepla, sucha a světla“, tj. za modré slunečné oblohy, s pozadím skalnatých hor, nejlépe se zasněženými vrcholky, a na suchém povrchu. Tato místa jsou pečlivě vybírána a nedají se srovnávat s jízdou za deště a bahenním korytem, kdy váha nalepeného bahna je větší než hmotnost samotného kola. Při pořizování těchto fotografií nevadí, že bovdeny (mimochodem vynálezce se jmenoval Bowden, diskuze se vede o to, zda to byl Frank Bowden nebo Ernest Monnington Bowden) jsou vedeny přední částí spodní rámové trubky, tedy všechno, co odletuje od předního kola, dopadá přímo na tento bovden. Navíc voda a bahno je vražedná kombinace, která, když se dostane do bovdenu, způsobuje zvýšení tření lanka v něm, až se stává, že dochází k omezení funkčnosti některého mechanizmu kola. Z dlouhé řady krásných rámů zůstaly ve výběru dva – Agang a Knolly. První lépe tvarovaný a lacinější, druhý s „hranatými“ trubkami a dražší. Hádej, který zvítězil jako kandidát na nákup.  

Vývoj průměrů kol se sunul rychlým komerčním tempem a vedle původní velikosti horských kol 26“ se na trhu pevně usadila velikost 29“, jako nejlepší varianta pro zvýšení rychlosti a snadnosti překonávání překážek. Aby byl výběr ještě složitější, začala se mediální propagace kol velikosti 27,5“. Prase aby se v tom vyznalo. Moje rozhodnutí nakonec padlo na velikost kol 26“. Bylo to logické vyústění mých zkušeností po dvaceti maratonech a najetých více než dvaceti pěti tisíc kilometrů na kole, skutečně najetých, ne podle teorie nebo hypotézy. Za prvé na takovém průměru kol jezdím, za druhé je nikdo z trhu nevytlačil a výrobci drahých rámů FS se stále drží i této velikosti, někteří dokonce hodně dlouho jenom této velikosti (právě Knolly, který až na veletrhu kol na rok 2015 představil svoji první 27,5) a za třetí moje rozhodnutí podpořil i jeden článek na internetu[1], kde bylo srovnání všech tří kol. Navíc si autor nedával za cíl přijetí závěrů, ale nestranný osobní názor spolu se svými kamarády na jednotlivá kola. Výsledek názorů byl, že pro zábavu je nejlepší horské kolo v horském terénu s průměrem kol 26“. Nejenom moje rozhodnutí podpořil názor testujících, ale i diskuze k článku. V diskuzi psal jeden borec, že není třeba podléhat komerčním vlivům a kupovat si nová kola, ale užívat si toho, které máme. A to rozhodlo. Já mám průměr kol 26“. Na maratony nejezdím pro rychlé projetí trati, ale za prověřením svých schopností také projet takovou trať a užít si i atmosféru závodů. Na kole jezdím po necestách, abych si užil rozkoš pomalosti. Tak proč vymýšlet, když nejlepší rozkoš v terénu přináší průměr kol 26“, které mám osobní praxí ověřené.    

Mám nové potěšení, mám nové kolo. Je září 2014 a proces vstupuje do fáze předání. Šáhnu si až v říjnu, kdy je plánovaná cesta domů, ale potěšení je na stupni bodu varu. O jaké kolo tedy jde? Z pohledu sponzora – drahé, horské, černé, se stříbrnými písty vidlice a balónovými plášti. Z pohledu fajnšmekra to není možné popsat jedním řádkem. Není to žádný tuctový výrobek. Jeho výsledná podoba byla dlouhodobým procesem kompromisů mezi přáním, akceptovatelnou cenou a možným technickým provedením. Výsledek není možná ideální, jiný biker by k tomu přistoupil úplně jinak, ale já jsem spokojený.

Přání převedené na realitu představovalo značně slevit z původního záměru. I tak výsledná hodnota stvořeného díla přesáhla finanční objem, za který byla nakoupena všechna dosavadní rodinná kola. Neznalý by mohl poznamenat, že už za tu cenu to mohlo být i s motorem, aby člověk nemusel šlapat, když se chce svézt.

 

Duší i srdcem je rám. Bez něho, ač navěšuješ, co chceš, dobré kolo neuděláš. Nakonec tedy vyhrál rám KNOLLY Endorphin. Není to žádné čisté Enduro a už vůbec ne sjezdový speciál, ale rám, jak je prezentován výhradním dovozcem[1] do České republiky, je určen pro lidi, kteří mají rádi dlouhé vyjížďky náročným terénem ve svižném tempu. Tak jsem se v tom viděl. Dokonce se mi dostalo i vstřícného přístupu od mého servismana, který jen pro mě zajistil tento rám na prodejnu, abych se ho mohl dotknout in natura. Na obrázku vypadal rám hranatější, než ve skutečnosti byl, na obrázku vypadal větší, než ve skutečnosti byl, ale i holý, pouze s tlumičem Fox Fload CTD (Climb, Trail, Descend) Kashima vypadal prostě báječně. Navíc je rám vyráběn na strojích CNC, tedy číslicově řízených strojích s vysokou přesností a výrobní spolehlivostí. Pro přenos hybného momentu jsou využívána ložiska NIL, je to o materiálu, kvalitě a náročnosti jeho zpracování. Když na takového krasavce „nahodíš“ vidlici RS Sektor tapered (kónická) černou a řídítka ATB TOKEN 680 mm OEM (jsou jenom o 110 mm širší, než mám na Maxbike, kde jsou 570 mm, proto nebude potřeba jezdit s rukama „na široko“ a mít problémy při průjezdu mezi blízko sebe rostoucími stromy), vznikne dobrý základ. Jak dům dělají doplňky, tak kolo dělají komponenty. Požadavek byl opět na Shimano, které mám na Maxbike, ale chtělo to vyšší třídu, nejlépe nejvyšší v provedení XTR (cross-training-race). Nakonec z toho zůstaly komponenty XT a XLS. Brzdy v provedení XLS mám a nemohu tvrdit, že dobře nebrzdí. Podařilo se dát v XT kliky, včetně pedálů XT, které používám na Maxbike, přesmyk i měnič. K dokonalosti zbývají kola, samozřejmě zmiňovaný rozměr 26“. Kola Mavic Crossmax SX neměly vůbec špatné recenze jak od prodejců tak i zákazníků a s novými plášti 62-559 Schwalbe Nobby Nic v rozměru 26x2.4 dostalo kolo vzhled hladového dravce připraveného vyrazit na kořist. Není možné nezmínit převody. Přešel jsem na 3x10, protože 3x9, které mám na Maxbike, nešlo technicky realizovat. Kliky XT FCM780-10 s talíři o 42-32-24 zubech a kazeta CSM771 s rozsahem 11-34 zubů umožňují (zaokrouhleně) silný převod 3,8:1 a na opačném pólu do lehka i pomala dokonce 0,7. Takový převod umožňuje stejně pomalou jízdu jako převod 3 x 9, tedy s minimálním vypětím sil. Doporučuji nastudovat detaily ve statickém přehledu. Na závěr jen suché konstatování, že s černou sedlovkou TOKEN a černým italským sedlem Selle Italia NEKKAR se jen zvýraznily tmavé obrysy na světlém horizontě a majitelé bílých kol mohou tiše závidět, že nezvolili vždy elegantní černou. Černá je elegantní nejen na limuzínách střední třídy, ale i na kolech „střední“ třídy. Nic na tom nezměnil ani fakt, že sedlovka TOKEN byla vyměněna, protože mám asi delší nohy a při nastavení do správného „posedu“ byla málo zasunuta do rámu. Tedy z důvodu bezpečnosti byla vyměněna, ale až před Silvestrem 2014, za delší sedlovku značky PODAY L450. Samozřejmě v černém provedení a v průměru 31,6 mm.

První a v roce 2014 jediná testovací jízda nového stroje proběhla na Hvězdě dne 21. října. Bylo to prvních dvacet kilometrů, bez vody, náhradních dílů a nářadí. Jakákoliv banální závada by znamenala potupný návrat domů po svých, ale k ničemu naštěstí nedošlo. Takové okamžiky v životě je dobré si poznamenat, protože by se tak historická data mohla ztratit v chaosu běžných událostí. Přesně jsem najel dvacet kilometrů a sto šedesát metrů s průměrnou rychlostí deset celých nula desetin kilometru za hodinu a za tuto vzdálenost a čas jsem „nastoupal“ čtyři sta devadesát jeden metr a „sestoupal“ čtyři sta osmdesát čtyři metry. Nikam jsem nespěchal, prostě jsem si to užíval, o čemž svědčí i maximální okamžitá rychlost, která byla pouhých 26,3 km/hod. Taková rychlost se dá dosáhnout i na tom největším „verglu“ zakoupeném v místním supermarketu za výhodnou cenu. Počasí nebylo nic moc, co by také člověk očekával na konci října. Filozof by konstatoval: „Léto už je v prdeli a do zimy daleko“. Vracel jsem se od těšňovického tankodromu kolem těšňovické střelnice, kde na konci lesa je vybudovaný single track, který kluci dost často využívají pro nácvik svých skoků. Měl jsem štěstí, byli tam a viděli, jak se kolem nich producíroval skvost, který jim říkal: „Jsem sice zablácený, ale moje krása tím jenom stoupá“. Jenom ten děda jim k tomu kolu asi neseděl. Malá závistivá česká dušička možná i pukala.

První dojmy po dvou hodinách v sedle budou určitě rozdílné s postupně narůstajícími kilometry, ale není špatné si je porovnat. Řídítka bez rohů vypadají na první pohled chudě, nudně a nedravě. Ale už jsem zjistil, že rohy vlastně mám jen proto, aby mi neklouzaly ruce po vyhlazených gripech. Jinak spíše překáží a v určitých situacích mohou být i nebezpečné, např. čím delší rohy, tím větší pravděpodobnost, že nám omezí průjezd a mohou dokonce způsobit i náš pád a následné zranění. Novinkou na řídítkách je ovládání uzamykání a odemykání přední vidlice. Dá se na tento prvek velmi rychle zvyknout, ale nejsem zvyklý vidlici zamykat ani při jízdě po asfaltových cestách. Přední vidlice tlumila docela hluboko, přitom jsem si to vůbec neuvědomoval, že se tak propadám. Na Maxbike má vidlice maximální pohyb sto milimetrů a to jsem snad ani při skoku na přední kolo nedosáhl. Na Knolly při opatrné jízdě jsem podle kroužku na vidlici naměřil devadesát osm milimetrů. Určitě se to bude krásně houpat při rychlých sjezdech. Zadní pružení naopak se mi zdálo moc měkké a houpavé už při nasednutí. Zkoušel jsem přepínat mezi CTD (climb, track, descend), ale žádný podstatný rozdíl jsem nezaznamenal. Uvidíme časem. V tuto chvíli bych více uvítal možnost lock x unlock, tedy uzamčení a odemčení pohybu pístu, podobně jako tomu je u přední vidlice. Už při jízdě jsem nejvíc cítil tvrdé sedlo. Je opravdu tvrdé a hladké. Nezvykle mi po něm klouzal zadek a necítil jsem se tak jistý jako v sedle Maxbike. Pokud tento stav bude pokračovat, vyměním si sedlo za své osvědčené.

Po dojezdu, to je samo sebou, následovala důsledná očista a vysušení. To se „maxbiku“, když byl nový, také dostávalo, dnes už se „obouchá“ o zámkovou dlažbu a nechá „dosušit“ na věšáku v garáži. Šance v následujících třech dnech, než jsme opouštěli Kroměříž směrem na západ, k další projížďce byla zmařena zhoršujícím se počasím. Hlavní úkol pobytu doma – vyzvednout kolo, prověřit kolo – byl splněn, ale kdyby, na které se nehraje, se podařilo vyjet, mohlo být o pár kilometrů i zážitků víc.  

Stroj Knolly Endorphin nebyl jediným strojem, na který jsem si sáhl v roce 2014. Dokonce o tři dny dříve jsem dostal ještě jedno kolo, které se stalo ozdobou naší zahrady. Nový stroj dočasně zaujal čestné místo namísto naší vířivky, protože ta odpočívá už od poloviny roku 2011 v garáži a jenom výjimečně se zaplňovala vodou před výjezdem do Bruselu ve 2012 a v roce 2014 dokonce ani jednou neviděla vodu, kterou by prohnala svými tryskami. Takový dárek civil nevymyslí. K tomu musí být stejně pošahaný chorobný mozek. Výsledek ale potěšil i sousedy.

 

Kochání se s novým strojem, ještě v obýváku.

 

A připravený k první testovací jízdě. Očekávání je velké.

 

A místo vířivky zaujal čestné místo sto procentně ekologický stroj. 

 

Když už jsem u nových kol, je potřeba zmínit i potěšení jízdy na sněhu. Než jsem zaparkoval Endorphina, nejezdil jsem po sněhu Maxbikem. První příležitost přišla až s prvním dnem roku 2016. Na Silvestra byla půda promrzlá, ale ještě bez sněhu. Ten začal padat až dopoledne na Nový rok. Vyměnil jsem Maxbike za Knolly a vyrazil na lesní a polní cesty. Ne že bych nikdy nejezdil po sněhu, ale poprvé v pořádném sněhu na horském kole. Na základní škole jsem dojížděl do školy na kole a v zimě to byla docela dobrá škola smyků, pokud tedy jsem dostal povolení jet na kole a nebyl jsem nucený jet autobusem, který samozřejmě bez rozdílu roční doby a počasí denně ve dny školního vyučování jezdil. Tenkrát to bylo kolo Favorit, vpředu jeden talíř a vzadu trojkolečko 

s berany otočenými nahoru. V té době jsem cvičil školu smyků nejen na sněhu, ale i na zamrzlých kalužích a dokonce i na zamrzlých plochách dubňanských rybníků, na které jsme jezdívali v zimě bruslit. S Endorphihem to bylo docela něco jiného. Za prvé to bylo po více jak čtyřiceti letech opět na kole na sněhu, za druhé to bylo v regulérním terénu a nakonec ještě i za silného sněžení. Tak jsem to nejdříve zkusil po asfaltu do Kotojed. Nic moc velká jistota jízdy to nebyla, teprve na polní cestě do Šelešovic to začalo být zábavné a potěšení nastalo až na Hvězdě, kde jsem se jako třetí v pořadí a první na kole podepsal v roce 2016 do vrcholové knihy, a podél Šelešovického lesa. To už byly pokusy i o akrobatické kousky. Ale po pravdě, tam, kde normálně vyjíždím, jsem tlačil, protože sníh není dostatečně adhezní, aby zabránil prokluzování hnaného kola. Tam, kde při sjezdu nebrzdím, brzdil jsem. Neudusaný sníh s podkladem listí byl nevyzpytatelný a čekal jsem, kdy neudržím rovnováhu. Na druhou stranu, krátké prokluzy obou kol přinášely potěšení. Jo, jo, tady se projevila rozkoš pomalosti nad opojení rychlostí v plné kráse. Na Nový rok 2016 jsem dojel ve zdraví, a abych nezakrněl, vyjel jsem na sníh i následující den. Škoda jen, že jsem si nemohl vzít kolo i do Prahy, kde také napadlo pár centimetrů sněhu, a pokračovat ve skotačení na sněhu. Skotačení na sněhu je zábavné i při běhu. Nemám na mysli zrovna půl metru sněhu, kdy při každém dopadu se noha po koleno proboří do sněhu a následující krok se stává namáhavým výskokem z „díry“. Tak jsem běhával třeba na VVP Libavá z Boresu, když jsem nechtěl běžet ani po silnici, kde se zejména proháněly UAZy a PV3S, ani po tankové cestě, kde funěly tanky a BVP, při jejichž průjezdu si člověk nabral tolik smogu do plic, že klidně by mohl žít v Praze celý rok a tolik karcinogenů by do plic nedostal. Mám na mysli pár centimetrů sněhu a velkou, neposkvrněnou bílou plochu, na které zůstávají jen vyjeté koleje nebo stopy po sportovní obuvi.

Když už jsem vzpomenul vyjeté koleje, je třeba zmínit cestu v kolejích. Teď nemám na mysli jízdu mezi železničními kolejnicemi po pražcích, kdy kolo neustále nadskakuje, jak najíždíš na jednotlivé pražce a zase padáš mezi ně zpravidla na kameny velké jak pěsti, které nejsou navíc patřičně udusané a zarovnavé, ale naopak, nedbale nasypané mezi pražce, ale jízdu ve vyjeté koleji po motorovém vozidle. Právě při sněhové pokrývce je to adrenalinový sport. Po neposkvrněném sněhu, který leží na zmrzlé zemí jen v několikacentimetrové vrstvě, je svezení na kole příjemným zpestřením cesty. Horší situace je, když je sněhu centimetrů dvacet. To se jede velmi těžce, když se kola boří do sněhu. Lepší je, když je cesta projetá. To si klidně notuju:

„Jelo tudy auto, udělalo koleje – snad i moje kolo se mnou tady projede …“

Ale chce to natrénovat. Nejlepší tréning pro jízdu ve vyjeté koleji je jízda po bílé čáře na silnici. Nedoporučuji jezdit po té středové, ale po té krajní čáře, nejlépe vpravo ve směru jízdy. Na asfaltu vyvineš docela pohodlně patřičnou rychlost, povrch je hladký a máš přehled o situaci před sebou. Potom stačí se jenom dívat pět až deset metrů před sebe na bílou čáru, tedy kudy chceš jet, a maximálně možnou dobu se na ní udržet. Když sjedeš z čáry, nic se nestane. Když chytneš „balanc“ v brázdě, zpravidla to končí sesednutím z kola nebo pádem. Jízda v koleji, když se daří, přináší také potěšení z jízdy. Když se nebojíš a nezmatkuješ, je to požitek, zejména při jizdě v polích nejlépe z mírného svahu, kdy se lehčeji šlape a rychleji jede.

Když je vyjetá kolej široká, navíc se nachází na polní cestě, která se každý nezaorává, je tedy ujetá těžkou zemědělskou technikou a porostlá nízkou trávou, je možné se kochat jízdou přes „koleje“. Sponzor tento způsob jízdy nesnáší, obecně nemá ráda jízdu ani vyjetou kolejí ani přes koleje. To nemluvím o železničních kolejích, po kterých jsem si také jízdu zkusil, ale musím se příznat, že na samotné železniční kolejnici se neudržím a jízda mezi kolejnice není žádná slast, protože po kamení vysypaném mezi pražci se pohodlně nejezdí. Jízda přes „koleje“ polních cest z kopce je jiný požitek. Rozjedeš to a začneš se houpat od turkyně (kukuřice) po réž (žito) přes vyjeté koleje. Čím rychlejší jedeš, tím víc je třeba pérovat v rukou a víc zvedat zadek nad sedlo. Při patřičné rychlosti a vhodném terénu je možné začít nejdřív skákat z okraje cesty do brázdy, z brázdy do středu a do další brázdy až na protější stranu cesty a zase zpět. Po dalším zrychlení už se soustředíš jenom na to, aby kolo udrželo směr mezi kolejemi, protože vjetí do koleje zpravidla končí pudem sebezáchovy, tedy uvedení brzd do činnosti nebo opuštěním kola jezdcem.

Potěšení osobní je krásné, ale jak se o ně podělit, aby nebylo jen osobní. Všechno, co bylo o potěšení napsáno, je sice hezké, ale není to asi ta správná představa. Každý si může při čtení asociovat svoji představu. Jiná situace je, když se naskytne příležitost, shlédnout aktivitu jak se říká „In Natura“, tedy skutečné záběry. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych si svoji aktivitu mohl nahrát na kameru. Až téměř v závěru jezdeckého období, kdy do cíle chybělo méně než tisíc kilometrů, jsem dostal od týmu Ka úkol k zachycení jezdeckých okamžiků. K tomu jsem byl týmem Ka vybavený kamerou Mio MiVue M550, takový krátký, osmicentimetrový váleček o průměru 3 cm s kvalitou nahrávání Full HD, skleněnou optikou se záběrem 130° a vodotěsným zpracováním. Nemá sice sledování pozice GPS, ale umí zaznamenat datum a čas pořízení záznamu, s 32 GB mini SD kartou nahrává v minutových sekvencích až 2,5 hodiny záznamu a v případě naplnění karty začne nejstarší záznam přemazávat. Nevýhod je ale celá řada. Krátká doba záznamu (není to ani na jeden maraton, např. Drásala 2016 jsem jel pět hodin), přemazávání těch nejstarších záznamů (možná právě ty byly z těch lepších), potom při umístění na helmě není pohodlné vypínání a zapínání nahrávání. Chce to sundat helmu, zkontrolovat, zda je požadovaný režim nahrávání zapnutý, nasadit helmu a po skončení akce zase sundat a upravit režim do pohotovosti bez nahrávání. K nevýhodám patří i nedostatečné příslušenství k uchycení kamery na helmu, řídítka, popřípadě na paži či na rám kola. V každém případě učil jsem se a něco jsem zachytil, výsledek ale bude asi jen pro nejbližší, možná ne. Čas ukáže.

 

Jak šel čas

 

V lidském životě představuje období třiceti let poměrně dlouhou dobu. Je to kus života, který se dá různě prožít. I když jsou situace, kdy člověk prožije za velmi krátkou dobu tolik, kolik se nepodaří jinému prožít za celý život. V případech, kdy píšeš deníček a zaznamenáváš své prožitky a pocity, dostaneš ve výsledku souhrn bezvýznamných blábolů, které nemají žádnou vypovídající hodnotu, i když v daném okamžiku se zdáli napsaná slova jako životně důležitá. Pokud si vedeš statistiku, zapisuješ jen příslušný důležitý údaj, zejména kdy, kolik nebo proč ne a co bylo příčinou. Výjimečně si dáš ještě nějaký drobný údaj. Tedy suma sumárum informace nic moc. V mých statistických poznámkách jsou bezvýznamné údaje, kromě těch právě statistických, které nemají pro druhou osobu žádný podstatný význam. Není v nich ani o cinkání klíči, ani o změně politické mapy Evropy. Přitom jsem už státním občanem čtvrtého státu a v průběhu mých statistických běžeckých zápisů jsem byl občanem tří z nich. Narodil jsem se posledního přestupného dne měsíce února ještě v době existence Československé republiky, která se v tomto roce od měsíce července stala Československou socialistickou republikou. Pokud nepočítám změnu unitárního státu na federaci České a Slovenské socialistické republiky v roce 1969, existovala ČSSR až do 28. března 1990. Moje statistické záznamy začínají dnem 1. dubna 1985, tedy za existence socialistické republiky. Oficiálně od 23. dubna 1990 jsem byl občanem České a Slovenské Federativní Republiky a dnem 1. ledna 1993 občanem České republiky. Statistika běhání byla uzavřena posledního března 2009.

Pokud si procházím své poznámky, nacházím v nich řadu postřehů. Je zajímavé sledovat poznámky v sešitech, kde je statistika běhání a poznámky vedené už elektronicky v případě statistických údajů k horskému kolu. Jsou to dva rozdílné světy. Sám sobě se divím, že jsem vydržel držet strohou linii zápisů v sešitech. I když v některých měsících jsem si dělal podrobnější poznámky, obecně je v záznamu jen pořadové číslo běhání v daném měsíci, příslušný den a počet kilometrů. Další poznámky jsou rozličného charakteru a někdy vůbec nesouvisí s běháním. U kola jsem byl preciznější. Dokonce bych mohl konstatovat, že tyto záznamy jsou malým osobním plánem činnosti. Vím, co jsem většinu dní dělal, v kterou denní dobu jsem využil pro jízdu, jakou trasu jsem projel a někdy jsou upřesněny i další údaje.

Na kole čas šel rychleji než při běhání. Naběhat dva tisíce za rok představuje docela velkou makačku. Najezdit dva tisíce na kole se dá za dva měsíce. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Statistika na kolo zhruba vykazovala v ročním srovnání takový počet kilometrů, který pouze třikrát převyšoval roční výkon ve statistice běhání, a to jsem do statistiky kola ještě počítal i kilometry překonané běháním.

V roce 2009 jsem si zapsal víc než čtyři a půl tisíce kilometrů. Je to víc než jsem na úvod jezdecké kariéry plánoval. V závěrečném hlášení o běhání jsem předpokládal, že zhruba za 12 let, tedy něco po šedesátce, bych mohl mít objeto. Udržení tohoto výkonu by výrazně zkrátilo dobu potřebnou na objetí Zeměkoule. Nebylo by potřeba ani dvouciferného čísla, na jízdu kolem Zeměkoule by stačilo pouze devět let. Byl jsem si ale současně vědom faktu, že sil bude ubývat, a že bych neměl být takový optimista, protože jinak se z toho zblázním, lepší je asi napsat zblbnu.

Jezdecká sezóna v roce 2010 začala až 18. března, i když první bikery potkávám už koncem února. Nějak nebyla příznivá konstelace hvězd. Ale na druhé straně se začalo slibně rozvíjet i závodní nadšení, kde radost z jízdy terénem, kam bych normálně nešel ani běhat, se stalo třešinkou na dortu tréninkových dávek. Jezdecká sezóna končí posledního října a nová začíná až po čtyřech měsících, 4. března 2011. Radost z ježdění ale trvá jenom o měsíc déle, než byla přestávka a je přerušena odjezdem do Říma.

Rok 2011 končí v sedle kola již poslední den měsíce července. Podle upraveného plánu (lepší by bylo operativního plánu) jsou dána kola do servisu a připravuju se na půlroční pobyt v Itálii. Následující kilometry na kole jsou jen transponované kilometry s běhání. Poslední jízda byla po dešti a jenom lehce terénem, ale špinavý jsem byl jak po maratónu v nejhorším terénu. To je asi jediný adrenalin, který závěrečná projížďka přinesla. Čáru přes rozpočet udělal můj další kurz. Hold, kdo je blbý, chodí do školy. Na konci července z důvodu příprav na odjezd do Itálie, kde jsem byl vyslán ke studiu kurzu vrcholového managementu na NDC v Římě, jsem musel ukončit ježdění. Protože kola jsem do Itálie neplánoval, bylo třeba jim dát údržbu a smířit se s tím, že závěrečná statistika bude ovlivněna tímto handicapem.

Začal rok 2012, podle pesimistů a Mayského kalendáře, ale o tom jsem už psal, jsme si měli naposledy užívat života dne 20. 12. 20_12. Ale na Nový rok v Římě bylo počasí na kolo ideální, akorát to kolo chybělo. Běhání je také pohyb, ale je to přece „jenom“ běhání. Běhání na závěr kurzu bylo docela úspěšné, na to že jsem měl zdravotní problémy. Kdyby se tak dařilo věnovat se sportovním aktivitám pravidelně a neustále, to by naskakovaly kilometry ve statistice.

První trénink 2012 na kole přišel už 24. února. Italská přestávka byla příliš dlouhá, abych čekal, až budou lepší podmínky pro potěšení z jízdy. Přezul jsem pláště do mokrého a měkkého terénu a vyrazil na Hvězdu. Jak se počasí zlepšovalo, měnila se i trasa a docela jsem si zvykl s tímto pláštěm jezdit i po vysychajících polních cestách a dokonce i asfaltu. Radost z jízdy terénem je stále velká a těžkým terénem ještě větší.

Po pobytu v Itálii došlo k celkovému poklesu najetých kilometrů a to se těžko dohání, navíc jsem v polovině roku 2012 odjížděl na tři roky do Bruselu. Ke konci roku jsem dostal od VŠ Novoroční přání, které vystihovalo situaci pro nastávající rok velmi trefně. Trochu jsem si jeho slova přeparafrázoval: „Věřím, že v nadcházejícím období bude hůř (nebudu zde vyjmenovávat všechny choroby, které mi už doktoři diagnostikovali), ale snad bude pohybu alespoň tak, jak to půjde. Vždyť není nic horšího, než sedět sám a dívat se na řítící se peloton!“.[1]

V Bruselu v srpnu 2012, kde jsem se právě před několika dny na tři roky ubytoval, začínají belgické evropské prázdniny a úředníci opouštějí své kanceláře, aby načerpali síly do dalších nudných celodenních jednání. Tím se vytvořil i prostor k pravidelnému tréninku. Dvanáctého srpna, po další průzkumné jízdě, jsem si po dojezdu stoupl na váhu a nenapadlo mě nic lepšího než si zanotovat – málo jím a málo spím, a hodně jezdím na kole … tím moje váha je jaká je …, a byla překvapením i pro mě. Ukázala neuvěřitelných 75,9 kg. To už jsem neměl pět let nazpět takový výsledek. Ale půjde to zase navrch. Zatím jsou starosti se zabydlením, zvládnutím základních činností v kanceláři a do toho skoro každodenní ježdění – a to všechno je dobrým základem poklesu váhy. Kdyby se udržela, nebylo by to špatné.

Rok 2012 nebyl tak špatný, říká se: “konec dobrý všechno dobré“, ale začátek takový nebyl. Kdybych měl v Itálii kolo, mohl jsem mít najeto víc, kdybych se nepřipravoval do Bruselu, mohl jsem mít najeto víc, kdybych některý měsíc víc zabral, mohl jsem mít víc, kdybych … Ale na „kdyby“ se nehraje. I tak jsem spokojený, protože jsem se dostal za čtyři roky za půlku kolem Zeměkoule, najet víc jak dvacet tisíc za čtyři roky (rozuměj hypotetickým výpočtem), znamená najet v průměru víc jak pět tisíc za rok, to je čtyři sta šestnáct km za měsíc, a pokud počítáme měsíc v průměru za třicet dní, tak jsme na téměř na 14 km denně. Není to moc, ale kdo to dokáže denně? Ono to totiž znamená, že podle tabulky se dostávám do kategorie „šílenec“, a to pod ní je ještě nižší kategorie „maniak“ než se dostáváme do mé oblíbené kategorie „profík“.

Stejně jako rok 2012, kdy jsem se snažil využívat klimatických podmínek bruselského regionu a kdy to šlo vyjíždět na kole, také rok 2013 pokračoval ve stejných kolejích. Také to bylo znát i na statistickém výsledku. Téměř pravidelná pracovní doba a plánované mimopracovní aktivity jako kurz francouzštiny, na kterém jsem se stejně francouzsky nenaučil, nenarušovaly významně pohybové aktivity. Když to nešlo na kole, byla snaha to provést aspoň zrychleným přesunem. Statistika to jasně ukázala. Každý kilometr byl dobrý.

V Bruselu, na Nový rok 2013, jsem chtěl vyjet na kole, ráno sice chcalo víc než je člověk ochoten akceptovat i pod deštníkem, ale odpoledne přišlo krásné slunečné jarní počasí, radost do toho šlápnout. Bohužel, technické problémy nedovolily vyjet. Za všechno může blbá pilka na železo, o které jsem si myslel, že v Bruselu mám. Hold na vojně (a to už znáš) „myslet“ znamená hovno vědět. Rozebral jsem poslední den v roce minulém vidlici, nachystal si novou a už chybělo jenom kousek uřezat a dát to všechno dohromady a s prvním dnem nového roku vyjet. Ale nebylo uřezat čím, tak jsem to nechal rozebrané a první den nového roku jsem jenom vyměnil zadní brzdové destičky a docentroval zadní kolo. Tak první den zůstal jenom u běhání

Poprvé jsem vyjel 10. ledna. Potěšení ze zahájení sezóny bylo velké. Znělo to slibně, ale neraduj se předčasně, je to správné hodnocení stavu. Zima se nejen vrátila, ale byla také dlouhá. Byla zima nejen v České republice, kde lyžařská sezóna končila až dva týdny po Velikonočním pondělí, které bylo v tomto roce právě na „apríla“ 1. dubna. Radost z jízdy nepřišla ještě ani třetího února, kdy jsem se snažil zahájit plně novou sezónu. Na apríla jsem také nevyjel, ale následující den i dny následující už zaznamenaly nárůst kilometrů. V dubnu jsme jeli na týden do republiky a zrovna byly dva moje oblíbené maratóny. Chřibská 50 a Rohálovská 50 o týden později. Oba bych stihl, jeden „immediately“ po nočním pátečním příjezdu a druhý „just a day“ před plánovaným nedělním odjezdem zpět. Ale situace, vyhodnocená sponzorem, nedovolila vzít si kolo a účastnit se těchto jarních klání. Žádné kolo, žádné potěšení. Aspoň že jsem si mohl sbalit věci na běhání. Byla to sice slabá náplast na duši, ale lepší jako kopanec do … Další cesta domů je plánována na červen, tj. na čas býků, ale býka nejedu. Mohla to být radost. Loni to bylo poprvé, letos to bude podruhé, co vdávám dceru. Svatba se kvůli Býkovi neposunuje.

Závěr roku 2013 nebyl typicky zimní, byl téměř jarní. Hvězda se začínala zelenat trávou a terén byl připravený na projížďky na kole. Na vánoční svátky a Silvestra se jelo do Kroměříže. Nevzal jsem si kola z Bruselu a tak jsem musel jenom kroužit po vlastních, zatímco Ti „ostatní“ kroužili na svých mtb miláčcích. Jediným kladem byl kilometrový výsledek. Třináctka je asi šťastné číslo, třináctého se narodily dcery a ani rok třináct nebyl špatný, co se týká sportovních výsledků ve statistice, byl to dokonce rok nejlepší. Po šesti tisících v roce 2012, kdy se podařilo dosáhnout průměru pět tisíc na rok a tím dosáhnout i vyhlídky na pokoření vzdálenosti obvodu Zeměkoule za osm let, bylo v plánu na rok 2013 nejméně dalších pět tisíc. Díky dvěma letním měsícům, kdy se podařilo v každém pokořit tisícovou hranici, to je dva a půl násobek plánu na měsíc (čtyři sta dvacet krát dva plus sto dvacet je tisíc padesát, za dva měsíce je dva tisíce sto, já jsem zapsal ještě o padesát kilometrů víc) se podařilo pokořit pět tisíc kilometrů již na počátku září. Na konci října už to bylo šest tisíc a dvakrát pět set za listopad a prosinec dalo výsledek sedm tisíc kilometrů. Spokojenost maximální.

 

 

V této euforii začal rok 2014. Těšil jsem se, jak rychle začnou naskakovat kilometry při jízdě Tervůrenským lesem a ve skrytu duše doufal, že by to mohlo být zase rekord. Už bylo naplánováno vyjetí na jedenáctého ledna 2014 v sobotu, ale nakonec zůstalo jenom u plánu. Kola odpočívala v jedné z ložnic bruselského bytu přeměněného na pracovnu, šatnu i komoru a čekala, až je provětráme. Samozřejmě to moje vědělo, že to bude dříve, než vnější teplota vystoupá ke dvaceti nad nulou. Ale i mně nezbylo nic jiného než začít kilometrovou statistiku běháním. Dvou týdenní vynucené běhání v době vánočního volna v Kroměříži s pravidelnou masáží dvouhlavého stehenního svalu po každém běhání ale zase donutilo tento sval, aby se srovnal a fungoval jak má. Kdyby se už neozval, ani bych se na něj nezlobil. V republice bylo málo sněhu, majitelé a provozovatelé vleků i horských chat plakali nad ztracenou sezónou, počítali ztráty a děkovali pěším turistům, kteří přišli do hor a alespoň pochodovali od chaty k chatě a zastavili se v restauracích na teplou polívku a studené pivo, popřípadě nějaký „ostřejší“ mok. I belgické počasí umí překazit plány. V Bruselu bylo vlhčeji než vlhko, nejenže jsem měl boty i ústroj od stříkajícího bahna, ale navíc často jsem se musel vyhýbat i kapkám vody padajících shora. Ani času nebylo tolik, kolik bych si přál. Nebyl čas běžet v průběhu týdne na delší dobu do lesa, tak alespoň po rovince na Stokel a zpět se stávalo náplastí na plačící duši.

První výjezd v roce 2014 byl 17. ledna, bahna bylo všude dost, ale počasí po pátečním obědě vybídlo k vyjížďce. Vzal jsem to méně bahnitou tratí na Duisburg, ale při zpáteční cestě už zase padala voda z nebe. Když už je člověk mokrý, neřeší, jestli je na dešti o minutu déle, tak jsem kolo za deště v klidu očistil od bahna a šel si dát sprchu do tepla. Jestli chceš, aby výkony přibývaly, je třeba dát lenost stranou a věnovat se dané činnosti. A toto pravidlo platí i mimo sportovní kolbiště.

První čtvrtletí vyšlo nad očekávání. Výsledky prvních měsíců v roce se se na konci března dostávaly v součtu mezi sedm až devět stovek kilometrů. Tentokrát nepřesáhly tisíc, ale rovnou dva tisíce kilometrů. Při takovém tempu by to na konci roku bylo přes dvanáct tisíc kilometrů. Člověk má stát pevně na zemi a nežít v oblacích. Bylo jasné, že přijde období, kdy to tak nepůjde. Na další čtvrtrok je plánovaná dovolená v republice na duben i červen a je jasné, že jenom z důvodu cestování tam a zpět bude nejméně týden ve druhém čtvrtletí bez kola. To je ztráta přibližně dvou stovek kilometrů. Navíc už v březnu bylo jasné, že nebude červnový Železný býk. I přes černé vyhlídky se v závěru druhého kvartálu podařilo dosáhnout dosavadní nejlepší čtvrtletní výkon.

Dříve ale než přišla červnová dovolená 2014, byla rozjeta akce WONBE SOMUTER a to jak teoreticky, tak i prakticky. Teoreticky, tj. hubou, bylo třeba informovat ostatní, že akce bude. Upravené propozice byly vydány včas a osvěta začala ovlivňovat veřejné mínění. Už na počátku se rýsovala větší účast než při minulém ročníku. Prakticky, to je ověření trasy, přišlo až na konci května a na počátku června. Nejsložitější úsek, kterým je průjezd centrem Waterloo, nakonec vyřešil sponzor odbočením z původního směru a téměř napoprvé našla průjezd po cyklostezce mimo hlavní hlučnou, frekventovanou, zalidněnou a nebezpečnou silnici. Na druhý den jsem ji hned prověřil s dohledáním závěrečného dojezdu. Pro zpestření akce jsem našel ještě „stonehenge“ a dva úseky pro odvážné bikery. Jeden si zkusil i sponzor, ale nekontrolovaný pád na prvním úseku ukončil další její průzkumné aktivity. Navíc úspěch WONBE SOMUTER 2014 přinesl myšlenku organizovat obdobný podnik ještě jednou na podzim. Předběžně, ještě v závěru cíle, byl stanoven termín s magickým datem 6/9. Ihned následující den po příjezdu z Waterloo se dokončilo video, zpracovaly diplomy a zahájila se příprava propozic na nový podnik nazvaný ONTRA PIRS 2014. Již v úterý následujícího týdne byly propozice rodinnou radou schváleny a rozeslány široké veřejnosti.

Třetí kvartál, neboli čtvrtletí, nebylo období významné jenom výjezdy na Waterloo, ale také svými výkony. S velkou pravděpodobností se zapíše do historických výsledků mých sportovních výkonů, ale to všechno bude ve statistice, pokud se nepodaří výsledky těchto tří letních měsíců překonat v několika nastávajících letech. To bych ale musel být vojenský důchodce a nemít co na práci, aby se podařilo zdolat v průběhu jednoho čtvrtletí hypoteticky i teoreticky hranici tří tisíc kilometrů a téměř pokořit i tuto hranici jenom v sedle kola. Ale tato část není určena k rozboru najetých kilometrů, tady jenom oznamuji, že v tomto čtvrtletí jsem už překonal nejlepší roční, a to byl ten loňský, výsledek v počtu hypoteticky najetých kilometrů o devět set padesát osm kilometrů v měsíci září; už v měsíci srpnu i teoreticky roční výsledek oproti roku 2013 o čtyři sta dvacet tři kilometrů; a také v srpnu 2014 jsem najel v sedle kola o devět set dvacet čtyři kilometrů víc než za celý rok 2013. Tak teď snad uznáš, že pokořit takový výsledek, zejména v roce příštím, kdy se vracím z Bruselu zpět do České republiky, asi je pouze v říši snů a přání.

Jak jsem ve třetím čtvrtletí vyzvedl své výsledky, tak už se není čím chlubit v posledním kvartálu. Přesto se podařilo dosáhnout husarského kousku v podobě sportovních dní. Výkony nebyly sice nic moc, ale počet sportovních dní se dostal už šestnáctého prosince na číslo tři sta jedna. Poprvé za dvacet devět let statistiky se podařilo, a určitě také naposledy, pokořit tuto magickou hranici. Tato hodnota se krásně vyjímá ve statistických výkonech. Škoda, že v tento významný den, kdy má sponzor narozeniny, se nepodařilo současně dostat pod hranici tři tisíce kilometrů do cíle v hypotetické statistice, stále ještě chybělo osmdesát devět kilometrů, tj. na závěrečné dva týdny v roce splnitelný cíl, ale stále nebylo splněno a před námi jsou vánoční svátky, cesta do republiky, návštěvy rodiny a samozřejmě Silvestr. V konečném účtování chybělo jen sto padesát tři kilometrů, v hypotetickém výpočtu, aby byla dosažena hranice deset tisíc kilometrů za rok. To je opravdu magická hranice v mé hlavě. Pro profesionální sportovce a pravidelně sportující angažované (trénují v klubu) amatéry to není až takový problém, ale pro samotáře zahlceného i jinými zájmy, je to už výkon na druhou. Ani výkon za rok 2014 nebyl zase tak špatný, jak je možné najít v části statistika při rozboru právě tohoto rekordního roku.

Stává se snad tradicí, kterou bych ale nejraději porušoval, že po Novém roce se pouze běhá. Navíc na počátku roku 2015 nebylo ještě, a už opakovaně jako v roce 2013, kolo připraveno po technické stránce. Z domu jsem si do Bruselu přivezl nové páčky řazení i brzdové destičky do zásoby a hned první večer následujícího dne po příjezdu jsem proměnil obývací pokoj v cyklistickou dílnu. Má to řadu výhod, např. je možné sledovat televizní pořad, poslouchat rádio nebo mít film na počítači. Podstatné ale je, že se oprava provádí za tepla, sucha a světla. Byla to sice neděle, ale přednost dostalo „odsolení“ auta a jeho vyčištění po dovolené, následoval „pochod“ na Stokel a potom ještě moje proběhnutí po stejné trase. Než jsem se dostal k výměně řadících páček, byl večer a čas dát si večeři při televizních novinách. Druhý den mě čekalo ještě seřízení brzd, včetně výměny destiček na zadním kole, které už měly svoje odbrzděno.

Je 17. ledna 2015, den kdy jsem poprvé seděl v sedle kola, abych navýšil počet svých kilometrů na horském kole. Vyjel jsem ve stejný den jako o rok dříve, kdy jsem vyjel ještě šestkrát, ale v lednu 2013 jsem už vyjel jenom třikrát. Na rozdíl od roku 2013, kdy jsem vyjel v lednu už desátého dne, za to právě jenom tento den a už žádný jiný v lednu. O dva roky dříve jsem po vánočním návratu do Bruselu opravoval kolo, vyměňoval novou vidlici. Tento rok jsem vyměňoval řadící páčky. Jsem rád, že se neopakovala historie z roku 2013, tedy, když opravuji kolo po Novém roce a vyjedu daný měsíc jenom jednou.

Poslední lednový den 2015 je prvním dnem, kdy bylo naplněno složení sportovního týmu GoKaČi, přibližně ve 22:30 hod. Je to doba založení týmu, který se do deseti let stane nejslavnějším sportovním klubem na Moravě a v Čechách tiež. V tento den se ale tým ještě nesešel. Nejmladší člen týmu byl v Havlíčkově Brodě, prostřední v Praze a nejstarší v Bruselu. K prvnímu setkání došlo na neutrální půdě v Jihlavě, dne 22. 2. (pro méně pozorné čtenáře – roku 2015). Už není cesty zpátky, jenom na start. Už je předem mnou jenom drobná dlouhodobá mravenčí práce k prosazení stanovených cílů. Uvidíme, jak se děvčata budou mít k pohybu. Pokud budou líná, vyměním je za kluky, ale to se ještě uvidí. Jeden je už avizovaný a druhý ještě běhá po Mléčné dráze a možná bude náš. Prvním krokem bude nutnost vypěstovat trvalé návyky k odporu k lenošení, trávení času u nul a jedniček, tj. výpočetní techniky, a skuhrání, že je bolí nožičky a ručičky. Druhým krokem bude probuzení jejich hyperaktivity. Začnu výukou dupání do kaluží, protože kdo se nebojí vody a ušpinění, nemá problém přes kaluže později i skákat. Třetím krokem bude posílení psychické odolnosti. Nejlepší způsob je vzít je do míst, kde nejsou výdobytky civilizace a dostat jim pod kůži zásady: „Nemám co pít – nemám žízeň, nemám co jíst – nemám hlad, co nemám – to nepotřebuji“. Hlavně u výuky nesmí být jejich maminky. Maminky jsou vždycky „měkké“ a podléhají nátlaku svých ratolestí.

V první čtvrtletí 2015, zejména v měsíci březnu, bylo jasné, že se blíží termín zlomení čtyřmístného čísla v hypotetickém výpočtu i zlomení pětimístného čísla „jenom na kole“. Jak to dopadlo, už víš z předcházející podkapitoly. Aby proud času nebyl narušený, je třeba si tuto významnou událost připomenout. Je jasné, že lví podíl na úspěchu má mírnější přímořské podnebí, které umožnilo jízdu i v zimních měsících, i když na druhou stranu, právě toto podnebí mě psychicky hodně deptá. Nevidět čtrnáct dní sluníčko, hlavně v zimě, je hodně depresivní.

Hned následující čtvrtletí začalo velkým bojem o výsledek, který má deklarovat dosažení hypotetického cíle. Obavy velké, nejen z časového presu, ale zejména z bruselského počasí, které umí hodně znepříjemnit outdorové aktivity. První dekáda dubna nakonec byla vynikající, po chladném úvodu se postupně oteplovalo a devátého se teploměr za slunečního odpoledne šplhal k hranici dvaceti stupňů. Tomu odpovídaly i sportovní výsledky. Možná jsem mohl některý den i nějaký ten kilometr přidat, ale i tak průběžné výsledky byly nad očekávání výtečné. Druhé čtvrtletí bylo u toho, kdy jsem hypoteticky překonal Zeměkouli kolem rovníku na kole. Pranostika říká: „Březen na kamna vlezem, duben ještě tam budem“. Tak to u mě neplatilo. Jezdil jsem, až se za kolem prášilo a začátek čtvrtletí byl nad očekávání výtečný, dokonce jsem pokořil i dubnový rekord. A to jsem měl ještě tréninkové výpadky a nepodařilo se dosáhnout plánovaného počtu dvaceti osmi tréninkových dnů. Sedlal jsem kolo a prodlužoval vzdálenosti jak jen to čas a počasí dovolovalo. Dokonce to vypadalo, že se podaří splnit plánovaný cíl za prvních šestnáct dní měsíce, což by byla bomba, která ale nakonec nebouchla. Nakonec se hlava uklidnila a v době dovolené, ještě před plánovanou Rohálovskou 50 a následným odjezdem do Bruselu, byl plán splněn a zpět se odjíždělo s „pocitem dobře vykonané práce“. Měsíc duben 2015 se tak zařadil mezi elitní výkonnostní období. Ale ve druhém čtvrtletí se nemusel stydět za svůj výkon ani květen, který se zařadil na třetí místo historických tabulek, a kdyby, na které se nehraje, nebylo služební cesty do Rigy, mohlo to být i o stupínek výš.

Červen, třetí měsíc druhého čtvrtletí nebyl výkonnostně tak významný jako prvního dva měsíce tohoto čtvrtletí, ale za to hned první den přinesl velké překvapení. Nečekali jsme to, ale právě v pondělí, na den dětí, který já osobně slavím rád, se rozrostl tým GoKaČi o dalšího člena závodního týmu. Došlo k vyrovnání sil muži – ženy na 2:2 a je stále šance, že děvčata budou jen doplňujícím elementem závodního týmu. Z tohoto důvodu i plánovaný odjezd z Bruselu na pátek se přesunul o dva dny dříve. Hold, jsou věci mezi nebem a zemí, které nesnesou odkladu.  

Katastrofa přichází plánovaně, co jsem si nechtěl připustit, se stalo skutečností. Třetí kvartál 2015, tedy červenec spojený s balením v Bruselu a odjezdem do republiky, srpen, spojený s nástupem do Prahy a zahájení rekonstrukce domu, a září, ovlivněné navíc i zraněním, byl žalostným kvartálem po třech úspěšných, velmi úspěšných letech. Přáním bylo dostat se na hranici sto kilometrů na měsíc do konce března 2016. Bohužel se statistika zastavila ještě sto padesát kilometrů před průběžným cílem. K dosažení hypotetického cíle zbývá po třetím kvartálu ještě sedm set padesát kilometrů. Neblýská se na lepší časy, počty sportovních dní klesají, protože pátky jsou cestovní, a v zimních měsících se v podmínkách České republiky moc kilometrů na kole najezdit nedá. Nastává neradostný vstup do posledního kvartálu roku 2015, který se tak úspěšně na počátku rozjížděl.

„Není třeba stahovat kalhoty, brod je ještě daleko“, lidové rčení, které má své hluboké kořeny v české populaci i díky filmu Sněženky a machři[1], se začalo naplňovat koncem roku 2015. Na prosinec byl plán sto dvacet jedna kilometrů v teoretickém výpočtu, abych v následujících třech měsících při teoretické statistice, a výkonu sto kilometrů za měsíc, dosáhl teoretického překování Zeměkoule za sedm let. Přes vánoční období se dalo sednout na kolo a vyrazit po pevném povrchu vstříc dalším kilometrům. Když jsem koncem roku přidal do statistiky i pár kilometrů během, zůstalo mně posledním dnem roku do teoretického překonání Zeměkoule pouhých 170 km. Přání dostat se k tomuto datu pod hranici tří set kilometrů bylo naplněno víc, než jsem očekával.

Na Nový rok 2016 nejen přituhlo víc, ale začal padat i sníh. Změna povrchu si vyžádala i změnu kola, nešlo ani tak o kolo, jako o profil plášťů. Namísto plášťů 2.0“ prohánějících se po pevném povrchu se více hodily na sněhový koberec pláště 2.4“. Vyměnil jsem Maxbike za Knolly a užíval si první dva dny jízdu po polních a lesních cestách. Bohužel dovolená skončila a bylo třeba se přesunout do Prahy a zapojit se zpět do pracovního procesu. Důležité je ale poznamenat, že Novoroční projížďka nebyla poslední vyjížďka v lednu. Leden přinesl ještě několik dalších desítek kilometrů v sedle kola.

Leden přinesl i přes sto kilometrů naběhaných zejména po večerech a převážně v pražské Stromovce. Poslední týden v lednu, v úterý dvacátého šestého, jsem dosáhl dalšího dílčího cíle v průběhu sedmikilometrového okruhu ve Stromovce. Dostal jsem se teoreticky do cíle. To znamená, že při součtu kilometrů zdolaných na kole od března 2009 a naběhaných kilometrů v tomto období jsem překonal vzdálenost, která převyšuje obvod Zeměkoule kolem rovníku. Následovalo statistické vyhodnocení s konstatováním, že do skutečného objetí Zeměkoule kolem rovníku na kole chybí stále téměř pět a půl tisíce kilometrů. Jenom během to trvalo dvacet čtyři let, společně na kole a během to trvalo téměř sedm let, přesně 82 měsíců, ale je to jenom dvacet devět procent pouze běžeckého času. Uvidíme, jak dlouho ještě bude trvat cesta do cíle.

 

Už jsem konstatoval, že návrat do českého prostředí, pokud hovoříme o najetých kilometrech, není žádnou výhrou. První kvartál roku 2016 nebyl zase tak špatný v porovnání s výkony dosaženými na území ČR. Byl nadprůměrný a lepšího výsledku jsem dosáhl jen po návratu z Itálie, kdy jsem za únor a březen najel přes pět stovek kilometrů. Ale výkon 455 km na kole snese hodnocení průměrného měsíčního výkonu, ale v žádném případě ne hodnocení za kvartál. Jen pro porovnání, např. jenom v březnu 2015 jsem najel 782 km a ve stejném měsíci o rok dříve dokonce 875 km.

Na rozdíl od počátku roku 2016, druhá polovina se vyvíjela zcela opačným směrem. Výsledky prvního pololetí mě probudily k akci, která měla za následek zahájení nájezdu kilometrů po pražském teritoriu. Z počátku to bylo jenom tam a zpátky podél Vltavy a velmi lehké oťukávání možností opustit již známou trasu. Voják sice manévruje, tedy nemůže zabloudit, ale mít defekt, potkat tmu, když nemám světlo, muset se ptát na cestu nebo dokonce nechat si někam přivolat pomoc, aby mě dovezla domů, ve mně vyvolávala chmurné představy. Po měsíci už to bylo lepší a na konci druhého měsíce třetího čtvrtletí jsem si projel na jeden zátah okruh, na kterém se dalo stavět variantní ježdění po Pražských stezkách. Dokonce v srpnu jsem najel přes tisíc kilometrů na kole a tím zvýšil ve statistice úspěšných měsíců na počet osm. Tady je nutné přiznat, že na začátku druhé poloviny roku 2016 jsem na tom byl docela psychicky špatně. Sice mě čekala preventivní rehabilitace na Vranově, ale pouze týden a to se zázraky dělat nedají. Zpracoval jsem si nakonec tabulku, jak by mohl vypadat výkon na konci roku, ale žádná velká sláva to nebyla. Utěšoval jsem se, že když to bude na papíře, bude větší motivace. Chtěl jsem se dostat pod dva tisíce kilometrů do cíle na konci roku a tím si vytvořit podmínky k hladkému ukončení plánu v roce 2017, tedy správně do 31. 3. 2017, kdy končí můj oficiálně sportovní rok. Jaká byla představa a jaký byl konečný výsledek je názorně předvedeno ve vyplněné tabulce. Zplánováno bylo dobře. Plán není dogma a nemusí se dodržovat. Plán má být splněn a překročen. Plán se podařilo překročit.

 

Plán není dogma

Z tabulky je jasné, že se podařilo plán nejen splnit, ale i překročit. Bylo to ale pouze na základě použití kol týmu Ka na pražských stezkách. Kdyby, ale na kdyby se nehraje, nemusel být na konci roku 2016 stav 1 026 km do cíle, což se dá najet za měsíc, ale za první kvartál 2017 v zimních podmínkách České republiky není reálné. Tak jsem se smířil s tím, že i kdyby se podařilo projet cílovou páskou v měsíci dubnu, nezbude nic jiného, než další rok pokračovat ve statistice kola a přemýšlet nad dalším cílem od 1. 4. 2018. V koutku duše jsem si v prosinci řekl, že by nebylo špatné pokořit i hranici jednoho tisíce kilometrů do cíle do konce roku, ale výkony přes vánoční svátky, hodnoceno s odstupem času, byly na hranici rozumně možného. Riskovat zdraví pro jeden mezivýsledek, který nemá vliv na život chrousta, nemělo cenu. Aspoň si udělám radost, aspoň doufám, nejméně dvakrát v roce 2018. Poprvé, když zlomím čtyřmístné číslo a podruhé, když se dostanu do cíle a budu čekat na konec sportovního roku.

A máme rok 2017, rok, ve kterém by už neměl být problém dosáhnout kýžené mety. Při první vyjížďce, nebylo to na Nový rok, ale až po zimním únorovém lyžování na Ovčárně, se podařilo zlomit čtyřmístné číslo do cíle na třímístné. Mohly za to problémy s levým lýtkem. Jinak první kvartál bída a utrpení. Jak na sportovní dny, tak na najeté kilometry ve statistice. Z chybějících 1026 km se podařil ukrojit pouze 308 km, tj. 30%. Navíc ke konci března se po levém lýtku ozvalo i pravé a navíc i pravé stehno. Jestli se to sluncem nezlomí, tak se snad psychicky zlomím já. Čím víc vidím do cíle, tím víc jsem z toho zdeptaný, že tam ještě nejsu. Chybí entuaism, nadšení, radost z vítězství. Snad se to v příštích měsících obrátí k lepšímu.

Kdyby, ale na kdyby se nehraje, se podařilo v roce 2016 víc zabrat, nemusely být tyto stránky už napsány. Bohužel, nepodařilo se splnit normu objetí Zeměkoule do posledního dne 1.Q roku 2017 a bylo nutné nastavit ježdění ještě o jeden sportovní rok, který skončí až 31. března 2018. Po deštivém dubnu přišlo květnové počasí s příznivějšími podmínkami k delším projížďkám po lesích a polích. A ve třetím květnovém týdnu to přišlo. Po návratu ze sobotní přípravy na Milovickou 50 jsem jen tak ze zvědavosti přepočítal kilometry a zjistil, že mně do cíle zbývá pouhých rovných dvacet kilometrů. I kdyby v neděli padaly trakaře, a navzdory nepříznivé předpovědi počasí; na sobotu hlásily rosničky déšť a jel jsem v teplé cyklistické bundě; byl jsem rozhodnutý tuto vzdálenost překonat. Vyšlo to lépe, než jsem očekával. Vyjel jsem sice s dlouhým rukávem, ale jenom lehké bundě proti větru, kterou jsem stejně v polích nad Lubnou sundal. Chtěl jsem víc, ale tlačil nedělní čas, tak jsem to vzal kolem Hvězdy, na ČMMJ Chřibsko a přes Soběsuky do Šelešovického lesa, který jsem obkroužil a zamířil domů. Taková významná událost musí být zdokumentována, proto jsem si cestu, i když je rutinní a žádná speciální, uložil do příslušné složky programu mapsource. Od tohoto dne, 21. května 2017 už není pochyb, že jsem podruhé překonal vzdálenost Zeměkoule kolem rovníku, tentokrát na horském kole. Mohl jsem začít počítat třetí kolo, ale rozhodl jsem se držet tradice a dokončit sportovní rok na horském kole, teprve následně počítat kolo třetí, které bude zahrnovat nejen kolo a běh, ale také i pochody, možná i něco jiného. To ještě nedokážu posoudit, ale když to bude trvat tucet let (dvanáct pro méně chápavé), bude to aždo sedmdesáti let fyzického věku, pokud se toho dožiju. Už teď mě taková představa děsí.

Říká se: „Konec dobrý, všechno dobré“. Druhý kvartál roku 2017 tak neskončil. Poslední červnový víkend jsem si vzal mazlíčka Knollyho a vyrazil na Hvězdu. Porušil jedno z pravidel, které je zahrnuto ve zpovědi starého zbrojnoše -  Dívej se, kam chceš jet, ne kde právě jedeš. A následky jsem si odnášel i do druhé poloviny roku 2017. Není třeba událost více rozebírat, víc už bylo popsáno v kapitole druhé v části „úrazy, zranění a zdravotní problémy“ a v Drásalovi 2017.

Červenec 2017 byl plánovaný jako měsíc přípravy na srpnové maratony. Vleklé problémy po leteckém červnovém dnu urychlily moje rozhodnutí, že jsem překročil hranici, kdy to dělám ještě pro radost. Snaha trénovat za každou cenu a být na startu dalšího plánovaného maratonu byla zlomena podlomenou fyzickou kondicí. Uvědomil jsem si, že není nutné závodit, že není nutné jezdit za každého počasí a každou volnou chvíli. Vědomí, že cíl je splněn, i kdybych do konce sportovního roku nenajel ani kilometr, urychlil moje rozhodnutí, že končím s plánovaným závoděním. Na další maraton se přihlásím, až bude jasné, že jsem v tréninkové pohodě a přiměřeném zdravotním stavu. Nechci se dostat do presu jako při Drásalovi. Teď už to mohu přiznat, že kdybych se nestyděl, tak na trati zastavím a pobrečím si bolestí, že kdybych nebyl šílenec, vzdal bych to určitě už před odjezdem z domu na start.

Srpen zpravidla bývá měsícem, kdy kilometry přibývají rychleji než je tomu v jiných měsících. Důvodů je hned několik, měsíc má 31 dní, sluneční dny jsou dlouhé, počasí teplé a je čas nejen školních prázdnin, ale i dovolených. Stále citelné následky červnového leteckého dne a navíc jen týdenní dovolená v srpnu omezily příděl kilometrů. Následující září bylo přímo žalostné. I když v této době je jasné, že výkonnostní cíl je splněný a „jen dojíždím“ sportovní rok, nemění to nic na situaci, že jsem byl s výsledků zklamaný. Jediným světlým okamžikem bylo ukončení závodnické kariéry v období překonání obvodu Zeměkoule kolem rovníku na horském kole absolvováním maratonu Oderská Mlýnice. Po ní byl ještě týden do konce měsíce, ale jsme strávili na Ovčárně pod Pradědem, kde byly naordinovány pouze horské pochody. Sice sportovní dny nabíhaly, ale kilometry ve statistice stagnovaly. Je také jasné, že to jde se mnou dolů, teda spíš váha jde nahoru. Po Oderské Mlýnici na mě zablikala váha číslem 79,6 kg. Ráno jsem lehce posnídal, před maratonem klasicky doplnil energii, při vlastním závodě jenom tlačil magnésko a ionťáky, vyjímkou byl jeden koláček. Po předcházejících maratonech zablikala váha čísilkem o několik kilogramů menším. A to při těchto maratonech jsem si dopřával chleba se sádlem a cibulí, salámy, sladké pečivo nebo i melouny namáčené v soli, abych doplnil minerály.

Poslední kvartál roku 2017, posledního roku bikování, nastínil naději na zlepšení statistických výkonů v kilometrech i sportovních dnech. Ale neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. Nevím, jestli to byla chřipka, kterou jsem na začátku měsíce listopadu potkal, nebo to bylo jenom nachlazení. V každém případě se potvrdilo pravidlo, že chřipka bez lékaře se léčí sedm dní a s lékařem jenom týden. U mě to bylo bez lékaře a trvalo to devět dní bez sportovních aktivit. V půli měsíce listopadu to bylo bez jediného kilometru v sedle a ani součet naběhaných kilometrů nestál za chlubení. Jediným kladem bylo ukončení servisu kol na etapy, to bylo pro jistotu, kdybych chtěl přece jenom vyrazit do přírody. Sponzorův stroj jsem do servisu nedával, protože její výkon v letošním roce nestojí nejen za pochvalu, ale ani za zmínku. Stručně řečeno, její stroj bylo jako by se právě vrátil ze servisu. Za to moje stroje vyžadovaly důkladný servis. Dokonce jsem servismanovi poslal i fotku z Oderské mlýnice, aby si udělal představu, čím Maxbike projel a jak po závodě vypadal. Slíbil, že mu bude věnovat patřičnou pozornost a co slíbil, to splnil. Když jsem potom přivezl Knollyho, ani se neptal, kudy jsem s ním jezdil a rozebral ho asi důkladně, protože jsem dostal na památku ložisko z předního kola. Visí v garáži na stěně. Není to obyčejné kuličkové ložisko do nábojů kol, ale poctivé ložisko pro velké zatížení. Výsledná částka za servis odpovídala provedeným úkonům a ceně náhradních dílů. Jenom pro Tvoji představu, částka přes tři tisíce, pokud počítám samostatný nákup řetězů a k tomu cenu za servis včetně náhradních dílů, představovala v té době cenu za dvě horská Tescokola.

Na konci listopadu 2017 to statisticky vypadalo na debakl. Do čtyř tisíc kilometrů na kole chyběly téměř tři stovky kilometrů, což na zimní měsíc prosinec byl na začátku prosince nedostižný cíl. Lidové rčení: „Není třeba stahovat kalhoty – brod je ještě daleko“ se naplnilo. Díky vánoční dovolené a přívětivému počasí se podařilo. Počasí zase tak přívětivé nebylo, ale dalo se i za mírného mrazu a studeného větru brázdit na horském kole rozbředlé stezky s pevným povrchem. Na závěr měsíce to bylo téměř čtyři stovky na biku a k tomu ještě téměř sto kilometrů naběhaných. Spokojenost v prosinci znamenala i spokojenost za rok 2017. Už jsem v cíli, zbývá poslední kvartál do ukončení statistiky horského kola a potom hurá vpřed za novým cílem. Tabulky už jsem zpracoval v období vánočního medvědění, teď bude úkol je zaplnit reálnými výsledky.

Nový rok 2018 nezačal vůbec špatně. Hned první den jsem vystoupal na Novou Dědinu, z Vrbky sjel přes Sulimov do údolí a opět přes Karolín vystoupal na Vrbku, abych se přes Hvězdu dostal do údolí k Moravě. Chtěl jsem zajet i k vrcholové knize a udělat novoroční zápis, předsilvestrovský jsme udělali se sponzorem už 30. prosince, ale už jsem byl docela promrzlý a lenost mě nepustila do „měkkého“ terénu. S odstupem času si říkám, že jsem tam měl zajet, protože stejně jsem musel oblečení naházet do pračky, boty zbavit bahna v kýblu vody a Maxbike podrobit tlaku vodovodního řádu, abych ho zbavil nežádoucí zátěže. Navíc bude stát pár dní nečinně v garáži a mohl by chytit ryšavou lišej, kdybych ho neumyl a nevysušil.

Sice leden začal na kole, ale skončil nachlazením, bumbáním lipového čaje s medem, dopováním paralenem a mazáním tymiánovou mastí a olejem 31 švýcarské firmy Just. Ale jinak spokojenost. Najet přes tři stovky kilometrů v lednu na biku a k tomu přidat ještě přes osmdesát naběhaných kilometrů, je dobrá bilance. To k tomu nepočítám desítky kilometrů napochodovaných se sponzorem.

Leden nekončil optimisticky, ale únor začal v pohodě. Není třeba ale chválit den před večerem. Přišla únorová chřipková epidemie na území České republiky a já jsem se jí úspěšně vyhýbal až do 7. dne, kdy jsem dostal očkování proti tyfu a žloutence před plánovaným odletem do Brazílie. Den na to jsem ještě vyběhl, potom jel na Moravu a do konce měsíce už si nezaskotačil. Nejdříve mě schvátil moribundus v podobě chřipky, bolel mě celý člověk, ucpaly se mně dutiny, trápil mě kašel i bolest kloubů. Když už jsem se z toho trochu dostal a měl chuť vyrazit, udeřily arktické dny a jen krátkodobý pobyt na čerstvém vzduchu mně dělal dýchací problémy. Kdybych vyběhl tak si „spálím“ průdušky a na kole bych navíc ještě omrzl na nožičky, protože nemám vyhřívané ani zateplené návleky na boty. Ke všemu se ještě přidalo další očkování, tentokrát na žlutou zimnici, to je živá vakcína, pěkná sračka, ale povinná do oblastí Jižní Ameriky. Tu jsem dostal 26. února a na následující dny byl zapovězený alkohol i fyzická zátěž. Za týden mám plánovanou rehabilitaci na Ovčárně. Tam to bez „teplých“ nápojů a pohybu na čerstvém vzduchu nepůjde.

V týdnu před odjezdem na Ovčárnu zasáhlo nejen území nejen České republiky studené arktické počasí a celý týden se udrželo. Za arktický den je považován ten, kdy teplota ani přes den nevystoupá nad bod mrazu. K tomu se přiblížila až v neděli před odjezdem, kdy přes krásné sluneční odpoledne ukázala naše digitální meteorologická stanice jenom -1,5°C. Krásné teplé počasí ve srovnání s tím, které tady v průběhu týdne panovalo. Od severovýchodu, tedy z Ruska, foukal studený vítr a přinášel teploty až ke třiceti stupňům pod nulou a přes den se teplota držela hluboko pod – 10°C. Pocitová teplota ale byla ještě víc do minusu právě díky to sibiřskému větru.

Poslední měsíc vedení statistiky by neměl existovat. Člověk se těší, jak na závěr ukáže, co je ještě v něm, co všechno zvládne a dokáže nejen sobě, ale hlavně těm druhým, jaký je stále borec. Realita je nakonec úplně jiná. Na začátku měsíce ještě první dny byly pod doznívající chřipkou a šetření těla, jak nařídil epidemiolog po očkování před cestou do Brazílie. Jen tak mimochodem, oficiálně začala účinkovat vakcína proti žluté zimnici na MDŽ, tak jsem mohl už od 8. 3. oficiálně i požít alkohol na zdraví našich něžných poloviček. To už jsme byli na Ovčárně, kde jsem kromě dne příjezdu a dne odjezdu, kdy jsem vyrazil na svah pouze jednou, dvoufázově trénoval sjezd na lyžích. Po nemoci a dlouhé přestávky bez pohybu jsem byl docela slabčák. Normálně mě bolela stehna při sjezdu a první dva dny jsem dokonce musel uprostřed svahu zastavit a odpočinout. Do stehen jsem normálně chytal svalové křeče. Takové pocity jsem už mnoho let nepoznal. Tady byl aspoň důkaz, že jak zastavím, půjde to se mnou rychle s kopce.

Poučen z vlastních nezdarů, po návratu z Ovčárny jsem hned vyrazil na kola a v Praze začal aspoň běhat. Opět do toho ale vstoupila vyšší moc a do konce měsíce jsem musel svoje sportovní dny věnovat zahraničním pracovním cestám. Ta první byla dokonce, pro nás suchozemce ve Střední Evropě, exotická. Poprvé jsem navštívil Jižní Ameriku, konkrétně jsem strávil čtyři dny v Brazílii a poprvé jsem stál na Jižní polokouli Zeměkoule. Vzhledem k mému věku a již přijatým rozhodnutím, to bylo asi i naposledy, ale mohu potvrdit, že na Jižní polokouli nechodí lidé hlavou dolů, jak by se mohlo zdát při pohledu na globus.

Konec března vyšel docela dobře. V pátek 30. 3. byl Velký pátek, to je volný den a poslední den statistiky vedený pro ujetí vzdálenosti kolem rovníku Zeměkoule, tj. 31. březen, vycházel na sobotu. Předpověď počasí se deštěm nevyplnila, ale vítr foukal opravdu silný, že i z kopce bylo třeba šlapat, abych nezpomaloval. Jinak nic moc. Za 31 dní jsem čtyři promarodil, sedm strávil na zahraničních služebních cestách, dvakrát jsem jel na Moravu, a když jsem zaznamenal osmnáct sportovních dní, tak je jasné, že už žádný další den v březnu nezbyl. Celkový výsledek byl za březen mizerný, ale stále se počítám mezi sportovce, mezi aktivní sportovce, i když jenom rekreační.

A je konec statistického objíždění Zeměkoule na vzdálenost obvodu rovníku na horském kole. Čas půjde dál, ale už v jiné statistice a nových podmínkách. Čas se naplnil.

 

Snižovat váhu, zvyšovat výkon

 

V první kapitole se objevila krátká podkapitolka s názvem Nezvyšovat váhu, zvyšovat výkon, která mimo jiné stanovovala i váhové kategorie mužské populace. Ani podkapitolka v části o horském kole nebude dlouhá. Ono vlastně není o čem psát, ale když jsem se zamýšlel nad tím, kam bych tyto myšlenky zařadil, nenapadlo mě nic rozumnějšího než její samostatné zařazení.   Kdyby se náhodou někdo ptal, proč nejsou zapracovány váhové kategorie i žen, pak by se měl mít na pozoru, aby nějakou dobře mířenou ránu hned nechytil. Ale tato část se bude spíše věnovat, než kategorizaci samotné, spíše kategorizaci osobní – jak já se pohybuji v určité linii. Není třeba se vážit pravidelně, stačí sem tam někdy nepravidelně, ale lepší než se jít po vážení střílet, je se průběžně vytáčet.

Mám jednu strašnou výhodu. Jsem majitel červených knížeček, které se jmenují Zdravotní knížka pro vojáky z povolání. Za těch několik desetiletí lze najít všechno o mém zdravotním stavu, od pravidelných lékařských prohlídek, přes léčení běžných nemocí, úrazů až po odborná vyšetření. Samozřejmě lze v nich najít i informace o mé, odborně řečeno, hmotnosti. Škoda, že nejsem preciznější v záznamech své statistiky, možná by to bylo zajímavé srovnání. Roční prohlídky se konají plus minus v jarních měsících, možná pro někoho je důležité, jestli je to koncem února nebo na začátku června, ale já si myslím, že to nemá podstatný vliv z dlouhodobého hlediska. Zajímavější jsou údaje například před Vánocemi a následně na Nový rok, před nemocí a po nemoci nebo před sportovním výkonem a ihned po jeho ukončení. Bohužel, takových záznamů moc nemám.

Dát do jednoho grafu více než třicet veličin není vhodné z důvodu přehlednosti. Tak jsem své údaje o váze rozdělil na dvě části, první běžeckou a druhou jezdeckou. Ale na úvod je úplně nejlepší graf, který zahrnuje období 1975 až 1983, a který dokládá, jak „uniforma“ dělá z chlapců muže. Údaj z roku 1975 je úplně první, který jsem dostal do zdravotní knížky, následující údaj je z maturitního roku a třetí, poslední, údaj je z roku, kdy jsem promoval. Určitě všichni, co mě v roce 1975 viděli, brečeli smíchy. Při výšce metr šedesát a váze menší, než je pytel cementu, vypadá každý jako chcípáček. Když navíc takového chcípáčka oblečeš do uniformy, tak se musí každý Tvůj protivník uchechtat k smrti.

Když už jednou člověk vyroste, následně se na stáří jenom zmenšuje, protože se mu opotřebovávají meziobratlové chrupavky, ochabuje mu svalstvo a začíná se hrbit a hrbit, až je menší a menší. Neřeším už výšku, řeším váhu. Když jsem začal shromažďovat data, tak jsem si myslel, že výsledná křivka grafu bude jak houpačce, jak sinusoida, ale sám jsem byl překvapený, jak stabilní váha se podařila v letech držet. Už jsem si představoval, jak se hmotním a hmotním, až jsem na hranici zvýšené nadváhy a pak to ještě stoupá víc. Nakonec to není hrozné, jak jsem se obával.

 

Uniforma dělá z chlapců muže

Zajímavý je propad mezi lety 2005 a 2006. Vlastně to začíná v roce 2003, kdy nastává stoupání. V roce 2003 jsem se vrátil z Anglie a nastoupil do Vyškova na „doktríny“. Pravidelná pracovní doba, žádná velká odpovědnost, žádné výjezdy na VVP, žádné hladovění, mrznutí a nervy, jednoduše řečeno papír z trezoru neuteče a termín splnění se neposere. V létě 2004 jsem přišel do Prahy, zapracování sebou přineslo delší sedění v kanceláři a menší pohyb. Než jsem našel zase svůj rytmus, byla váha ještě výš. A následoval propad, nevysvětlitelný propad. Snad za to může špatná životospráva, méně jídla, ještě méně pohybu a o to více stresů. Dnes už na to nepřijdu a ani to není důležité. Následné stoupání má na svědomí Brno, ve škole je prostě pohoda. Po návratu z Brna v polovině roku 2007 jsem strávil jenom zbytek roku v Praze a za další nárůst váhy může opět Vyškov. Od začátku roku 2008 jsem opět pravidelně dojížděl domů a každodenní teplá strava se nemůže neprovit na výsledném stavu.

Přibyl mi, po letech běhání, na kolo „batoh“ o sedmi kilech, ale to snad kolo bez problémů uveze. Jak se vyvíjela moje tělesná schránka právě v letech ježdění na kole je uvedeno v grafu následujícím. Samozřejmě, že hranice osmdesátky byla dosažena a každý pod tuto hranici je nutné považovat za velký úspěch. V Bruselu v letech 2012 – 2015 to šlo docela pohodlně regulovat. Pravidelná pracovní doba s pravidelnou sportovní doplňkovou činností umožňovala držet i v pětapadesáti docela slušnou úroveň.

Tam, kde se tělesná hmotnost vyšplhala na konci běžeckého období, tam se v průměru držela po celé období objíždění Zeměkoule kolem rovníku na kole. Za těch devět let se podařilo dostat jen dvakrát pod hranici 79 kg a to díky tomu, že byl dostatek času na pravidelný pohyb. Změna pohybové aktivity z běhu na kolo mohla mít za následek udržení váhy pod osmdesát kilo v úvodních letech. K vymazání osmdesátky určitě přispěly i zvýšené tréninkové dávky v letech 2013 – 2015 prováděné mezi bruselským Woluwe a Waterloo. V průměru, tedy statisticky se podařilo ještě v roce 2018 udržet úroveň hmotnosti na stavu z roku 2009. Ale znáš to. Statisticky se dá s čísly kouzlit. Statisticky máme k obědu každý půlku pečeného kuřátka. Já sním celé, na tebe nezbyde nic, ale statisticky jsme snědli každý půlku. 

 

Hmotnění v letech běhání

 

Říká se: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro pivo, až se ucho utrhne“. Tak se dá konstatovat, že tak dlouho se drží váha pod hranicí, až se nakonec prolomí. Jinak řečeno, tak dlouho se klamalo, až to nešlo a prasklo to. Jak se dostala ručička váhy na číslo osmdesát, nastala panika. Ručička už dnes není v období digitalizace to správné slovo, protože ručičky byly za dob krásného mládí, dnes jsou neforemné hranaté digitální číslice. Panika ve druhém roce po sobě už znamenala „vstoupení do sebe“ a na další tři roky se ještě podařilo docela panice odolat. Potom se zase nezadržitelně vrátila osmdesátka a následující rok, už to bylo přes, ale podařilo se ještě na roční prohlídce „uhádat“ rovnou osmdesátku. Bohužel následující rok už to nebylo ani osmdesát jedna, ale krásných osmdesát dva. Stále je to podle tabulky 1 v určité normě, ale magická osmdesátka už asi nepadne. Když nepadne, střílet se nepůjdu, možná si ověřím, že čím víc se člověk obalí tukem, tím se z něho stává větší flegmatik a tím méně věcí mu zvýší tlak, jednoduše řečeno, tím méně věcí ho dokáže vytočit, tedy nasrat.

Mimo oficiální statistiku existují i sporadické záznamy v mých poznámkách. Například úspěšný byl závěr měsíce srpna 2012, o kterém jsem již psal, kdy váha spadla na neuvěřitelných 75,9 kg, po měsíci pobytu v Bruselu. Právě měsíc srpen je obdobím úřednických prázdnin EU. Úředníci opouští velkoměsto, které se stává dědinou, aut moc nejezdí, lidi také nejsou moc vidět a Ti, co zde zůstávají, toho asi moc nedělají. Já jsem dělal, tedy, já jsem jezdil, co to dalo. Proto i tento měsíc o rok později byl úspěšný a podařilo se dostat váhu na 76,6 kg, váženo 1. září 2013. Tak hluboko pod osmdesátkou jsem byl naposledy jen před rokem. Ale sponzor říká, že jsem jak zdechlina. Stejně teď to půjde jenom opačným směrem, protože končí období „co den to kolo“ a nastává období „prdění“ do židlí.

 

 Hmotnění v letech jízdy na horském kole

Recept na štíhlou linii, zaručený recept na štíhlou linii, se stává významným obchodním artiklem. Kdo ho má, ten vydělává, i když reklama je často klamavá. Zaručený recept na štíhlou linii pod heslem „nežer vole“ je sice trvale platný, ale jsou i jiné metody. Například na vánoční období, kdy jsme vystaveni lákavým nabídkám nejrůznějších dobrot, od sladkých až po masité, mám ověřenou metodu, která je logicky vysvětlitelná a prakticky realizovatelná. Za prvé tlačím do hlavy, co to dá. Nerozlišuji, jestli jde o sladké či masité, prostě si dám, co hrdlo ráčí. To je základ na tvorbu nežádoucích tuků. Za druhé liju do hlavy, co to dá. Člověk nemá být opilý, proto je třeba hladinu alkoholu snižovat. Snížit hladinu alkoholu v krvi pomůže živočišný tuk. Alkohol rozpouští tuky a tím se spaluje v těle. Vlastně nula od nuly pojde. Natlačím tuky, naleju alkohol – tím bych měl být tlustý a opilý. Ale výsledek je nula, protože tuky s alkoholem se vzájemně vynulují. Navíc, když k tomu přidám pohyb, musím udržet nebo dokonce snížit tělesnou hmotnost. V praxi to znamená jít se každý den protáhnout. Tuto teorii jsem kontrolovaně vyzkoušel v prosinci 2013, kdy jsem si šel každý den zaběhat deset kilometrů na Hvězdu, přitom před tímto výkonem i po tomto výkonu jsem si dal, co hrdlo ráčí. Výsledkem byl váha 78,2 kg (váženo 4. ledna 2014 na digitální váze v Bruselu, kterou používáme ke kontrole tělesného rozvoje).

V dubnu 2014, před maratonem na Kamínkách, který uzavíral druhou desítku mých maratonů, jsem si skočil na lékařskou prohlídku do Vyškova. Na jaře se ještě necítím nijak zvlášť fyzicky připravený na náročné šlapání, ale z hlediska lékařského vyšetření to vypadalo zcela jinak. Z vyšetření na EKG se dalo vyčíst, že srdce, zásobující krví tělo o hmotnosti 78 kg, tlouklo pravidelným tepem čtyřicet pětkrát za minutu a při kontrole krevního tlaku, tlačilo krev pod tlakem 125/75.

Když už jsem zmínil tyto výše uvedené hodnoty, je možná teď dobré zjistit, co je normální. Údajně normální srdeční puls neboli tep je sedmdesát pět úderů za minutu u mužů a osmdesát dva u žen. Nízký tep, pod šedesát úderů za minutu, může způsobovat závratě i ztrátu vědomí a lidé, kteří takto trpí, mohou mít bradykardii. Na druhé straně, lidé, kteří mají tep vyšší než devadesát pět za minutu, mohou mít tachykardii. Ale ani vybočení z normálu nemusí znamenat, že jedinec je na umření. Atleti, kteří mají silná srdce schopná přečerpat více krve, mají tep nižší až kolem čtyřiceti úderů za minutu a jsou přitom úplně zdraví.[1]Potom nám doktoři měří krevní tlak, tedy tlak, kterým působí tekoucí krev na stěny našich tepen a cév. V případě vysokého tlaku, jak říkají doktoři hypertenze, dosahuje tlak dlouhodobě hodnot nad 140/90 torr, nebo také milimetrů rtuťového sloupce. Takový tlak ohrožuje naše krevní hadice, srdce i další orgány. Doktoři v takových případech se snaží tlak snižovat a při tom nám mohou více škodit než prospívat.[2] Naopak nízký krevní tlak, kdy hodnoty dosahují dlouhodobě pod 100/65, a jak už víš, já jsem měl změřeno i 90/55, se nám neprokrvují orgány a výsledkem, a to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jsou závratě, pocení a pocit hladu[3]. Závratě jsem už dlouho neměl, potím se často, protože se ještě hýbu, a hlad mám trvale. Nejvíc mi chutná čtvrt hodiny před spaním. Přece nepůjdu spát s prázdným žaludkem. Optimální mají být hodnoty do 120/80[4]. Doufám, že mě nebudou léčit, když mám sto dvacet pět na sedmdesát pět.

Není třeba se věnovat odborné části z lékařského pohledu, ale tvrdé realitě každodenního života. Vánoční svátky a oslavy Nového roku mají tvrdý dopad na vzhled jedince. I sportující populace vidí jejich dopady na svůj výkon. Na konci roku 2014 jsem do vánočních svátků denně vybíhal, ale už se začala projevovat sváteční nálada na „podceňování“ ranní rozcvičky k rozhýbání kloubů a zvýšený příjem sladkostí. K tomu přistoupilo, tak pro Vánoce typické, návštěvnické období a najednou byla první osmička, uprostřed dvojka a nakonec zase osmička. Naštěstí rychle nabyl – rychle pozbyl. Po Silvestru nastoupil normální režim, navíc den přesunu do Bruselu byl, jako každý jiný přesun na trase doma (Česká republika) – doma (Belgie) dnem půstu a výsledek byl už jen mírně přes osmdesát kilo. Uvidíme, kolik to bude na roční prohlídce, která je určitým ukazatelem celkového stavu fyzické kondice.

 

A viděl jsem, v únoru 2015 na roční prohlídce jsem stoupnul na váhu (ve Vyškově na ošetřovně mají speciální váhu, možná tak velkou nemají ani na poště. „Nákladová“ plocha má metr krát metr a ciferník s velkou červenou ručičkou je tak objemný, že ho po obvodu neobejmeš, ani když maximálně roztáhneš ruce) a ručička se rozkmitala za osmdesátkou, naštěstí se vrátila půl kila pod její hranici, a co není dovršeno, není realizováno. „Nahlásil“ jsem si oblíbených sedmdesát devět a váhu opustil. Krevní tlak se vrátil do mého normálu, 115/65, bohužel jsem nedostal do ruky své EKG a tak nevím svůj přesný tep. Při měření tlaku hlásila sestřička šedesát, ale to je tak přesné číslo jak při měření tlaku v duši kola stiskem palcem. Zatím nic, co by vybočovalo ze zaběhnutých hodnot, ale varovný prst už je zdvižen.

Rok 2016 byl opět rokem, kdy se oficiálně do zdravotní knížky zatoulala osmička, bohužel ne na druhém místě, ale na prvním. Doma na digitální váze ukázal digi-digi displey číslo 81,6 kg. Tak jsem byl zvědavý, kde se zastaví ručička, až se postavím na plotnu vyškovské váhy. Ručička velké váhy zakmitala a zastavila se před hranicí 81 kg. Tak jsem si ubral a nahlásil rovných 80 kg. To je tou sedavou prací. Žádný pořádný pohyb. Téměř denní okruh do Stromovky po „svých“ není dostatečný. Sedm kilometrů denně není žádný sportovní výkon. Brusel, kde se mně podařilo dostat váhu pod 80 kg, byl v tomto směru na tři roky výjimkou. Po návratu do republiky je jasné, že česká strava je energeticky vydatnější než ta belgická. Nemohu ale říct, že jíst mi nechutná, pít mi nechutná. Večer na posezení sním bez problémů nejméně čtvrtku chleba, někdy i víc. To dá rozum, že není suchý, naopak dobře obložený sýrem i masem a dalšími pochutinami k chlebu. Někde se ten nadbytek kalorií, možná kilokalorií musí projevit. Také se mně neúměrně zvýšil tlak, 125/80 je na moje poměry hodně vysoký tlak. Že by také za to mohlo to sedavé zaměstnání? Na něco se to svést musí. Stejně je zajímavé, že to každý rok tak skáče. Možná je to právě osobní indispozicí, třeba na mě leze nachlazení a už je tlak úplně někde jinde, než by normálně byl. Pokud se mně ale nemotá hlava z krevního tlaku ale ze slivovice, tak je to stále v pořádku. Jediné co zůstalo v normální hodnotě je tep, který se při měření dostal na číslo 54 tepů za minutu, což není špatná hodnota, možná na konci sezóny se podaří stáhnout hodnotu pod padesát.

Ještě jednou se vrátím k roku 2016, tentokrát si budu odporovat s názvem podkapitoly „Snižovat váhu, zvyšovat výkon“. Po sezóně jsem trochu zvolnil, ale při stoupnutí na váhu se stále její digi čísílka nechtěla dostat prvním znakem na osmičku, abych mohl na jaře začít s plnohodnotnou pohybovou aktivitou. Podzim stále držel váhu pod 78 kg, téměř na hranici 77 kg. Začal jsem přicházet na to, že pokud nezačnu rychle „medvědit“, nepodaří se asi zahnat opakující se únava. Příčinou mohl být i nedostatek slunečního svitu, ale spíš to bylo málo tuku na dobíjení energie. Večer jsem chodil brzo spát, ráno jsem vstával nevyspalý. Tak jsem si řekl, a to předtím nepamatuji, že bych to udělal, že přiberu. Ne naráz, ale postupně, nejméně na 82 kg do konce roku. Nebylo to nereálné. Na podzim se dá omezit kolo i běh, s přicházející zimou se dříve stmívá a doba strávená na čerstvém vzduchu z důvodu nižších až nízkých teplot se zkracuje. Potom jsou tady významné události, které jsou spojeny s dobrým jídlem, pitím a omezeným pohybem – Mikuláš, vánoční svátky, Silvestr a Nový rok. Silvestr je v Czechia, jak se snažili někteří politikové prezentovat jednoslovný název České republiky, místo toho, aby se drželi osvědčeného názvu české země, protože Czechia není jenom Čechy, ale také Morava a Slezko, na což pražáci i čecháčci rádi zapomínají, tedy Silvestr je nejen dnem obžerství, ale i dnem přijímání závazků a slibů. Závazků je možné přijmout hned několik, nejlépe osobních „socialistických“ závazků, protože za jejich nesplnění nic nehrozí, ale sliby je lepší nepřijímat. Protože když něco slíbíš, musíš to splnit. Na konci listopadu jsem se konečně dostal na hranici osmdesátky. Pravidelnou ranní rozcvičkou, občasným večerním během a víkendovými vyjížďkami na kole se sádlo ani moc neusazovalo do břicha, ale musím přiznat, že v jeho spodní části jsem měl „silnější“ kůži. Vánoční svátky přispěly k tomu, že se váha ukázala na displeji 82,2 kg na Nový rok. Těch pět kilo nebylo ani moc vidět, jenom jsem to poznal při zapínání kalhot, kdy jsem musel po nádechu vydechnout, zadržet dech, zapnout kalhoty a začít dýchat. Nebylo to nic drastického, ale byl to nezvyk. Důležité bylo ale zjištění, že není asi správné heslo „snižovat váhu, zvyšovat výkon“. Pro zvýšení výkonů je potřebná dostatečná energie. Doplňování energie na úkol váhy není správnou cestou. Lepší je váhu udržovat a trvalým vydatným přísunem energie zajistit podmínky ke zvyšování výkonů.

Zajímavé jsou i údaje týkající se kolísání váhy v krátkém časovém období a při střídání aktivit. Na konci roku 2016 jsem se utěšoval, že je to stále v normě, a že po novém roku to půjde „důle“. Šlo to, ale nahoru. Natažený sval, možná i natržený sval pravého lýtka způsobil, že jsem ani nejezdil ani neběhal. Jenom krátká odbočka. Po návratu z kola není s pravým lýtkem problém, ale po běhání už je evidentní jeho zvětšený objem. To se mně stává i při dlouhém sezení, kdy se noha dostatečně neprokrvuje. Když dlouho sedím za počítačem ve strnulé poloze nebo ve vlaku tři hodiny v téměř neměnné poloze luštím sudoku, pravé lýtko je oteklé a někdy se projevuje i tupou bolestí. Ještě že při ranním vstávání a při normálním pohybu je v pořádku.

A zpět k tématu kolísání hmotnosti těla. Nízké mrazivé teploty a dýchací potíže na počátku roku 2017 přispěly k dalšímu omezení pohybu a váha stoupala až na 83,1 kg před odjezdem na zimní lyžování na Ovčárnu v únoru 2017. Po týdenním každodenním lyžování se při příjezdu domů digitální váha umoudřila a ukázala hodnotu 82,8 kg. Tedy nic moc, ale už tam nebyla ta strašná kulatá osmička a kulatá trojka. Druhého dne ráno, dvanáctého února 2017, kdy jse podařilo zlomit čtyřmístné číslo do cíle na třímístné, se po rozcvičce a na lačno, tedy před snídaní, váha zastavila na 81,6 kg. To už je o kilo méně než večer. Po dojezdu třiceti dvou kilometrového okruhu jsem na váhu opět skočil a už to bylo jenom 80,5 kg. Tedy o další kilo méně. Kdybych, na kdyby se nehraje, vynechal oběd a místo večeře jsem si dal další rozvičku, mohl bych se dostat pod hranici osmdesát kilo. Bohužel, ale tak to nefunguje. Důvod je prostý – nejím nic, co mně nechutná.   

Panickou hrůzu jsem měl z konce roku 2017. Už jsem měl „objeto“ a tak jsem jen udržoval setrvačnost sportovních dní. V pražské Stromovce si na sedmi kilometrech člověk tak akorát protáhne stuhlé tělo z celodenního sezení. V pátek 22. prosince, po dojezdu z Prahy jsem provedl kontrolu počátečního stavu mé hmotnosti. Čekal jsem horší výsledek než 80,7 kg, který ukázala naše digitální váha měřící s přesností 0,2 kg. Za dva dny později, na Štědrý den, už jsem se zhrozil, protože váha na mě zablikala výsledkem rovných 83 kg. Přede mnou byl ještě celý volný týden a tímto tempem bych se mohl dostat až na devadesát kilo. Zablikala kontrolka, nastolil jsem režim ranních rozcviček, poledních bikových kilometrů a regulovatelného příjmu energie. Na Nový rok 2018 při odjezdu byla výsledná hodnota 81,6 kg. Jen jedno kilo navíc jsem si odvážel do Prahy. S tím se dalo žít. Kilo se dá shodit za týden. Až přijde jarní teplejší počasí a „radostnější“ pohyb, snad se podaří shodit i víc, tedy dostat se při roční zdravotní prohlídce maximálně na hranici osmdesáti kil, nejlépe pod ni. Ale jaro přichází v březnu a roční prohlídky probíhají v únoru.

Přišlo jaro do vsi a já na jarní roční lékařskou prohlídku. Váha zakmitala, ale ošidit se nedala. Skutečně se nepodařilo ještě zahájit pravidelný trénink na odpovídající energentické náročnosti. Tělo už je zvyklé na výdaj, a když ho nemá a příjem se nemění, a ten se opravdu neměnil, tak začne ukládat tuky. Tuky z prosince si ponechalo a na závěr období jízdy na kole není možné nic jiného než konstatovat, že jsem asi nadobro opustil váhovou kategorii junák, jak je stanoveno v tabulce 1, protože od roku 2015, jak je jasné z grafu hmotnění z období jízdy na horském kole, je to jenom horší. Jediné co mě může snad utěšit, že jsem kategorie dědeček a to každý říct nemůže. Na roční prohlídce to bylo 82 kg, poslední den vedení statistických výsledků jsem po dojetí na kole měl jen 79,6 kg, ale stačí se naobědvat, hodit do sebe po bramborovém salátu pohár černého piva Kozel a váha je zpátky, vlastně ne úplně, jenom na 81,5 kg. Nic to nemění ale na překročení hranice osmdesáti kilo. Je zbytečné se utěšovat, že v zimě je období „medvědění“ a v létě se hubne do plavek. Je zbytečné se utěšovat, že změnou prostředí se váha bude pohybovat dolů. Žádná další změna typu Brunssum, Shrivenham, Řím nebo Brusel už nebude. Uvidíme ve třetím kole kolem Zeměkoule, jak ovlivňuje prostředí váhu jedince.

Když si jenom pročítám svoje statistiky s váhou, tak si nějak neuvědomuji, jak se situace dramatizuje. Čísílko napsané není tak hrozné, jak je hrozné čísílko zobrazené. Poskládáš je vedle sebe a ani tě nevzrušují. Jakmile je položíš do grafu, pojme tě děs a hrůza. Ta červená čára v grafu hmotnění za období ježdění na horském kole se nedá ošidit a pořád stoupá do kopce. Jedno utěšení tady ale přece může být. Dokud stoupá, dotud pajšl funguje a tělo přijímá radosti života. Až začně klesat, bude to s velkou pravděpodobností signál, že tělo chřadne. Nezbývá než si přát, ať stále mírně stoupá. Lepší podkožního sádla na tři prsty než na svém hrobě polní chrpy.

 

Statistika věda je

 

Jak se dívám na statistiku, bylo řečeno již v první kapitole. Ani statistika za období jízdy na kole, schválně jsem napsal za období ježdění na kole, protože už víš, že jenom na kole to nejde, se nebude výrazně odlišovat od statistických údajů z období běhání. Zásadní informace budou stejné, některé budou více specifikované, aby bylo jasné kolik kilometrů bylo opravdu jenom v sedle. Ale zásadní statistická informace je: „Vzdálenost obvodu Zeměkoule přes rovník byla překonána podruhé!“.

Zkušení říkají: „Není důležité, jak velký důchod bereš, ale jak dlouho ho bereš!“. Pokud bych to měl parafrázovat, potom je možné konstatovat: „Není důležité, jak velké výkony ve statistice vedeš, ale jak dlouho statistiku vedeš!“. Chtěl bych se dožít šedesátého výročí vedení statistiky a potěšit se s výsledky se svými blízkými. Jenom pro upřesnění – padesát let společného života je zlatá svatba a šedesát let diamantová. Přeju si po diamantové svatbě oslavit i diamantové sportovní výsledky. Samozřejmě v určité životní pohodě, rozhodně ne připoutaný na lůžku a udržovaný při životě jen díky vyspělé lékařské technice.

Na úvod je vhodné konstatovat, že statisticky, podle kategorizace cyklistů podle dříve uvedené tabulky, jsem hypoteticky „šílenec“, teoreticky jsem si tento titul udržel a zůstávám šílencem, ale ve skutečnosti jsem jenom maniak. Když jsem v květnu 2017 dosáhl podruhé výsledku statistických kilometrů kolem Zeměkoule, zjistil jsem, že jsem jenom s průměrem 4 906 km za rok v kategorii maniak a v případě, že ujedu do konce sportovního roku, tj. do 31. března následujícího roku více jak 458 km, což za bikerské měsíce červen až září není nereálné, zůstanu v této kategorii. Abych byl šílenec, musel bych mít k tomuto datu najeto nejméně 45 501 km. Tedy od 23. května 2017 do 31. března 2018 bych musel najet 5 410 km. V Bruselu by se o tom dalo uvažovat, v podmínkách České republiky je to zbytečná diskuze.

S velkou pravděpodobností zůstanu na biku jenom maniakem. To jsem si tenkrát řekl. A jak jsem řekl, tak se i stalo. Doufám, že teď jsem Ti snad nezamotal hlavu, ale pokud ano, tak jenom proto, že jsi špatně studoval(a) mé potěšení z jízdy po cestách i necestách. Asi bude nutné číst poctivě, protože jestli se dobře orientuješ v textu, tak výše uvedené sdělení nemohlo být pro Tebe překvapením. Na otázku, jestli se tak opravdu cítím, ale musím odpovědět, že po tom co jsem měl možnost sledovat na závodech, se tak opravdu vůbec necítím. Ten, co tuto tabulku sestavoval, byl asi více sportovní teoretik než sportovec. Zdůvodnit něco od zeleného stolu v „klokotových“ rukávech není žádný problém. Mimochodem, klokotové rukávy nosili úředníci v dobách, kdy se inkoust lil do kalamářů, a k psaní se používala násadková pera. Jinak klokot je rukáv, který si úředníci nasazovali na lokte, aby si „šmrdláci“ neumazali svá saka. A říká se jim tak proto, že tyto rukávy byly vyrobeny z klokotu, tj. odolná bavlna na pracovní pláště, návleky na boty na zámcích a další výrobky. Za našich mladých let se už kalamářů a násadek k psaní už nepoužívalo, my už jsme měli plnicí pera, dokonce než jsme dostudovali, byla plnicí pera i na „bombičky“, ale na školních lavicích ještě pamatuji díry na kalamář a drážku pro pero, aby se nekutálelo po lavici. Násadková pera jsme používali při psaní tuží. Jmenovalo se to „plagátové pierka“, distribuce ze Slovenska, ale dovážely se z USSR nebo, jestli chceš, CCCP a vyráběl je „leningradský závod na ulíce Lermontova, dom 115“. Dodnes mám dvě krabičky per doma. Možná už je nikdy nepoužiju, ale nostalgie je také pamět.

Ale na rozbor, co jsem nebo co nejsem, je ještě čas. Začnu trochu jinou statistikou. Dnešní kola mají už převody. Není to jen jeden talíř vpředu a jedno ozubené kolečko na zadním kole. Není to jen jeden pevný převod, který nám umožní pohodlnou jízdu po rovince, ale je nedostatečný k tomu, abychom se pořádně rozjeli z mírného kopečka, a je zcela nevyhovující, pokud potřebujeme šlapat do prudkého kopce.

Moje první kolo Pionýr, modré barvy, mělo právě pevný převod. Mělo hliníkové (prý duralové) ráfky a stříbrné špice. Moje první vyjížďka do dubňaského „Halíku“ (to byla díra po těžbě slínu, mezi Pod Kumbálkem a Horní Hutí, právě pro sklárny v Horní Huti, která je dnes už zavezená a zbylo z ní jen kousek náletového akátového lesíku), kde jsem trénovali jízdu ve „zvlněném“ terénu, skončila karambolem už při jízdě podél větrolamu od místa zvaného „U Křížku“ směrem na do „Halíku“. Nezvládl jsem rychlou jizdu vyjetou pěšinou, neudržel kolo ve směru a při nájezdu na okolní drny jsem skončil mezi topoly. Výsledkem byla tak velká osma na předním kole, že domů jsem musel kolo táhnout.

Druhé kolo Favorit, s berany, mělo již vzadu trojkolečko. To se to šlapalo po rovinách asfaltových cest Jižní Moravy ráno z Dubňan Horního konce tři kilometry do školy na Dolní konec a odpoledne zpět. Později, to už jsem měl svoji rodinu a bylo to v Kroměříži, jsme měli doma „rodinné“ horské kola, na kterých jezdila víc děvčata než já, já spíš vůbec ne, protože v té době jsem plnil statistické kolonky jen výsledky běžeckých tratí. Jejich převody už dosáhly počtů třikrát sedm, tedy dvacet jedna.

Když jsme si kupovali horské kola Maxbike, hodnocení našich „rodinných“ kol bylo na úrovni supermarketových výrobků. Skutečně první kola schopná vydržet víc než jednu vyjížďku do terénu byla zmiňovaná Maxbike a ty už dosáhly počtu dvaceti sedmi možností. Dvacet sedm převodů je ale až moc velká „rozežranost“. Když jezdíš delší dobu, zjistíš, že vlastně používáš jenom dva převody, lehký při jízdě do prudkého stoupání a těžký při jízdě po rovince a s kopce. Všechny ostatní mezi tím jsou jen doplňkem pro Tvoje pohodlí. Současné moje mtb kolo má ozubených koleček dokonce třikrát deset, tedy ještě o tři víc

Trend převodů jde ale opačným směrem, zejména Ti, co chtějí být „in“ na startu, si přiváží do startovního balíku převody dvakrát deset a úplně hitem je převod jedenkrát jedenáct (určitě ne posledním). Počítat statisticky poměry těch, co používají jednotlivé typy převodů je ztrátou času. Každý jezdí na stroji, o kterém si myslí, že pro něho nejlepší. Potkal jsem nemálo vypravěčů, kteří vysvětlovali, jak vyměnili kolo, protože právě teď s novými převody, a popřípadě ještě novým průměrem kol, dosahují lepších výsledků. Přitom kilometry najeté na závodech tvoří daleko menší procento celkově najetých kilometrů. Osobně nevidím důvod, pokud se nejedná vyloženě o profesionálního závodníka, k pořízení jednoho nebo více kol na trénink a potom mít ještě závodní stroje. Pokud jezdím silnici i terén, tak potom se dá pochopit, že v garáži stojí oba tyto stroje, ale několik stejných strojů nevidím jako rentabilní, užitečné a praktické. V oblasti horských kol snad je vhodné mít jednoho HT (hardtail) a jedno FS (full suspension) a brát si právě na vyjížďku to kolo, které lépe může naplnit Tvé představy o cíli Tvého snažení. Věci mají sloužit. Věci slouží nejlépe, když se často používají.

Pochopit statistické tabulky znamená pochopit jejich obsah. Na první pohled se jedná o množinu velkého počtu čísel seřazených podle stanoveného klíče. Najít si v tom výsledek, který by mě zajímal, není někdy lehké. Nápad, že si zjistím daný údaj, se nemusí někdy rychle a lehce realizovat. Nakonec, pokud ve statistických rozborech nenajdeš údaj, který zajímá právě Tebe, zkus si ho najít v sestavách celkových přehledů. Aby Tvoje úsilí mohlo být korunováno úspěchem, je nutné mít jasno, co daná tabulka představuje. V kapitole o běhání, v části výkony a rekordy, jsou hlavní tabulky jenom dvě – počty kilometrů a počty sportovních dní. U statistických přehledů pro kolo je celá řada tabulek. Doporučuji proto číst pozorně nadpis u každé tabulky, následně si ujasnit, co v ní mám hledat a případně se kterou další tabulkou ji mohu srovnat. Nepředbíhej a pozorně čti dál. Tabulky se nedají studovat bez znalosti souvislostí, za kterých byly vytvořeny.  

Prvním důležitým pojmem je hypotetický údaj. Hypoteticky, jen připomínám, protože už jsem se pojmu věnoval v části „potěšení z jízdy po cestách i necestách“, znamená, že se předpokládá překonání této vzdálenosti za podmínky platnosti hypotézy, která říká, že energetická náročnost běhu za určitých předpokladů je asi dvojnásobná ve srovnání s jízdou na kole. Tabulky, které v nadpisech obsahují pojem „hypotetické“, jsou souborem přehledu výsledků k danému datu podle vyslovené hypotézy.

Hypoteticky jsem překonal vzdálenost rovnající se obvodu Zeměkoule kolem rovníku dne 19. dubna 2015, kdy se v přehledné tabulce objevil údaj přesahující vzdálenost 40.071 km. V tabulce je zapracován stav ke 30. dubnu 2015, to znamená s koncem měsíce, ve kterém došlo k pokoření tohoto dílčího cíle. Ale to je statisticky, a to už víš, že statistika je věda ohebná. Tento výsledek byl dosažen díky součtu kilometrů za kolo a součinu dvojnásobku naběhaných kilometrů. Hypoteticky jsem tedy podruhé obvod naší matičky planety překonal. Tabulka hypotetického překonání obvodu Zeměkoule nebyla ale uzavřena v měsíci, kdy k tomuto překonání došlo, ale byla jen zadokumentována a nadále se vyplňovala, aby mohlo dojít ke srovnání hypotetických, teoretických a reálných výsledků v okamžiku, kdy po překonání reálného obvodu Zeměkoule došlo k ukončení statistiky.

Hypotetické překonání obvodu Zeměkoule ke dni 30. 4. 2015:

Druhým důležitým pojmem je teoretický údaj. Jen připomínám, to je případ, kdy se výsledná překonaná vzdálenost skládá ze součtu skutečně najetých kilometrů na kole a skutečně naběhaných kilometrů. V takovém případě „teoreticky“ tvrdím, že jsem překonal vzdálenost obvodu kolem Zeměkoule dne 26. ledna 2016. Teorie říká, že je pravdivá, pokud není v rozporu s dosavadními zkušenostmi a výsledky experimentů. Dosavadní zkušenost říká, že jsem najel sumu kilometrů na kole a další sumu kilometrů naběhal a jejich výsledný součet dává výsledné číslo, které je rovné nebo větší než deklarovaná vzdálenost obvodu Zeměkoule kolem rovníku. Tento stav nastal za poměrně krátkou dobu od okamžiku, kdy jsem dosáhl cíle v hypotetické rovině. Proč to bylo za krátké časové období, je poměrně jasné. Stačilo umazat jenom handicap dvojnásobného počtu naběhaných kilometrů. Těch pár tisíc kilometrů sice také chvilku trvalo, ale byl to jenom zlomek z celkového počtu kilometrů.

Třetím důležitým pojmem je skutečný údaj. Dokud skutečně nepadla magická hranice obvodu Zeměkoule, to je čtyřicet tisíc a sedmdesát jeden kilometr, nebylo splněno. I tak se dá s úspěchem pochybovat o tomto výsledku, protože nejen na maratonech, ale i při tréninku, se ne vždy pohybuješ po celou dobu v sedle kola. Jsou úseky, kdy do kopce sesedneš a kolo tlačíš, jsou úseky, kdy z kopce sesedneš, a kolo táhne Tebe, jsou úseky, kdy už Ti svaly v křečovém sevření dovolí jen šourat nohama po zemi a kolo vést. V tomto posledním případě je jedno, jestli je to do kopce, s kopce nebo po rovince. Ale pořád se jedná o překonanou vzdálenost s kolem. Snad mi to pedanti prominou, že jsem tímto způsobem „zfalšoval“ výsledky svých výkonů. Snad ty kilometry nad stanovený limit vyrovnají tento „handicap“. V každém případě, statistika byla ukončena až ke dni 31. 3. 2018.

Hypotetické výsledky jsou v přehledových tabulkách. Jak je zřejmé z tabulek, podařilo se překonat vzdálenost obvodu Zeměkoule v kategorii „šílenec“, ale nejsem šílenec, vůbec ne, Angličan by řekl: „I am not madman at all“ [aim not mædmæn et o:l], Francouz by to vyjádřil: „je ne suis jamais fou“ [že ne swi žamé fu]. Proč to tvrdím? No protože jsem překonal stanovenou vzdálenost pouze hypoteticky. To je předpoklad, který je nutné ověřovat a protože výsledek je vždycky nejistý, je z toho jasná dedukce, že jistě nejsem šílenec.

V přehledových tabulkách jsou rovněž výsledky teoretického překonání vzdálenosti obvodu Zeměkoule. Podle hodnocení, jak jsem už konstatoval, jsem v kategorii šílenec. K tomuto výsledku jsem se dostal o hezkých pár měsíců později, protože k překonání vzdálenosti obvodu Zeměkoule v teoretické rovině mně zbývalo ještě 4 163 km. To představuje absolvovat celkem osm krát okruh Kroměříž – Praha – Kroměříž. Taková dávka se nedá zvládnout za měsíc a pouze při dobré konstelaci hvězd by se dala zvládnout za rok. Mně to bohužel trvalo téměř rok od dosažení cíle v hypotetickém výpočtu. V úterý 26. ledna 2016, opět bohužel při běhu a ne na kole, jsem se dostal do cíle v teoretické statistice. Výsledky jsou přehledně uvedeny v tabulkách. Co k tomu dodat?

Teoretické překonání obvodu Zeměkoule:

Do cíle v sedle kola zbývalo ještě 5 329 km. Teoreticky jsem byl v cíli, ale úkol zněl objet Zeměkouli na kole. Taková suma kilometrů se nedá zvládnout za měsíc. Kdybych, ale na kdyby se nehraje, udělal každý měsíc čtyřmístný výsledek na kole, mohl bych za pět měsíců mít splněno, to ještě do poloviny roku 2016. Kdybych jenom zvládl v průměru každý měsíc 484 km, byl bych v cíli do konce roku 2016. A kdybych zvládl měsíčně jenom 381 km, byl bych v cíli do konce sportovního roku 2016/2017. Na bruselské podmínky reálná výzva. V podmínkách České republice sen ze science fiction. Přání se minulo s realitou o necelé dva měsíce. To jsem nemohl vědět, že do splnění cíle v období jízdy na horském kole zbývá ještě 304 dní.  

Přišel rok 2017 a s ním i velmi jasná vidina, že cíle může být dosaženo a to dokonce ve velmi krátké době. Tajné přání, aby se tak stalo ještě před zahájením sportovního roku 2017 – 2018 se nepodařilo naplnit. Za tu dekádu zbývajících měsíců do konce sportovního roku 2017/2018 se mohla klidně statistika přesunout do třetího kola kolem Zeměkoule, ale vlastně nic podstatného by se tím nevyřešilo.

Přišla neděle 21. května 2017, tentokrát to muselo být na kole, protože byla překonána vzdálenost, kterou se pyšní obvod Zeměkoule přes rovník, jen pro připomenutí – 40 071 km. Chtěl jsem skončit nebo začít novou statistiku, ale nestalo se tak. Odolal jsem a jsem rád, že jsem se tak rozhodl. Objetí Zeměkoule padlo dva měsíce po zahájení sportovního roku, nezbylo než se smířit s dokončením sportovního roku v následujících deseti měsících podle dosavadní statistiky. Dodržel jsem svůj zvyk a dokončil sportovní rok. To znamená, že výsledky uvedené v následující tabulce jsou sice reálné výsledky dokazující překonání vzdálenosti obvodu Zeměkoule přes rovník na horském kole, ale nejsou to konečné výsledky na konci sportovního roku a celkové výsledky statistiky.

Tak zkrátka, k uvedenému datu 21. května 2017, podrobná tabulka je uvedena dále v přehledu, vypadal z pohledu makročísel stav kilometrů následovně:

Vzdálenost obvodu Zeměkoule kolem rovníku na horském kole byla v květnu 2018 pokořená, ale do konce sportovního roku (31. březen 2018) zbývalo ještě dlouhých deset měsíců. Nezbylo tedy než pokračovat a dokončit sezónu. Není správné nedokončit statistiku podle plánu. V den ukončení sportovního roku jsem mohl mít další tisíce kilometrů započítané už ve třetím kole kolem Zeměkoule, ale otázkou zůstává, k čemu by to mohlo být dobré. Nikdo mě nehoní, zdraví „zatím“ slouží a není důvod spěchat.

Ekonomové zkoumají své statistiky z makro a mikro hlediska. Já jsem se zatím věnoval jenom dílčím výsledkům, které konstatovaly, že k něčemu došlo. Jak se ale došlo k takovému tvrzení, zatím nevíš. Poodhalím roušku tajemství a pokusím se na následujících stranách ukázat, jak jsem ke svým tvrzením přišel.

Nejdřív snad bude dobré ukázat celkové přehledové tabulky. Rozuměj „makro“ pohledy“.  Na první pohled se jedná o množství tabulek se souborem mnoha čísel
a těžké hledání smyslu jejich publikace. Nic si z toho ale nedělej, nejdřív si přečti nadpis tabulky, potom přejdi na jednotlivé osy tabulky a uvědom si, co v jednotlivých řádcích a sloupcích můžeš najít za hodnoty, a teprve na závěr se soustřeď na údaje v jednotlivých buňkách. Pro snažší orientaci jsem se u některých tabulek pustil i do určitého krátkého objasnění jejich obsahu. Nevím, jestli ti to bude k něčemu platné, ale pokud ano, potěšení je na mé straně.

V případě, že pochopíš obsah i bez nápovědy, mohl/a jsi se ucházet o místo v prognostickém ústavu, ale už nemůžeš, protože byl zrušen. Prognostický ústav, původně „Kabinet prognóz Československé akademie věd“, lidově prognosťák nebo Jakešova věštírna, byl v letech 1982 – 1992 specializovaný odborný ústav, který byl součástí ČSAV[1]. Pokud jsi starší, není třeba představovat Václava Klause a Miloše Zemana. Pokud jsi mladší, osvěž si své znalosti historie.

Teprve následně trochu zabrousím do „mikro“ přehledů a uvedu množství tabulek, které stejně pro tebe nemají žádou vypovídající hodnotu. Ale věř, že „i já jsem se divil“ při jejich zpracování. Z makro pohledu máš desítky tisíc kilometrů, ale to nevypovídá nic o tom, že jsi nejel víc jak jedno sto kilometrů za den. To když zjistí skutečný biker, tak se musí smát, na co že si ten chlápek hraje. Nezbude asi nic jiného než mu dát za pravdu.

Tak jestli máš dost času a jasnou mysl, pusti se do studia tabulek. V klidu a přitom u toho nespěchej. Zkus si porovnat své výsledky s těmi na papíře a vyhodnotit si, jestli nemám proti tobě šanci nebo bych ti mohl být přiměřený „second partner“, anebo dokonce, že musíš přiznat svou porážku. Není to ostuda, takový je život. Někdy se daří víc, jindy zase míň.

Je mně jasné, že statistické tabulky jsou nehorázná nuda. Možná už těch pár předcházejících bylo dostatečných k tomu, aby bylo jasné, že úkol, překonání vzdálenosti obvodu Zeměkoule přes rovník, byl splněn. Ale tabulky a zvlášť z nich následně vypracované grafy mají pro mě své kouzlo. Já si třeba začínám teprve nad nimi uvědomovat, proč jsou výsledky v daném období tak výtečné nebo naopak tak žalostné.

Já jsem si to období prožil, a proto ještě jednou zopakuju: aby to nebylo tak nudné i pro tebe, snažil jsem se mezi jednotlivé tabulky a grafy vložit alespoň krátký komentář, který se snaží tě vtáhnout do atmosféry, za které výsledky vznikaly. Pokud následující tabulky nepřeskočíš nebo se u nich nebudeš nudit, bude potěšení na mé straně.

Hurá do studia …

 

[1] _, Prognostický ústav, https://cs.wikipedia.org/wiki/Prognostick%C3%BD_%C3%BAstav,         z 3. 4. 2018

 

Hypotetické objetí  Zeměkoule - mtb kilometry

 

teoretické objetí Zeměkoule - celkově v hypotetickém základu

Teoretické objetí Zeměkoule - kilometry na horském kole

Teoretické objetí Zeměkoule - naběhané kilometry

Výsledky k 31. 5. 2017 na horském kole - reálně ujeté kilometry

Hypotetické výsledky k 31. 3. 2018 - ukončení statistiky 

 

Při studiu tabulky je nutné si uvědomit, že do hypotetických výsledků se počítají dosažené kilometry na horském kole a k nim se připočítávají naběhané kilometry a ještě násobené dvěmi. Potom se nediv, že když je obvod rovníku zaokrouhlený na 40 071 km, je hypotetická vzdálenost větší o více než sedmnáct tisíc kilometrů. I díky běhu je to v teoretické rovině více jak o deset tisíc kilometrů. Na kole je to o více než tři tisíce proto, že jsem ještě dalších deset měsíců dokončoval sportovní rok.

 

Skutečně naběhané kilometry za období horského kola

Cekové výsledky na horském kole

 

Základní údaje jsem tedy z makro pohledu objasnil a je čas se věnovat více detailům, aby bylo jasné, že za makro čísly je dřina, téměř v některých obdobích dokonce ohromná dřina, kýble potu a nepředstavitelná bolest. Pokud je výsledek korunován úspěchem, všechno je zapomenuto a zůstává jen ten slastný pocit vítězství, slastný pocit, že jsem to dokázal.

Pojďme do slibovaných mikročísel. Začneme základním časovým obdobím, kterým je rok. Sice sportovní rok trvá od dubna do konce března, ale tabulky jsou zpracované podle kalendářního roku. Pokud si chceš udělat vlastní rozbor po kategorii sportovní rok, klidně se do toho pusť, dat pro jejich zpracování máš víc než dostatek.

Jak tedy vypadal výsledný rekordní rok 2014? Jenom „drobné“ kilometry chyběly k magické hranici deset tisíc kilometrů, samozřejmě v hypotetickém výpočtu. Ale pokud se výsledky porovnají, není se za co stydět. Ve filmu „Černí baroni“[1] říká por. Troník (Miroslav Donutil): „Šternberk, člověče, tak se pochlubte, nakolik plníte plán!“ Tak já se budu také chlubit. V kategorii „biker“ je to splnění na neuvěřitelných 281,3 % v hypotetické rovině, 252,1% v teoretické rovině a 222,7% ve skutečnosti. Ještě v kategorii „profík“ jsem hypoteticky na 246,2%, teoreticky na 220,1% a skutečně jen na 194,9%. Pokud přejdeme do nejtěžší kategorie „šílenec“, tak jsem splnil plán „hypoteticky“ na 196,9 %, teoreticky na 176,4% a prakticky na 155,9%. A i toto nejnižší číslo je daleko vyšší než plnil plán vojín Šternberk ze Šternberka. Tak takový byl rok 2014. Celkový přehled za rok 2014 je samostatně uveden v tabulce. 

Výkony na kole v roce 2014 

 

[1] Černí baroni je česká filmová komedie z roku 1992, režiséra Zdeňka Sirového natočená na motivy stejnojmenné knihy Miroslava Švandrlíka. Doporučuji zhlédnout několikrát, stále budeš nacházet životní moudra, které jsi nestihl(a) v předcházejících zhlédnutích.

 

Roční rekord v roce 2014 byl dosažen už ve třetím čtvrtletí roku. Už na konci srpna 2014 bylo jasné, že platný rekord padne na smetiště dějin a hned začátkem září se tak i stalo. Na konci měsíce už to bylo o více než devět set kilometrů, pod hranicí osmi tisíc a bylo jasné, že padne i osmitisícovka. Tajným přáním bylo pokořit hranici deseti tisíc kilometrů za rok v hypotetickém výpočtu, ale znalost prostředí a plánů na poslední čtvrtletí říkala, že je to v oblasti Science Fiction. Za prvé, říjen a listopad jsou v Bruselu pěkně deštivými dny. Za druhé, naplánovaná dovolená na konec října a prosinec, kdy není povoleno dovážet kola do České republiky za účelem tréninku, protože už se moc jezdit nedá, dopředu hendikepovala počty sportovních dnů na kole, na kterém kilometry přibývají nejvíc. Překonat vzdálenost přes dva tisíce za tři měsíce konce roku nebylo reálné. Navíc od začátku listopadu jsem měl problém s řazením na talířích a při pokusu odstranit zpozorovanou závadu jsem způsobil další zhoršení stavu. Původní problém byl, že při řazení z prostředního talíře na velký jsem musel páčku řazení ručně posunout do krajní polohy, protože pružina, která tento úkon prováděla doposud, se unavila a praskla. Na to jsem došel, až jsem to „rozebral“. Není problém to rozdělat, ale je problém to složit zpět. To se tedy už nepodařilo a nakonec jsem byl rád, že mám možnost řadit aspoň z malého na prostřední a zpět. Zůstalo mi tedy ještě osmnáct převodů, to je 2 x 9. Až kdy člověk něco ztratí, pozná, jak mu to chybí. I tak konečný výsledek kilometrů za běžný rok byl hodně dobrý výsledek.

Snad jsem se k roční statistice vyjádřil už dost a přejdu na menší časový horizont a tím je čtvrtletí. Není pochyb o tom, že roční rekord je doprovázen rekordem čtvrtletním. Už malé dítě ví, že se v našich zeměpisných šířkách střídají čtyři roční období. Tři měsíce v roce mají za následek čtyři kvartály, nejsou sice shodné se čtyřmi ročními obdobími, ale v podstatě je možné každý jednotlivý kvartál přiřadit příslušnému ročnímu období. Roční období nemají takový vliv na statistiku běhání, jak mají vliv na výsledky v období ježdění na horském kole. Jestli je moje tvrzení pravdivé můžeš posoudit z následujících řádků. Ne každé čtvrtletí má stejné klimatické podmínky, ale na pořádném biku se se dá jezdit i za zhoršených klimatických podmínek. Následující tabulka je toho důkazem. Musím ale upozornit, že absolutní hodnoty čísel jsou v hypotetickém výpočtu a pokud si chceš výsledky porovnat s „makro“ údaji, je nutné si najít, kolik kilometrů bylo na kole a kolik bylo naběháno, přitom nesmíš zapomenout vynásobit běžecké kilometry dvěma.

 

Výsledky za čtvrtletí v jednotlivých letech

 

Při podrobnějším bádání se dá vyzkoumat mnoho souvislostí a mnoho porovnání. Výkony za čtvrtletí přes dva tisíce kilometrů se podařilo dosáhnout několikrát, ale tři tisíce už je jiná liga. To už je stav, kdy je třeba po dobu tří měsíců dostat průměr kilometrů nad tisíc za jeden. Tisícikilometrový výkon při statistice v běhání se podařilo pokořit jen jednou a to za tři měsíce, ve třetím čtvrtletí 2008. O šest let později, v roce 2014, se téměř tisícikilometrový výkon při statistice na kole dosáhnout každý měsíc třetího kvartálu. Ale pozor, není to tak zcela pravdivé sdělení.

Výše uvedených výsledků bylo dosaženo závěrečným úsilím na základě předběžného rozboru, který byl proveden před posledním víkendem v září, v pátek
26. září 2014. To jsem se dostal po doplnění statistiky o padesát čtyři kilometrů na osm set šedesát kilometrů hypoteticky a tím jsem za tři měsíce pokořil hranici tří tisíc. Začal jsem počítat, kolik mně chybí na zdolání této hranice teoreticky a skutečně na kole. Teoreticky to bylo velmi slibné, pouhých sto sedm kilometrů, to nebyl na víkend a dva pracovní dny až takový problém, ale do poctivé třetí tisícovky zbývalo ještě dvě stě dvanáct kilometrů. Nejhorší situace byla u skutečně najetých kilometrů. K překování hranice tří tisíc za tři měsíce chybělo ještě dvě stě osmdesát dva kilometrů a do celé třetí tisícovky dokonce tři sta patnáct kilometrů. Taková vzdálenost na víkend a dva normální pracovní dny už byla za hranici možností, tolik času nebylo. Situace v září 2014 vypadala podle tabulky. 

Stav horského kola k 26. 9. 2014

V souladu s vedenou statistikou v kategoriích hypotetických, teoretických a skutečných výsledků se podařilo dosáhnout tisíc kilometrů v každém měsíci třetího čtvrtletí jenom v hypotetickém výsledku. Teoreticky jsem překonal tisíc kilometrů jen v prázdninových měsících červenec a srpen. V září pár desítek kilometrů do tisícovky chybělo. Nicméně v celkovém součtu za kvartál se hodnota dostala nad tři tisíce kilometrů. Bohužel v prestižní kategorii „jenom na kole“ výsledek v měsíci září pokulhával o více než sto kilometrů před hranicí tisícovky a celkový výsledek jen tak tak překonal hranici dva tisíce devět set kilometrů za čtvrt roku, jak je názorně vidět v tabulce. Z posledního řádku je navíc zřetelné, jak se dá s čísli kouzlit.

Chlubit se, že mám přes tři tisíce dvě stě kilometrů za tři měsíce, je pro toho, kdo na kole nejezdí, nepředstavitelná vzdálenost. Když nahlásím jen dva tisíce devět set, co dělá rozdíl více než tři sta kilometrů, tak na posluchače dopadne „Baťovský efekt“. Baťa také prodával pár bot jen za dvě devadesát a ne za tři koruny. Ta dvojka má prostě svůj psychologický efekt.

Výkony na horském kole ve III/2014

 

Někdy není důležité ani plánovat, prostě jenom stačí do toho šlápnout. Po třetím čtvrtletí 2014 jsem si myslel, že už lepšího výsledku nedosáhnu a nějak jsem přestal sledovat najeté kilometry. Blížil se odjezd z Bruselu, chtěl jsem mít něco najeto, abych v republice dotáhl statistiku nejméně na čtyři tisíce za rok v sedle a užíval jsem si volné chvilky na kole. První čtvrtrok v hypotetickém výpočtu byl na tisícovce, tak jsem si slíbil, že v dubnu do toho šlápnu už víc.

Šlápl jsem do pedálů nejen v dubnu, ale také v květnu a oba jsou zapsány v přehledu nejlepších měsíců v historickém přehledu. V červnu jsem měl jenom dvacet čtyři sportovní dny, protože jsme byli na „pracovní“ poslední dovolené v republice a bylo třeba zařídit mnoho věcí spojených s návratem. Když to šlo, brázdil jsem Hvězdu na Knolly, protože kola Maxbike zůstala v bruselském bytě. Až když poslední den června 2015 jsem uzavřel statistiku, zjistil jsem, že mám rekord. Ve všech kategoriích jsem dosáhl za čtvrtrok výslednou hodnotu přesahující tři tisíce kilometrů.

Výkony na horském kole ve II/2015

 

Dost bylo tabulek po čtvrtletích, nejpřehlednější jsou grafy. Pro jedno kvítí slunce nesvítí a jeden rekordní kvartál nedělá celkové výsledky. Jsou sportovní hodnocení, kdy se výsledky průměrují nebo se nejlepší a nejhorší výsledek nepočítá, aby se dosáhlo co nejobjektivnějšího hodnocení. Také není správné požadovat v zimních měsících výsledky jako v měsících letních. Srovnávat se má srovnatelné. Tak se podívej, jak jsem na tom byl v jednotlivých čtvrtletích.

Nejdříve tedy tabulka suchých čísel, která nedává okamžitý a plastický přehled o stavu. Z ní není na první pohled vůbec jasné, jaké rozdíly jsou mezi jednotlivými čtvrtletími v jednotlivých letech. V řádcích jsou přitom zajímavé rozdíly za stejné měsíce, ve sloupcích potom rozdíly mezi čtvrtletími v jednotlivých letech. Přitom některé údaje se tak diametrálně liší, že je to až neuvěřitelné. Ale teprve v grafu si to uvědomíš. Tak jenom mrkni na přesný součet nesmyslných čísel a přesuň svoji pozornost na následující grafy.

Ccelkový přehled kilometrů v jednotlivých čtvrtletích

 

Následující tabulka kopíruje předcházející, ale jenom ve své filozofii. Jinak její čísla jsou úplně rozdílná a mnohdy i podstatně nižší. Důvod, jak už chápeš, je prostý. Obsahuje totiž dosažené výsledky jenom v sedle horského kola. A už víš, že jenom na kole to nejde, proto jsou místy výsledky v kvalifikační skupině mizerné, jednou dokonce totální fiasko (to je poslední kvartál roku 2011).

Celkový přehled kilometrů po čtvrtletích jenom na kole

 

Aby bylo grafické srovnání více srozumitelné, první graf bude v číslech hypotetických výsledků a pro srovnání budou uvedeny výsledky v reálných kilometrech na biku. Sám jsem se divil, jak málo jsem toho v zimním období našlapal na horském kole. Na hypotetické výsledky se mně dívalo daleko líp než na ty reálné. Ale s tím se už nedá nic dělat, snad jedno, zatajit je před tebou. Pokud ty máš takový přístup, potom ti vřele doporučuji pozorně si přečíst kapitolu Zpověď dědečka. Lhát můžeš, hlavně ne ale sám sobě. To nemá žádný pozitivní dopad na rozvoj osobnosti.

Nejdříve se podívej, jak se dají ukrajovat kilometry v prvních měsících roku. Doufám, že je už dávno jasné, že na kole se i v klimatických podmínkách České republiky dá jezdit také v zimních měsících. Po silvestru začíná teprve ta správná zima ve středoevropském regionu. Na vánoční svátky není jisté, že si na horách zalyžuješ na přírodním sněhu a někde ani na umělém. Nejlepší zima bývá v únoru, lyžovat se dá i v březnu a jsou sezóny, kdy se končí provoz lyžařských vleků až v dubnu. Jenom na upřesnění – nula v roce 2009 znamená, že v prvním kvartálu tohoto roku byla ještě vedena běžecká statistika prvního kola kolem Zeměkoule. Výsledky jsou tedy uvedeny v kapitole první.

I. čtvrtletí - hypotetické srovnání

Hypoteticky je na první pohled jasné, že výsledky jsou poměrně vyrovnané s výjimkou let 2014 a 2015. Vysvětlení je velmi jednoduché. První čtvrtletí v letech 2013 až 2015 jsem trávil v Bruselu. První rok jsem mírné belgické zimy moc nevyužil, ale v následujících letech už ano, a je to přímo do očí bijící. Výsledky jsou o sto procent lepší než v ostatních letech.

I. čtvrtletí - skutečné kilometry na horském kole

 

Zatímco v hypotetických číslech jsem se pohyboval nad pět set kilometrů za měsíc, v reálných číslech jsem od stovky do pěti stovek, samozřejmě s již zmíněnou výjimkou v letech 2014 a 2015. Teď je ti doufám jasné, že statistika po dvou tisicích narůstá rychleji než po třinácti stovkách.

Při pohledu na hypotetické srovnání druhého čtvrtletí to vypadá jako zuby pily. Nejdříve stoupání a následně pád, zase stoupání a následně krutý pád a na závěr zase stoupání. V roce 2012 má na výsledky vliv návrat z Říma a příprava na odjezd do Bruselu. Bylo to takové trochu hektické období. Dlouhodobá nepřítomnost v místě trvalého bydliště sebou přináší řadu úkolů, které je třeba zabezpečit. V řadě případů to jsou drobnosti, které při běžném životě se řeší průběžně, ale při dlouhodobé nepřítomnosti sebou přináší jejich neřešení problémy, třeba je to i taková drobnost, jako je zajištění vybírání poštovní schránky. Propad v roce 2016 způsobily problémy s bederní páteří. Nebyly kolokilometry, nebyly ani běhokilometry, byla jenom bolest zad. Dokonce jsem zvažoval, že nenastoupím ani na Drásala. Jak to ale nakonec s Drásalem dopadlo, se dovíš až v kapitole Zpověď závodníka.

V grafech popisujících druhý kvartál roku upozorňuji na důsledné porovnání. Můžeš jasně vidět, že nejen hypoteticky, ale také v najetých kilometrech na horském kole jsem na třech tisících kilometrech. Běžet tři sta kilometrů za měsíc a dosáhnout devět set kilometrů za kvartál se nepodařilo. Ujet tisíc kilometrů za měsíc a dosáhnout výsledku nad hranicí tří tisíc kilometrů za tři měsíce se nakonec podařilo. Pokud se na takový stav dostaneš, zjistíš, že už normálně neuvažuješ. Máš jedinou potřebu – sednout na kolo a šlapat a šlapat. To je popisovaný stav šílence. Ještě že se nevytvořily podmínky k tomu, aby to bylo následně několikrát po sobě. Klidně by se z toho mohl stát návyk, který by skončil nevratným poškozením organizmu. 

 

II. čtvrtletí - hypotetické srovnání

Nula na konci grafu, tj. v roce 2018, znamená, že ve druhém kvartálu tohoto roku byla již vedena statistika třetího kola v překonání vzdálenosti kolem Zeměkoule po obvodu rovníku. Tato situace je platná i pro následující třetí a čtvrté čtvrtletí 2018.

 

II. čtvrtletí - skutečné kilometry na horském kole

 

A pojď se podívat na první kvartál druhé poloviny roku, to je tedy správně na třetí čtvrtletí, konkrétně na měsíc červenec, srpen a září. Je to letní období, počasí zpravidla přeje outdorovým aktivitám, na sport se rychle oblékneš, protože toho na sebe moc házet nemusíš, spíš naopak, nejraději velmi nalehko, aby tělo chytlo trochu bronzu. Navíc první dva měsíce kvartálu mají třicet jedna dní, je to období prázdnin a pro nás pracující období dovolených. Každý si chce tohoto období užít, co užít, chce dlouhých teplých a slunečních dní využít pro sebe. Někomu stačí ve stínu ležet a chytat lelky, pak jsou takoví, co místo lelků chytají opici, protože ve stínu hospodské zahrádky zvedli více půllitrů, než jsou schopni unést, a jsou i takoví, co chtějí trhat rekordy v různých sportovních disciplínách.

Když už jsem zmínil prázdninové sportovní rekordy, dovolím si krátké odbočení. Všimni si, kolik lidí se těší na dovolenou, aby si zasportovali. Prostě si myslí, že musí o dovolené sportovat, protože celý rok na pohyb nemají čas. Výsledkem jsou potom vážné úrazy a někdy i trvalé následky. Přitom stačí každý den chvilka na to, aby se jedinec udržel v patřičné kondici. Až si budeš číst v příloze o tom, jak se ráno rozhýbat při rozcvičce, při které stejně většinu času ležíš, nebudeš věřit tomu, že tímto způsobem se můžeš udržovat fit. A já ti tvrdím, že tomu můžeš věřit, protože to mám ověřeno na vlastím těle. 

Také jsem si myslel, že čím víc času budu mít, tím více kilometrů do statistiky přibude. Myslet, znamená hovno vědět. Došel jsem k poznání, že čím víc času člověk má, tím méně toho stihne. Je to proto, že si stále „myslí“, že dost času a že to všechno v pohodě zvládne. Pak se otočí a zjistí, že už promarnil spoustu času a naplánované činnosti se nedají v daný den zvládnout i kdyby je prováděl do půlnoci. 

Podívej se, jak jsem se s tímto obdobím vyrovnal já osobně.  Na úvod sportovní aktivity ujetí na horském kole vzdálenost rovnající se obvodu Zeměkoule kolem rovníku, tj. v roce 2009, to byl průměrný výkon. Následující rok 2010 jsem 13. července porušil zásadu, že důstojník nepracuje ani v zajetí a pětikilovým kladivem jsem rovnal nejen okapový chodník kolem domu, ale také své prsty. Výsledkem byl zlomený první článek ukazováčku pravé ruky, gips a letní sezóna v pr…. Vlastně ne celá, jenom následující měsíc. Ale i tak to byl velký propad. Kdyby nebyl, a na kdyby se nehraje, mohl jsem mít objeto o jeden sportovní rok dříve. Těch nesportovních dní bylo nakonec dalekov víc, ale o tom ještě později.

A to ještě nebylo nejhůř. O rok později už mně zůstával jenom červenec a půlka srpna, protože jsem odjížděl na půl roku do Itálie. Někdo mi může závidět půlroční pobyt ve věčném městě, ale z pohledu sportovních výsledků nebylo co závidět. V červenci jsem chtěl nahnat co nejvíc kilometrů, odvařil jsem si samozřejmě zádové partie a v srpnu už nebylo z kola hola nic.

Na potřetí byla kletba prolomena a v letním Bruselu, kde je prázdno jak na dědině, protože úředníci všech možných institucí opouští své kanceláře, jsem v roce 2015 zahájil dohánění kilometrového manka z minulých měsíců i let. Úspěch belgických let se dostal na smetiště dějin a už se nepodařilo do konce „jezdecké“ sezóny dosáhnout jejich výsledků. Propad roku 2015 jsem trochu vylepšil v roce 2016, kdy jsem si v Praze půjčil kolo od týmu Ka a na „pražských“ stezkách udržel průměrný krok s bruselskou érou. V roce 2017 se tým Ka přesunul z Prahy na dědinu, opravdu děninu s malým „ď“, za Prahu a já stroj vrátil. Jediné co mě těšilo, že už mám „splněno“ a jezdím jenom do konce sportovního roku 2017 – 2018.

 

III. čtvrtletí - hypotetické srovnání

 

III. čtvrtletí - skutečné kilometry na horském kole

 

Poslední čtvrtletí roku je obdobím podzimního vyčerpání. Znáš to – po jarní únavě přichází letní pohoda a po ní podzimní vyčerpání následované zimním spánkem. Zima přichází podle atronomického času až příchodem zimního slunovratu (21. nebo 22. prosince), to je až na konci čtvrtletí. Meteorologové by mohli oponovat, že zima začíná už 1. prosince a končí posledním únorem následujícího roku. Ať tak nebo tak, největší díl podzimu připadá na poslední kvartál kalendářního roku. Podzimní vyčerpání ale nemůže být důvodem k omezování sportovních aktivit. Bohužel, na kole to často moc dobře nejde. Důvody mohou být různé, ale zpravidla a objektivně je to dáno prodlužováním doby, kdy toho není moc vidět. Dny jsou krátké a ještě mnoho času denního světla tráví pracující jedinec v práci. Za tmy odchází do práce penízky vydělávat, za tmy se z ní vrací. Proto při pohledu na hypotetické a reálné výsledky tohoto kvartálu je zřetelně vidět, jak počasí ovlivňuje kilometry, zejména ty na kole.

Na dokreslení je třeba dodat, že nula v roce 2011 nebyla způsobena vlivem počasí, ale vyšší mocí, která zasáhla do života. Celý kvartál jsem strávil v Římě, kde jsem kolo neměl, a výsledky v hypotetické rovině jsou jenom z běhání. Reálně jsem v roce 2009 i v roce 2010 jezdil na kole jenom v říjmu a v denní statistice mám za listopad a prosinec jen kilometry z běhání. Výsledky roku 2012 – 2014 ovlivnilo bruselksé počasí. Ať si to připouštíme nebo ne, je sice Belgie ve stejném časovém pásmu jako Česká republika, ale na její západní hranici a je zřetelný rozdíl v čase stmívání na našem území a v Belgii. Za kanálem La Manche je už čas posunutý. Po návratu z Belgie jsem „lámal“, když to čas a přiměřené zimní podmínky dovolily, kilometry i na kole. Například v roce 2015 jsem za vánoční svátky a do Silvestra najel 120 kilometrů a v roce 2017 dokonce 165 kilometrů. Uvědom si, že jsem vlastně jezdil poslední kvartál jenom o víkendech a v době vánoční. V pracovní dny nezbylo nic jiného než přesouvat tělo pěkně „po svých“.

 

IV. čtvrtletí - hypotetické srovnání

 

IV. čtvrtletí - skutečné kilometry na horském kole

 

Pouze na první pohled, při spojení jednotlivých čtvrtletí vznikne až nepřehledný graf. Původně jsem ho měl barevně, ale uvědomil jsem si, že ne každý bude číst barevnou verzi, ať už na obrazovce nebo vytištěnou na „dvoubarevně“, rozuměj černobíle. Z tohoto důvodu jsem tak udělal většinu grafických přehledů.

Na druhý pohled je jasné, které období je nejúspěšnější. Období od poloviny roku 2012 do poloviny roku 2015 nemá prostě ve statickém přehledu konkurenci. Je to zřejmé jak v hypotetickém přehledu, tak i v přehledu najetých kilometrů na horském kole.

 

Celkové srovnání hypotetických kilometrů po čtvrtletích

 

Celkové srovnání reálných kilometrů po čtvrtletích

 

Nechme už čtvrtletí stranou a podívejme se spolu na výsledky dosažené v jednotlivých měsících. Lépe řečeno, podívejme se na nejlepší výsledky dosažené v průběhu kalendářního měsíce. Logika říká, že čím je delší měsíc, tj. když má třicet jedna dnů, čím je delší den, a to je zatím v létě, a čím je teplejší den, to je také zpravidla v létě o prázdninách, tím větší je šance získat titul nejlepšího měsíce. Z logiky tedy vyplývá, že právě v období III. čtvrtletí je největší pravděpodobnost dosáhnout nejlepších výsledků. A přitom už víš, že nejúspěšnější čtvrtletí bylo to druhé. Logika v tomto případě nefunguje.

Jak to dopadlo je v nadcházejících řádcích. Měsíc srpen 2012 byl jeden z těch úspěšnějších měsíců. Podařilo se mi vytvořit nový měsíční rekord, což byl po dlouhé době velký úspěch. Každý výkon už nad šest stovek kilometrů za měsíc je pro mě dobrý. Nemohu se srovnávat s těmi, co ujedou víc na kole za rok než já v autě, ale věřím, že v průměrné populaci už v tomto směru nepatřím mezi průměr. To bych nebyl titulovaný jako cvok, fanatik, blázen, šílenec, magor a maniak. Jak už jsem zmínil, gen. F říkal: „matematiku neojebeš“ (je treba čítať po slovensky) – třicet dní po dvaceti kilometrech (tj. v mírně zvlněném terénu tak do dvou hodin jízdy) je šest set kilometrů v kalendářním měsíci. Když přidáš nějaké drobné navíc, tak třicet krát třicet je devět set a to už je trochu jiné číslo. V roce 2011 jsem jel do Itálie a půl roku jsem byl bez kola, až do února 2012. Hned nato jsem se začal připravovat na výjezd do Bruselu a zase bylo víc práce než kola. V Bruselu, protože je srpen dovolenkovým měsícem na mezinárodních úřadech, byla docela pohoda a téměř denně jsem se věnoval kolu. Chyběly dva dny, abych dosáhl absolutního počtu ježdění v měsíci, tj. co den, to výjezd.

Ale ani letní měsíc o třiceti a jednom dnu neodolal jarnímu měsíci dubnu 2015. Měsíc duben byl ten, který pokořil hranici dvanácti stovek kilometrů na kole za měsíc. Přitom výsledku bylo dosaženo za pouhých 26 sportovních dní. Hypoteticky jsem každý sportovní den urazil vzdálenost větší než 47,5 km, což teoreticky představuje pouze překonat čtyřicet sedm kilometrů a 77 metrů a reálně jsem každým sportovním dnem stráveným na kole překonal více než 46,6 kilometrů. V podmínkách kroměřížského reliéfu pro mě nepředstavitelný výkon, v podmínkách bruselského lesa představuje tato vzdálenost krásnou projížďku zvládnutelnou v sedle kola pohodlně do tří hodin.

 

Přehled nejlepších měsíčních výsledků

 

Do tabulky jsem zařadil pouze měsíce, ve kterých jsem dosáhl nejmémě tisíc kilometrů za měsíc v sedle kola. Pro srovnání jsem doplnil i teoretický a hypotetický výsledek, aby bylo možné si spočítat, a to nechám na tebe, kolik kilometrů na kole bylo podpořeno běžeckými kilometry. Výsledné kiometry z běhu získáš velmi snadno. Odečteš reálný počet kilometrů od teoretického stavu a výsledek je právě počet naběhaných kilometrů v měsíci.  Sice kilometry z běhu neměly vliv na statistický výsledek na kole, ale jsou určitým ukazatelem sportovních výsledků v daném měsíci.

Tisíc kilometrů na třicet dní znamená každý den zapsat 33 až 34 kilometrů, protože pouhým vydělením se dostaneš na hodnotu 33,33 kilometru na den. V případě, že bude hodnota každý den 34 kilometrů, potom za třicet dní je to 1 020 kilometrů. Ale všechno je to pouhá teorie. Reálně se stav vyvíjel zcela jinak a výrazně nepravidelně se navyšovala čísla kilometrů za jednotlivé dny. Cesta je sice významný prvek, ale důležitý je pouze výsledek a ten se v těchto sedmi výše zmíněných měsících dostavil.

Další oblastí statistiky jsou dosažené rekordy. I rekord, i když je pouze při tréninku, je třeba okořenit, tedy spíše osladit třešinkou na dortu. Rekordy se totiž nepokořují každý den. Překonání rekordu v kilometrech ujetých za jeden rok byl plánován na říjen 2013. Plán se nepodařilo splnit, ale rekord stejně pokořený teprve až na počátku měsíce listopadu, kdy se podařilo pokořit šest tisíc kilometrů za běžný rok. Druhého listopadu, kdy se to podařilo, jsem si dal ráno před snídaní tréninkové kliky. Zkusil jsem si dát série dvacet kliků, třicet sekund oddych, devatenáct kliků, třicet sekund oddych, osmnáct, oddych, sedmnáct, oddych a tak dále až po dva kliky, oddych a závěrečný jeden klik. Celkem to bylo dvě stě deset kliků a čas byl 14:49 min. To by jeden nevěřil, jak se dá za tak krátkou chvilku zdevastovat tělo. Po snídani jsme šli na pochod do lesa, trasa na patnáct kilometrů za mrholení i mírného deště, ale při pochodu jsme stačili postupně osychat. Po návratu, ještě před obědem, jsem vyrazil sám do Tervurenského lesa. A protože jsem věděl, že to bude rána na šesti-tisícím kilometru, využil jsem mrholivého počasí a rozbahněných cestiček po nočním dešti na projížďku v měkkém a bahnitém terénu. Vzal jsem to na Duisburg, ale zvolil jsem cestu pro horská kola po červené značce. Tato cesta bývá i v létě měkčí až bahnitější a místy jsou to pěkné „schody“. Tentokrát to bylo krásné bahno, kaluže a kluzko pod kolem. Musel jsem i jednou nohou vyrovnávat balanc při sjezdech, kde bylo víc než kluzko. Jen jednou jsem si šlápl do měkkého, jinak se mi podařilo projet. Výsledek byl ale vidět na zádech i na nohou. Před činžákem jsem nejdřív umyl kolo, potom jsem naházel všechno na sobě do pračky a nakonec jsem se naložil pod sprchu i já sám. Čisté kolo, čisté oblečení, čisté tělo a hlavně čistá hlava, co si může člověk při překování rekordu víc přát. Snad „nemasitý“ oběd a „štampldličku“ slivovičky, nejlépe dvě. Tím se nedá nic zkazit.

A následuje vyhodnocení nejlepších výsledků v průběhu jednoho dne, tedy během 24 hodin. Chtěl jsem si zkusit 24 hodinovku, v Jihlavě se jede a s podporou týmu Go by to nemuselo být nereálné. Nebylo povoleno, možná kdyby jel se mnou nejstarší Go, dal by se sponzor ukecat. I tak předkládané výsledky jsou sporné. Není to jenom o najetých kilometrech, je to také o čase, za který byly kilometry najety a je to také o terénu, ve kterém byly kilometry najety. Není možné srovnávat kilometry najeté se sponzorem v průběhu dne a kilometry najeté na závodě v průběhu několika málo hodin v podstatně náročnějším terénu. A potom jsou tady ještě výsledky z jednoho dne, které jsou částečně našlapané samostatně a částečně se sponzorem.

Tak jsem se pustil do hledání všech relevantních údajů. Musel jsem stanovit nějaká závazná kritéria, aby nebyla tabulka nepřiměřeně dlouhá. Koho zajimá dlouhý výpis údajů, které nemají žádnou vypovídající hodnotu. Nakonec jsem se rozhodl udělat dvě tabulky. V té první je přehled výkonů mých a sponzora v průběhu jednoho dne, ve kterých jsem já zaznamenal do statistiky nejméně 70 kilometrů. Jejich výsledná hodnota je sporná, protože na maratonu se jede míň, ale víc v pořádném tempu. Proto druhá tabulka je přehledem maratonů a v nich najeté kilometry.

Nejlepší denní výkony na bajku

 

Maraton horských kol je jiná liga. Ne každý maraton je stejně náročný, ne každý maraton se může organizovat, až je jezdec připravený. Protože závody horských kol jsou organizované nejen pro třídu elite, ale také pro širokou veřejnost, bývají, zejména ty první jarní závody, přizpůsobeny méně zdatným jedincům. Zatímco třída elita zvládá objet trať za čas řádově dvě hodiny s průměrnou rychlostí řádově 25 km/hod., rekreační sportovec mé kategorie jede takový okruh řádově čtyři hodiny s průměrnou rychlostí někdy i o více jak deset kilometrů za hodinu menší. Ti poslední, mezi které není možné počítat ty, co se zdrželi defektem, ale ty, co přecenili své síly a mysleli si, že když ujeli minulý týden padesátku po zpevněných cestách, tak ji zvládnou i v terénu, tak ti mají výsledné časy i přes pět hodin a mnozí z nich se do cíle ani nedostanou a vzdají to.

Přehled maratonských výsledků:

Pokud tě zajímá, kolik je to kilometrů, udělal jsem výpočet za tebe. Nebudu tě trápit sčítáním nesmyslného přehledu čísel. Je to závodních 1854 km jenom na horském kole.

Podívej se teď na srovnání poměru kola a běhu. Běh byl součástí statistiky a dostal prostor v tabulkách hypotetického a teoretického překonání Zeměkoule na vzdálenost po obvodu rovníku. Teď se ještě krátce vrátim k poměru běhu na celkových výsledcích kola. Jak už jsem několikrát zmínil, co je v grafu, je přehlednější a je možné si udělat rychlou představu, jak na tom jsou jednotlivá kategorie. Tak pro názornost ještě uvádím srovnání výsledků na kole k poměru naběhaných kilometrů. V přehledové tabulce je jenom jasné, že kilometrů na kole, a to je logické, bylo víc, než kilometrů naběhaných.

Teprve až zařazení do sloucového grafu ukazuje ve spodní části kilometry zdolané na kole a nad nimi jenom malý černý sloupek, reprezentující naběhané kilometry v daném roce.

Teď možná bude zajímavé odpoutání se od kilometrových výkonů a zaměření pozornosti na počty sportovních dní za sledované období jízdy na horském kole, tj. od 1. dubna 2009 do 31. března 2018. Možná bude dobré hned na úvod zopakovat, co je sportovní den. Sportovní den je primárně den, ve kterém se statistické číslo překonaných kilometrů zvedlo o počet kilometrů najetých na horském kole. Jak už ale víš z předchozího čtení, pokud nepřeskakuješ stránky, o kterých si myslíš, že na nich není nic zajímavého, každý den nesvítí slunce a každý se také nedá jezdit na kole. Proto jsem do sportovních dní započítal i dny, kdy jsem byl pouze protáhnout stuhlé tělo během. Výjimečně jsem započítal i jinou náročnou, nebo řekněme náročnější, fyzickou aktivitu, jako například lyžování, na které není tělo zvyklé a dávalo o tom večer jasnou zprávu hlavě.

Za období těchto devíti let i s přestupnými roky, které byly v letech 2012 a 2016, bylo možné nasbírat celkem tři tisíce dvě stě osmdesát sedm sportovních dní. Je to také zajímavé číslo, tři-dva, osm-sedm, tj. suma dvacet a dva plus nula je zase dva. A číslo dva symbolizuje protiklad a různost – v taoistické filozofii jin a jang. Například nula symbolizuje nekonečnou prázdnotu a třináctka je brána jako nešťastné číslo. Zajímavé, že sedmička není v numerologii brána jako šťastná konstanta, ale jako základ důležitých soustav lidské existence. Máme sedm dní v týdnu, sedm starověkých divů světa, sedm sloupů moudrosti, sedm smrtelných hříchů, sedm základních čaker v hinduizmu. sedm schodů v budhizmu a další. Dvojka je číslem duality a v dualitě existuje protiklad pólů., dvojka tedy symbolizuje konflikt, protiklad a různorodost – dobro obro proti zlu, tmu proti světlu, horké proti chladnému, v mém případě kolo proti běhání, vlastní sportovní výkon proti vlastní lenosti, sportovní den proti sportovní nečinnosti. Dvojka je ale také číslem plodnosti. Pokud si pod plodnost zahrneme i plodnost sportovní, potom to sedí. Dvacítka je číslem probuzení, přináší svému majiteli v určitém období života nové ambice a plány. Samozřejmě se mohou vyskytnout překážky, ale ty jsou překonány rozvíjením trpělivosti a vytrvalou vírou ve svoje vlastní schopnosti. Pro dvacítku prý nejsou důležité finanční záležitosti a peníze[1]. Je fakt, že peníze k životu nepotřebuješ. Ale na druhé straně zase platí, že bez peněz se špatně žije. Říká se: „Za peníze v Praze dům.“ Vůbec o penězích je řada pouček, např. „Co se vymyslely peníze, není třeba děkovat“, „Bez peněž do hospody nelez“, „Tvoje inteligence a schopnosti nerostou s výší tvých peněz“, nebo třeba typu „Lásku si za peníze nekoupíš“, „Štěstí si za peníze nekoupíš“, „Zdraví si za peníze nekoupíš“. O penězích a zdraví je často krásně citován Dalajláma: „Člověk obětuje své zdraví, aby vydělal peníze. Pak obětuje peníze, aby získal zpět své zdraví“. V dnešní hektické době se také často cituje: „Čas jsou peníze“. Abych to nějak uzavřel, s nadhledem bych konstatoval, že peníze jsou důležité nejen pro dvacítku. Teď mě ještě napadlo při psaní dvacítky, že jednou je možné pod dvacítkou vnímat číselnou hodnotu a jednou i mladou sličnou dámu. To jsou takové ty správné průpovídky ze života: „Píše dcera domů rodičům z letního tábora - … spím pod stanom, Stano se má také dobře“. 

 

 

[1] Více například na:  Čísla – význam a symboly,  http://www.pannacz.com/esoterika-kurz.2/cisla-vyznam-a-symboly.225.html ze 7. 12. 2017 nebo Definice vibrací druhořadých složených čísel, http://www.nasemimi.cz/numerologie/slozene-cislo-20-21-22-23-24.php z 7. 12. 2017

 

Ale zpět ke sportovním dnům. Je jasné, že naplnit takové číslo, tj. 3 287 sportovních dní, nebylo možné. Výsledná hodnota se nedostala ani na 70% úroveň tohoto čísla, ale i tak není zanedbatelnou části života. Podařilo se v každém roce dosáhnout dvě stě sportovních dní. V roce 2009 tomu tak nebylo, protože jsem vedl statistiku jen za devět měsíců a v roce 2018 už vůbec ne, protože byla statistika jen za tři měsíce. Pokud to počítám podle sportovních roků (od 1. 4. do 31. 12. následujícího roku) nebo sečtu rok 2009 s rokem 2018, tak platí, že se dostávám přes dvě stě sportovních dní za jeden rok. Procentuálně je výsledek sportovních dní na hranici dvou třetin všech sportovních dní a to považuju z dlouhodobého hlediska za úspěch. Naplnila se zásada – miluj mňa málo, miluj ňa dlůho.

Ale jenom pro zajímavost, těch nesportovních dní z důvodu zvláštního zřetele bylo opravdu mnoho, těch jenom ze zdravotních důvodů bylo také dost. Jak to ale bylo s těmi nesportovními dny, se dovíš až v podkapitole „úrazy, zranění a zdravotní problémy“.

Následující tabulka sportovních dní není zpracována ve statistice sportovních let (od 1. 4. běžícího roku do 31. 3. následujícího roku), ale pouze v kalendářních letech. Jak je vidět, v prvním roce, tj. za devět měsíců rok 2009 není dvě stě dní, ale když se k nim připočítají první tři měsíce roku 2018, přehoupne se součet opět přes dvě stě sportovních dní rok. Někdy je to opravdu o pověstný chlup, ale je to víc než dvě stě. Magická hranice tří set sportovních dní za běžný rok se podařila jenom jedinkrát, ale podařila se – a to je co říct, protože už zase jen jednou se podařilo k této hranici přiblížit. Ostatní roky jsou maximálně do dvouset padesáti sportovních dní za rok. Kdyby byl, a na kdyby se nehraje, v posledním řádku na posledním čísle výsledek dvě stě čtyřicet, znamenalo by to, že dvakrát ano jednu ne. Tento výsledek se nepodařilo splnit ani v průměru, ale nestydím se napsat, že v dlouhodobém horizontu se dařilo provozovat sportovní aktivity téměř v poměru 2:1, tedy dva sportovní dny byly následovány jedním dnem odpočinku. Možná stojí za zmínku, že při snížení počtu celkových dní o dny, kdy nebylo možné sportovat z důvodu zranění, úrazu nebo nemoci, se průměr sportovních a nesportovních dní dostává na lepší průměr 2:1. Pokud to bereš jako výmluvu, je to Tvoje věc. Já se tím vůbec netrápím a Tvůj názor, postoj nebo tvrzení je mně úplně volný.

 

Procházet tabulku je zbytečné, ta je pouze pro přehled, nejlepší představu si uděláš, když hodíš všechna čísla do grafu. Z tabulky jsou zajímavá jen dvě čísla, která jsem zažlutil. Celkový počet sportovních dní a průměr za rok. Těch 238 dní za rok, dělá každý měsíc dvacet sportovních dní, když to zaokrouhlíme, tak 12 měsíců x 20 dní je zhruba 240 sportovních dní.

Počty sportovních dní v grafickém přehledu jsou zajímavější. Hned na první pohled je jasné, že jen jednou za celé období objíždění Zeměkoule na horském kole jsem prolomil hranici tři sta dní za rok, přesně 312. Jen připomínám, že rok má tři sta šedesát pět dní, do absolutní hodnoty mně chybělo ještě 53 dní, tj. více jak 7 týdnů, anebo necelé dva měsíce.

Počty sportovních dní

 

Na závěr staticky nudných konstatování se pokusím oživit vyprávění o něčem zajímavějším, vlastně jenom pro představu, co takové nezáživné šlapání na kole na vzdálenost obvodu Zeměkoule přes rovník může představovat.

Ve statistice je 43 700 km. Při průměrné rychlosti 15 km/hod. je možné dojít k následujícím závěrům. Tato vzdálenost se dá překonat, v případě, že nejíš, nespíš a jenom šlapeš, za 2 913 hodin, tj. přibližně 121 dní, což představuje pouhé čtyři měsíce. Já jsem se trápil celých devět let. Když to otočím, tak vlastně jenom zlomek svého života za těchto devět let jsem se věnoval jízdě na horském kole. Celkem mám ve statistice 108 měsíců, přitom jsem strávil na kole jenom 4 měsíce, tj. poměr 108:4, a to představuje výsledný poměr 27:1 – to znamená, že mně trvalo více než dva roky, než jsem zdolal 25% z celkově ujeté vzdálenosti.

Doplňková disciplína běh mně zabrala pouze 678 hodin, pokud počítám, že uběhnutou vzdálenost 6 778 km jsem běhal průměrnou rychlostí 10 km/hod. To je takové normální vycházkové tréninkové tempo. To představuje pouze 28 dní. Závěr tedy je, že běhání, pokud bych nejedl a nespal, by trvalo pouze měsíc únor, a to ještě v případě, že není přestupný rok.

Do třetice zajímavostí jsem se rozhodl spočítat, jak dlouho průměrně trval jeden sportovní den. Mám 2 144 sportovních dní, to představuje den, kdy jsem se hýbal. Nebudu puntičkář a odhlédnu od sportovních dní, které jsem měl s kilometrovým výsledkem nula, protože jsem například ten den lyžoval, a budu brát, že deklarované počty sportovních dní jsem strávil na biku nebo během. V tom případě jsem za 2 144 sportovní dní překonal vzdálenost 50 478 km, jak se můžeš přesvědčit v přehledové tabulce v řádku teoretické překonání Zeměkoule. A z těchto dat už není problém vypočítat, že každý sportovní den jsem si průměrně připsal do statistiky vzdálenost přibližně 23,54 km. Zaokrouhlím to tentokrát proti pravidlům matematiky směrem dolů, protože, jak jsem zmínil, měl jsem několik sportovních dní s výsledkem nula. Výsledná hodnota je 23 km v „nohách“ na každý sportovní den.

Přepočítal jsem hodnotu 23 km na sportovní den na čas vlastní fyzické aktivity a dospěl jsem k šokujícímu závěru. Ten vyzněl následovně: při průměrné rychlosti 15 km/hod na kole to představuje pouze 1:32 hod sportovní aktity na den, při běhání průměrnou rychlostí 10 km/hod už to reprezentuje „až“ 2:18 hod sportovní aktivity v jednom sportovním dni. Když se na to podíváš kritickým pohledem, nezbude ti nic jiného než konstatovat, že moje výkony jsou snad i pod hranicí bídy. A tímto konstatováním končím rozbor mých statistických výkonů za období ježdění na horském kole zvaném bike (věřím, že celou dobu čteš tento pojem jako „bajk“ a nenapadlo tě ani jednou, že býk se píše s tvrdým y).

 

Záměny, výměny, opravy a ztráty

 

Říká se „pojmy – průjmy“, aby tak nedošlo k záměně pojmů s průjmy, vysvětlím nejdříve co si pod čím představit. Záměna znamená nahrazení některé součástky za lepší, než byla ta původní, výměna je prostá obměna součástky, která se opotřebovala v průběhu provozu a její provedení bylo provedeno plánovaně v daný čas a na správném místě. Oprava znamená nouzové odstranění závady, která umožní dojet do místa určení. A potom tady máme už jenom ztráty a ty jsou zpravidla trvalé a mají za následek pořízení nové věci. Tak to by na úvod stačilo, teď jak jsem to vnímal.

Záměn jsem na kole moc neudělal, pokud nepočítám střední opravu kola, o které se zmíním později samostatně. Vlastně jsem jenom vyměnil klasické pedály za SPD. Je třeba si pořídit kolo podle svých představ a k účelu, kterému má sloužit. Potom není třeba záměn, které stojí zbytečné peníze, které mohou být využité pro výměny, a to mi věř, těch je tolik, že za ně pořídíš nové kolo ve vyšší třídě, ale tato logika nedává smysl, protože potom bys nepořídil nikdy nic.

Když přemýšlím nad výměnami, nevím, jestli začít od těch nejčastějších, těch výjimečných, podle abecedy nebo jenom tak napřeskáčku, jak co mě napadne. Tak to vezmu tak trochu po oblastech. 

Nejčastěji se mění brzdové destičky, není problém se rozjet, problém je zastavit. I když brzdové destičky jsou vzduchem, někdy i vodou a blátem chlazené, opotřebovávají se tím víc, čím rychleji jezdíš. Ti co nebrzdí, a na maratónech jsem takové potkával, nemají pud sebezáchovy. Na Chřibské padesátce, v jednom krásně blátivém sjezdu, se za mnou ozvalo písklavým hláskem juniorského přeborníka: „Uhni chlape!“ Tak jsem uhnul a mladík s dětským hláskem se přehnal jak vítr. Jak se ale vítr točí a mění směr, tak změnil v dolní části sjezdu i směr jízdy můj pokořitel a bez brzd zastavil v bahnitém jezeru. Proto brzdové destičky je třeba nejen pravidelně měnit, ale i pravidelně používat. Když se pravidelně nemění, potom odchází i brzdové kotouče. To byla moje chyba v mých počátcích. Šetřil jsem destičky, dojížděl jsem je „nadoraz“ až jsem brzdil systémem „kov na kov“ a výměna kotoučů byla na pořadu dne. Zkušenost říká: „radši pětkrát destičky než jednou kotouče“.

Zkušenosti mám i s obměnou plášťů a duší. Na úvod své jezdecké kariéry jsem se snažil měnit pláště podle předpokládaného výjezdu, tj. od pevného až do měkkého a blátivého terénu, od šíře 1.95´´ do 2.1´´. Má to výhodu z dobře vykonané přípravy, ale jinak je to na dvě věci, na nic a na … Za prvé zjistíš, že ať měníš nebo neměníš, stejně nakonec jezdíš všemi druhy terénu a vždy projedeš, a za druhé má časté měnění vliv na kvalitu kordu plášťů a jejich časté shazování a nahazování způsobuje rychlé opotřebení. Kompromis na kolo 26" je plášť 2.0’’ s univerzálním vzorkem. A k tomu ještě jedna zkušenost, s novým pláštěm je nejlepší dát i novou duši, nejlépe „self-sealing“, tedy samolepící, která při defektu zalepí díru. Ušetříš spoustu času, nervů a zpravidla se dá bez problémů dojet. Dokud se díry „sami lepí“, není třeba se znervózňovat. Při prvním nasazení jsem pečlivě počítal, kolikrát jsem píchnul, ale když jsem začal počítat na prstech druhé ruky, tak už jsem se uklidnil a v klidu „sešoupal“ plášť a vyměnil nový i s duší. Možná to není nejekonomičtější varianta, ale osvědčila se jako nejpohodlnější při provozu. Třeba v roce 2013 mám v květnu poznámku – … třikrát jsem dofukoval zadní kolo a v závěru ještě … měnil řetěz … To se mi stát na maratónu, tak bych byl asi na infarkt. Díky tomu, že jsem měl self-sealing, nemusel jsem měnit duši na místě. Duše, v tomto případě, už nebyla schopná dostát svým schopnostem, protože už těch defektů bylo tolik, že se prostě těsnící směs vyčerpala nad únosnou normu, a já musel doma lepit. Stačilo zalepit jen tři evidentně viditelná poškození duše, ale hned jsem si objednal nový plášť i novou duši. 

Duše a pláště jsou nedílnou součástí ráfků, špic a jejich středů. Se středy nejsou problémy, pokud se pořídí kvalitní, přežijí několik „osmic“ i nové ráfky. Ráfek se lehce dá poškodit, ať již jízdou terénem nebo nešikovným pádem. Takové i nechtěné šlápnutí do ležícího kola může způsobit jeho deformaci. S tím souvisí i praskání a následná výměna špic, nebo-li drátů. Taková výměna se rovná i následnému centrování kol, když to člověk umí, je to docela brnkačka, ale než chytne základní grif, tak to chvilku trvá. Důležité je si uvědomit, že kolo se centruje nejen na házení vlevo a vpravo, ale také na elipsu. Přední kolo je jednodušší konstrukce, tak se lehčeji mění i špice a střed je téměř v běžném provozu bezúdržbový. Složitější je to u zadního kola, kde pastorek je spojený se středem a toto spojení umí pěkně pozlobit. Při mém způsobu jízdy jsem po dvaadvaceti tisících kilometrech musel měnit na zadním kole celý střed. Ale zase byl do dalších kilometrů pokoj. A také se hůř mění prasklé špice, protože z jedné strany je brzdový kotouč a z druhé právě pastorek. Od brzdového kotouče prasklé špice je možné vyměnit bez demontáže kotouče, z druhé strany to znamená sundání pastorku, následné provedení výměny, vycentrování a zpětné nasazení pastorku. Nedoporučuji jiný postup. Když nasadíš novou špici, potom pastorek a teprve začneš centrovat, zákon schválnosti dle Murphyho zákonů způsobí, že Ti praskne další špice právě na straně pastorku.

Zajímavé bylo zjištění životnosti odpružené vidlice a ráfku zadního kola. Poměr výměny za nový díl je 1:1, tedy v realitě 3:3. Nejdříve jsem měnil zadní ráfek, protože nešel už vycentrovat a při té příležitosti jsem šel i do lepšího středu v provedení Shimano SLX. Potom přišla na řadu výměna odpružené vidlice. Po první vidlici přišla druhá, a když bylo jasné, že už začíná být na sklonku své životnosti, předběhl ji podruhé zadní ráfek, tentokrát v podobě praskliny, která se vytvořila podélně u jednoho oka pro špici. Asi jak jsem trénoval boční výskoky ze silnice na zvýšený chodník, tak zapružení nezpůsobilo prasknutí špice, ale přímo prasknutí ráfku. Po zjištění stavu jsem pravidelně kontroloval stav, potřeboval jsem dojezdit ještě pár týdnů, než jsme jeli z Bruselu do republiky. Sice se zdálo, že se prasklina nezvětšuje, ale to neznamenalo, že v některém okamžiku nedojde k náhlé změně stavu. Pro klid duše a vlastní bezpečí jsem ráfek vyměnil. Za pár měsíců později, již po návratu domů, jsem vyměnil potřetí i přední vidlici a tím se stav vyrovnal na fifty – fifty.   

Na zadním kole, jak jsem už zmínil, je na rozdíl od předního kola, i pastorek. Když se mění pravidelně řetěz, vydrží poměrně dlouho, ale i tak jsem každých deset tisíc kilometrů musel měnit i devítikolečko. Devítikolečko vydrží při mém způsobu jízdy méně než převodníky. Vlastně jsem po patnácti tisících vyměnil jenom střední ozubená kolečka převodníků, největší a nejmenší ještě chvíli plnily svoje poslání. Ale kdo neměnil pastorek, neměl by se počítat mezi bikery. Vůbec, kde běhá řetěz, tam jsou vždycky problémy. Mimo pastorku je v namáhaném režimu také přehazovačka. Po dvaceti tisících jsem zlomil ramínko, které drží přehazovačku na rámu, taková blbost a jak to umí znepříjemnit život. Dá se vyměnit, ale nedá se opravit. A potom je tu zmíněný řetěz. Bylo jich tolik, že při ceně jednoho řádově za šest stovek a spotřebě tak asi třech za sezónu, se tento díl kola stal asi finančně nejnáročnější součástkou po dobu celého provozu. Ale jak už jsem zmínil – neměnit řetěz není zrovna to správné řešení při provozu kola. Ani samotná přehazovačka nevydrží životní cyklus kola. Když jsem porovnával stav svých komponentů s komponenty stejného kola své drahé polovičky, které bylo pořízeno ve stejný den jako moje, musím konstatovat, že její kolo je stále ve výborném původním stavu a bude plnit svoji funkci i nadále.

Další součástka, kterou je třeba vyměnit, je vidlice. Měnil jsem ji po dvaceti tisících. Dalo se s ní stále jezdit, ale už nešla zamykat a stále pružila, což je velmi nepříjemné zejména při sjezdech ze schodů. Mám radši tvrdší sjezdy ze schodů, kdy kolo tolik nepruží. Když vidlice ze schodů pruží, necítím se příliš bezpečně, protože se mi kolo moc „rozhoupe“. Zamykání vidlice je banální porucha oproti vyběhanému silentbloku, ve kterém se píst vidlice pohybuje. Jsou s tím spojené dva problémy. První je při jízdě vodou a bahnem. Po dojezdu, když propružíš vidlici, tak stříká bahno mezi silentblokem a pístem až přes řídítka. Druhý je nepříjemný pocit při brždění. Každé zabrzdění je doprovázeno pohybem a skřípotem vidlice tak strašným, že si myslíš, že při každém dalším zabrzdění nebo nájezdu na nerovnost, se musí vidlice zlomit a Ty si nadřeš kokos. Nikdy jsem si nemyslel, že vidlice je tak choulostivá součástka. Když první vydržela dvacet tisíc, u té druhé začalo stříkat bahno v době, kdy jsem ještě neměl najeto hypoteticky ani třicet tisíc kilometrů.

Asi zajímavá je výměna hlavových ložisek, která drží vidlici. Ta horní část se nazývá „řízení integrované“, já na Maxbike měl First Spurs, a spodní část je koncovka rámu. Když jsem v dubnu 2014 po příjezdu z Bruselu čistil kolo, povytáhl jsem i vidlici a chtěl vystříkat bahno i z této části kola, protože se mi někdy těžce zatáčelo a zdálo se mi, že se mi řídítka „zasekávají“ v hlavě rámu. Nakonec jsem zjistil, že mám spodní pouzdro ložiska prodrané, což byla příčina, že se mi při jízdě „zasekávala“ řídítka a těžší se s nimi zatáčeno. Původně jsem si myslel, že je to způsobeno bruselským pískem navezeným do lesa k vysypání chodníků. Po zjištění příčiny tohoto stavu, zavezl jsem kolo do servisu k výměně. Nakonec bylo potřeba vyměnit nejen spodní ložisko, ale i horní část. Ložiska byla zrezavělá a podložka integrovaného řízení navíc i prasklá. I takové věci se na bajku stávají.

Snad mně zbývá, pokud se týká významnějších komponentů, už jenom výměna řadících mechanismů, to je páček převodníků a páček měniče. Možná si říkáš, že na tom se nedá nic pokazit, ale opak je pravdou. Sám jsem se divil, kolik kilometrů tento pákový mechanismus vydržel, než jsem ho musel obměnit. To byly tisíce a tisíce zařazení na těch dvaceti devíti tisících kilometrech, kdy došlo ke zlomení pružiny na páčkách převodníků. Protože jsem už nemohl sehnat stejný typ, rozhodl jsem se vyměnit i páčky měniče. Mít na každé straně řídítek jiný mechanismus už na pohled nebudí důvěru ostatních bikerů k provozovateli takového stroje. Výměna není složitá, ale musíš z každé strany řídítek vyndat zátku, která ucpává konec trubky řídítek, sundat roh, grip, brzdu a nakonec i starý páčkový mechanismus jednotlivého řazení a zase to v opačném pořadí na řídítka nasunout a usadit. Za hodinku máš jednu stranu hotovou, když to děláš poprvé. A já jsem to dělal poprvé a poprvé jsem viděl holé řídítka. Příště to už bude rutina. Kdybych byl zkušený serviceman (opravář), zvládl bych obě strany za hodinku.

A nakonec tu máme takové bezvýznamné výměny, jako jsou třeba gripy, které nám zpříjemňují držení řídítek. Držení řídítek zpříjemňují i rukavice, ale ani ty nevydrží věčně. Pokud vydrží sezónu, tak jsou už kvalitní. Když se jezdí v horkém létu, je velmi vhodné vozit i bidon. V chladném počasí není potřeba si vozit vodu, ale i já se rád v létě napiju. Bidon je z umělé hmoty a ta časem zasmrádne a stane se nepouživatelným. Nezbytnou výbavou je helma. Bez helmy jsem jezdil do doby, než jsem zaměnil šlapky za SPD-éčka. Od té doby vždycky a můžu prohlásit, že jsem při pádu prorazil helmu. Helma nejen mně, ale i „sponzorovi“ při pádu v Bruselu, ochránila hlavičku. Kdybych neměl helmu, možná jsem dnes tyto řádky už nebyl schopný napsat.

O výměně oblečení a obutí se moc rozepisovat nebudu. Nejde jenom o estetický dojem, ale zejména o funkčnost oblečení. Když chce člověk ušetřit a cítit se komfortně v horku i chladném větru nebo dokonce teplotě klesající pod deset stupňů, je třeba mít funkční prádlo patřičné kvality. Pořizovací hodnota je sice vyšší, ale funkčnost a trvanlivost tento handicap vyváží. Moje oblíbená značka je Craft, ale první dres jsem si pořídil Scott a vydržel mnoho let, ještě v Bruselu jsem používal na bahenní vyjížďky.

Vrcholem záměn a výměn je společná plánovaná záměna a výměna komponentů. Nazval jsem ji střední opravou kola. Kolo na střední opravu, tedy k provedení záměn a výměn, jsem odevzdal dne 20. června 2013 a trvala až do 26. června. Byla to plánovaná odstávka, která byla připravována už dva měsíce před tímto termínem. K hladkému průběhu jsem dovezl kolo již 17. června na prohlídku, při které byla upřesněna poslední strategie. V plánu byl Železný býk 2013 dne 22. června, ale 21. června jsem vedl dceru k oltáři, tak jsem oželel cyklistický svátek a naplánoval střední opravu.

Pro ty, co neví, co je střední oprava tanku, krátké vysvětlení – tank T-54/55 a jeho modifikace měly po 6.000 km „středku“ a po 10.000 km „generálku“. Nevím, jestli budu dělat generálku kola, protože to by zůstal jenom rám, ale z tanku tanku zůstala jenom korba a věž. Ale záměna a výměna komponentů mně byla doporučena (původně jsem chtěl koupit nové kolo, nejlépe celoodpružené) a provedena po 23.000 km (přesně 22.966 km podle statistiky). Cena „střední opravy“ mého kola byla vyšší než nákup dvou nových, tzv. horských, kol pro většinového zákazníka supermarketu.

Když vynechám takové běžné věci jako je např. výměna lanek, bovdenů, řetězu nebo brzdových destiček, pláště a duše, tak to byly nové „rohy“, kratší a silnější Force Fit Alu 8cm (ty původní, Zoom, se mi podařilo „ohnout“). Největší změna byla provedena na zadním kole, a to lepší náboj zadního kola SH SLX FHM675 36d, s novým pastorkem, s novým brzdovým kotoučem 160 mm a to vše ve spojení s novými brzdami Shimano SLX. Na přední kolo přišel nový brzdový kotouč 180 mm, samozřejmě také s brzdovým systémem SLX. Vidlice byla vyměněna už na jaře a nové sedlo už jen dokreslilo celkový vzhled kola.

Kde se dají výměny a záměny provádět? Možná se Ti zdá tato otázka trapná, nesmyslná, jasná a zbytečná. Pokus se odpovědět na tuto otázku teď hned, bez dalšího čtení a můžeš nad tím i dva a dvacet sekund přemýšlet. Tak jak jsi na tom? Kolik variant tě už napadlo?

Určitě Tě napadlo, že výměny a záměny se dají dělat v servisu. Tak to je výborný postřeh. Dopravíš kolo na patřičné místo, kde na to mají prostory, jsou na to vybaveni a také odborně připraveni. Je to nejlepší způsob, jak udržet svého miláčka v patřičném technickém stavu. Tento způsob má ale také svá úskalí. Největší je, mít svůj oblíbený servis, kde můžeš kolo svěřit do péče. Není servis jako servis. Druhé úskalí je, že musí mít otevřeno. Neznám servis na kola, kde jsou k dispozici 24/7 – to je vojenská zkratka pro dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu. I když je v servisu otevřeno, není jisté, že bude k dispozici „service man“. Ne že by třeba nechtěl, ale prostě s časových důvodů nemůže, anebo je například nemocný a to i kdyby chtěl, tak z postele nevstane a nepůjde odstraňovat zpozorovanou závadu. Jsou i stroje, a já bohužel (nebo bohudík?) takový mám, kde je potřeby, aby měl příslušný technik i správné školení na provádění výměny, záměny nebo servisu na daném typu kola. Pokud až sem všechno funguje, nastupuje čtvrté úskalí a tím je dostupnost náhradních dílů. Když není v prodejně ani na skladě, nic se vyměňovat ani zaměňovat nebude. To je také závažný problém, možná ještě větší než poslední úskalí, kterým je dostatek finančních prostředků na úhradu práce technika a nových dílů, které se na stroj montují. No vidíš to – a potom si dej kolo do servisu. 

Opusťme servisní dílnu a podívejme se na další místa, kde se dají výměny a záměny provádět. Pokud bydlíš na domku či vilce, zpravidla má dílničku nebo garáž. Máš světlo, teplo, sucho a prostor, kde se můžeš realizovat a zdokonalit svoji zručnost. Říkáš, že je to nemá úskalí? Opět se mýlíš, má to mnoho úskalí. Mít místo, neznamená mít nářadí. Holýma rukama nic neuděláš. Taková základní dílenská výbavička je drahý špás. Na druhou stranu, řadu nářadí můžeš používat i na jiné činnosti než je pouze vylepšování technického stavu svého stroje. Další úskalí je mít patřičný díl k dispozici. Pokud není, je třeba zajít do prodejny s koly a koupit ho. Hlavně aby měli ten správný díl. Když jsem chtěl zaměnit brzdové páčky, zjistil jsem, že se tento typ nevyrábí a není ani na skladě. Nezbylo než provést výměnu, které sebou nesla nákup nejen té jedné pokažené, ale obou, to to je na měnič (přehazovačku) a navíc i na převodníky. Ztrácíš čas nákupem a potom ztrácíš čas vlastní výměnou. Nejsi profík, musíš pomalu a hlavně u toho pořád myslet. To Ti svazuje ruce, které se Ti potom klepou a práce se nemusí dvakrát dařit tak, jak si přeješ.

V případě, že není k dispozici servisní ani domácí dílna, nastupují varianty řešení více méně nouzové. Není ale žádné špatné místo, kde se dají výměny a záměny provádět. Lepší z těchto nouzových variant je provádění takové činnosti např. na zahradě, nejlépe vlastní zahradě, kde je v daný okamžik malá pravděpodobnost vniknutí nežádoucí návštěvy. Když Ti něco chybí, zajdeš si domů, najdeš, co potřebuješ a bez problémů se vrátíš k rozdělané práci. Prekérní situace nastává, když takovou činnost provádíš na veřejném prostranství. Zkus v České kotlině nechat rozdělanou práci na parkovišti před činžákem a zajít si do bytu pro chybějící nástroj. To bys po návratu mohl mít v ruce jenom ten patřičný nástroj. Co je doma, to se počítá. Nedoporučuji tento způsob a naopak vřele doporučuji raději omezené prostory, ale z tohoto hlediska více bezpečné.

Takovým místem může být balkón. Hodně ale závisí na konstrukci daného balkónu. Znáš ty české balkóny panelových bytů – to je betonová deska trčící ze zdi, navíc není ještě pevně spojená s budovou, ale jen zavěšená na dvou hácích. Nad touto deskou je vybudováno železné zábradlí se skleněnými tabulemi s drátovým výpletem. Když prší, voda se na balkóně nedrží, ať je spád kterýmkoliv směrem, bezpečně odteče o patro níž Je pravda, že zejména z důvodu bezpečnosti, ne estetičnosti, protože takové vylepšení stojí peníze a na to český človíček citlivě reaguje, se začaly stavět „balkónové věže“, kde se k paneláku „přilepily“ další panely od přízemí až do posledního patra a tím se odtok vody omezil jen na jeden směr. Někteří obyvatelé si z tohoto prostoru udělali své „zimní zahrady“ tak, že utěsnili všechny díry, včetně té „nad zábradlím“, kdy si nechali namontovat plastová okna.  V případě, že nemá ale balkón spojenou „ohrádku“ s podlahou, věř, že každá náhodně upadlá součástka nebo nářadí se po dopadu na podlahu balkónu odrazí právě do místa, kterým může propadnout na veřejné prostranství. Štěstí bude, že netrefí právě procházejícího občana do šišky. Než ale seběhneš dolů, s velkou pravděpodobností tam už nebude nebo po dopadu se opětovně odrazí do místa, kdy ji určitě hledat nebudeš. Jinak řečeno, daná součástka nebo nástroj jsou navěky ztraceny.

Lepší úzký balkón než široká ulice

 

Tak nám z bezpečných nouzových prostor zůstává snad jenom vlastní obývací pokoj. Je v něm teplo, světlo, sucho, jako ve vlastní dílně. Dá se tam pohodlně rozložit nářadí i postavit kolo na stojan. Navíc zejména televizní maniaci uvítají možnost sledovat některý ze svých oblíbených pořadů. Nespornou výhodou může být i přikusování oblíbeného moučníku, který může být připraven „na dosah ruky“. Při práci je třeba dávat pozor, aby nedošlo k poškození dřevěné podlahy nebo kožené sedačky. Ale to už není takový problém. Šikovný kutil si ví vždycky rady a takové detaily ho nemohou odradit od zahájení plánovaných prací.

Není špatného místa pro výměny a záměny i „drobnou“ údržbu

 

A máme tady opravy, spíš je lepší napsat vojenský termín opravy v poli. Tady asi nejvíce platí Murphyho zákony. Čím méně času člověk má, čím horší je počasí a čím dále je od cíle své plánované cesty, tím větší svrab ho potká. Pokud se opravy v poli podaří a návrat je v sedle kola, lze výsledek považovat za úspěch. Horší je, když je třeba zavolat servisní vůz. Já jsem si několikrát volal domů o „taxík“.

Nejčastěji se mění duše, prázdné kolo je nepříjemné a zpravidla je k tomu ještě souhra deště, bláta, zimy a popřípadě ještě blížící se tmy. Proto nejlepší, co se osvědčilo, je používat samolepící duše, které zvyšují pravděpodobnost, že nebude potřeba provádět jejich opravy při defektu. Než jsem ale na tak primitivní věc přišel, lepil jsem i dvakrát za výjezd, zejména když už plášť vykazoval značné známky opotřebení. V takovém případě je nejlepší píchnutou duši hodit jako věnec kolem krku a novou nasadit. Sice vozím lepící soupravu s sebou, ale tu používám až tehdy, když už nemám náhradní duši k dispozici. Vždy vozím náhradní duši, ono se může stát, že i do té samolepící udělám takovou díru, že už se prostě nezalepí.

Po duších se častým problémem stává i roztržený řetěz. Trhají ho nejen muži, ale i něžné pohlaví. Prostě se unaví, vytahá a rupne. Ale rupne nejen starý a opotřebovaný, rupne i nový, čerstvě nasazený. Potom je zpravidla problém v seřízení řazení nebo špatném řazení při jízdě. Dáš řetěz do kříže, např. malé přední malé zadní, a je to potom šup a rup. Taková závada ale není žádným velkým neštěstím, pokud je jedinec na takovou závadu připravený. Základem je mít s sebou sešívačku, nejlépe dvě, kdyby se Ti v nervozitě nebo nešikovnosti podařilo zlomit jehlu, kterou vytlačuješ a zatlačuješ čepy článků. Nelepší, nejrychlejší a nejpohodlnější řešení je vozit s sebou náhradní řetěz s připravenou správnou délkou a čepem nasazeným tak, že se řetěz jen sešije. Smotaný řetěz nezabere mnoho místa a jeho váha je také zanedbatelná ve srovnání s problémem zvaný roztržený řetěz.

Jak už jsem zmínil v části výměny, když se ulomí přehazovačka, je to vážnější než vážné. Většinou se zlomí jenom koncovka rámu, taky zvaná patka rámu nebo hák přehazovačky. Ať se to jmenuje tak nebo jinak, bez tohoto dílu z lehké slitiny, kterým je přehazovačka připevněna k rámu kola, se prostě neobejdeš. Nikdy jsem ho nevozil, protože jsem nevěděl, jak důležitá je tato malá součástka. Až jsem ulomil přehazovačku (a to bylo v Tervurénském lese v roce 2013) a dva týdny nejezdil, dokud jsem si nepřivezl patřičný díl, včetně náhradního, z republiky, tak jsem si dal do brašničky i tuto součástku. Původně jsem chtěl tento díl koupit v Bruselu a šel do specializované prodejny KM10, kde byli ochotni mi prodat nové kolo, ale ne se podívat do katalogu a najít patřičný vzor a ten přinést nebo objednat. Od té doby nemají specializované prodejny kol v Belgii žádný zisk z mých příjmů. Bez přehazovačky se dojet nedá, i když ji sundáš a dáš řetěz na „přímo“, stejně to nepojede, protože řetěz není a nebude napnutý a nebude držet na pastorku. Na některý talíř se řetěz podaří nasadit a udržet, záleží na tom, jak vážná je závada na přesmýkači, ale při závadě na měniči (přehazovačce) to zpravidla končí vedením kola anebo povoláním „technického“ vozu na dovoz do depa.

Prasklé špice (pro méně znalé rozuměj dráty) jsem neřešil, prostě jsem ji buď zapletl, aby nevadila jízdě anebo uštípl kombinačkami.  Komu nepraskla špice, neví, že příčin může být několik. Mě to potkalo, když jsem na něco šikovně najel a potom z toho spadl, nebo když se do kola dostal cizí předmět, nejčastěji to byla silnější větev, ale podaří se i kamenu dostat mezi špice. Nejhorší situace byla, když spadl řetěz do špic. To nejen, že nejméně jedna z nich rupla, ale nejméně jedna byla poškozena. Na místě s tím nic nenaděláš, když není potřeba centrovat, tak jenom ty volné zapleteš mezi ty ostatní a vyrazíš dál nebo zpět domů, když je třeba centrovat, vytáhneš klíč a trochu to srovnáš a následuje předešlý postup, ale zpravidla to má jenom jedno řešení, to je cestu zpět. Horší to bývá po dojezdu, protože když sundáš pastorek, zjistíš, že je třeba doplnit špice nejen za ty prasklé, ale i několik dalších. Aspoň si chvilku hraješ a nezlobíš.

Na závěr této části už jenom opravy v poli, které mě minuly a se kterými nemám zkušenosti. Roztržené lanko se snad při kontrole před výjezdem a včasně provedené výměny nemělo přihodit při jízdě a tedy v kapitole opravy v poli. Vozím si i lanko, a kdyby prasklo v poli, tak to by se mi snad podařilo s omezeným nářadím ho vyměnit. Hlavně abych na to viděl, dloubat ucpávku na ručce, když na ni nevidíš, je docela zajímavé. Když praskne jenom pramínek nebo několik pramínků, nebývá to taková hrůza, důležité bylo vědět, že taková závada se vyskytla a přizpůsobit tomu jízdu, zejména přejezdem do terénu, kde nebylo nutné často lanko používat a na stanovený převod se přesunout do cíle, kde v teple, suchu, za světla a s patřičným nářadím se lépe pracuje.

Jsou i takoví jezdci, kteří nevozí nic ani na vyjížďky. Asi se řídí heslem: „co nemám, to nepotřebuji“. Nesouhlasím s nimi, snažím se vozit všechno, co mi umožní dojet do cíle. A co tedy vozím? Není toho asi málo, když to dávám na papír, ale všechno se to vejde do brašny trojúhelníkového tvaru umístěné v rámu kola. Nikdy jsem to nevážil, jestli jsou to kila dvě nebo víc, není to důležité, ani na maratonu to není důležité. My, co nejezdíme na „bednu“, ale jen na dojezd do cíle, nepotřebujeme řešit hmotnost kola, naopak musíme řešit, co vzít s sebou. Z náhradních dílů vozím řetěz a duši, k tomu samozřejmě nejméně jednu sešívačku a lepení na kolo. Samozřejmostí jsou náhradní ventilky, čepičky plastové, čepičky kovové, kterými se dá vyšroubovat ventilek, čepička na foukání gum (pouští vzduch jen tam, zpátky tomu brání zpětný ventil a má koncovku vytvarovanou na příruční pumpu, takže pumpování je pohodlnější, šetrnější k duši a ventilku, a rychlejší) a pumpa. Jak už víš, tak hák přehazovačky. Dále kombinovaný nůž s kombinačkami, sadu imbusových klíčů a packy na stahování plášťů z ráfků. Pro případ nehody leukoplast s polštářkem a nějaké drobné peníze na pivo. A potom takové drobnosti jako je upínací páska (co se používá na uchycení startovního čísla při maratonu), obyčejné gumičky nastříhané ze staré duše. Standardní výbavu tvoří mobilní telefon k nahlášení pozdního příjezdu nebo přivolání technického vozu (řízeného samozřejmě „sponzorem“) a nezbytná je i GPS, protože bez ní nelze monitorovat trasu a zejména tolik sledovanou vzdálenost. Když vím, že se budu vracet za tmy, vozím i baterku a v horkém létu a při plánované „delší“ vyjížďce i bidon s pitím nealkoholickým. Co nevozím, to je náhradní bovden, ale jedno lanko, jak už se zmínil, v brašničce mám.

A jsme v závěru, ztráty, nikdo se jim nevyhne, a kdo říká opak, tak lže. Ztratit se dá všechno, třeba šroubek z blatníku (to se mi stát nemůže, protože blatníky nevozím ani za mlhy, hustého deště a tekoucího bahna). Já jsem ztratil hodně věcí, zpravidla při opravách v poli to byly čepičky a ventilky, a zejména jsem zapomněl na místě brýle, které na tom místě, když jsem se vrátil, už samozřejmě neležely, a to mě mrzelo vždycky. Zajímavé je, že když tam zapomeneš čepičku od ventilku, tak ji tam zpravidla najdeš i druhý den. Pozor je třeba si dávat i na nářadí, když se provádí opravy v poli, je třeba dávat všechno na jedno místo a když se z místa vzdaluješ, je třeba si místo prohlédnout dvakrát, nejlépe třikrát. Těžko se na některá místa vrací a ztráta nářadí by mě mrzela víc než ty brýle. Problém je v tom, že brýle někde zavěsíš, na štangli, na sedlo, dáš do zadní kapsy trička, na větev vedle kola a když odjíždíš, tak prohlédneš zem, ale výš, do úrovně očí, nedej bože ještě výš, se už nepodíváš. Rada na závěr, podívat se kolem sebe od země až nad sebe a zkontrolovat nejen svoje kapsy, ale i zapnutí brašny na kole, popřípadě batohu.

 

Úrazy, zranění a zdravotní problémy

 

Tomuto tématu jsem se věnoval i v kapitole o běhání, teď bych se chtěl soustředit na období ježdění, ale protože ne vždy se dalo jezdit a ne všechno, co se mi přihodilo, je spojeno s kolem, je obsahem následujících řádků jakýsi mix událostí, který ovlivnil moje statistické výkony. Vlastně z důvodu fyzické indispozice, způsobené různými vlivy, nebylo možné zvyšovat statistické výkony. V každém případě jsem se snažil využít zkušeností ze zpracování části v kapitole o běhání a rozvinout ji k větší dokonalosti. Tomu se říká využívání „Best Practice“ a na základě „Lesson Identify“ se přijímají „Lesson Learned“.    

Kdyby následující řádky byly na první stránce, tak asi valná většina by už další stránky nečetla, protože číst o tom, co nechci, aby mě potkalo, nikoho nebaví a nejen že by další řádky nečetl, vlastně by úplně zavrhl pořídit si kolo, jezdit na něm nebo běhat. Asi by v takovém případě nepoužíval kolo ani na ježdění do hospody a chodil by do ní jenom pěšky. Ale pokud jsi dočetl(a) až sem, určitě už Tě neodradí nejen číst, ale naopak Tě to motivuje si to přímo zažít. Co si zažiješ, to Ti nevezmou.

Vyhneme se úvodní průpovídce a pustíme se přímo do objasnění vo co gou. Nejdříve tedy úrazy. Ti, co si myslí, že si způsobí úraz na kole, hluboce se mýlí. Při mém výkladu pojmů je úrazem míněno poškození těla, které není způsobeno sportovní činností. Například, když půjdeš do práce a na náledí Ti ujedou nohy, Ty spadneš tak nešťastně, že si zlomíš zápěstí nebo rozbiješ dokonce hlavu, tak si tím způsobíš úraz. Jestli následně je úraz kvalifikovaný jako pracovní nebo ne, není podstatné, protože výsledek je stejný, nemůžeš si zajezdit na kole. Úraz se psychicky snáší hůř, než když Tě potká zranění. Zranění si právě přivodíš při své oblíbené činnosti. Tedy to co bylo způsobeno sportovní činností, ať při maratonu, tréninku, v posilovně, na kole, při běhu nebo posilování, je zranění. Snášet zranění po psychické stránce je také obtížné, protože nemůže vyplavovat adrenalin v dávkách, jakých jsi zvyklý, ale na druhé straně víš, že jsi při své oblíbené činnosti udělal(a) chybu a příště se jí budeš snažit vyvarovat. Stejně některá zranění se podaří přivodit si dvakrát i vícekrát, nebo se dokonce opakovaně vrací jejich následky, ale protože za tím stojí činnost, kterou musíš dělat, kterou máš rád(a). Tvůj efedrin Ti pomáhá toto období překonat daleko rychleji a snáze než v případě úrazů. O adrelino-efedrinovém efektu jsem už psal v kapitole o běhání. A teď jenom mezi námi – o vojákovi v boji neslyšíme, že „došel k úrazu“, jako to používají někteří držitelé modrých knížek, ale byl raněn, má zranění. Z toho lze tedy dedukovat, že k úrazu lze přijít v hospodě, ale při sportu jenom ke zranění. Za třetí tady máme zdravotní problémy. Zdravotní bratři a odborníci vědy lékařské nemusí se mnou souhlasit, dokonce mohou oponovat, že úrazy a zranění jsou zdravotní problémy, ale to je mi srdečně jedno. Zdravotní problém pro mě je všechno ostatní, co není v mé hlavě zařazeno do šuplíku úraz a zranění. Tedy všechno to, co brání tak zvaně sportovat, od bolesti zubů, přes rychlý obsah s hustým běháním až třeba po operativní odstranění apendixu – slepého střeva.

Úrazy, zranění i zdravotní problémy jedince probíhají svým vývojem. Ve dvaceti si je mladý organismus nepřipouští, ve třiceti je ignoruje, tj. přehlíží a neřeší. Po čtyřicítce, když nějaký úraz, zranění nebo zdravotní problém přijde, stále je bere na lehkou váhu. Teprve když má povoleno si svůj věk určovat odpočtem od čísla 50 každými následujícími narozeninami zvažuje, zda se do určité aktivity pustit, aby si moc neublížil. Až se začne bát, že se už nedá dohromady, začíná to s ním být moc špatné. To už se potom bojí dělat téměř všechno a je na cestě do dřevěného pyžama. Zvažovat sportovní aktivity, to ano, bát se jich dělat, tak to ne. Takový stav je nejlepší si vůbec nepřipouštět.

Měl jsem několik úrazů za svůj život. Zlomil jsem si při lyžování pravou „píšťalu“, je to sice při sportovní činnosti, ale bylo to před obdobím statistické evidence sportovních výkonů, tak to počítám mezi úrazy. Měl jsem zlomené kůstky dlaně pravé ruky, dokonce zlomenou „kostrč“, také jsem měl otevřenou tříštivou zlomeninu II – V. prstu levé ruky s předběžnou diagnózou amputace. To jsem v kategorii pracovní úraz. Měl jsem ale štěstí, protože, když mě přivezli do Vojenské nemocnice Brno, byl na chirurgii primářem plk. MUDr. Jech a ten řekl, že jsem ještě mladý kluk a dali mi prsty do provozního stavu. Ukazováček má sice omezenou hybnost, ale kdo to neví, ani si toho nevšimne. Ale všechno toto je už dávno. V období „mtb“ mezi nejvážnější úraz patří zlomený ukazováček pravé ruky při opravě okapového chodníku. Tak to bohužel už nebyl pracovní úraz. Upravoval jsem okapový chodník kolem domu, a jak jsem na všechno levý, a držím i nástroje (kromě pera, to si nepamatuji, ale asi mě naučili psát pravou rukou) v levé ruce, tak jsem držel tankového Vaška, pro neznalé kladivo k rozpojování tankových článků pasů, v jeho horní třetině. Rovnal jsem si pěkně zámkovou dlažbu, abych ji nerozbil, používal jsem dřevěný špalík, který jsem držel v pravé ruce, postupně ho posouval po dlažbě a levou mlátil kladivem, aby se zámková dlažba pěkně usadila. Ale co se nestalo, volný konec topora zavadil o zem, vychýlil pohyb horní části a kovový pěti kilogramový železný kvádr se usadil na dřevěný kvádr v části, kde jsem měl svůj pravý ukazováček. Nebudu popisovat úvodní reakci, ale následky byly vážné. Musel jsem totiž upravit svoji účast na maratonech. První ošetření prováděla nemocnice Kroměříž, na obyčejném rentgenu to vypadalo jako jenom naražené a dostal jsem dlahu. Moje ošetřující lékařka ve Vyškově mě poslala do Vyškovské nemocnice, kde už měli elektronickou možnost zvětšování snímků a ve velkém rozlišení jsem viděl i já, že kost je zlomená. Doktor a sestra na chirurgii měli předčasné vánoce. Nejdříve jsem mu tvrdil, že to není zlomené, když mi sundal sádru, tak jsem se ptal, kdy mohu vyrazit na maraton, on nepochopil, že na mtb maraton, a řekl, že když mě to nebude bolet, mohu vyběhnout. Po objasnění, že jsem myslel vyjet, tak už nadšený pro mou aktivitu nebyl. První kilometry po úrazu byly pod kontrolou statného ošetřovatele. Mohl jsem jen po asfaltu a stanovených trasách. Do terénu jsem zajížděl jen nesměle. Ruka bolela, každé brždění nebo ťuknutí do prstu bylo až nesnesitelně bolestivé. Pravá ruka po drncavém chodníku se držela na řídítkách silou vůle, spíš je lepší napsat ani nedržela gripu, protože malíček a palec na gripu neznamenají úchop. Dlouho trvalo, než jsem donutil prsty, aby se i s ukazováčkem aspoň symbolicky sevřely a na povel se zase narovnaly na páčku brzdy. Když už se zdálo, že by to mohlo jít, terén mě vyvedl z bláhové nevědomosti. Ale jedna dobrá zkušenost přece byla – stále u mě funguje adrenalíno-efedrínový efekt. Když jsem připravoval kola na výjezd, začala se hlava těšit a tělo začalo utlumovat bolest. Když se chce, všechno jde – stará pravda.

V roce 2011 jsem zahájil už třetí „jezdeckou“ sezónu. Za tu dobu, co jsem přestal běhat, se hodně změnilo, jak říkají optimisti, ty doby, kdy to stálo za h****, už jsou dávno pryč a lepší už to nikdy nebude. Kdyby to vydrželo ještě dvacet let v takovém stádiu, tak se dá s tím žít. Prvním důkazem byla asi zlomenina pravého ukazováčku z loňského roku. I když v loni jsem cvičil intenzivně a poměrně rychle jsem se vrátil na kolo, čemu se divil doktor ve vyškovském špitále i moje ošetřující doktorka MUDr. Lucie J********, tak stejně prsty tuhly a tuhnou, sice časem méně, ale tuhnou, a už platí, že když mě ráno nic nebolí, jsem mrtvý. Zatím teda někdy klouby nejen po ránu bolí a „rehabilitace“ je nutná, ale už vím jak na to. Kdyby viděl nějaký doktor, jak si sedám na „zalomené“ prsty a jak je zase rovnám, tak si bude myslet, že jsem náchylný k sebepoškozování. Ale důležitý je výsledek a ten je: Kdo to neví, že jsem kripl, tak to nepozná.

Už v roce 2010 mně doktor potvrdil jen to, co jsem si nepřipouštěl a co je teď můj společník až do hrobu. V roce 2009 jsem dostal první injekci mesocainu do levého ramene a v roce 2010 druhou do pravého ramene. Další mi doktor B**** odmítl píchnout, že to svinstvo je plné korticoidů a není třeba ničit celé tělo. Když to už prostě nepůjde, tak se bude muset ramínko operovat. Deformace ramene, výrůstky na kloubu a omezená hybnost spojená s trvalou proměnlivou bolestí závislou na počasí, tréninku a momentální nálady není nic příjemného. Na konci roku 2010 se přidala i bolest pravého kolena a od jara 2011 je mým blízkým společníkem. Nevím, jak bolí meniskus, tak ta bolest nemůže být meniskus. Když se koleno nepřetěžuje, dá se docela pohodlně chodit. Horší je to, když si mám dřepnout a ještě horší, když v tom dřepu mám vydržet. Po větší námaze se špatně chodí do schodů i z nich. Ale když se při běhu trochu šetřím, dá se to docela vydržet. Pocity jsou asi následující – při vyběhnutí se hlásí koleno a někdy i oblast bederní páteře, po kilometru, díky adrenalíno-efedrínovému efektu, který díky Bohu, stále funguje, si uvědomím, že mě nic nebolí a po dalším půl kilometru, že bych mohl zrychlit. Ale zase nejde zrychlit příliš, protože se pro změnu ohlásí pravý stehenní dvouhlavý sval. O problémech s ním se ještě zmíním. Důležité je dostat se do cíle, kde je pohoda a hlava je spokojená. Teprve v okamžiku, kdy se tělo sune do vany, si hlava uvědomuje, že nohu v koleni nejde „ohnou“ při vlézání do vany a že tělo se nechce „zlomit“ v pase při sedání do vany. Ale jinak mi nic nechybí. Slivovička chutná a libový bůček je lehce stravitelný.

Na „apríla“, právě 1. dubna 2011 jsem měl dobře našlápnuto na přípravu dubnových maratónů. V plánu byly dva, samozřejmě „projížďka“ po Chřibech a následně druhý závod Rohálovského duatlonu. Ale nakonec jsem volal „servisní“ vůz. „Sponzor“ přijel s Octavií, aby si odvezl tatínka i s kolem domů. Na křižovatce silniček mezi obcemi Lhotka, Kostelany, Milovice, při příjezdu právě od Milovic, z vedlejší na hlavní a navíc z mírného kopečka se udála malá nehoda. Samozřejmě, když se blíží auto, a navíc po hlavní, je vhodné dát přednost. Bohužel někdy auta nejsou za svahem vidět a rychlost přijíždějících vozidel nepředstavitelně rychle zkracuje vzájemnou vzdálenosti. V takové situaci prudké sešlápnutí obou brzd, jízda smykem a nepředpokládaný defekt předního kola byly příčinou lehkého letu s tvrdým dopadem. Protože obě duše, už i ta vezená náhradní, nebyly tento den k použití, bylo třeba zavolat technický vůz. Nakonec to dopadlo ještě dobře, kromě proražené přední pneumatiky a proražené helmy nebylo dalších vážných následků. Následující týden jsem si mazal levou nožičku mastičkami a mohl „lehce“ trénovat.

Je řada zranění, některá jsem si do období „ježdění“ přinesl z období „běhání. Například při pobytu v Římě jsem neměl s sebou kolo. Nezbylo než se věnovat běhání. Na vánoce v roce 2011 jsem si nasadil Geladrink plus a Apo*curenzym na klouby. Dalo se běhat, ale bolest ustupovala jen pomalu, možná víc působil adrenalíno-efedrinový efekt než preparáty samotné. Byl to sice jenom šesti kilometrový okruh, přesně 6, 33 km podle GPS, drobné se nepočítají, ale někdy to byl přesun s velkým sebezapřením, abych to nevzdal. Ani kilometrový průměr nebyl tak špatný. Jedenáct kilometrů za hodinu nebyl špatný průměr na trati, kde se některé úseky musely jít krokem, protože byly nebezpečné, některé úseky byly do krátkého kopce a člověk chtě nechtě zpomalil a k tomu se ještě hlásila bolest pravého kolena a někdy i zad. Zdravotní vyhlídky na rok 2012 nebyly zrovna ideální.

Problémy z Itálie byly jenom předzvěstí špatných zpráv. Kde jsou ty doby, kdy to stálo za h**** a dalo se normálně hýbat. Krátce po Itálii jsem vyrazil do Bruselu, kde počasí je horší než v Rusku. V Rusku je teplo nebo zima, když je zima, tak mrzne i když svítí slunce. V Bruselu je všechno možné počasí, jenom ne to slunce. Za slunce a mrazu se dá sportovat, ale za belgického počasí padá na normálního Středoevropana depka, která ho odradí od jakékoliv smysluplné outdorové aktivity. Jenom silné nátury nepůvodního obyvatelstva se poddávají sportovní aktivitě mimo sportovní haly. Chčije a chčije, slunce nehřeje a zima nemrazí. Následné problémy v Bruselu jsou spojené s pokračujícími a pravidelně se obnovujícími bolestmi svalů a kloubů dolních končetin. Emoxen gel byl můj společník, kterým jsem se mazal. Sval se musí po zranění rozhýbat. Když sval se po zranění nerozhýbe, nebo následek, který zůstane po natrženém svalu, těžko se sval nutí k tomu, aby znovu plnil svoji pružnou funkci. Nejhorší je se tomu poddat, naopak to chce třeba i násilím donutit sval k účelu, kterému má sloužit. Docela se to podařilo i u pravého lýtka, horší to bylo s pravým kolenem, ale tady je těžké stanovit správnou kvalifikaci, a to jestli jde o zranění nebo zdravotní problém.

Smolný byl říjen 2013, v plánu bylo udělat rekord, tedy dotáhnout statistiku na šest tisíc kilometrů, ale dva zdravotní problémy tento záměr zhatily. Prvním bylo nachlazení (to je nemoc a patří do zdravotních problémů), které mě vyřadilo na týden z aktivní činnosti a už bylo po plánu veta, protože sto kilometrů ztráty se za daného plánu (služební cesta do republiky) nedalo dohnat. Byla ještě naděje dotáhnout ztrátu na minimum, ale jednadvacátého října, před odjezdem, když už bylo kolo umyté a nechtělo se mi ho špinit a zase umývat, jsem se šel proběhnout na plánovaných čtrnáct kilometrů, abych se dostal aspoň přes tři sta kilometrů. Ale na dvanáctém kilometru jsem zakopl. Normálně dělám parakotoul, vstanu, otřepu se, zkontroluji, že nejsem pochroumaný víc, než je zdrávo, oklepu se z prachu nebo bláta, a pokračuji do cíle. Tentokrát jsem to chtěl ale ustát a pád „podběhnout“, tedy neupadnout. Nevím, proč hlava zavelela k takové blbosti. Asi jsem dlouho nepadal a tělo vyšlo ze cviku.  Nakonec to dopadlo tak, že jsem šel stejně k zemi a navíc jsem si natáhl dvouhlavý sval stehenní. To je ten zadní sval na stehně. Zpátky jsem to dobelhal, protože běh se tomu už říkat nedalo. V takových situacích je nejhorší zastavit a nepokračovat v běhu. Poraněné místo umí velmi rychle „ztuhnout“ a nechce se mu hýbat. Nejlepší je překonat bolest a v maximálně nejkratší době se dostat do cíle. Dát si sprchu, vmasírovat Lioton nebo jiný vhodný krém, třeba koňskou mast nebo jen obyčejnou alpu, ale hlavně něco na „unavené svaly“ do poraněného místa a začít se modlit, aby se zítra dalo chodit. Následující týden jsme jeli do republiky a měl jsem v plánu pokračovat v běhání, ale za kolenem ze zadní strany se udělal modrý výron, noha kapánek opuchla a nedalo se běhat ani za další dva dny. I bezvýznamné zakopnutí a následné klopýtnutí může mít vážné následky. Taková blbost, jako zakopnutí o kořen, může značně znepříjemnit pohyb. Ještě za týden bylo koleno ze zadní strany a část stehna pěkně modrá.

Nakonec jsem vyjel až koncem měsíce. Nevěděl jsem, co udělá nedoléčený dvouhlavý stehenní sval a tak jsem jel volně, velmi volně. Všude bylo plno listí, protože počasí bylo aprílové, bylo mokro a kluzko, v lese bylo navíc na zemi mnoho větví, menších i větších, které byly následkem svatojudské bouře, která zasáhla Velkou Británii, Francii i Belgii a pokračovala na sever do Baltu.

Svatojudská se jí říká podle britského pojmenování, že přišla právě na oslavách svatého Juda. Svatý Juda Tadeáš, patron v těžké nouzi a zoufalých situacích má svátek právě 28. října a přivedl do zoufalé situace mnoho lidí místo toho, aby jim pomohl.

Když jsem najížděl do lesa na „D1“ na mokrém listí padlém na asfaltu mně kolo uklouzlo a vyplatil se tréning nácviku pádů. Lehl jsem pravým stehnem na asfalt, řídítka jsem opřel také do asfaltu a helma se odrazila od asfaltu až to „cinklo“. Hlava je v pořádku, rameno také bez následků, na pravé kyčli, to je stejná noha, kde mám natažený dvouhlavý sval, jsem si odřel kůži a narazil jsem si bok. Nic moc, zase potvrzená zkušenost – „na kole bez helmy, ani když si vezeš kolo ze servisu domů“. Hned druhý den bylo třeba se zbavit psychické deprese, chtěl jsem na kole, ale protože už bylo předposledního října, bylo třeba vyměnit na autech letní pneu za zimní, dopoledne vlastními silami na Leonkovi a odpoledne si nechat vyměnit na mazlíčkovi, tak jsem stihl jenom běhání. Lepší, pohodlnější, méně bolestivé a více kilometrů by bylo na kole, ale nebyl čas na takové rozmazlování. Zůstalo jenom u běhu, a možná to bylo dobře, protože na druhý den jsem se cítil bezvadně. Teorie adrenalíno-efedrinového efektu byla zase v praxi ověřena.

Aby tomu nebylo dost, hned následující měsíc, prvního listopadu, což je v normálních zemích Západní Evropy státním svátkem, byl organizovaný český sportovní den na NATO HQ. Porušil jsem všechny své zásady a nechal se přemluvit na společné sportovní aktivity.

Floorball je dobrá hra, ale na betonovém povrchu se zraněným dvouhlavým stehenním svalem se hrát nedá. Nastoupil jsem, po přemlouvání sponzorem, na volejbal, protože bylo málo zájemců o tuto hru. Povrch úplně stejný jako pro florbal, jenom není třeba tak pobíhat. Co se ale musí, je rychle vpřed a zase zpět. Navíc po mnoha letech nejsou prsty zvyklé na takovou zátěž a výsledkem byl namožený pravý ukazováček, opět do bolesti natažený dvouhlavý sval a navíc, jak jsem šetřil pravou nohu, jsem si lehce zvrtnul i levý kotník.

Ale kilometry chyběly, tak se muselo odpoledne vyrazit na kolo, aspoň trochu se projet. Když jsme šli následně na rande, museli jsme opravdu randit, protože kulhání bylo při rychlejší chůzi evidentní. Tady je jasně vidět, že člověk je nepoučitelný.

I bezvýznamné zakopnutí a klopýtnutí může mít vážné následky.

Ani rok 2014 nebyl bez zranění a na vině je belgický řidič. Vlastně jsem měl dvě srážky s autem, ale ta druhá, kdy do mě zezadu najel dědek a rozbil si zrcátko, se obešla bez újmy na těle i Maxbike, ta druhá, tedy spíš první, se stala při přípravě ONTRA PIRS, kdy před Waterloo při přejíždění přes parkoviště na mě najel couváním vyparkovávající řidič a srazil mě. Než jsem se vzpamatoval, ujel, ani jsem si nezapamatoval jeho značku auta. Výsledkem bylo naražené a odrané levé stehno. Dalo se to vydržet, nic horšího to nebylo. Jó, belgičtí řidiči jsou mamlasi.

Ještě před odjezdem z Bruselu, právě při přípravě WONBE SOMUTER 2015 jsem si způsobil jedno choulostivé zranění, jehož následky jsem si ještě přivezl domů do republiky. V sobotu 27. června se jel WS 15 a bylo třeba provést finální kontrolu před akcí, kterou jsem naplánoval na čtvrtek 25. června. Při návratu z Waterloo, když už se jede po okraji lesa podél Grote Hut (Grande Espinette), jsem narazil na dvě hromady jemného makadamu, které pobízely k jejich překonání. Znáš to, je to jedna hora, sjezd do sedla, výjezd na druhou horu a sjezd na cestu. Při prvním pokusu jsem skončil na vrcholu té první hromady, protože jsem měl špatně přeřazeno. Opatrně jsem sjel mezi hromadami a vrátil se na druhý pokus. Ani napodruhé se nepodařilo projet celou trasu bez sesednutí na prvním vrcholu. Při třetím pokusu se nepodařilo vyjet ani na první horu a bylo jasné, že se začnu sunout „na zpátečku“ zpět. Abych se nepřevrátil na záda a přední kolo nešlo nad moji hlavu, sesedl jsem na „štanglu“ a snažil se nohy zapřít do makadamu a zastavit sešup. Bohužel kamení není písek a začalo se i se mnou sesouvat do více stabilní polohy. Když už se zdálo, že se nic vážného nestane, těžiště mého těla neudrželo sklon a přední kolo šlo nad hlavu. Dopad na zadek byl pozvolný, ale tvrdý kamenitý podklad udělal své. Na první pohled nebylo viditelné zranění, ale bylo jasné, že to přijde. Na druhý den jsem měl problém si sednout do auta na cestě do kanceláře, v sobotu při WS 15 nebylo problém sedět a šlapat, ale těžce jsem si už sedal na židli u Wellingtona, ještě týden po této politováníhodné situaci jsem měl tmavě modrý až fialový pruh šířky větší než 10 cm přes celou levou půlku až na levé stehno. Původně jsem přemýšlel, že by nebylo špatné udělat důkazní fotografii, ale nakonec jsem tento nápad zavrhl. Důvod byl jednoduchý. Toto povídání není lékařská učebnice a není nutné vystrkovat zadek na čtenáře.  

Zajímavá situace nastala v srpnu 2015. Tento měsíc byl vůbec nějaký divný a nejlepší by bylo ho vymazat ze života. Dnem 1. srpna, reálně až pondělkem 3. srpna, jsem nastoupil opět do Prahy. Skončilo období pravidelných vyjížděk a rychlé naskakování kilometrů ve statistice výsledků jízdy na kole. Navíc se k tomu přidalo spojení úrazu i zranění a vyřazení se z normálního pohybu. To znamenalo, že jsem měl problém se nejen „procházet“, ale i si sednout nebo se na posteli bezbolestně otočit a v klidu se vyspat. Všechno začalo nástupem na dovolenou v pondělí 24. srpna, kdy se podařilo zlomit čtyřmístné číslo v teoretickém výpočtu na třímístné a nastoupilo nadšení k dalším výkonům. Nadšení bylo mírně zkaleno ne příliš vydařenou nedělní projížďkou z předcházejícího dne, kdy přišlo zranění. Krásná dlouhá terénní projížďka přes Hvězdu – Velké Těšany – polem ke Kostelanům a přes Sobělice do Šelešovického lesa se blížila už ke konci, když mi při sjezdu v Šelešovickém lese vypla hlava. Stává se mně to stále častěji, ale zatím nebyly žádné vážnější následky. Prostě hlava zase zapla a pokračoval jsem dál, aniž jsem si uvědomoval, jak jsem se do daného místa dostal. Třiadvacátého srpna tomu bylo úplně jinak. Že mně vypla hlava jsem si uvědomil až v okamžiku, kdy jsem dostal pravým gripem do žeber. To už jsem ležel na zemi a začal si uvědomovat, že není něco v pořádku. První můj dojem, že mám pneumothorax, se naštěstí nepotvrdil, ale v tomto okamžiku bylo jasné, že bude trvat dlouho, než se vrátí normální stav. Následující dny jsem ještě vyjel, když nohy šlapaly, dala i bolest na hrudníku vydržet. Aby toho nebylo ještě málo, přidal se ke zranění i úraz. Právě probíhala rekonstrukce domu, která sebou přinášela stěhování nábytku i stavebního materiálu.

Dvacátého sedmého, stále jsme ještě v srpnu stejného roku, když jsem chystal střešní okna na odvoz do stavebního bazaru, přišla další rána. Ruplo mně v zádech tak, že jsem zůstal na čtyřech a viděl všechny svaté. Nezbylo než se podrobit odborné léčbě a dostavit se k doktorce do Hulína na injekce. Dostal jsem do každé půlky jednu po dva dny, k tomu Nimesil a Muscoril, a na bolavý hrudník gel Indobene. Doktorka předpovídala minimálně tři měsíce nečinnosti. Injekce a prášky zabraly do čtyř dnů, kdy ustoupila bolest, ale stejně jsem neudělal předklon a měl problém při sedání i při zvedání se do svislé polohy. Horší to bylo s hrudníkem. Každý pokus o pořádné nadechnutí se, každé zakašlání, každé zvednutí pravé ruky nad hlavu způsobily bolest na hrudníku i pod pravou lopatkou. S tím se nedalo ani v klidu žít, ne tak ještě dělat pravidelnou ranní rozcvičku. O běhání nemohla být ani řeč. Ale adrenalíno-efedrinový efekt zapůsobil i v tomto případě. Už šestý den, 1. září, jsem vyběhl. Nebyla to žádná sláva, protože běh na kyslíkový dluh, tedy za situace, kdy se nejde nadechnout, nedej bože kýchnout, je ploužením se pod širým nebem. Začal jsem se pokoušet i provedení jednotlivých cviků rozcvičky. Nejbolestivější nebyly klasické kliky, ale břišní houpačky a jenom zaujetí polohy pro klik na pravé ruce bylo tak bolestivé, že jsem se ani nepokusil o pohyb směrem dolů. V následujících dnech jsem se postupně odhodlával a pružil na pravé ruce, až konečně 9. září, čtrnáct dní po zranění, jsem udělal první a jediný klik na pravé ruce při rozcvičce. To už jsem věděl, že skončil nácvik (věděl jsem, že už klik udělám) a začíná trénink (zdokonalení provedení a zvládnutí více než jednoho jediného kliku). Víkend od 11. do 13. září jsem strávil na hotelu v Istanbulu. Doslova a do písmene na hotelu, protože jsme zde spali, jedli i jednali v rámci MCC (NATO Military Committee Conference). Na hotelu je nuda a žádný pohyb. Tak jsem se snažil protažení těla aspoň v rámci rozcvičky. V neděli ráno bylo dost času před snídaní, tak jsem nespěchal a zkoušel, co zvládnu. Přišel jsem nato, jak dostat při břišních houpačkách i pravou ruku k uchu a provést cvik jak se má.

Poprvé jsem se nechal při běhu unést a zrychlit až 14. září v pondělí. Když jsem vybíhal z údolí Stromovky na Messerovu silnici z roku 1861, potkal jsem mladíka od Dejvic, který měl radost z toho, že mi ukázal záda. Tak jsem zapružil lokty vzad, a protože to docela šlo, natáhl jsem i krok. Přidal jsem se k němu na tři kroky vlevo a dva kroky za něho. Bylo jasné, že mě periferně vnímá a začal zrychlovat. Čím víc zrychloval, tím víc se mu rozkmitávaly nohy jako ženské a než jsme se dostali ke klesání k výstavišti Holešovice, vzdal to. Příjemný pocit, že to jde, vystřídala večer bolest na prsou při každém pokusu o hlubší nadechnutí. Rozcvička, kterou jsem už zařadil do ranního rituálu, nebyla ještě nic moc, ale už večer 15. září jsem udělal, přes značnou bolest prsního svalu, téměř uznatelný shyb. Tím jsem za tři týdny, ne za tři měsíce, jak předpovídala paní doktorka, dosáhl stádia, kdy se dalo hovořit o návratu k potěšení z pohybu. Stále to byl bolestivý návrat, při delším sezení za počítačem a při pokusu o hluboké nadechnutí jsem stále cítil silnou bolest na prsou, při běhu to nebylo plné nasazení, ale byl jsem zpátky. Za tři měsíce jsem nevěděl, že jsem měl v Šelešovickém lese pád. Ale to neznamenalo, že jsem neměl další zdravotní problémy.

Téměř na týden přesně, než uplynuly tři měsíce od zranění pravého hrudního koše v Šelešovickém lese, přišel pro změnu úraz levého hrudního koše. V polovině listopadu 2015, přesně patnáctého, celý den "mrholí", celý den jsem strávil přípravou zahrady na zimní spánek, a když se setmělo, tak jsem si zaběhl do Trávnických Zahrádek na točnu. Večer, díky maminčinému kolenu, jsem si přivodil úraz na levé straně žeber. Tak krásně křupavý zvuk jsem neslyšel, ani když jsem si tankovým „Vaškem“ rovnal pravý ukazováček. Po šelešovickém pádu jsem se cítil dobře a těšil se na přibývající kilometry. Namísto toho se na hrazdu ani nepověsím, o shybech nemá cenu vést další diskuzi. Strach, že to budou další tři měsíce bolestivého tréninku, začal ustupovat už po třech týdnech. Ranní rozcvička, která byla značně omezená první dny po úrazu, se začíná pomalu vracet k požadovanému stavu a za tři týdny jsem už udělal na hrazdě shyb. Žádné shyby, jen tři samostatné shyby s odpočinkem. Samozřejmě, že to bolí, ale důležité je, že to jde. A do tří dnů to šlo tak dobře, že jsem po ránu zvládl kompletně rozcvičku a měsíc od úrazu na levé straně žeber běhám, dělám shyby i kliky na jedné ruce, jenom ležení na levém boku mně činí potíže a nedá se v této poloze usínat.

Návrat z Bruselu nepřál sportovním aktivitám. Jak se chýlila ke konci rekonstrukce domu po čtyřletém chátrání, tak se zvyšovala i fyzická aktivita k dokončení nedokončeného. Chvat přináší i nepozornost a nepozornost je zdrojem plíživých úrazů. To už jsem měl problémy s pravým hrudním košem a nevěděl jsem, že mě čekají potíže i s levým hrudním košem. Poslední den října 2015 jsem uvolňoval garáž pro malíře do budoucího skladu, kde všechno bylo naskládáno tak, jak se tam věci vešli, a když už nebylo kam skládat, skládalo se „na patro“. A to byl problém, hlavně při sestupování z horních pater do těch nižších. Při jednom takovém návratu jsem si vymkl lehce kotník, v daný okamžik jsem to rozchodil a v podvečer jsem se ještě proběhl. Ale po návratu, jakmile se noha dostala do klidu, začal proces tuhnutí, který neumožnil ani chůzi po rovině. Nastalo mazání vším vhodným a snaha o uvolnění. Usínání z bolestí vystřídalo ranní potěšení z jejího ústupu. S chutí jsem se pustil do úpravy zahrady a těšil na poobědní běh, protože všechna kola byla v servisu. Netěš se ze dne před večer, praví přísloví. Jak jsem byl v zápalu práce, opravoval okapový chodník a rovnal žulové kostky lemující tvar trávníku na zahradě, ozvala se bederní páteř. Ozvala se tak vážně, že jsem měl problém vydržet sedět ve vlaku do Prahy, večer jsem už tlačil do hlavy Nimesil a Muscoril, osvědčené medikamenty na bolest zad. Bohužel do rána se nekonal obrat jako u kotníku a léčba pokračovala i následujícího dne. Samozřejmě první vyběhnutí bylo s obavami se zhoršením bolesti, ale adrenalino-efedrinový efekt je výborná léčebná metoda.

S velkým očekáváním jsem začal postupný trénink v roce 2016. Přes týden běh po pražské Stromovce, o víkendu, když to šlo, v sedle v okolí Kroměříže. Koncem března už jsem to měl „rozjeto“, ale zničehonic se ohlásily záda, lépe řečeno bederní páteř. První aprílový víkend jsem ještě nasedl na kolo a udělal si radost na trailu na Hvězdě. Po víkendu jsem se už moc nehýbal. Ani nejsem schopný klasifikovat, jestli se jedná o úraz či zranění. Ať tak nebo tak, výsledek byl devastující. Chodil jsem jak „posraný“, ze židle jsem se nemohl zvednout a z postele vstát. Zásoba prášků Nimesil a Muscoril se prudce tenčila a druhý týden jejich konzumace už si můj osobní lékař nechal napsat další dávku, aby měla, kdyby přišla bolest i na ni. Nejhorší bylo, že na konci druhého týdne, když jsem konečně vysadil prášky a zjistil, že už udělám „kolíbku“, se jela Chřibská 50 a poprvé z areálu výstaviště Flora Kroměříž. Nezbylo než spoléhat na osvědčený adrenalino-efedrinový efekt. Vyšlo to, do cíle jsem se dostal. Jak jsem toho dosáhl? Můžeš se dovědět při přesunu na dvacátý třetí maraton.

Dlouho jsem neměl problémy s pravým lýtkem, už jsem zapomněl, jak to umí bolet. V lednu 2017 mrzne, až praští, ale nedá se nic dělat, trochu pohybu neuškodí. O víkendu dvacátého prvního jsem si zaběhl na Hvězdu, vyklusal kolem vrcholové knihy a v pořádku se vrátil. Následující den v neděli jsem to běžel zopakovat opačným směrem. Už u biofarmy Hvězda se ohlásilo pravé lýtko, ale nedbal jsem varování. Protáhl jsem si lýtkový sval a zvolnil tempo. Trvalo to dlouho, než jsem se vrátil, dokonce mně volal i sponzor, kde jsem, ale protože telefon ležel na stole v pracovně, neměl jsem tušení, že to trvá až tak moc dlouho. Následovalo mazání a masírování. Sval nedbal mé péče a tuhl a tuhl. Ráno v posteli se zdálo, že je to v pořádku. Stačilo jen zkusit vstát a svižně se rozejít a bylo jasné, že 23. ledna, na svátek Zdenka, nevyběhnu. Sportem k trvalé invaliditě, aneb jak říká sponzor: „Kdo chce kam … – teď si nestěžuj“!

Člověk má dvě nohy a na každé stejné svaly, tedy má pár stejných svalů. Zpravidla málokdy má problémy s oběma svaly najednou. Je docela normální, že když dojde ke zranění na jedné noze, druhá zatím funguje. V období, kdy se jeden sval léčí, druhý je o to víc napínán, protože ulehčuje tomu druhému. V únoru 2017, po tom co se umoudřilo levé lýtko, ozvalo se úplně stejným způsobem pravé. Jestli se to bude takhle střídat i do budoucna, je to na picnutí se. Když je teplo, a s jarem už pomalu přichází, dá se projíždět na kole. Není to žádný trénink a už vůbec žádné závodnické tempto, ale je to pohyb. Chce to uvážený přístup a možná si dají říct i svaly.

Pořádné zranění přichází s pořádným adrenalinem. Chválím cyklistickou helmu Cratoni C-Tracer 05 a Camelbak KUDU 12, a současně potvrzuji pravidlo, že nejčastěji se nehody stávájí tam, kde to člověk zná a myslí si (samozřejmě – myslet, znamená hovno vědět), že ho nemá co překvapit a nic se mu v těch místech nemůže stát. Díky helmě Cratoni a cyklistickému batohu pro enduro či freeride se špičkovým zádovým systémem a integrovaným ochranným systémem zad Impact Protector, o kterém výrobce tvrdí, že dokáže absorbovat až 95% energie nárazu a zbývající část energie zpomalí a rozvede do stran, si můžeš přečíst nejen následující řádky.  

V sobotu, v parné odpoledne 24. 6. 2017 jsem si vzal mazlíčka Knolliho a vyrazil na Hvězdu. V přítmí lesa byl příjemný chládek a po předcházejících deštích na trailech měkký, ale ne bahnitý povrch. Ještě jsem neměl za sebou ani první kolo, byl jsem právě na sjezdu a kochal jsem se. Pokud nevíš, co je to „kochat se“, tak si pusti film Vesničko má středisková[1]. Červnový zelený porost je dostatečně hustý a ne vždy je dokonalý přehled o tom, co je za zatáčkou. Když terén neznáš, tak jedeš tak, abys na oči stačil brzdit, když terén znáš, nemělo by tě nic překvapit. To platí v případě, že za zatáčkou je to stejné jako vždycky. Tentokrát ale nastala změna. Po poslední středeční bouřce řada větví nevydržela a polámána větrem se povalovala po cestě. Klacíkům jsem nevěnoval pozornost a až do 7,86 km jsem si z nich nic nedělal. Na osudném kilometru, za zatáčkou ale neležel přes cestu klacík, ale vyvrácený deseticentrimetrový bouček ve výšce 30 cm nad zemí. Ten se přeskočit nepodaří, ani když se k takovému výkonu připravuješ. Nezbylo než sáhnout na brzdy, ale ani rozjetý vlak se nezastaví na fleku. Náraz byl neodvratný. Přední kolo, zastavené o kmínek buku, způsobilo pohyb pístů vidlice nadoraz. Protože už nebyl čas snížit těžiště těla a dát zadek za a pod úroveň sedla, zadní kolo šlo do vzduchu, já letěl ze sedla. Skončil jsem v sedu a kolo dopadlo za mnou. Jen otočením hlavy jsem registroval, že tentokrát řídítkami do žeber nedostanu. Přesto jsem se dlouho zvedal a zjišťoval, jaký je dopad mého dopadu. Rozražené levé obočí od brýlí způsobilo krev v obličeji, rozedraný levý loket zakrvácení ruky a krvácející rána pod pravým kolenem zase zabarvenou nohu. To byl ale pouze vnější pohled. Daleko horší bylo hučení v hlavě a svíravá bolest na prsou. Otevřeným ranám jsem přestal věnovat pozornost a začal zkoumat stav mé kostry. Nadechnout jsem se mohl, žebra tentokrát vydržela všechna, vstávání bylo horší, do kleku to šlo, problém byl jenom s postavením na nohy, ale po krátkém projití šel i mírný předklon. Kostra zůstala pohromadě.

 

[1] Československá filmová komedie z roku 1985, kterou režíroval Jiří Menzel na námět a scénář Zdeňka Svěráka. Předmětnou větu přednáší řidič pan Pávek (Marián Labuda) vesnickému doktorovi MUDr. Skružnému (Rudolf Hrušínský) vždy, když má pan doktor nehodu ve svém voze.

 

Vyhodnocení situace nebylo v dané situaci správné, ale otřesená hlava myslí jinak než za normální situace. Pták nemůže spadnout, ale může sletět. Já jsem sletěl z kola při nárazu do spadlého stromu a asi po čtyřech metrech letu přes levou ruku, hlavu a kotoulem jako při skoku plavmo jsem skončil asi 6 m od překážky. Na první i druhý pohled zkrvavený. Na první pohled to byla opravdu krev, na druhý bylo jasné, že je z mých vlastních ran. Co napadne takového nešťastníka? Takhle se přece nemohu vrátit. Tak jsem vyjel směr Velké Těšany, sjel do údolí, u potoka se uvedl do přijatelného stavu. Když už jsem byl tak daleko, vzal jsem to polní cestou na ČMMJ Chřibsko a přes Soběsuky, Šelešovický les, Šelešovice na Drahlov a polem směrem na Sobělice do Jarohněvic a podél Kotojedky domů. Po pádu jsem ještě najel přes 24 km. Dokud jsem šlapal, dokud jsem byl v pohybu, zdálo se být všechno v pořádku. Utrpení přišlo až později, po uvedení těla do klidu po koupeli. Nakonec to skončilo, jak to skončit muselo – bolest bederní páteře, naražená žebra na levé straně a prsní kost. Za týden se jel Drásal. Jak to dopadlo? Můžeš si přečíst v části poslední maratony ve třetí kapitole. Výsledek tohoto leteckého dne měl dlouhodobé následky. Zajímavé je, že po celou dobu bolesti a léčení jsem neviděl žádnou modrou stopu na mém těle. Po tak tvrdém dopadu jsem očekával modrou mapu přes půl zad. Nic takového se nestalo. Čtvrtý den po pádu jsem si nechal srovnat páteř, aby mě nezačala trápit její bederní část, která vykazuje už značnou dávku opotřebení, na které se určitou měrou podílí nejen pár let strávených ve věži tanku, ale také, a zejména, oběhnutí Zeměkoule. Paní M, ke které jsem chodil na DAP Praha, kde má rehabilitační lehátko, už věděla, do jaké kategorie patřím, a nelituje mě. Klidně přitlačila do bolestivých žeber na levé straně a srovnala mně „charakter“. Po sto jedné hodině od přistání jsem si mohl lehnout na záda. Po dvě stě padesáti pěti hodinách jsem zjistil, že si na chvilku mohu lehnout i na levý bok. Za čtrnáct dní, po dvou dlouhých týdnech, jsem stále cítil silnou bolest na levém boku, nemohl se pořádně nadechnout a při kýchnutí cítil bolest, až se draly slzy do očí. O ranní pravidelné rozcvičce nemohlo být ani řeč, pověsit se na hrazdu bylo nemožné a udělat shyb bylo v říši snů. Pravidelné mazání nesmrtelným masážním krémem Alpa nezabíralo. Při pádu jsem neslyšel ani necítil žádné křupnutí, utěšoval jsem se, že tentokrát žebra vydržela, ale jistý jsem si tím, na základě všech doprovodných jevů, nebyl.

Po tři sta dvaceti pěti hodinách od osudného letu jsem usnul i na naraženém levém boku. Měl jsem pod sebou peřinu, aby mě matrace tolik netlačila do žeber. Ale po dvaceti pěti minutách sezení za stolem jsem už nevěděl, jak si sednout, aby mě tlačící žebra na břišní svaly nezpůsobovaly nesnesitelnou bolest. To byl impuls začít s pravidelnou ranní rozcvičkou. Nedalo se tomu říkat rozvička, ale spíš utrpení ranního vstávání. Už zvednout se z postele bylo utrpení. Protahování těla na karimatce bylo pokračováním předchozího stavu a snaha o probuzení těla studenou sprchou končila pootočením kohoutku do příjemnější teploty vody. Po tři sta padesáti hodinách jsem se pověsil na hrazdu. Při snaze udělat shyb mě bolí nejen naražená žebra, ale i svaly, o kterých jsem dosud neměl ani zdání, že je mám v těle. Dalších čtyřicet osm hodin jsem se marně pokoušel o shyb. Když se podařilo udělat pohyb, který je možné započítat jako shyb, neznamenalo to, že začínám normální tréninkový rytmus.

Když uplynulo 432 hodin od zranění, vyrazil jsem na Pražské stezky. Zdolal jsem 52 km za 4 hodiny, ustupoval zbaběle před bachyní se třemi selaty, které jsem potkal u rozhledny – kříže nad jezem v Klecánkách a umyl kolo v závěrečných šesti kilometrech v prudkém dešti, které mě doprovázel do cíle. Sečteno a podtrženo znamenalo ve výsledku následný den „léčení“. Zase už neudělám ani shyb a ze židle se zvedám s rukou přiloženou na levém boku v naivní představě, že bolest ustoupí.

Taková zkušenost na vlastním těle není vůbec záviděníhodná. Raději bych tento příběh od někoho slyšel, než z vlastní zkušenosti se s ním s Tebou dělit. Stále si kladu otázku, zda taková zkušenost stála za tu bolest. Dokonce jsem odvolal start na Holešovské i Rusavské 50. Na seznamu jsem nechal jenom Salašského Drtikola, a to jen proto, že jsem ho ještě nejel a chtěl jsem mít novou trofej. Za čtyři týdny, tj. za dvacet osm dní, nebo chceš-li, tak za šest set sedmdesát dva hodin od leteckého dne, nejsem 22. 7. stále v pohodě. Mám problém udělat obyčejný shyb. Při pohybu k hrazdě mám takové pnutí v levém boku, že si myslím, že každým následujícím okamžikem se roztrhne. Druhý shyb udělám jenom výjimečně. Ale poprvé jsem vytáhl enduro, mazlíčka Knollyho, oprášil zaschlé bláto po posledním pádu, zkontroloval technický stav, při kterém jsem zjistil, že řetěz je téměř na hranici opotřebení a nejpozději při předzimní údržbě bude potřebovat vyměnit, a zadní vzorek pláště je až o 3 mm nižší než na kole předním, kde byl stále ještě minimálně 5 mm. Podle norem na auto, na rozdíl od zadního pláště, stále splňoval podmínky pro zimní provoz. Neváhal jsem a zaměnil přední plášť za zadní, abych je současně mohl vyměnit za nové pláště. Stále jsem nebyl rozhodnutý, zda si pořídím zase pláště 2.4 nebo vezmu něco univerzálnějšího asi ve velikosti 2.2. Sbalil jsem si mobil a GPS do Camelbaku a vyrazil na projížďku. Vlastně to nebylo tak rychlé. Když jsem vyndával nářadí z Camelbaku, zjistil jsem, že umělohmotné krabičky, ve kterých mám uložený materiál na nouzové odstranění závad, jsou ještě od od pádu polámané a materiál v nich je nutné přeložit do nových krabiček. Po ukončení všech servisních prací jsem si jen pro zajímavost udělal váhovou statistiku. S Camelbakem a helmou Cratoni jsem vážil 81,7 kg, bez batohu a helmy jenom 77,7 kg. Z toho je jasné, že základní výbava i s batohem má rovná čtyři kila. Moje hmotnost s mazlíčkem byla 91 kg, z toho vyplývá, při výpočtu 91,4 – 77,7, že mazlíček má 13,7 kg. Když k 91 přičtu hmotnost Camelbaku a připočítám tří kilovou hmotnost 3 litrového vaku na vodu, jsem na celkové hmotnosti 98,4 kg (77,7 + 13,7 + 4,0 + 3,0). To už se blížím ke kategorii TIR, která se ale na Rohálovce počítá jen nad 100 kg živé váhy jezdce. Tak to byla taková malá odbočka od zdravotních potíží a teď už zpět k projížďce. Na úvodním kilometru po asfaltu k Hvězdě to šlo bez problémů. Vyjel jsem na Hvězdu a zamířil do úseku, kde jsem se učil létat. Inkriminovaný úsek jsem projel sice volně, ale bez zastávky. Hlava to vzala v pohodě, tělo se s tím časem srovná také. Už se tím víc trápit nebudu. Projel jsem se a bez následků vrátil domů. Možná je to nadnesené tvrzení, že to bylo bez následků. Tělo hlásilo hlavě, že stále není v kondici na terénní skotačení. Když se hýbu, jsou žebra v pořádku, jak si sednu, zejména do křesla ve vajíčkové poloze, mám problém vstát. V posteli stále neležím na levém boku, při ranní rozcvičce mám problém v lehu dát nohy za hlavu, to je taková ta imitace nácviku kotoulu vzad a při neopatrném opření se o levý bok mám problém potlačit slzy bolesti.

Jaké plyne poučení z posledního případu? Ochranné pomůcky Tě nezachrání, ale sníží následky. Helma moc neváží, na hlavě ji časem přestaneš vnímat a nakonec si na ni tak zvykneš, že se bez ní necítíš ve své kůži. Batoh je o něco těžší, na zádech často překáží, drží ti záda v určité poloze, takže nemůžeš moc ohýbat hřbet. Je to o těžší, čím víc věcí do něho naskládáš. Na druhou stranu, když do něho vložíš „páteřák“, hmotnost se o moc nezvýší, za to bezpečnost rapidně. V každém případě doporučuji nepodceňovat jejich význam, i když jsem skepticky napsal, že nezachrání. Helma, páteřák, rukavice, pevné boty a kvalitní oblečení ve spojení s pravidelným tréninkem a posilováním je výborná kombinace pro přežití v terénu. Nepodceňoval bych pravidelné posilování celého těla. Pravidelná rozvcvička s posilováním všech svalů, včetně nebo hlavně těch vnitřních, s pravidelným tréninkem v terénu je asi nejlepší cesta ke zvyšování limitů, kde ještě „bez zranění“ se dá zariskovat. Pevné svalstvo drží kosti pohromadě a často při pádu dokáží svaly ztlumit i tvrdý náraz. Já jsem spíš šlachovité postavy a svaly na mém těle nejsou zrovna objemné, ale zatím, to musím zaklepat do dřeva, si na jejich funkci při nenadálém a nestandardním „pohybu těla“ nemohu stěžovat. Někdy ani pravidelná rozcvička a navazující trénink nezabrání zranění. Když se dostaví únava, ať už z nevyspání, ze zaměstnání nebo nadměrné fyzické práce, spojená s nepozorností je normální opožděná reakce na vzniklé krizové situace. Co nestačíš včas ustát, to se ti v následném okamžiku vymstí. Tak tady platí asi to staré dobré pravidlo – dělat to pro radost.

Možná nebude špatné zmínit i zdravotní problémy způsobené očkováním, tedy lépe řečeno vakcinací proti „zhoubným“ chorobám. Dlouhé roky jsem se vyhýbal všem očkováním proti různým nemocem včetně chřipky. Až na staré kolena jsem zaváhal a z důvodu „výletu“ do Brazílie se musel nechat naočkovat. Bylo to v únoru, zrovna v období, kdy řádila na území republiky chřipková epidemie. Dne 7. února 2018 jsem dostal první várku proti tyfu a žloutence, další den jsem šel ještě běhat a potom už jsem si do konce měsíce „nevrzl“. Nejdřív to byla chřipka, která napadla oslabený organizmus po očkování. Jenom jsem se z ní dostal, 26. února následovala vakcína ještě většího kalibru – živá kultura proti žluté zimnici. Po ní se „nedoporučuje“ ani pít alkohol ani provádět fyzické aktivity. Tak tady byl právě návod, jak promarodit kalendářní měsíc.

Velmi nepříjemné je každé onemocnění, spíš fyzická indispozice a výpadek z tréninku. Není třeba se „sebeničit“, ale smrdět v křesle je ještě horší, navíc se říká: „Tělo patří do rakve zhuntované“. Je třeba se šetřit, ne moc, jenom trošku a zvažovat. Dřív jsem nejdřív „makal“ a až se projevily následky, jsem začal zvažovat. S přibývajícími zkušenostmi bylo třeba začít zvažovat čím dál víc. Není nutné spěchat, ale počkat den nebo dva. Někdy bylo třeba den dva počkat déle a teprve potom opatrně začít a čekat, jak tělo začne reagovat. Pokud reakce těla dovolí normální pohyb, není třeba to hned „narvat“ naplno, naopak užívat si, že to jde, jak to jde. Tělo se čím dál hůř vrací do normálu. Až časem se tělo přizpůsobí tomu, na co bylo normálně zvyklé, ale pozor, jak si nedáš bacha, stane se nehoda na to šup.

A jsme v závěrečné části této podkapitoly. Zdravotní problémy má člověk mladý i zkušený, někdy je opravdu velmi těžké stanovit, co je způsobené věkem, co nemocemi a co vlastní blbostí. Není problém být mladý, krásný, zdravý, bohatý a úspěšný, jak se můžeme přesvědčit ve stupidních seriálech, které se nám dostávají pod kůži vlivem zejména amerických seriálů. Asi důležitější je být přiměřeně trénovaný, přiměřeně lékařsky diagnostikovaný, přiměřeně materiálně zabezpečený a nadmíru spokojený. Je těžké polemizovat s teoretiky, kteří pod vlivem hesla „sportem k trvalé invaliditě“ tvrdí, že sportovci jsou opotřebovaní dřív než nesportující populace. Je pravda, že když nefunguje „pajšl“, tak je to s tělem špatné, když nefunguje mechanická část těla, může to způsobovat určité problémy v životních situacích, ale dá se s tím naučit žít. Když nefunguje hlava ..., tak to už se dostáváme mimo vyčleněný rámec této diskuze. 

Znám mnoho lidí, kteří nesportují a mají daleko větší problémy s mechanickým fungováním jejich těla. Zastávám názor, že tělo má jít do hrobu „zhuntované“ a pokud se tělu dostává fyzické činnosti, kostí jsou šlachami v kloubech drženy a svaly jim umožňují dostatečnou pohyblivost. Občasné nebo i trvalé vrzání kloubů je nepříjemné a zúčastněnému posluchači může tento zvuk působit určité nepříjemné pocity. Co způsobují nositeli těchto zvuků, si ale nedokáží představit. Když Ti začnou vrzat klouby a nevíš, co Tě čeká, je to s Tebou ještě dobré. V opačném případě máš na vybranou – buď se s tím naučíš žít anebo přestaneš žít. To znamená, že buď se budeš hýbat i přes bolest anebo dovolíš kloubům, aby ztuhly.

Potom Tě mohou potkat ještě bolesti, které nemají s vysycháním kloubů nic společného, ale často jsou tyto bolesti větší než tření kostí o kost. Kdo se nehýbe, ochabuje. Jeho svalová hmota se stává neforemnou masou a přestává držet kosti v poloze, ve které nejlépe plní svoji funkci. Typickým příkladem je vysedávání v práci, doma i na dovolené. Zastánci tohoto životního stylu tvrdí, že není nutné tělo opotřebovávat, ale naopak ho šetřit. Ale jejich teorie má háček. Tento přístup k životu způsobuje zhroucení kostry. Až půjdeš po ulici a nebudeš spěchat, prohlížej si Ty, kteří Tě míjejí. Už při pohledu zepředu si uvědomíš, že daný jedinec jde v takovém předklonu, v jakém sedí u stolu. Ti, kteří ještě tohoto stádia nedosáhli, mají jen upadlou hlavu.  Ramena mají „upadlé“ dolů a vpřed, takže jim ručičky bezvládně plandají před tělem, kterému vévodí jen kulaté bříško.  Při pohledu z boku upadlé ramena zakrývají hrudník a ruce se bezvládně odrážení od břicha jako od nafouklého balonu. Zezadu jsou charakterizováni hrbem na zádech a širší sedací části těla, která zpravidla viditelně přesahuje šířku ramen. Obecně je řadím do kategorie lidí „hruškovitého“ typu. Dostat se do takové formy znamená mít problémy s krční i bederní páteří, problémy se zvedáním kufru nad hlavu, když ho potřebuješ uložit na poličku ve vlaku nebo v autobuse, problém se sehnout a zvednout pětikorunu, když Ti upadne na zem nebo problém se rychle otočit kolem své svislé osy. 

 K potvrzení správnosti mých názorů je nejlepší dát příklad. Nejlepší příklad je vlastní zkušenost. Mně klouby vržou a dnes, zejména po ránu, už docela hlasitě. Zajímavé, že pravé rameno a pravé koleno víc než ty na levé straně. Pokud se týká kolena, částečně za to možná může traumatické zranění, tedy zranění způsobená silou nebo vnějšími mechanismy. Ale léčení jsem absolvoval právě na pravé rameno a nejen na něho. Bolest ramen přišla a nechtěla mě opustit. Bolest už byla tak velká, že jsem se dostavil do Vojenské nemocnice Brno a doktor Mrva mně nejdříve dal mesocainovou injekci do pravého ramene, příští rok do levého a když jsem následně chtěl opět do pravého, tak už nechtěl píchat, ale přímo „kuchat“. Operaci jsem zamítl a radši se trápil. Později jsem dostal na ošetřovně ve Vyškově „hint“, nápovědu, na rehabilitační středisko, které je na bazéně a kde jezdí specialista s VN Olomouc. Objednal jsem se, přinesl si rentgenový snímek i zdravotní knížku, pan doktor byl podplukovník, ale na zdravotní knížku se ani nepodíval. Než se podíval na snímek, chvilku jsme si povídali o mých pohybových aktivitách. Když zjistil, že nejvíc mě to bolí po odjetém maratonu, mrkl na snímek a konstatoval, že podle polohy kostí v kloubu nemohu ani zvednou ruku. To jsou právě ty dlouhodobé návyky ze špatných poloh při práci i ve volném čase. Po předvedení pohyblivosti ramenního kloubu konstatoval, že „kuchat“ není nutné a svěřil mě do péče místních fyzioterapeutek. Po první rehabilitaci mě rameno bolelo víc než po maratonu, ale pochopil jsem, že je třeba správně usadit pažní kost do ramenního kloubu a následně zpevnit okolní svaly a vazy tak, aby tam zůstala a ještě se v ní vytáčela jak má. Po ukončení kůry stačilo už jen udržovat stav. Stoprocentní už to nikdy nebude, ale dokud plní funkci, dá se s tím žít. Pamatuj! Stojaté vody v smrduté se obrací.

Blížíme se do závěru povídání, které nebylo pro mě zrovna veselé. Koho těší cizí neštěstí, tak se určitě dobře bavil. Aby měl radost největší, rozhodl jsem se na závěr uvést několik málo statistických údajů dokreslujících celkové „utrpení“ za devět let bikování. Jenom znovu zopakuji, co je třeba při studiu následující tabulky a grafu si stále uvědomovat. Zranění je činnost způsobená sportovní činností, úraz nesportovní činností a všechno ostatní, od nachlazení počínaje, jsou zdravotní problémy. Celou dobu v období jízdy kolem rovníku na horském kole jsem se tím nezabýval. Když jsem na závěr dělal výsledné statistiky, uvědomil jsem si, že jsem za tuto dobu měl zranění, úrazy a zejména zdravotní problémy. Když jsem je spočítal v každé kategorii a následně podtrhl a sečetl, zhrozil jsem se, kolik jsem ztratil času na sportovní aktivity z tohoto důvodu. Využitím těchto dní na sport mohlo znamenat daleko dřívější ukončení mého snažení na horském kole.

Přehled zranění, úrazů a zdravotních problémů

Z tabulky zírající čísla nejsou na první čísla dramatická. V okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že číslo na posledním řádku úplně vpravo představuje téměř devět měsíců (přesně 8,9 měsíce), tedy tři čtvrtiny roku (přesně 73%), zhrozil jsem se, jaký jsem „kripl“. Následně z tabulky jsem převedl hodnoty do grafu, abych viděl, jak v jednotlivých letech a po jednotlivých kategoriíh jsem na tom zdravotně byl. Zranění a úrazy se objevily jako na houpačce, za to zdravotní problémy byly každoročním návštěvníkem mého tělo s výjimkou jediného roku 2016. 

Přehled zranění, úrazů a zdravotních problémů

 

Ztratil jsem jeden sportovní rok jenom proto, že jsem byl „kripl“. Snad jediná spravedlnost je, že se zranění, úrazy a zdravotní problémy nevyhýbají ani profesionálním sportovcům. Mám vlastně štěstí, jsem jenom rekreační sportovec. Profesionálové mají tréninkové plány, sportovní kempy a přípravná soustředění, které směřují k dosažení vrcholných výsledků podle závodního kalendáře. Nic z toho mě neovlivňuje. Sportuju, když mohu a zazávodit si jdu, jenom když chci já. A to je asi to největší kouzlo rekreačního sportování.

Pozitivní může být, že zranění bylo víc než úrazů. Vůbec nevím, proč říkám, že je to pozitivní stav. Vždy je špatné, když nastane zranění nebo úraz. Ale zranění se lépe psychicky snáší. Zarážející je suma zdravotních problémů a katastrofický je souhrnný výsledek. Když to budu zlehčovat, tak v jednom roce jsem jeden den šel sportovat a dva dny následující jsem se z toho léčil.

 

Co zbývá dodat k biku

 

V úvodu druhé kapitoly jsem tvrdil, že nejsem šílenec. Ne, nejsem. Podle tabulky ze závěru kapitoly první jsem na biku jen maniak. Chybí mně podle tabulky č. 12 ještě přidat každý měsíc v průměru dvanáct kilometrů. Pro kolo je to trapná vzdálenost, která se dá s kolem na ramenou uběhnout. Dvanáct kilometrů každý měsíc je pouze sto čtyřicet čtyři kilometry za rok. Ale jak už víš, o pár měsíců jsem nestihl objet Zeměkouli do konce března 2017 a tak jsem musel ještě jednu sezónu přidat. Není ale třeba litovat, protože jsem zažil další krásné, i když musím přiznat, že i bolelistivé, zážitky na maratonech. Na bolest se časem zapomíná a zůstávají jenom ty krásné zážitky.

Zeměkoule kolem rovníku je na kole překonaná. Je načase se vydat na třetí kolo. Docela to do sebe začíná zapadat. Ke konci se blíží vojenská kariéra, začíná nová kariéra, začíná třetí věk, začíná univerzita třetího věku, začíná třetí kolo kolem Zeměkoule. Když nevíš, že to nedokážeš, vydáš se na cestu. Jaká bude? Od počátku to bude bolet. Ranní rozcvičky jsou čím dál víc bolestivější. Tělo už není tak ohebné, jak bývalo. Unavené svaly se už tak rychle neregenerují, jak tomu bývalo dřív. Mazání alpou už není tak účinné, jak jsem byl zvyklý.

Do třetího kola už ani nestanovuji žádné tabulkové hodnocení. Už není třeba být profík nebo něco jiného. Důležité už zůstává jenom jedno – ještě to dokázat. Možná by nebylo od věci napsat „ještě jednou to dokázat“, ale kdoví jestli to bude nejen jednou a vůbec není jisté, že to nebude už ani jednou. Odhoďme pesimismus, je třeba se bavit a uživat si. Jestli se čtením mých myšlenek bavíš, tak je to v pořádku. Jestli se mými názory i řídíš, potom se nad sebou zamysli. Bavit se něčím, co přináší bolest, není v pořádku. Ujasni si, co tedy chceš. Aby tvoje rozhodnutí bylo správné, doporučuji ti pročíst i zbytek mého povídání a v místech, kde je možné najít poučení, si příslušné pasáže také prostudovat. Není dobré umřít poznáním nepolíbený, přímo a lidové řečeno umřít blbý.

Jestli máš vlastní bike a zdá se ti, že už je trochu obsolete, tedy zastaralý, nemoderní nebo dokonce vykopávka, neměň ho. Každá věc má svoji duši, pokud s ní prožiješ kus života. Pokud nemusíš, opravdu si nepořizuj nový. S novým se musíš sžít, prožít s ním hodně bolesti, aby se ti vryl do mysli i do srdce. U svého oblíbeného biku víš, který šrám s tebou kde utrpěl a jak moc tě to bolelo, nejen na srdci, ale i na těle. Možná právě drobná nebo i větší jizva na tvém těle je spojena s tvým bikem a co je spojeno krví, je nerozlučně svázáno. Nedej se oklamat lákavými reklamami na stroje, které nemohou chybět ve tvém depu strojů. Závistivý pohled ostatních na tvůj nový stroj ti může lichotit, ale lepšího bikera z tebe neudělá. Nebuď primabalerína, buď bikerem, který jezdí tam, kde většina lidí nechodí dobrovolně ani pěšky. Když tam potkáš stejného jedince, je docela možné, že jeho stroj bude starší a víc poznamenaný jízdou terénem než ten tvůj. Pokud ano, musíš se stydět ty, protože nemáš tolik společných zážitků na biku, jako ten, který tě právě s pozdravem minul.

Začti se do dalších kapitol a měj stále na paměti, že když děláš něco jinak, než ostatní, neznamená to, že to děláš jenom ty. A když děláš něco, co dělají i jiní, už nejsi divný, aspoň mezi těmi, co dělají to samé, co ty.

 

AKTUALIZOVÁNO:  05. 12. 2019

 

POKRAČOVÁNÍ V KAPITOLE TŘETÍ ...