Anotace: Pokračování vyprávění o tom, co se dá prožít na horském kole.

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola třetí:

Zpověď závodníka, aneb kdo nezávodí, nevyhraje

 

 

Heslo: Závodit neznamená vítězit

 

Někdy se setkávám i s otázkou jestli jsem aktivně závodil. Každý je překvapený, že dostává zápornou odpověď. Ale Ti z Vás, kteří mě už potkali dříve, ví, že jsem na závody chodil. Něco málo jsem si zaběhal i s číslem na prsou, něco jsem si na horském kole odjezdil i s číslem na kole. Ale je toho tak žalostně málo, že ve srovnání s počtem tréninkových hodin se ani neodvážím tvrdit, že jsem byl závodník. To je můj úhel pohledu. Jestli po přečtení této kapitoly budeš mít jiný názor, je to Tvůj osobní názor a pokud s ním dokážeš žít, tak si to mysli dál. Ano, přiznávám, chodil jsem na závody, někdy jsem se postavil i na bednu, ale nikdy jsem aktivně nezávodil. Byl jsem a zůstal jsem rekreačním sportovcem.

 

Proč závodit?

 

Člověk je tvor soutěživý, rád si srovnává své schopnosti s ostatními a je ješitný, pyšný, hrdý, když je lepší než jeho soupeři. Můj pohled, moje osobní zkušenost ze závodů má úplně jiné pozadí. Někdo závodí proto, aby vyhrával. Někdo závodí proto, aby dokázal druhým, že na to má. Někdo závodí proto, aby sám sobě dokázal, že na to má. Já závodím proto, abych vygumoval mozek, restartoval počítač, zformátoval disk. Je jedno, jak to budeme definovat, ale zdůvodnění je prosté, vyčistit si hlavu a unavit tělo je nejlepší způsob přípravy na kancelářské zaměstnání. 

Slušností je začít běháním. Kdyby nebylo běhání, nebylo by ani kolo. Jako poručík jsem neměl nárok na soukromé běhání v pracovní době. V těch dobách sice platilo, že voják běží nebo leží, a když leží tak se zakopává, ale to s osobním, soukromým tělocvikem nemá nic společného. Mimochodem, současní mladí profesionálové, víte, proč my „zkušenější“ máme stále lepší kondičku než Vy. Za nás platilo: „Důstojníci na véesku – poručíci pěšky“. A to je celé to tajemství. Jako starý kapitán a mladý major jsem prohrával na přespolních bězích na čtyři i osm kilometrů s por. H. Nová doba přinesla nové móresy. Ale v orientačním běhu jsem byl několikrát i divizní přeborník. Na přebory vyšších stupňů jsem téměř nejezdil. Nelákalo mě to. Neběhám pro výkon a pro vítězství, běhám pro radost. A to je možná podstata toho, že jsem to tak dlouho vydržel. To závodní jízda na kole, na horském kole, se stala až drogou. Trénink na maraton a maraton vlastní se staly součástí života, do kterého jsem vtáhl i své blízké. Vyvrcholením se staly potom kombinace, tj. duatlon, triatlon a nezapomenutelný Železný býk.

Závodit pro radost, jít na závody, protože chci, je docela jiné, než jít na start, protože musím. Když musím, stojí za tím většinou peníze. A kde se točí peníze, tam se žádá i výkon. Vybírat si závod, na který chci, je docela zábavné. U mě to začínalo jinak u běhání a jinak u kola. Pravdou zůstává, že závodit anonymně, sám za sebe a nebýt členem týmu, je daleko příjemnější, než závodit s někým a být spoluzodpovědný i za jeho úspěch a zpravidla neúspěch.

Na závod je třeba se připravit. Fyzická příprava je důležitá, kdo na to nemá fyzicky, psychicky to nezvládne v žádném případě. Není problém v různé sportovní literatuře a zejména na internetu najít tréninkové plány pro různé závody. Každý autor takového doporučení dává zaručený návod, jak výtečně uspět. Ale to je jenom polovina předpokládaného úspěchu. Ta druhá, z mého pohledu významnější, je psychická odolnost jedince, jeho touha dokončit závod i v případě, že se situace nevyvíjí tak, jak si před závodem naplánoval. Profesionálové si stanovují cíl pro daný závod, a jak se jim nedaří ho naplnit, odstupují ze závodu. Já si stanovuji také cíl, vlastně cíle, spíš bych mohl napsat, že místo cílů si stanovuji svá přání. Není mým cílem zvítězit, vím, že na takové ambice nemám. Tajná přání, mimo romantických filmů, se neplní. Realisticky se jeví daleko nižší cíle, např. dostat se do cíle ve stanoveném limitu, být v absolutním pořadí a ve věkové kategorii v první polovině startujících nebo jenom dokončit daný závod. Možná to není sportovní, ale já už vím, na co mám, kolik mám natrénované, jaký je můj zdravotní stav. Každý závod je jiný, i když se koná pravidelně každý rok na shodné trati. Není možné vytvořit stejné podmínky pro daný závod. Není to jenom o osobě závodníka, jeho okamžitých fyzických a psychických dispozic, ale i vnějších podmínkách, jako je povrch trati, vítr, déšť, slunce a mnoho dalších faktorů.  

V etapě běhání mě většinou někdo oslovil, jestli bych nedoplnil tým, protože na vojně dostal útvar úkol vyslat tým na příslušné přebory. To znamenalo postavit z jednotlivců tým v různých věkových kategoriích. Nebyl problém zavelet záklaďákům, ale důstojníci se hledali už hůř. Byli takoví, co měli méně významné funkce a mohli být postradatelní. Potom byli Ti, co by chtěli, ale zase je nechtěl „tým“. Poslední skupinou byli Ti, co je chtěl tým, ale oni měli často problém se v daném termínu na příslušné sportovní klání uvolnit. Proto jsem se účastnil jen omezeného počtu závodů. Musím se teď přiznat, že někdy jsem se i vymlouval, abych na některé závody nemusel jezdit. Běhání na „výsledek“ svazuje nohy, nepřináší radost ale jen odpovědnost, a když přijde neúspěch, je to veřejná ostuda. Proč se tedy ztrapňovat. Možná se Ti to teď zdá jako alibismus, ale je mi to srdečně jedno.

Závodění v „pelotonu“ horských kol začalo nevinně. Nebýt „těch druhých“, tak jsem na závody nezačal jezdit. Po prvním maratonu jsem zjistil, že pokud chci mít radost z ježdění, musím zkusit něco jiného, než jenom vlastní trénink. Při tréninku se můžeš vyburcovat, můžeš si naložit, můžeš se nadřít, můžeš zkoušet, co sjedeš a co vyjedeš, ale není to ten pocit, který se dá prožít jako bezvýznamný jezdec v pelotonu podobných jedinců jako jsi Ty. Teprve při závodě poznáš, kolik jsi natrénoval, jak jsi na tom psychicky i fyzicky. Jezdíš terénem, do kterého bys normálně nevjel, jezdíš rychlostí, kterou bys v takovém úseku nikdy sám nejel, ignoruješ bolest, při které bys už dávno trénink vzdal. To je jedna z výhod amatérského závodění. Po prvním maratonu jsem to pochopil a začal s brouzdáním po internetu a hledáním závodů. Samozřejmě, závodů je spousta a v různých koutech naší republiky a stejně tak v zahraničí, ale rozhodujícím kritériem se stala dojezdová vzdálenost. Ne délka tratě, ale vzdálenost od místa pobytu. Ráno vyjet, zaregistrovat se, projet se po závodní trati a večer hajat ve své posteli. Proto jsem asi nejel na Šumavu a nepokořil Krále Šumavy.

Po projetí startovní čáry se hlava stává centrem plnícím řadu funkcí. Mozek řídí za prvé oči. Oči jsou důležité, protože těkají mezi řídítky, kde sledují právě zařazený převod, bedlivě sledují prostor pět metrů před předním kolem, protože tam, kam jede přední kolo, jede zpravidla i jezdec a právě těch pět metrů je hranice mezi projetím nebo neprojetím tohoto úseku a propátrávají prostor před kolem na dohled, zasílají signály do hlavy a ta může rychleji reagovat na povely k přeřazení patřičného stupně nebo zatočit přední kolo do směru, kde je možné se vyhnout kolizi. Oči musí ale i periferně sledovat okolí, nejen před sebou až několik stovek metrů, ale i vpravo a vlevo, protože právě z těchto stran se může přiřítit nebezpečí, tedy zmatený závodník, kterému se zdá, že ho brzdíš nebo závodník, který odstranil defekt a dohání ztrátu svého plánovaného výkonu, kterou stejně nedožene, maximálně si něco užene. Za druhé, hlava řídí ruce. Prsty s dlaní udržuje na gripech, ne na rozích, prostředníčky, prsteníčky a malíčky svírají gripy trvale, palce jsou připraveny k řazení a ukazováčky mají nejsložitější situaci, protože buď řadí, brzdí nebo pomáhají udržet ruce na gripech. Za třetí, hlava kontroluje udržování nohou v krouživém pohybu. Krouživý pohyb vytváří gyroskopický efekt a udržují tělo na kole i v polohách, ve kterých se za normálních podmínek padá. Za poslední, hlava ignoruje paniku. Panika z toho, že to neprojedu, že to nevyjedu, že to nesjedu, že to nepřeskočím je základním předpokladem toho, že to právě tak dopadne. Zůstává jenom pud sebezáchovy.

Na trati se unavuje tělo. Čím náročnější terén, čím větší tempo, čím horší počasí, jedno zda parné léto nebo jarní studený déšť, tím únava přichází dříve a je větší. Hlava dává jenom jednoduché pokyny. „Dodej cukry“ zazní, když už začínáš mlít „na dluh“. To je ještě dobrá situace, tělo stále může, jenom potřebuje dodat něco na spalování. Když není v dohledu občerstvovací stanice, kde se dá doplnit energie, od tekuté přes polotuhou až po tuhou. Osobně mám rád chleba se sádlem a cibulí, několik kelímků iontového nápoje. Když to jde, slivovička také není na škodu. Horší situace nastává, když hlava dostane informaci, že se blíží svalová křeč. Křeč svalí chlapa jak hora k zemi a přivede ho k pláči. Kdo zažije takový pocit poprvé, udělá všechno proto, aby se tomuto stavu napříště vyhnul. Už při prvním náznaku svalové křeče hlava důrazně žádá protiopatření. Nejúčinnější je okamžité vylití ampulky magnesia do hlavy největší dírou a lehce zapít. Pokud není magnesium, nezbývá nic jiného než zvolnit, začít se hlídat, lokat co si vezeš a těšit se na občerstvovací stanici, pokud ještě nějaká před tebou je. Na občerstvovačce je třeba se zdržet déle, doplnit co se dá, protáhnout hlavně nohy a zvolna vyjet k cíli. Žádného uspokojivého výsledku nedosáhneš.

Nejdůležitější je při závodu vypnout všechno zbytečné co nesouvisí s vlastním závodem. Není čas myslet na problémy v práci, není čas probírat varianty řešení denních problémů, není čas zabývat se malichernostmi. Po celou dobu závodu je nezbytné soustředění jen na to, co je podstatné k tomu, aby cíl byl splněn. Zůstáváš Ty, všechno ostatní není podstatné. Takový stav se při tréninku dosahuje poměrně těžko a často vůbec ne. Při tréninku zvolníš a jak není tělo v plném zápřahu, začíná hlava chrochtat problémy. Proto je v tomto směru závod daleko lepší. Znám ale i další činnosti, mimo závodů, při kterých se dá vypnout hlava. První činností je potápění. Strčíš náhubek do úst, zabubláš pod vodu a je ticho, sleduješ svůj dech, množství kyslíku a okolí. Tady, víc než kde jinde, platí: „ticho léčí!“. Druhou činností je lezení po skalách. V okamžiku, kdy uděláš první krok na skále, sleduješ jen tu skálu, kam dosáhnout a zachytit se, kde položit nohu, jak se posunout, aby nezůstalo tělo viset bezmocně na houpajícím se laně. V okamžiku mizí všechny starosti, mozek nemyslí na nic jiného než na tu skálu.

Pokud si tedy pokládáme otázku: „Proč závodit?“, tak odpověď by neměla být: pro peníze, pro vítězství, pro slávu. Odpověď by měla být: pro radost, pro spokojenost, pro potěšení. Závodit, protože chci, nezávodit, protože musím. 

 

Běhání na závodních tratích

 

Nedělal jsem si velké poznámky o běžeckých závodech. V poznámkách statistiky jsou jen strohá konstatování. S odstupem času už vyprchal duch těchto závodů a vzpomínky zmatněly. Až si začnu vzpomínat na tyto závody v detailech, nebudu si už pamatovat, co jsem měl právě před hodinou na oběd. To je právě to stádium, kdy okolí začíná tušit to, co já si nebudu chtít připustit. Škoda, kdybych si dělal víc poznámek (doporučuji, až se prokoušeš textem až k podkapitole „Na kdyby se nehraje“, nejen prostudovat tuto část důkladně, ale zamyslet se nad vlastním „kdyby“ a pokusit se o to, aby těch vlastních „kdyby“ bylo co nejméně), mohly být následující řádky o mých sportovních výsledcích na běžeckých závodních tratích doplněny i o detaily, které se mohly stát kořením běžeckého závodění.

Na první běžecký závod jsem se vydal téměř na rok přesně po roce, kdy jsem založil statistiku. Dvacátého šestého dubna 2006 se na Svatém Kopečku u Olomouce konal běh na dvacet pět kilometrů, pořádaný L-100 Olomouc. Běželo se po rovince, širokými lesními cestami za slunečného počasí. Zatímco já jsem běžel, děvčata se prošla v ZOO. Nebyl jsem zase tak pomalý, na vítěze jsem ztratil jenom necelých dvacet minut, což ve srovnání s bikem, jak zjistíš později, není vůbec špatný rozdíl, ale umístění bylo standardně v poli. Vítěz zvládl trať za 1:24 hod., můj čas, který byl až dvacátý devátý nejlepší, tedy na konci třetí desítky, byl 1:42:47 hod. Po chvilce počítání se dostaneš k výsledku čtyři minuty a sedm sekund na jeden kilometr. S odstupem času nezbývá než se pochválit. Asi jsem to mastil docela slušným tempem z kopečka a do kopečka jsem se snažil zrychlovat. Byl jsem mladší a běhalo to jaksi ještě samo, dnes bych dřel jak mezek a takové tempo bych na takové trati zvládal hodně těžko, vlastně se přiznám, nezvládl bych ho v žádném případě. Kdyby se přece jenom podařilo takového výsledku dosáhnout, léčil bych se z toho několik dní.

Jak jsem vzpomínal na poručická léta v první kapitole, tak výsledkem je účast na druhých závodech až dvanáctého dubna 1989. Poprvé to bylo na bednu, skončil jsem ve svazkovém přeboru v přespolním běhu na osm kilometrů na třetím místě. Nevím, kdo mě tenkrát porazil, ale byli nejmíň dva. V té době jsem sloužil ještě v „Údolí dutých hlav“, jak se odbornou veřejností pomlouvala Přáslavická posádka v údolí mezi Kocourovcem a Mrsklesy, za potokem Vrtůvka, který podle tehdejších map VVP (vojenského výcvikového prostoru) Libavá byl hranicí VVP, dedukuji, že závody se konaly v posádce a trať vedla lesem a polem do Daskabátů, tedy přesněji na pěší a OT střelnici Daskabát a zpět do kasáren. Byla to oblíbená trať na přebory i na přezkoušení zzychleného přesunu (fyzické zdatnosti) jednotek.

O dva roky později, v únoru 1991, to už jsem byl štábní důstojník na štábu divize, jsem se zúčastnil opět divizního přeboru v přespolním běhu, trať měřila, podle mých záznamů, devět kilometrů a závod se konal při teplotě -5°C, na pěti centimetrech sněhu, opět v Přáslavicích a dopoledne. Vítěz, por. H, dosáhl času 39:19 min. a já s časem 42:20 min jsem zaostal za vítězem o zhruba pět set metrů. S průměrným časem 4:42 min/km jsem se už nikomu dalšímu na záda nedíval a skončil jsem druhý. Za to, že jsem nevyhrál, jsem se ještě odpoledne potrestal a dal si fotbálek s kolegy.

Když se nedá vyhrávat na volných terénních tratích, rozhodl jsem se, že zkusím štěstí i v orientačním běhu. To je závod, kdy šílenci běhají zmateně po lese a hledají „lampióny“, aby si u nich orazítkovali lísteček, který v cíli dokazuje, že proběhli daným místem. K dispozici mají slepou mapu bez popisu, buzolu a chuť běhat. Divizní přebory se konaly v Kudlovské dolině, to je prostor Chřibských lesů mezi Starým Městem – Zdounkami a Vrbkou, v místě zvaném Tabarky. Není to daleko od Kroměříže, navíc samotný závodní prostor byl zpravidla ohraničený asfaltovými cestami, takže ztratit se nedalo, ale bloudit docela lehce. Navíc terén je tam hodně členitý a často bylo lepší běhat delší vzdálenost po vrstevnici než kratší přes krpály, výmoly a potoky. Kdo si to nevyhodnotil, hodně se nadřel, rychleji také neběžel a navíc zpravidla přišel více zabahněný než Ti, kteří si raději nějaký ten kilometřík zakroužili navíc.

Na první divizní přebor v orientačním běhu jsem vyrazil 10. března 1991. Byla to bedna, ale až za por. H. Ten chlap mě pronásledoval. O rok a měsíc později jsem si to konečně užil. Na den přesně desátého, ale tentokrát dubna 1992 jsem se stal divizním přeborníkem v orientačním běhu. Nevím dnes, jestli byl na seznamu účastníků i por. H, ale to vlastně není důležité. O další rok později jsem si dal jenom orienťák organizovaný Vojenským velitelstvím střed v Olomouci. Dne 15. dubna 1993 jsem byl jenom čtvrtý. Zase konkurence byla větší. A ještě jeden závod v orientačním běhu jsem absolvoval v roce 1994, tentokrát už pod hlavičkou 2. armádního sboru Olomouc a 13. dubna jsem se stal přeborníkem ve třetí věkové kategorii. Kdo to vyhrál v absolutním pořadí a jaký jsem měl výsledek v tomto seznamu, se asi nikde už nedochovalo. Papír, na kterém byly výsledky, už se určitě dávno vyhodil. Možná už tenkrát byly počítače dva-osm-šestky (286), nejsem si jistý, jestli i tři-osm-šestky. Později se začaly mikroprocesory označovat jinak, např. Pentium, protože číslo se nedá patentovat a chránit, ale na žádném starém souboru jsem výsledkovou listinu nenašel.

A moje aktivní běžecká kariéra na závodních tratích se pomalu chýlí ke konci. Když se ohlédnu, tak zjišťuji, že to nebyla žádná velká sláva. Týden před orienťákem v roce 1994 jsem si protáhl kosti na divizním přeboru v přespolním běhu. Klasicky jsem si zvolil delší trať, tj. osm kilometrů. Byl to poslední divizní přebor, organizační změny nabíraly obrátek a divize odcházely na smetiště dějin a brigády se draly na scénu. Na závěr divizní kariéry ve „staré organizační struktuře“ jsem se přeborníkem nestal. Stál jsem na bedně jenom na druhém místě. Na základě tohoto výsledku jsem se nominoval a rozhodl se účastni i přeboru Armády České republiky v přespolním běhu ve Vyškově na osm kilometrů. Žádná sláva, ve druhé věkové kategorii, 31 – 40 let, jsem byl až na pátém místě. Časem 44:42 min na osm kilometrů se díra do světa udělat nedá. Ve Vyškově nebyla sice trať rovinatá, v Hamiltonech se stoupalo do kopce, trať se vlnila a až návrat byl sprinterský, ale pět a půl minuty na kilometr je tréninkové tempo a ne výkon na závod.

Rozloučení se závodní běžeckou kariérou přišlo v únoru 1998. Dnes ani nevím, jestli mezi lety 1994 až 1998 se organizovaly nějaké běžecké závody. Nemám o tom žádný záznam a nevzpomínám si. V únoru, přesně 7. února 1998 proběhl brigádní přebor v přespolním běhu. Byl organizovaný v Kroměříži a vlastní běh byl na Hvězdě. Organizoval se na čtyři a osm kilometrů. Protože Hvězdu znám a uběhnout na ní dvanáct i více kilometrů nebýval problém, zvolil jsem si obě trati. V kategorii nad třicet pět let jsem v obou kategoriích zvítězil a v absolutním pořadí jsem na obou tratích skončil druhý. Jak jsem napsal, Hvězdu znám, ale v těchto závodech bylo tempo smrtící. Pod pět minut na čtyřce, přesně 18:22 min a následně něco přes pět minut na osmičku, přesně 42:16 min se nezdá tak rychlé tempo, ale udělat kolečko na Hvězdě, i když zkrácené, je běh vlnitým terénem nahoru a dolů. A tím jsem ukončil moji běžeckou závodní kariéru v období běhání.

 

Bike – to je životní styl

 

Protože dosáhnout cíle znamená šlapat, tak jsem se rozhodl zkusit i vyšší formu „šlapání“. Nabuzen z vyprávění o Králi Šumavy, rozhodl jsem se, že (jak hlásí klamavá reklama) to musím zkusit, a začal jsem se připravovat. V bezedné internetové studnici poznání jsem nasurfoval několik maratónů, které jsou organizovány v dojížděcí vzdálenosti od trvalého bydliště. Na první čtení to vyhrál právě ten Lechovický. Navíc podpořen mým kolegou, nic, kromě vlastní lenosti, už nestálo v cestě ke splnění cíle. Sám bych asi nevyjel, ale ZH, věkem mladší, ale bikerskými zážitky zkušenější, se mnou vyjel na první maraton. Kdyby možná tenkrát se mnou nejel, nebylo by o čem psát. Navíc jsme jeli do mé oblíbené oblasti Vranovské přehrady, kde se jel maraton „kolem dokola“. Ze zařízení pohádka v Lančovské zátoce, kolem Bítova a zpět přes pláž Vranovské přehrady na Pohádku. Dnes se Lahofer Cup jezdí stále, ale už se startuje na pláži Vranovské přehrady.

Účast na maratonu je prověrka. U vojáků je řada prověrek, od tematických až po komplexní.  Některým se říká i Metodická pomoc. Nemá to logiku. Jak může někdo přijet na pomoc, ještě k tomu metodickou pomoc a přitom Tě prověřovat. Maraton, bike maraton, se dá přirovnat k prověrce komplexní. Na komplexní prověrku je třeba se připravit, je třeba se připravit psychicky, fyzicky a technicky.

Příprava psychická na první pohled nevypadá náročně, ale kdo není psychicky připravený, končí dříve, než se vydá na trať. Je nutné se srovnat s tím, že počasí nemusí být přívětivé, že se může dostavit bolest těla, že se vyskytnou technické problémy. Na počasí se dá připravit, předpověď na následující den zpravidla může vyjít a k tomu je třeba se nabalit. Konkrétní ústroj se dá stanovit ještě při čekání v balíku na startovní čáře. Navíc v okamžiku, kdy se peloton rozjede, není zpravidla třeba oblečení řešit. Zpravidla neznamená, že se řešit nemusí. Psychiku slabších jedinců může narušit i taková srolovaná ponožka v botě. Proto je třeba mít natrénováno i tento pohyb a vyřešit problém bez zastavení a sesedání z kola. Jednoduše se ponožka vytáhne a za jízdy se dotáhnout boty. Horší už je, když máš na sobě „dlouhé ponožky“ proti zimě. Ty se za jízdy vysvlékají velmi špatně a stejně je to s bundou. V těchto případech je nutné bezpečně zastavit, nejlépe na přehledném a širokém místě, aby Ti, co se řítí za tebou a slepě kopírují vyjetou stopu, se neprojeli po tvých zádech, a odstranit zpozorovanou závadu na výstroji.

Druhým případem je bolest těla. Některá část těla může bolet už na startu. To ale neznamená, že je překážkou k vyražení na trať. Na start už nastupuješ s tímto handicapem a do jisté míry ho ignoruješ. Horší je situace, kdy bolest přijde na trati nebo si ji dokonce na trati způsobíš například pádem. Potom nezbývá než v souladu s heslem „úraz pod pět stehů se nepočítá“ pokračovat v závodech. Časový limit dojezdu bývá zpravidla postavený tak, že i pomalejší jízdou se dá cílem projet v tomto limitu.

Na psychiku nejvíc působí technické problémy. Navíc se nedají předvídat. Nic nedokáže na trati vytočit víc než prasklá duše, roztržený řetěz nebo prasklé lanko. Štěstí přeje připraveným, proto duše je třeba mít „contiseal“ a ještě jednu náhradní duši, když díra je moc velká. Řetěz a sešívačku, nejlépe dvě sešívačky, je třeba mít s sebou a prasklé lanko se buď mění, nebo častěji se jenom zamotá, aby nezavazelo, zařadí se nějaký převod, na který se dá aspoň trochu jet a pokračuje se v závodě. V každém případě každá taková příhoda ovlivňuje zpětně psychiku. Kdo není připravený psychicky zvládnout takové situace, žádná výbava mu není nic platná. Zhroutí se a závod pro něj skončil.

Nejdůležitější při maratonu je uvědomění, že Ti druzí jsou na tom úplně stejně, někteří i hůř. Každý předjetý soupeř je malé vítězství, každý, kterého míjíš při výměně duše nebo sešívání řetězu, je na tom hůř než Ty. Je slušnost, protože Ti co jedou na bednu jsou už dávno pryč a není třeba se o ně starat, se zeptat jestli má všechno, zejména pokud se bezradně pohybuje kolem kola nebo ho dokonce tlačí, a nabídnout pomoc. Klidně zastav, pomoz mu sešít řetěz, půjč mu pumpu, nespěchej víc, než je nezbytné. Ti co pomoc nepotřebují, jsou na první pohled lehce rozeznatelní. Jejich aktivita dává jasně znát, že jsou připraveni a po odstranění problému Tě budou stíhat. Ti zdatnější Tě často nejen dohoní, ale dají Ti v konečném výsledku i pěkně na frak. 

A kde jsem nejvíce závodil? Jen poprvé a jednou jsem jel závod kolem Vranovské přehrady. Určitě vícekrát jsem za ta léta, co jsem na Vranovskou přehradu jezdil, ji oběhl, než objel na kole. Není to náročné, pokud od hotelu Dyje na pláži vyběhneš na hráz, běžíš po rovince. Potom vystoupáš nad Vranov nad Dyjí směrem na Lančov a běžíš téměř po rovince přes Lančov až k zřícenině hradu Cornštejn, seběhneš s kopce k hladině přehrady, přes most a zase do kopce do Bítova. Opustíš po dlouhé době asfalt a po žluté značce lesem a polem se dostaneš do Chvalatic, kde zase sestoupáš k hladině přehrady a po výstupu nad údolní nádrž tě žlutá vede po rovince lesem a polem až zpět na silnici, která spojuje Štítary s Vranovskou pláží. Buď po silnici zamíříš hned na pláž, nebo po žluté pokračuješ až do Švýcarské zátoky a podél ní k lávce, přes kterou se dostaneš přímo na pláž. Když si vezmeš kolo, nenapadne tě příliš měnit tuto trasu, spíš jedeš víc po cestách nejen z Bítova na Chvalatice, ale třeba až přes Dešov a potom na Zálesí a zpět na pláž. Jezdil jsem ale všemi směry, ať už Vysočany, Podhradí nad Dyjí, Čížov a přes rakouský Hardegg, Felling na Podmyče a zpět k přehradě. Nejen jsem jezdil, ale i běhal na Lesnou, Šumnou až do vesnice Olbramkostel, kde v sedmdesátých letech minulého století byla hospoda s kamny na tuhá paliva a kulečníkový stůl. Kde jsou ty doby, kdy jsem tam nejen pivo pil.

Účast na maratonu horských kol mě vyvedla z omylu, že Jižní Morava je rovina. Stačí vystoupat na Stolovou horu u Mikulova a podívat se po okolí. Pokud vystoupáš nad údolí Dyje u Vranova nad Dyjí, nemáš takový rozhled a nějak si to v údolí Dyje ani nad ním neuvědomuješ, že si v pořádných kopcích, pokud nejedeš závod. Jevišovská pahorkatina kolem Vranovské přehrady má pouze něco přes 400 m.n.m. Na Bucharu je to 467 m.n.m., Petrův vrch má o metr méně. Hladina přehrady je někde na úrovni 345 m.n.m. Až potom si uvědomíš, že výškový rozdíl je 100 m. Na tak malé ploše, na které se maraton z Pohádky kolem Vranovské přehrady zpět do Pohádky jel, jedeš většinou nahoru nebo dolů, jen výjimečně delší dobu po rovince. Ocitáš se v úplně jiné dimenzi.

Nejvíc jsem závodil na Chřibech. Je to logické, mám je za humny. Nejvyšší vrchol Brdo má jen 587 m.n.m. To i na Libavé jsem jezdil tankem ve vyšších nadmořských výškách. Ale na Chřibech se dá také krásně nadřít, nejen při běhání orientačních závodů, ale také na horských kolech. Jsou zde krásná dlouhá, až nekonečná stoupání a prudké sjezdy, krásné asfaltové stezky i lesními traktory vyježděné svážnice s hlubokými brázdami, plných často řídkým tekoucím bahnem. Je úplně jedno jestli startuješ v rekreačním areálu Kamínka – Roštín, na Smraďavce, na ranči v Milovicích, z obce Salaš anebo z výstaviště Floria Kroměříž, kam se přesunul start Chřibské 50 z Kamínek. Důležité je, kam mohou organizátoři pustit peloton. A musím smutně konstatovat, že zejména u Chřibské 50 to bylo rok od roku horší, protože ty nejkrásnější, nejromantičtější, nejnáročnější a nejbahnitější cesty byly závodníkům zapovězeny.

Nejen Drásal, ale i Hostýnská a Rusavská padesátka jsou spojeny s Hostýnskými vrchy. Nejvyšší vrchol je Kelčský Javorník s 864 m.n.m. Správně je celý název Hostýnsko-Vsetínská hornatina. Na Kelčský Javorník jsem na kole nejel, ale jel jsem z Tesáku kolem Kyčery, 757 m.n.m. Asi nejznámnější kopec u Bystřice pod Hostýnem je právě Hostýn, 735 m.n.m. Když jedeš Drásala a potom jedeš i Hostýnskou a Rusavskou padesátku, poznáváš místa, která jsou společná pro jednotlivé maratony. Prozrazují je nejen jednotlivá značení trasy, ale trápení, které na nich prožíváš. Na rozdíl od Chřibů, kde když prší, tak je to na trati znát, mají tratě v Hostýnských kopcích vysokou schopnost odvádět vodu a tratě nejsou tak rozbahněné, jak je tomu v Chřibech. Sám jsem se o tom přesvědčil, když jsem zbytečně zmatkoval a přezouval před maratonem na pláště do měkkého a bahnitého terénu. Kdybych, na které se nehraje, zůstal na svých klasikách, mohl jsem si odpustit dřinu, které při jízdě po tvrdém povrchu pláště do měkkého a bahnitého terénu přináší.

Moravská brána, Lipník nad Bečvou a hrad Helfštýn, to je Author Šela Maraton. Z údolí řeky Bečvy na severovýchod jsou Oderské vrchy, na jihozápad se dostaneš do Hostýnsko-Vsetínské hornatiny. Za léta, co jsem strávil na Helfštýně, se trať měnila, ale atmosféra hradu zůstala. Každý maraton by měl mít své neopakovatelné kouzlo, Helfštýnská Šela, na rozdíl od Chřibské 50, si ho zachovala.

 

První mtb maraton – Velká cena vinných sklepů Lechovice

 

Znám nejméně jednoho zkušenějšího bajker než jsem doposud já a rád si nechám poradit. Jak fotbalisté nevbíhají přímo na ligový trávník, tak i já se rozhodl, že začnu nižší třídou. Tady se musím organizátorům poprvé omluvit. To nebyla náhodně vybraná trať pro výletníky, to byla profesionální trať. Nezbývá než konstatovat, že není lehčí nebo těžší trať, je jen připravený nebo nepřipravený účastník závodu.

Příprava na vlastní závod sice probíhala intenzivně, ale podle nesprávně postavených priorit. Průměrná rychlost na zpevněném a upraveném povrchu byla povyšována nad nízký kilometrohodinový průměr v zalesněném terénu na neudržovaných cestách a suma asfaltového denního kilometrového výkonu byla povyšována nad zvládnutí techniky jízdy přes překážky.

A moje hrdost mi nedovolila si připustit, že bych mohl mít na trati potíže, navíc když prostor kolem Vranovské přehrady „znám“. Omlouvám se podruhé organizátorům – okolí Vranovské přehrady stále neznám, i když jsem zde byl poprvé v roce 1977 a od té doby mnohokrát. Kolečko kolem Vranovské přehrady dokážu oběhnout. Vyrazím po snídani z pláže před Vranov do Lančova, směr Cornštejn, přes most na Vysočany, Chvaletice, dolů do zátoky a lesem po žluté až k silnici a zpátky na hráz. Před obědem jsem zpátky a odpoledne mohu pokračovat ve sportovních aktivitách svých vrstevníků. V červnu jsem si kolečko kolem Vranova dokonce objel na kole. Z asfaltových cest nevypadal okolní terén náročný a stoupání od hladiny přehrady do Vysočan nebylo spatřováno jako překážka. Navíc lákavá nabídka prožít poslední srpnovou sobotu roku 2009 v osadě „Pohádka“, degustovat Lechovická vína a nechat se bavit kulturním programem po projížďce kolem Vranovské přehrady byla prostě neodolatelná.

Realita předčila mé očekávání. Po slunečním pracovním týdnu se v sobotu ráno sice zatáhlo, ale nic nenasvědčovalo tomu, že bude pršet, jak předpovídaly rosničky po televizních novinách. Trochu se ochladilo, nepršelo a zdálo se, že počasí bude ideální pro jízdu se zvýšeným tepem krevního oběhu. Všechno ale bylo jinak po příjezdu na místo, mraky zčernaly a začalo pršet, tráva začala klouzat, ale mozek stále signalizoval, že tento déšť nemůže rozmáčet suchou lesní cestu. Dnes už vím, že může.

Před startem vládla pohodová nálada, všichni vtipkovali, nikdo se zbytečně netlačil, tedy já vůbec ne, byl jsem téměř až u brány areálu a díval se na pestrobarevný peloton. Diváci se schovávali pod deštníky a peloton se tvářil, že je všechno v pohodě. Na startovní čáře probíhalo poslední poučení, ale protože zklamala technika, vzadu jsme nic neslyšeli. Aspoň nás nic neznervózňovalo. Peloton se po startu rozjel a až v cíli jsem pochopil, jak jsem byl daleko od startovní čáry.

První stoupání se mi zdálo pomalé, všichni přede mnou rozvážně šlapali a jeli ve dvoustupu po lesní i polní cestě. Tak si říkám to přece není závod a nastoupil jsem, přes louku a podél všech. Určitě jsem si polepšil v umístění, ale rychle jsem pochopil, že tímto způsobem daleko nedojedu. Navíc po vjezdu do lesa bylo jasné, že buď budu držet stopu, nebo musím jinudy. A jinudy to nešlo. Smůla nebo možná štěstí bylo, že jsem se dostal mezi ohaře, co to na můj vkus docela kalili. Nejpohodovější úsek byl z Corštejna po silnici, za mostem ve stoupání na Vysočany jsem „lehce“ minul několik skupinek a už jsem si bláhově myslel, jak jen jednotlivci mi ukazují záda. Po vjezdu do terénu jsem zůstal sám, tedy ne úplně sám, bylo nás podstatně víc, já a všude přítomné bahno, déšť a anděl strážný. Mozek vypnul a tělo makalo. První pád všechno změnil. Z louky do lesa, z trávy do bahna, z „rovinky“ do „rokle“ a ani nevím jak, díval jsem se na kolo za sebou. Ani jsem se neprohlížel, hlavně zpátky na kolo, touha dojet překonala bolest a mozek velel srdci: „dělej, ať se ti nesmějí, že neumíš jezdit“. Podobná situace se opakovala několikrát. Škoda, že nebylo po cestě víc brodů. Za normálních podmínek bych do něho ani pomalu nevešel. Nevěřil jsem, jak studená tekoucí voda může potěšit. To byl elixír, tělo se ochladilo, kolo se zbavilo nejhrubšího bahna a mozek začal pracovat, velel: „nejeď hlavně sám“. Zvolil jsem taktiku „na lepší se přilep a nepusť“. Lehce se řekne, těžce se provádí. V praxi to vypadalo tak, že jsem se snažil dojet kohokoliv, kdo se v dálce objevil, zpravidla mě ale někdo dojel a já se přilepil na něj. Stále se utěšuji tím, že bylo víc těch, co jsem předjel než těch co předjelo mě. Stejně to nikdo nespočítá a mě toto konstatování dělá dobře. Závěrečné kilometry už jsem se držel jen jednoho závodníka. V kopci jsem ho dojížděl, z kopce mi ujížděl (asi mám větší pud sebezáchovy) a na rovince jsme to táhli spolu, pokud nebyla prudká zatáčka, změna povrchu nebo výjezd z lesa. V těchto úsecích jsem se nemohl nějak udržet v jízdní dráze a několikrát jsem opustil trať. Díky němu jsem to v závěrečné silniční časovce Pláž – Hráz – Vranov nevypustil.

Musím organizátorům poblahopřát k výběru „závěrečné rovinky“. Odbočka z příjezdové komunikace na Pohádku zpět na „druhé kolo“ byla devastující na duši i tělo. Z psychologického hlediska výtečný tah. Jenom dobře, že už jsem byl sám, nikdo přede mnou ani za mnou nemohl slyšet chválu na stavitele tratě. Hodnocení good následuje v angličtině až po brilliant a excellent. Je slušným vyjádřením českých lidových ekvivalentů, které se zpravidla nedávají na papír.

Cíl byl jako doping, sprcha jako životabudič a guláš s pivem jako elixír. Škoda jen že po vyhlášení výsledků se peloton už nesešel. Asi udělalo své i počasí. Zase na druhou stranu, dobře se spalo, ale nevím, jestli za to vděčím počasí nebo vyplavenému adrenalinu.

Po absolvování mého prvního organizovaného MTB maratónu už vím, že projíždět se a jet jsou svým obsahem tak rozdílné jako pojem a průjem. Proto obdiv všem co přijeli (na Pohádku), slávu všem co dojeli (z Pohádky do Pohádky) a čest těm co na bednu stoupli.

 

Maratonská rutina

 

V životě jsou dvě věci jenom jednou – narození a smrt. Potom se stávají události poprvé, a pokud se opakují, je to jenom rutina. Každý další maraton, po tom prvním, byl už jenom rutinou, i když každý byl jiný, každý se nějak vyvíjel a každý se jel za jiných podmínek. Nejvíc jsem byl zklamaný, když nevydržela technika. Boj se sebou samým bývá bolestný a srovnání s ostatními žalostné, ale když se k tomu přidají i technické problémy, jsou výsledky přímo katastrofické. Ne každému je dopřáno užít si svých pár minut slávy. 

První maraton v roce 2010 byla Chřibská 50. Začátkem dubna není počasí ještě nic moc. Není nenormální, že ještě v květnu dokáže mráz zničit úrodu meruněk a dalšího ovoce, které se dá „zkapalnit“, natož co v dubnu. Stromy sice v dubnu ještě moc nekvetou ani na Jižní Moravě, ale sluníčko už umí zahřát. Osmého dubna sluníčko moc nehřálo, ale zato se tělo zahřálo pohybem. Takový dubnový bahnitý terén dokáže potrápit i rozehřát tělo. Týden před maratonem krásně popršelo a na startu nás strašili zdevastovanými úseky od lesáků. Před maratonem to vypadalo zpočátku velice slibně, něco jsem naběhal a začal se dobře rozjíždět. Chřibská 50 po rozbahněných chřibských kopcích ukázala, že bez potu a bolesti to nepůjde. Jízda bahnem na maratonu se bere jinak než jízda bahnem při tréninku. I když jsem posledního klasifikovaného závodníka „porazil“ o hodinu, výsledek byl víc než žalostný. Hrubě ve druhé polovině pelotonu. Náplastí mi může být jen umístění na chvostu první poloviny (dvacátý první) v kategorii padesátníků, kterých bylo klasifikováno právě čtyřicet dva. S odstupem času ale musím něco prozradit. Byla to moje první Chřibská 50 a byla nejkrásnější proto, že trať vedla více necestou než cestou, byla abnormáně bahnitá a na výsledek měl větší vliv psychický a fyzický stav jezdce než typ závodního stroje.

Za měsíc, na státní svátek, samozřejmě v sobotu, se jel Author Šela maroton. Startuje se na náměstí v Lipníku nad Bečvou, ale depo a cíl jsou na hradě Helfštýn a trasa vede po okraji VVP (vojenského výcvikového prostoru) Libavá, kde jsem strávil několik let za všech ročních období a počasí, které si snad nemůže ani městské dítě představit. Od minus třicet dva ve stanu, kdy se dalo vegetit ještě metr od rozpálených kamen, až po horké tropické noci, kdy prach po projetí tankové kolony se držel ve vzduchu ještě při ranním rozednění. Květen je měsíc, kdy na Libavé začíná jaro, tomu odpovídalo i počasí a terén. Tolik bahna někteří nevidí za deset let, kolik jsem ho projel během tohoto maratonu. Tomu odpovídal i čas, který atakoval hranici čtyř hodin, a to jsem ještě byl v první polovině závodního pole, a průměrná rychlost patnáct za hodinu byla jak při tréninkovém tempu. Umístění ve druhé desítce v kategorii dědečků byl tentokrát úspěch a současně to byla výtečná příprava na Drásala.

Začátkem července startuje v Holešově „Drásal“. Maraton, jemuž dal jméno muž stejného jména, žijící v 19. století. Pepa (Josef) Drásal, který zemřel v Holešově v prosinci 1886, byl nejvyšší muž v českých zemích, i když oficiální údaj je z kosterních pozůstatků, dorostl do výšky asi 242 cm. A po Pepovi se jmenuje i mtb maraton. Jediný maraton, který jsem jel, a na kterém se dostávaly samolepky. První samolepka ozdobila v roce 2010 rám mého kola a snad jsem se tím dostal mezi „bikery“ a na startu dalších maratonů se nebudu muset stydět postavit do pelotonu. Drásal je také „pan“ maraton, rychlý, vyvážený, náročný a krásný zároveň. Ani výsledek nebyl špatný. Každý výsledek, kdy se dostanu v absolutním pořadí do první poloviny a ve své věkové kategorii tomu není jinak, považuji za úspěch. Sice tentokrát to bylo v kategorii až na počátku třetí desítky, přesně dvaadvacátý, ale vzhledem k počtu startujících jsem byl spokojený s výsledkem a těšil se na další závody. Cítil jsem se skvěle a plánoval, jak pokořím 5 tisíc kilometrů za rok, jak udělám prvních 10 tisíc. Neraduj se, pitomče, na startu, to je poučení do budoucna. Přišel ten nešťastný úder kladivem po ukazováčku pravé ruky velkým kladivem při rovnání okapových chodníků a bylo na delší dobu doježděno.

Na další maraton jsem vyrazil až první víkend v říjnu, kdy se jel maraton Okolo Zlína 2010. Maraton patří do série závodů okolo měst, já mám ještě na seznamu Okolo Olomouce, který jsem si zkusil a Okolo Brna, kam jsem se nedostal. Zlínský maraton mě moc nenadchl. Start závodu byl v omezených podmínkách parkoviště před starým zlínským Priorem, žádné velkolepé zabezpečení a slavnostní start na náměstí za účasti široké veřejnosti. Ani z vlastního závodu si toho moc nevybavuji. Asi proto, že jsem měl hlavní starost sám se sebou. Bylo to poprvé, co jsem se vydal na závod s vědomím, že moje kůstka není ještě dostatečně scelená a nepatrný pád může mít velké následky. Z celého závodu si pamatuji jenom závěrečný sjezd zlínské lyžařské sjezdovky na kole. To je docela zážitek. Akorát ten fotograf dole měl stát u velké cedule "pozor konec sjezdovky, devadesát levá na asfalt". Ale zvládl jsem to bez pádu. Zlínský maratón jsem jel v pohodě, nevěděl jsem, co se mnou udělá případný pád nebo nekontrolovaný pohyb. Uvolnil jsem se až při sjezdu do cíle po zlínské lyžařské sjezdovce. To mě zase po dlouhé době stoupl adrenalin. Na maraton asi vyjelo hodně sváteční jezdců, protože zhruba pětadvacet procent účastníků na startu se nepodívalo do cíle v kategorii klasifikovaných. Tím moje dojetí lze považovat za úspěch, i když osobně jsem byl zklamaný z osobního výsledku. Nebyl jsem poslední, ale ve druhé polovině absolutně i v kategorii. Tak to byl výsledek prvního maratonu po úrazu ukazováčku, ale sezóna ještě nekončila.

 

Maratonů víc než prstů na rukou

 

Na konec sezóny, která byla v roce 2010 poměrně krátká, jsem si týden po zlínském maratonu zajel na Helfštýn, kde se konal desátý jubilejní a současně poslední ročník „Helf Double Cross“. Duatlon jsem absolvoval poprvé a měl jsem z něho i trochu obavy. Tento závod se stal jenom malou náplastí na upevnění sebevědomí a prověření fyzické zdatnosti. Závod to byl jednoduchý. Z Helfštýna se vybíhá do kopce na hrad Helfštýn, který se oběhne a seběhne se dolů. Trať devíti kilometrů jsem zvládl průměrnou dvanáckou, což je standard. Na kole je to obdobné, jenom to kolečko bylo větší. Měl jsem největší obavy z přechodu běh – kolo, ale nebylo to tak strašné. Po zkušenostech z přechodu kolo – běhání – kolo s plným vědomím prohlašuji, že je lepší přecházet z běhání na kolo než obráceně. Účast nebyla na žádné vysoké úrovni, ani kategorie nebyly klasické pro mtb maraton, tak se i průměrně cvičenému foxteriérovi podařilo dorazit do cíle v první desítce své „široké“ věkové kategorie – ročník 1970 a starší. Nebyl to žádný závratný výkon, teda myslím si, že výkon to byl dobrý, ale tratě nebyly vůbec extrémní, počasí výtečné, sportovní výsledek přiměřený věku, pohlaví a momentální fyzické kondici. Mrzí mě, že jsem nejel kolem Vranova, maratón Lechovických sklepů byl loni můj vůbec první oficiální maratón a nostalgie tady pořád byla.

Začala sezóna 2011, sezóna třetí, sezóna plná očekávání a předsevzetí. Ale tato sezóna také odstartovala období, které v následujících letech výrazně ovlivnilo moji účast na mtb akcích. Ovlivnilo – to je neutrální slovo, řekněme narovinu, že nastalo období výrazného útlumu mojí účasti na prověrce fyzické zdatnosti, zručnosti v ovládání kola v zalesněném a horském terénu, a technické připravenosti stroje. Svůj podíl na tom nemají moje subjektivní důvody, ale pouze a jen objektivní události, které bylo nutné akceptovat a smířit se s daným stavem. Ale nepředbíhejme událostem a začněme úspěšně zahájenou sezónou roku 2011.

Sportovní sezónu“ jsem nezahájil na kole ale v keckách při běhání. První závod jsem také nejel, ale běžel. Byla to první část Rohálovského duatlonu (Prosenice u Holešova) na 10 km těsně před 51. narozeninami – 26. února 2011 za mírně mrazivého (-2°C), bezvětrného a slunečného počasí. Potvrdilo se jenom to, co už dávno vím, že už na vyhrávání je pozdě, a ti co vyhrávají, potřebují ty, co jim dělají „křoví“. Skončil jsem v absolutním pořadí  na konci první půlky závodníků (dvě stě osmý ze čtyři sta třiceti čtyřech) a dělil jsem polovinu v kategorii M50-59 (přesně dvacátý šestý z padesáti dvou). Ale pocit dobrý před druhou disciplínou – Rohálovskou 50 mtb, která se jede 30. dubna.

Na jaře se tradičně kondice prověřuje v Chřibských lesích. Po problémech po pádu na začátku měsíce dubna se tělo už umoudřilo a poddávalo se tréninkovým dávkám. Bohužel výsledek prověrky sil dopadl víc než neslavně. Výsledek na prvním mtb maratonu, DEMA Chřibská 50, nebyl z osobního pohledu tak špatný – průměrná rychlost na trati 53 km byla 18 km/hod., ale v celkovém hodnocení to byla bída. Mám radost, když se dostanu do první poloviny v absolutním pořadí i v kategorii, ale tentokrát se to ani jednou nepodařilo. Nedostatečný trénink je hlavní příčina. Po 30 km jsem musel dvakrát sesednout pro křečové bolesti obou ševcovských svalů. Takovou bolest jsem už dlouho necítil.  Tak snad příště to bude lepší.

Příště znamenalo nastoupit na druhý závod Rohálovského duatlonu. Organizátoři vymysleli duatlon pod taktickým námětem. Spojili oba závody pod titul Rohálovské borec a Rohálovská borka, prostě kdo je nejlepší ve srovnání obou závodů, je prostě „borec“ či „borka“. Ekonomicky to přitahuje víc závodníků, sportovně to přitahuje víc soutěživých lidí. Po bolestivých zkušenostech na Chřibech jsem nastoupil hned za týden na start Rohálovské 50, kterou jsem jel jako druhou část Rohálovského duatlonu. Aprílové počasí je nevyzpytatelné a zákony schválnosti říkají, že když člověk potřebuje sucho, příroda se rozhodne právě naopak. Bahno je pevná součást závodů horských kol. Ale jinak spokojenost, protože jsem dosáhl svého standardu, v kategorii i v celkovém hodnocení jsem byl v první polovině a už jenom dojezd do cíle je úspěch, protože jenom v tomto závodě nepřijelo z různých důvodů do cíle 59 účastníků. Není to ani málo ani moc, takový standard, ale někdy se podaří i nedojet.

Jednou je všechno poprvé, tak to se mi stalo na Author Šela maratonu v Lipníku nad Bečvou v roce 2011, v měsíci květnu, dne sedmého. Měl jsem dobře rozjetý maratón, kolo bylo po servisu, koupil jsem si dokonce nové pláště Maxxis 26x2.1 do měkkého a blátivého terénu s „traktorovým“ vzorem, ale nic to nebylo platné. Dvakrát jsem „sešíval“ řetěz a vidina slibného výsledku se rozplynula, takže jsem v závěru byl rád, že jsem dojel a vyhlásil jsem heslo: „málo bahna, mnoho smůly“. Zase na druhé straně jsem viděl, jak jezdí „pohodáři“ a „sračky“. Ti první jezdí opravdu pro radost a v čase, aby zvládli časový limit. Ti druzí si myslí, že stačí přijet na maratón a postavit se na start, potom leží v různých polohách a brečí bolestí z křečí – dobře jim tak. Doma mě jedině utěšilo, že se po dlouhé době váha dostala těsně pod hranici 80 kg (digi 79,9), ale to je malá útěcha, od zítra bude zase jenom stoupat.

Jubilejní desátý maraton jsem jel JuvaCyklo maraton ve Zlechovicích-Leopoldově na místě zvaném Smraďavka. Za velmi mladých dětských let, kdy jsem bydlel ještě v Tupesích, se chodilo na Smraďavku na nedělní procházky. Nic, z toho co jsem viděl, si nepamatuju, ale to nevadí, účel návštěvy nebylo nostalgické vzpomínání, ale výzva, jak prohlašují pořadatelé, absolvovat nejtechničtější maraton v republice. Je pravda, že jsem techničtější nejel, ale na můj vkus moc málo bahna. Navíc předpověď na sobotu 4. června slibovala déšť a místo toho byla trať suchá, tvrdá a prašná. A já jsem obul maxxis 2.1 s traktorovým vzorem do měkkého a bahnitého terénu. Tak jsem se trápil, zbytečně moc nadřel a jel pomaleji, než jsem normálně zvyklý. Ale zase jsem neměl technické problémy a celkový dojem byl velmi pozitivní až na výsledky. První úsek ze Smraďavky na hrad Buchlov je nenápadné, dlouhé, stálé, únavné a deptající stoupání. Potom se trať vlní do kopce až na Brdo, nejvyšší vrchol Chřibů, aby mohl šílenec pustit kolo bez brzd nebo srab ohoblovat brzdové destičky. Ale jinak byla trať opravdu vedena technickými úseky. Znám okolní terén, vím, že pár metrů od míst kudy projíždíme vyznačenu trať, vede široká a pohodlná cesta, kterou několikrát i přejíždíme. Objíždíme i mostní pilíř dálničního mostu, který se tady budoval ještě za druhé světové války a nebyl nikdy dokončen. Přeskakujeme padlé stromy a kličkujeme mezi kořeny a balvany. V takovém terénu se předjíždět nedá. Ti rychlí jsou už dávno pryč a my ostatní se jako barevná housenka vineme mezi stromy. Výsledek po dojezdu byl žalostný, i když opticky to vypadá jako úspěch. Umístění na dvanáctém místě v kategorii je výborné, pokud ale nevíš, že nás dojelo jenom osmnáct a startovalo dvacet. V absolutním pořadí to samozřejmě bylo úplně stejné. Být ve druhé stovce na sto sedmdesátém prvním místě je hezké, ale první polovina byla na hranici sto závodníků. Výkonnostně tedy nebyl dosažen na desátém maratonu úspěch, čas těsně pod čtyři hodiny na padesátce není žádný světoborný. Rychlostí dvanáct za hodinu se dá i běhat. Ale pocity nebyly pesimistické, dojel jsem do cíle, docela jsem se nadřel, a to právě jde.

Druhá desítka mých závodních aktivit na mtb byla zahájena byla zahájena GT Multisport Festivalem 2011 O železného býka Moravského krasu. Tento sportovní podnik je tak jedinečný, že jsem se rozhodl mu věnovat samostatnou podkapitolu. Nepřeskakuj svoje čtení a klidně čti dál. Až se dostaneš „na býka“, vyčleň si dostatečný čas a přemýšlej o tom, jaké pocity by opanovaly Tebe, kdybys tam byl(a). Pokud ale trůní býk nebo dokonce stádo býků na čestném místě ve Tvém pokoji, můžeš porovnávat svém pocity s těmi mými.

Poslední maratón, který zůstal v plánu v roce 2011, byl druhý Drásal na počátku července. V plánu bylo daleko víc akcí, ale biker míní a Pán Bůh (nadřízený) mění. Ale změna to byla pozitivní. Odjížděl jsem i se sponzorem 12. srpna na půl roku do Říma a tím se celý tréninkový i závodní plán na rok 2011 hroutil. Poslední tréninková příprava na Drásala proběhla o pár dní dříve na Vranově i se „sponzorem“, ale týden před vlastním Drásalem jsem na kole neseděl a byla to sázka do loterie. Navíc počasí nepřálo a probíhala na webu čilá diskuze. I když ulicemi tekla voda a cesta na Rusavu byla podemletá, závod zrušen nebyl. Před samotným závodem se na webových stránkách vedla čilá diskuse k nadcházejícímu Drásalovi[1].

Den před závodem se objevila i následná modlitba:

„Otče náš jež si na nebesích, posvěť kola naše, buď při nás při sjezdu na Rusavu, Kelčském Javorníku, Pardusu a pomoz nám přeplavat či přebrodit všechny řeky, které nám budou zítra stát v cestě. Neopusť nás v těžkých chvílích, kdy budeme na konci sil, chtít závod vzdát a doveď nás ve zdraví k cíli. Ámen. Svatá Marie Matko Moravy ochraňuj nás“

(napsal Šestnáctikolák dne 01.07.2011 v 22:32:43.

A protože jsem jel i Rohálovskou 50, tak jsem si důkladně četl i tyto komentáře:

„Pome na to ! Tak od dnešní druhé hodiny odpolední neprší - takže startujem na 120km. Teď co si myslím k terénu, bahno určitě bude, o tom žádná, ale myslím si, že to nebude tak hrozné jako Rohalovska - ta se jede skoro po samých polních a v nízko položených lesích – takže sama hlína. Podklad v Hostynkách je více písčitý a kamenitý - takže méně bahna, já se víc než bahna bojím naplavenin na cestě a vymletých výmolů v cestě od včerejší průtrže, kterou dlouho nepamatuji. Takže se zítra ráno uvidíme na startu Biku Zdar :)“

 

[1] citáty jsou z webové diskuze na: http://www.drasal.cz/diskuze

 

(Napsal Mira dne 01.07.2011 v 23:45:20)

„Porovnání: Zdar všeci, jak to vidíte v porovnání s letošní ROHÁLOVSKOU?“

(napsal Martin dne 01.07.2011 v 20:17:26)

„Rohálovská byla na suchu:-))“

(napsal anonym dne 01.07.2011 v 22:19:10)

„bláto: Drásal bude delší“

(napsal já (pozn. to jsem nebyl já, ale jiný já) dne 01.07.2011 v 20:38:38¨)

            Drásal nebyl tak strašný, jak to vypadalo. Každý maratón je jiný a každý je krásný. Jelo se silnicí, loukou i lesem. V lese bylo hodně vody, bahna a kamení. Měl jsem opět „přezuto“ na 2.1 s traktorovým vzorkem pro měkký terén a bahno. Možná by stačily pláště 2.0 s drapákama, prostě moje oblíbené pláště značky Kenda-Karma. Ale projel jsem bez vážnějších problémů. Na levém lýtku mám po závodě šrám, ale na šití to nebylo a bahno udělalo krásný tekutý obvaz, takže jsem ani nebyl moc od krve. Výsledek mého snažení odpovídá věku, pohlaví, trénovanosti, touze dosáhnout co nejlepšího výsledku a pudu sebezáchovy. Já jsem ale moc rychle nejel. Když nepočítám ty, co nedojeli, tak jsem byl až ve druhé polovině startovního pole. Úkol, který zněl: „Ve zdraví dojet a do Říma odjet“, byl splněn. Koho zajímá, jak náročný je Drásal za ztížených povětrnostních podmínek, se může podívat na profil trati, která je vedena v krásných „zubech“. Představ si přibližně pět kilometrů stoupání, pět kilometrů klesání a to se opakuju pětkrát. Nejlepší je, se na startu na profil trati ani nedívat. Jeden ještě nevyjede a už ho bolí celý člověk. Jak jsem se právě zmínil - úkol byl splněn. Důkazem je druhá nálepka na mém kole a pro zasvěcené je to zpráva, že majitel tohoto kola už na něm nejméně jednou terénem jel.

Po návratu z Říma, v únoru 2012, jsem plánoval první maraton na duben, tedy až na Chřibskou 50, ale náhodou jsem v Praze potkal R.O. a ten mi řekl o prvním ročníku maratonu Morkovické bajk. Změnil jsem plány a první maraton jel už posledního března. Počasí se rapidně zhoršilo, z krásného jara do sychravé zimy. Dokonce od 300 m n.m. mělo sněžit, ale přes ranní kroměřížský déšť se počasí umoudřilo a na maratonu nás doprovodil jenom vítr. Závod byl na tři kola asi po 14 km, jelo se velmi rychle, já jsem měl průměr 19 km/hod a to mám někdy problém jet při tréninku pro rovince a pěkné cestě. Všichni startující za veterány, a bylo nás až šest, se vešli v cíli do půl hodiny a moje páté místo bylo jenom deset minut od bedny. Musím se pochválit, protože jen já sám se umím pochválit nejlíp – byl jsem dobrý, teda skoro dobrý. Pozdě odpoledne, sotva jsem ošetřil kolo, už zase pršelo. S výkonem na úvod sezóny spokojenost, trať nebyla žádný „masakr“ a jako příprava na další maraton přímo skvělá příležitost.

Krize přišla na Chřibské 50. V dubnu, v sobotu, po pátku 13., se stalo něco, co jsem ještě nezažil. I když jsem si v pátek kolo připravil, zradilo mě hned po startu Chřibské 50. Jednou musí být všechno poprvé, ale tentokrát mě to strašně nasralo. Pár stovek metrů po startu jsem dostal defekt. Musel jsem se vrátit na start, vyměnit duši a opravě jsem se vrátil na trať, ale protože už byl peloton dávno pryč, organizátoři také byli pryč a značení stálo za hovno, nezbylo než se potupně od rozcestí Bunč – Kostelany vrátit. Tak jsem jubilejní desátý ročník Chřibské 50 nedojel. Moje pesimistická nálada hledala vinu všude kolem dokola, jenom ne u mě samotného. Do svých poznámek jsem si napsal: „Čím víc jezdím na maratony, tím víc se mi zdá, že se to točí jenom kolem elite a sponzorů, všichni ostatní v davu jsou na obtíž. Ani kolo se mi nelíbí, na pastorku mi to hned po návratu ze servisu přeskakuje a brzdy nebrzdí tak, jak když bylo kolo v prvním roce provozu“. Nevím, co měl pastorek společného s defektem duše a jak jezdci elite mohou za to, že já jsem opustil peloton a už jsem ho nenašel. Dojel jsem domů, odstranil zpozorovanou závadu a potrestal se objetím Kroměříže. I kolem malé Kroměříže dělá kolečko vzdálenost sedmdesát kilometrů. Až časem jsem zjistil, že hlavní příčinou mého neúspěchu bylo časté sundávání a nasazování plášťů, které se samozřejmě v kordu opotřebovávají a tím při zatížení dochází k jejich deformaci způsobující vysoké riziko defektu.

Před dalším maratonem jsem si servismanem domluvil technickou stáž a šel „do učení“ na údržbu a opravu kol. Ale tento krok neměl nic společného s neúspěchem v Chřibských lesích. Důvodem byl blížící se dlouhodobý odjezd a nutnost provádění servisu svépomocí. V přípravě na závody jsem se soustředil na další maraton, kterým byla 28. dubna Rohálovská 50. Stále jsem měl pláště 2.1 do měkkého a bahnitého terénu, sice „trochu“ ojeté, ale stále do bahna a počasí bylo přesně obrácené, sucho, prašno a 28°C. Chtěl jsem pláště vyměnit, ale prostě se mi nepodařilo v Kroměříži ani v Hulíně sehnat moje oblíbené Kendy 2.0. K suchému počasí se při maratonu přidalo trochu toho větru a bylo z toho rychlé tempo a strach, že kolo to nevydrží. Vydrželo, i když nové pláště, už jsou objednané, snad příští týden už budou. Padesátku za dvě a tři čtvrtě hodiny jsem v takovém terénu ještě nejel. Lepší jsou pomalejší a náročnější terény, jako třeba Juvacyklo na Smraďavce. Člověk pořád sbírá zkušenosti. Tento den jsem například zjistil, že se na maratonu nehubne, i když je fyzicky náročný. Ráno jsem měl na váze 79,1 kg. Když jsem se vrátil z maratonu, kde jsem měl pití před startem, v průběhu na občerstvovačkách jonťáky, dále nějakou tatranku, na druhé občerstvovačce chleba ze sádlem (mimo jiné, ten jsem zapil jako pohodář „bolkovicú“) a na závěr po maratonu jsem měl guláš s kofolů, váha ukázala po koupání (tj. bez prachu a bláta) 79,9 kg. Tak kde je potom logika, asi jediné co platí na zhubnutí je „nežer vole“.

Týden po Rohálovce se jel Author Šela Maraton se startem v Lipníku nad Bečvou a s cílem na Helfštýně. V pátek před maratonem krásně popršelo, takže i když v den maratonu 5. 5. (května) svítilo krásně sluníčko, trať byla mokrá až bahnitá. Maraton, ale samozřejmě dlouhý na 93 km, jel i Jaroslav Kulhavý - aktuální Mistr světa i Evropy v XC, stříbrný medailista z MS MTB maratonu 2012, vítěz Světového poháru XC 2012 a také vítěz AUTHOR ŠELA MARATHONU 2005 a také letošního v roce 2012. V roce 2014 se stal i mistrem světa v maratonu horských kol, který se jel v jihoafrickém Pietermaritzburgu. Tím se stal prvním, kdo získal v historii horských kol oba duhové trikoty (mistr světa v XC a mistr světa v mtb maratonu), triumf ve světovém poháru, vyhrál Cape Epic v Jihoafrické republice a zlato z olympijských her. Cape Epic vyhrál i v roce 2015. Zajímavé je, že v roce 2014 jel na kole Specialized, S-Works Epic Carbon 29er ve verzi World Cup, celoodpružené, s hmotností na hranici 9 kg a převody 1x11, ano jeden talíř a jedenáctikolečko na pastorku. Sponzorka mně od něho sehnala i fotku s věnováním, jednou bude mít cenu, když si vzpomenu, kde jsem ji uložil.

Jaroslav Kulhavý  a jeho věnování:

 

Na maratonu, stejně jako loni, se trhaly řetězy. Ještě nedojeli všichni, já už jsem v cíli samozřejmě byl, a už pořadatel v cíli hlásil, že do cíle „přišlo“ 37 jezdců vedle kola s roztrženým řetězem. A to nevěděl, kolik z těch co zůstalo na trati, ještě nemá řetězy a ještě šlapou nebo už úplně skončili. Já jsem trhal vloni a dvakrát na jednom maratonu. Letos jsem dojel, ale už po cestě jsem čekal, že to řetěz nevydrží. V cíli jsem byl v první polovině v absolutním pořadí i v kategorii, ale jinak žádný extra výkon i přes nadstandardní doping v průběhu maratonu. Celkově spokojenost a druhý den brzo ráno jsem mohl se sponzorem vyrazit na týden do Bruselu, abych se podíval na nové pracoviště. Po sobotním i nedělním „ježdění“ jsem rád upadl do postele.

První týden v červnu se měl jet Juva Cyklo maraton, „nejtechničtější“ maraton v České republice, aspoň podle organizátora, ale z důvodu finančních potíží organizátora se maraton v roce 2012 nejel. Tak jsem rychle hledal náhradu. Naskytly se dvě možnosti, Slušovická projížďka na 35 km, kde jsem chtěl dostat sponzora, protože se nejedná o klasický mtb maraton, ale jen projížďku. Bohužel, její názor byl jiný, tak jsem zvolil Okolo Olomouce, podle plánu 60 km. Bylo to o něco delší, ale jelo se za prašného počasí po tvrdém povrchu. Trať vedená z údolí do kopce a zpět v několika vlnách ubírala do kopce sil a z kopce vytřepávala tělo, až to bylo nepříjemné a člověk se těšil, až se zase bude plazit do kopce. Průměrný výkon v polovině startovního pole, v kategorii nad padesát let jsem byl pětadvacátý z padesáti jedna klasifikovaných, nenadchl, ale dřina to byla.

Jako loni, i v roce 2012 končí závodnická sezóna v červenci. Chtěl jsem ještě oblíbeného Drásala a nalepit si třetí nálepku na rám kola, abych aspoň na startu budil respekt kolem stojících soupeřů. Bohužel právě v tomto termínu se starší dcera rozhodla vdávat, tak sezóna končí už GT Železným býkem v Jedovnici. Ale to už víš, kde najdeš informace.

Na rok 2013 jsem plánoval dva maratony, samozřejmě Železného býka a ještě jeden, abych jich měl rovných dvacet. Dopadlo to samozřejmě úplně jinak. Jak mi v roce 2012 unikla třetí samolepka Drásala z důvodu svatby starší dcery, tak mi unikl Železný býk 2013 z důvodu svatby mladší dcery. Nedalo se nic dělat, než dovést dceru k oltáři. Jediný maraton, který mi vyšel, byla Rusavská 50. Jel jsem ji poprvé, ale trať místy byla známá, protože se shodovala s trasou Drásala.

Trať Rusavské 50 byla suchá, stoupání dlouhá a sjezdy prudké. I samotní pořadatelé varovali před vlastním závodem k dodržování zásad bezpečnosti. Zejména upozorňovali na skutečnost, že čím více je trať suchá a vyježděná, tím více pádů a úrazů naplňuje statistiku a je lepší ztratit minutku, než dokončit závod v sanitce! Bohužel se touto radou mnozí neřídili a v závěrečném klesání do Rusavy jsem potkal dvě sanitky a jejich osádky jak balí kluka do fixace na nosítkách. Později pro něj přistál vrtulník i z Olomouce. Můj doprovodný tým mi v cíli i později večer vyprávěl, kolik jich přijíždělo od krve, kolik jich přivezli zafačovaných a jak někteří vypadali po dojezdu. To byla stinná stránka maratonu. I na takových akcích, jako je mtb maraton, platí zásada: „Lepší ztratit v životě minutu než v minutě život“.  Maraton byl opravdu rychlý, vzhledem k převýšení, kde moje GPS ukázala celkový výstup tisíc dvě stě patnáct metrů a sestup pouhých tisíc sto padesát čtyři metry, maximálním rychlost v některém sjezdu jsem měl pouhých padesát čtyři celých osm desetin kilometru za hodinu a průměrnou rychlost pro mě neuvěřitelných šestnáct celých sedm desetin kilometru za hodinu. A to jsem měl z celého maratonu strach, protože poslední rok jezdím jenom bruselské roviny. Týden před závodem jsem trénoval na Hvězdě i na Bunči, aby si nohy zvykly na svalové zatížení při stoupání. Na závod jsem se vybavil dvěma ampulkami magnésia a třemi cukrovými gely. Všechno padlo, na občerstvovačkách navíc byl oblíbený chleba se sádlem a cibulí a tři krát tři deci iontového nápoje. Když se to správně načasuje, nejsou technické problémy, nejsou pády, soupeři zbytečně nezavazejí na trati, potom je to brnkačka. Dojezd v kategorii dědečků ve třetí desítce z celkového počtu sedmdesáti čtyřech klasifikovaných závodníků, považuji za úspěch. V absolutním pořadí už to tak slavné nebylo, protože jsem byl až pět set dvacátý první z devíti set třicet tří klasifikovaných, což je až na začátku druhé půlky a to se není čím chlubit.

Na druhou stranu byla Rusavská 50 významná ze dvou důvodů. Za prvé jsem byl poprvé na maratonu s vnučkou. Samozřejmě takový doprovod byl náležitě zabezpečen v početném zastoupení rodiny a materiálním vybavením. Kromě babičky a maminky nemohl chybět tatínek, a aby byl výčet úplný, je třeba dodat, že se zúčastnila i mladší dcera s manželem. Delegace přijela dvěma zabezpečovacími vozy, s kočárkem a příslušným materiálním zabezpečením. Za druhé, poprvé jsem se jel okruh Rusavské padesátky. V roce 2009 jsem jel jenom jeden a první maraton v září kolem Vranovské přehrady. O rok později jsem mělo pravý ukazováček v gipsu a následující dva roky jsem byl mimo, tedy ne přímo „mimo“, ale mimo území okresu. V roce 2011 to byl Řím a rok na to, tedy 2012, už jsem byl pro změnu v Bruselu. Jsem rád, že závod vyšel zrovna na prostředek čtrnáctidenní dovolené trávené v republice a doma na zahradě.

Chřiby jsou nejbližší „trochu“ kopce blízko Kroměříže, potom jsou to až Hostýnské vrchy. Ty první kopce reprezentují Chřibskou padesátku, ty druhé Drásala a jeho „drobečka“ Rusavskou padesátku a Hostýnskou padesátku. Chřiby jsou mi nějak méně nakloněny. Jubilejní desátý maraton jsem na Chřibech nedojel a málem jsem tak dopadl i při dvacátém maratonu, kterým byla zase Chřibská padesátka. Původně jsem v roce 2014 zamýšlel přijet jenom na „Býka“, ale toho organizátoři zrušili, tak jsem přijel na Kamínka. Padesát jedna kilometrů převážně po širokých a zpevněných cestách. Parta „zelených“ nechce pustit závod do lesních pěšinek a náročných sjezdů a výjezdů mimo cesty. Tak tomu bylo, když jsem jel Chřibskou padesátku poprvé. Od té doby je to jenom rychlejší a rychlejší závod, který ztrácí své kouzlo technických jezdců. Každý šlape jak pominutý a každý defekt je pohřbením nadějí na úspěch. Ani tento rok jsem se bez nich na tomto závodě neobešel. Vyjel jsem v první půlce pelotonu a snažil se dojíždět skupinky přede mnou. Na jednoduché trati se toho dá poměrně dobře dosáhnout. Větší skupina jezdců drží určitou formaci. Nedá se moc předjíždět, a když se náhodou dostaneš na konec skupiny, dá se docela dobře zavěsit a nechat se vést. To se mi dařilo až do poloviny závodu, na občerstvovačce pod Bunčem jsem lehce do sebe šupl chleba se sádlem, zapil jonťákem a vyrazil na Bunč. Tam jsem už nedorazil, protože mi rupl řetěz. Tak jsem ho rychle sešil a vyrazil dál, ale jednou rychlé sešívání není vždy perfektní a řetěz rupl znova. Nezbylo než dát náhradní a vyrazit na chvostě do cíle. Navíc jsem si ještě najel do kaluže, která byla hlubší, než se zdála a tím jsem do cíle přijel mezi posledními, sice v časové rezervě padesáti procent na absolvování maratonu, a špinavý. Doma jsem kolo ostříkal, vysušil a nechal doschnout v garáži. To byl také poslední výjezd před odjezdem do Bruselu, protože se plně rozvinulo nachlazení a neopustilo mě až do odjezdu. Když jsem za týden nakládal kola na nosič, zjistil jsem, že na zadním kole mám zelenou značku, neklamné znamení, že při poslední jízdě došlo k proražení duše. Štěstí, že používám samolepící duše, jinak jsem ještě měnil duši a byl bych ještě dál v poli poražených. Tak jediným pozitivním výsledkem bylo pokoření pětimístného hypotetického čísla dosažení cíle.

 

Třetí naplněná desítka

 

První maraton ve třetí desítce reprezentovala v roce 2014 Rusavská 50. Ještě, že se organizuje maraton i v době prázdnin, jinak jsem byl nahraný. Celý týden před maratonem bylo krásné počasí, které se pokazilo až koncem týdne a samozřejmě, i když na startu ještě nepršelo, po dobu maratonu nás to chytlo hned dvakrát. Fotky z průběhu závodu jsou toho jasným důkazem. Zatímco já jsem trpěl v dešti, zimě a blátě, ostatní zástupci GoKaČi týmu seděli v kolibě a kontrolovali počasí od oběda, piva a kávy. Výsledek mého výkonu byl horší než minulý rok téměř o půl hodiny, ale tento čas je nutné přisoudit zhoršením průjezdním podmínkám na trati. Samotný výsledek ale rozhodně nebyl zklamáním. Z celkového počtu sedm set sedmdesát tři startujících nedojelo na trati padesát kilometrů sto dva závodníci. V kategorii dědečků od padesáti do šedesáti ze sedmdesáti osmi účastníků nepřijelo jen osm a z těch klasifikovaných jsem dojel třicátý druhý, tj. v první polovině této kategorie. Bohužel takový výsledek se mi nepodařil v absolutním pořadí, kdy jsem skončil čtyři sta sedmdesátý osmý ze sedm set sedmdesáti tří startujících. Kde jsou ty doby, kdy jsem byl v první polovině i v absolutním pořadí. Asi belgické roviny mají negativní dopad na větší rychlost v těžkém terénu.

Na další maraton jsem si musel počkat až na duben 2015. Původně byla plánovaná Chřibská 50, ale zůstalo jen u „jarní srdcovky“ Rohálovky. Tady se opět projevilo „kdyby“. Kdybych hned po příjezdu nastoupil v sobotu 18. dubna 2015 na start, mohl jsem mít i „Chřiby i Rohálovku“. Protože první sobota byla dnem oslav druhého výročí narození člena týmu Ka, zůstalo jen u Rohálovské 50. Počasí nádherné, na můj vkus až moc sucho a moc tvrdý terén. Klidně by se dalo jet na „fullovi“. Březen i duben byly nakloněny tréninkovým hodinám a tak jsem v klidu nastoupil na start. Ale pro jistotu jsem se zařadil až do koridoru D, to je na chvost pelotonu, protože jsem nevěděl, co se mnou udělají moravské kopečky. Má to určitou výhodu, psychologickou výhodu, protože když předjíždíš, je to lepší, než být předjížděn. Tak jsem postupoval pomalu vpřed, posilňoval jsem se na občerstvovačkách, hlavně na té druhé, protože znalý místních poměrů jsem věděl, že po tři sta metrech následuje stoupání, kde většina těch, co se neposilní, tlačí kolo. Protože jsem netlačil a postupoval v sedle vpřed, bez úhony překonal bahenní přejezd i vodní holešovský brod, dostal jsem se do cíle v čase pod tři hodiny a v první polovině startovního pole v absolutním pořadí i ve věkové kategorii. Neměl jsem vyloženě ani krizi. Asi na tom mají podíl i zvýšené tréninkové dávky v březnu, kdy jsem chtěl pokořit hranici deset tisíc do cíle, a v dubnu, kdy jsem naplánoval objetí Zeměkoule v hypotetické rovině. Ale přiznávám, že pro jistotu jsem si na trati šlehnul cukru i magnesia.

V Praze stával na podstavci tank číslo 23, také mu říkali Smíchovský, protože stál v Praze na Smíchově. Neznalí říkali, že je to T-34, protože asi ani jiné tanky sovětské výroby neznali. Kdyby byli u Kurska jako já, mohli by vidět celou ulici různých tanků, stíhačů tanků i dělostřeleckých houfnic. Tank na Smíchově byl těžký tank IS-2m a po natření na „růžovo“ byl odstraněný z památníku a nakonec skončil v této podobě ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech, kde jsem si na něho také „šáhl“, stejně jako na další techniku, včetně legendárního izraelského tanku Merkava.

Moje číslo 23 reprezentuje Chřibská padesátka. První maraton, na který jsem se vydal v roce 2016. Vůbec nebylo jisté, že se postavím na start. Po dlouhodobých bolestech zad, kdy jsem nedělal ani ranní protažení těla, jsem se rozhodl vyrazit navzdory bolesti a spoléhal přitom na adrenalino-efedrinový efekt. Ten sice zapůsobil, ale výsledek nebyl nic moc. Už na startu jsem se nedral do první půlky startovního pole, zaujal jsem pozici až ke konci balíku, ne úplně na konci, ale hodně vzadu. Od startu jsem jel na lehké převody a udržoval je po celou dobu závodu. V okamžiku, kdy by se ozvaly záda víc, než se dá vydržet, musel bych vzdát. Tento styl si vybral svou daň hned třikrát. Za prvé to byl výsledek, který patří mezi ty méně vydařené. Výsledky jsou uvedeny v prezentaci 2016_1. Za druhé šlapání na lehký převod zatížilo víc nohy a začalo si vybírat daň na jejich únavě. Už ve druhé třetině jsem spotřeboval vezenou zásobu cukrů a magnézia. Na každé občerstvovačce, nejen na Rozsypalově lesní boudě, jsem samozřejmě tlačil chleba se sádlem a cibulí. Rozsypalova bouda se už opravdu rozsypává a ta tam jsou její časy, kdy jsme tam ještě s našimi děvčaty jezdili, lozili po okolních skalách a před odjezdem jsme si skočili na občerstvení. Také se Rozsypalova bouda využívala jako základna při pořádání divizních přeborů v orientačním běhu a vždycky se mně tam líbilo. Druhá občerstvovačka byla před Sobělicemi a tam jsem svůj rituál zopakoval. Než jsem se odsud dostal přes Šelešovice na Hvězdu, kde cedule hlásala, že do cíle je jenom pět kilometrů, měly moje nohy už dost. Nejhorší to bylo za třetí. Protože jsem jel pomalu, seděl pořád v sedle, abych to netáhl zádovým svalstvem, ozval se zadek, přímo prdel se rozhodla mě trápit. Nakonec jsem se do cíle dostal, dokonce z časového limitu, který byl pět hodin, jsem měl ještě dvě hodiny k dobru, ale jinak to byla bída a utrpení. Co konstatovat na závěr. Trať byla lehká, cesty široké, stoupání mírná, bláto minimálně, asfaltu až moc. Číslo jsem ještě ten den vyvěsil v garáži. Startovní číslo má jednu zvláštnost. Je to už druhé číslo z Chřibské 50, které má hodnotu 127. Úplně stejnou hodnotu jsem měl na své první Chřibské 50 v roce 2010. To je jeden z maratonů, který mi utkvěl v paměti, protože to jeden z nejbahnitějších maratonů, který jsem jel. Jak uzavřít letošní Chřiby? Asi konstatováním, že následující den jsem se byl projet na Knolly, večer se přihlásil na padesátku Author Šela maraton do Lipníka nad Bečvou / hrad Helfštýn, to už mám na poslední dubnový víkend zaplacenou Rohálovku, a hned v pondělí, když jsem si byl uzavřít roční prohlídku, jsem si nechal píchnout injekci na uvolnění zádového svalstva. Domácí komentář byl lapidární – kdo chce kam, pomožme mu tam; sportem k trvalé invaliditě. 

V pondělí po Chřibské 50 jsem měl uzavření roční lékařské prohlídky, a protože jsem se cítil stále hodně špatně, nechal jsem si naordinovat i injekci na záda. Následující den se nic podstatného nezměnilo, tak mně ještě sponzor domluvil další dvě v jednom tahu. K podstatnému zlepšení nedošlo ani do víkendu, kdy jsem musel vypustit plánovanou přípravu na Rohálovku. Zoufalství mě donutilo následující pondělí zavolat doporučené fyzioterapeutce a hned na druhý den jsem ležel na jejím pracovním stole. Problém byl porovnán, ale ve středu jsem se stále cítil jak zbytý pes. Ale už ve čtvrtek se mně výrazně ulevilo. Bylo taky na čase, protože v sobotu se jela jarní srdcovka. Na start Rohálovské 50 jsem se postavil bez tréninku, po pocitech z Chřibské 50, jsem si moc nevěřil. Na třetím kilometru, kdy je ještě peloton v balíku, jsem po zazmatkování jezdce přede mnou sjel z uježděné koleje do „brázdy“ a skončil v prachu pole. Naštěstí to jenom odneslo pravé koleno a stehno. Nebylo to na stehy, jenom odraná kůže na několika místech ve velikosti mexického dolaru. Varování na začátku mě vneslo do reality mého zdravotního stavu a po zbytek okruhu jsem už zůstal při smyslech. Nebylo bezhlavé skákání do brodů ani sjíždění táhlých sjezdů bez brždění. Na občerstvovačkách byl chleba se sádlem a cibulí a na poslední i rozvážná přestávka na slivovičku a krátký pokec s místními. Vítězové už byli v cíli, už nebylo o co soutěžit, leda o vlastní čas, a ten byl tři hodiny. Oficiálně pár vteřin po třetí hodině, ale čas byl měřen všem výjezdem prvních jezdců. Než jsem já projel startovní čarou, byli první už na třetím kilometru, takže můj čas byl o pár minutek lepší. Důležitější než čas byl pocit z průjezdu cílem. Cítil jsem se lépe než po Chřibské 50 a těšil se, že bych mohl zvládnout i o týden později trať s cílem na Helfštýně.

Na Helfštýně, 7. května 2016, nás přivítalo krásné slunečné počasí, radost vyrazit na trať. Ale start je jenom počátek bolesti. Štěstí přeje připraveným. Nebyl jsem připravený ani fyzicky ani technicky. Moje sportovní statistika je horší než noty na buben. Začínám mít výčitky svědomí. Duben byl špatný z důvodu zdravotních problémů, květen nezačal o nic lépe a jediný sportovní den v květnu před Šelou byla Rohálovka. Na kolo jsem také nešáhl, přitom vím, že už mi začíná přeskakovat na pastorku řetěz. Tak jsem si při startu přál, ať vydrží tělo i kolo. Nakonec se to podařilo a do cíle jsem dorazil, výsledek ale stále nebyl v kategorii lepších cílů, to je v první polovině startovního pole absolutně i v kategorii. Jediným potěšením byla trať změněná oproti minulým ročníkům. Přibyly krásné traily. Jezdci na 29“ měli při jejich sjíždění problémy zejména v zatáčkách. Na jednom úseku nás trať dovedla na vrchol skály a potom následovaly kamenné skoky, 180° vracečky i vybudované klopené zatáčky. Radost si zadovádět. Ti méně odolní šlapali po svých, ale byli tak tolerantní, že nám nechali volný průjezd a ustupovali, když jsme projížděli. Na trati byly vybudované také úzké lávky pro přejezdy vymletých koryt. To jsem se až divil, kolik závodníků se nedokáže trefit na několik desítek málo centimetrů širokou lávku a sesedalo před ní, kolo do „teplých“ a po svých přes lávku. Na trati nechyběly ani bahenní úseky, široké od plotu lesní školky až několik metrů do lesa, které nešlo objet, jenom projet. Byl jsem rád, když jsem tam byl sám nebo nás bylo jenom pár a všichni šlapali. Jak jeden sesednul, už jsme stáli všichni za ním. Závěr už byl klasický, rychlý podél Bečvy po asfaltové cyklostezce následovaný závěrečným lesním stoupáním na Helfštýn. Tělo to vydrželo, kolo naštěstí také, i když některé úseky jsem musel z výše uvedených důvodů řadit zbytečně do lehka. Po závodě jsme zůstali na tombolu, první cena bylo kolo a další ceny byly pobytové zájezdy, jeden zvlášť pěkný na 4 noci do Rakouska. Nakonec jsme odjeli jenom s mým špinavým kolem a o pobytu v Rakousku si můžeme dál nechat zdát. Smutek není na místě. Nejen závodní sobota, ale i po závodní neděle byla slunečná, tak jsme si vyjeli do Otrokovic a zpět podél Moravy. Nejen podél Bečvy vede rovinatá asfaltová cyklostezka …

Když se řeklo „Milovice“ před rokem 1989, drtivá většina národa si asociovala prostor severovýchodně od Prahy, mezi souměstím Brandýsem nad Labem/Starou Boleslaví – Mladou Boleslaví a Nymburkem, kde sídlila posádka sovětské armády. Obec Milovice mezi vesničkami Cvrčovice – Sobělice – Lhotka – Újezdsko byla známá snad jen obyvatelům přilehlým k pohoří Chřiby. Od soboty 4. 6. 2016 se stala známou i pro partu vyznavačů mtb cyklistiky, kteří se sjeli na první ročník Milovické 50. Původně jsem neplánoval účast, protože jsem nevěděl, že se pojede. Když už jsem plánoval, tak jsem účast zrušil, protože jsem myslel, že budeme na Vysočině. A když myslet znamená na vojně hovno vědět, rozhodl jsem se, že se zúčastním. Maximální počet tři sta plánovaných osob se nepodařilo naplnit ani na padesát procent, ale zážitek to byl stoprocentní. Asi jsem nebyl sám, kdo byl rád, že počasí přálo. Kdyby nepřálo, bylo by to jezdecké peklo. I tak se překonávaly úseky, které dokazovaly, že jsou místa, která ani v období sucha nevysychají, a sjíždělo se místy, kde už roky od doby, co tam projel lesní traktor, neprošel normální turista. Naopak se vyjížděly tak dlouhá stoupání, že neznalci prostoru si museli myslet, že se závod jede ve vysokohorských podmínkách. Pořadatelům jsem musel dát za pravdu, že bez tréninku nemá smysl se vydávat na trať. Vzhledem k tomu, že nás bylo na trati tak málo, od poloviny, to je od občerstvovací stanice přibližně v polovině trasy, jsem jel sám. Potkal jsem jen ty, co upadli, nebo co odpadli fyzicky. Nebylo na koho se dotahovat, nebylo s kým se hecovat k lepšímu výsledku, nebylo nikoho, kdo by mně ukazoval záda. Jel jsem sám a tomu odpovídal i výsledek. Základní cíl byl splněn – dojel jsem do cíle. Až budu mít zase čas, zajedu si některé úseky projet. Určitě to nebude ale před Drásalem, pro který byla Milovická 50 vynikajícím přípravným tréninkem. Drásal je příští plánovaný maraton, je náročný, nejen Obr Drásal, ale i trať „A“ a „B“, ale už se stává komerčním podnikem, velkým show a masovým závodem, ve kterém převládá cyklistický dav nad atmosférou skupiny nadšených jezdců. 

Blíží se konec června 2016 a poslední víkend, v sobotu dvacátého pátého, se jede Drásal, tentokrát výjimečně na konci června namísto na začátku července. Důvod je prostý. Na pravidelný termín Drásala připadá Světový pohár horských kol v Novém Městě na Moravě a při kolizi s takovým závodem je jasné, komu dá bikerská elita i diváci přednost. Mimochodem naše štafeta byla na bedně a i v závodě jednotlivců se podařilo Kulhavému dokulhat na druhé místo. Na pět tratí Drásala se postavilo přes dva tisíce závodníků, pět let jsem se nepostavil na start tohoto závodu já osobně. Naposledy v roce 2011 před odjezdem do Itálie to byl i poslední maraton roku. Následující rok jsem na svatebním obřadu, řečeno právní normou, osoby blízké a následující tři roky trávím popojížděním po Bruselských stezkách. Konečně je tedy možnost postavit se na start a ke dvěma samolepkám na rámu kola s logem Drásala přilepit další. První překvapení bylo, že ve vydávaných materiálech bylo jen startovní číslo a propagační materiály. Samolepku jsem tedy oželel a začal se připravovat. Obloha čistá, sluníčko hřálo a teplota se v průběhu dne vyšplhala až na 34°C ve stínu. To nebyly jediné dvě okolnosti, které ovlivnily závod. Na rozdíl od předcházejících let došlo i ke změně trasy. Staří harcovníci tvrdili, že je to návrat k původnímu Drásalovi. Obra Drásala, trať na 177 km, jsem zavrhl už při čtení propozic. Lákala mě trasa A, tj. pouhých 117 km, tedy v reálu asi sto dvacítka, ale ta nebyla povolena sponzorem. Nakonec z toho zůstala klasická padesátka, oficiálně 55 km, tedy trať B, na které jsem v reálu najel přes padesát osm kilometrů. Deklarované převýšení necelých dvou kilometrů, na rozdíl od klasických tratí kolem jednoho kilometru, slibovalo dlouhé výjezdy a nádherné sjezdy. Ale samotný závod se změnil v utrpení nejen závodníků, ale i diváků čekajících podél trati i v cíli. Pálící slunce si začalo vybírat svou daň. Když mě dojel na třetí občerstvovačce traser, který udával tempo dvě hodiny za vítězem, bylo mně jasné, že jsem hluboko v poli závodníků tvořících křoví pro borce. Čím víc se natahoval čas strávený na občerstvovacích stanicích, na kterých docházela už i voda, protože závodníci ji nejen pili, ale také po sobě lili, aby schladili rozpálená těla od žhavého slunce a sálající země, tím větší bylo utrpení těch, kteří se snažili dostat do cíle. Nebyl jsem sám, kdo sypal sůl, určenou na posolení chleba se sádlem a cibulí, do kelímku s vodou a doplňoval tak sůl tělu, které vypovídalo službu. Stanovený limit pět hodin pro dojezd závodu trasy B jsem téměř nesplnil a přijel minutu před vypršením limitu. Pekelné teplo udělalo z Drásala závod o přežití. Ale dojel jsem. Hodil guláš a odjel domů. Ani jsem neměl chuť se dívat na výsledky. Po zveřejnění výsledků jsem nevěřil svým očím. Můj čas nebyl poslední z klasifikovaných. Závodníci na trase B ještě po sedmé hodině příjezdu byli přijati do výsledkové listiny a můj výsledný čas znamenal, že v pořadí 31. v kategorii dědečků do šedesáti let jsem byl jeden ze tři
a padesáti závodníků, který dojel. Dalších dvacet dva cílem neprojelo, tím jsem se vlastně posunul do první poloviny ve své kategorii a uvědomil si, že na tom ještě nejsem tak zle, i když můj trénink je více běžecký než jezdecký a více sprinterský než mílařský. Všechny ohlasy na Drásala byly v superlativech a obdiv sklízeli všichni, kteří absolvovali jakoukoli trasu. Obdiv byl tím větší, čím delší trasu absolvovali. Sponzor doložil, že jeden ze „zkušenějších“ závodníků (rozuměj zkušenější = starší) prohlásil po dojezdu do cíle, že na příští ročník přijede, ale přihlásí se až v den závodu a jenom v případě, že počasí nebude proti závodníkům. To není důvod nepřihlásit se na příští ročník. Uvidíme, kdo z koho!

Přípravě na další maraton, Hostýnskou 50, předcházela čtrnáctidenní dovolená a každodenní tréninková příprava. Nic moc, jen většinou po silnici do kopce a z kopce. První okruh byl do Kvasic, výjezd na Novou Dědinu, na Tabarky, Vrbku a z ní krátké kolečko z kopečka do Sulimova a hned zpět přes Karolín do Vrbky, kolem Velkých Těšan do Těšňovic a přes Trávník a Trávnické Zahrádky zpět domů. Aby si tělo nezvyklo na pravidelnou zátěž, jezdil jsem okruh i opačným směrem. Rozehřál se na rovince přes Trávnické Zahrádky do Trávníku, vystoupal nad Těšňovice a zavlnil po horizontě do Vrbky. Potom byl sjezd přes Karolín do Sulimova a vystoupání zpět do Vrbky, dále na Tabarky a dlouhý, rychlý sjezd do Kvasic a podél Moravy do Trávnických Zahrádek a domů. Taková příprava byla poznat i na stoupáních v Hostýnských vrších. Trasa vedla nejen na Hostýn, samozřejmě terénem, ale i na Troják. Hostýnská 50 byla první v roce 2016, která se dá zařadit do kategorie blátivá. Den před maratonem krásně popršelo i v Kroměříži, navíc v Hostýnkách ještě nevyschly cesty od průtrže, která v pondělí před sobotním maratonem zasáhla i Kroměříž tak silně, že voda na naší zahradě se nespokojila s vyprahlou trávou a zalila nám i terasu u domu. V lese to klouzalo a já už se opravdu bojím v blátivých sjezdech. Pryč jsou doby, kdy jsem v roce 2010 na Chřibské 50 bezhlavě projížděl tekoucím korytem vody, bahna a drobného kamení bez brzd a zábran. Každý pád přispívá k většímu respektu. V podstatě to vypadalo tak, že do kopce jsem dojížděl ty, co mě z kopce předjeli. Ale v dalším klesání se jejich náskok zvýšil a už jsem je do kopce nedojel. Naopak mě dojeli další, co to z kopce pouštěli rychleji než já. Tak jsem se propadal a propadal, až jsem skončil na konci třetí stovky. Dojelo nás téměř čtyři sta, bohužel výsledková listina neuvádí, kolik účastníků ze startu se nedostalo do cíle, aby porovnání bylo více transparentní. Ve srovnání s Drásalem, kde jsem měl ztrátu na vítěze téměř dvě a půl hodiny, na Hostýnské 50 to bylo méně než jedna hodina, přesto v celkovém startovním poli dojetých závodníků jsem byl ve druhé polovině, stejně jako v kategorii. Úspěchy jsou pomíjivé.

Trasa samotná byla částečně vedena po trase Drásala, ale Drásal na trase B nevede na Troják. Škoda, že se jelo za zimy, v části v mlžném oparu a v blátivém, kluzkém terénu. Nebylo moc vidět. Až v závěru se objevilo sluníčko. Podstatné je, že jsem se do cíle dostal ve zdraví. Hodil studenou sprchu, studené pivo a přesunul se domů, abych studenou vodu použil na odbahnění kola. Sluníčko v Bystřici pod Hostýnem totiž nesvítilo dlouho, než jsem dojedl studený kebab, zase se zatáhlo, a proto jsme radši odjeli hned. Samozřejmě v Kroměříži svítilo sluníčko a bylo dusno, že se ani dýchat nedalo. To je až neuvěřitelné, jak se dokáže počasí změnit na pár vzdušných kilometrech. 

Hostýnské vrchy jsou oblíbenou destinací pro milovníky horských kol. Není divu, že Rusavská 50, se nemůže vyhnout trasám Drásala nebo Hostýnské 50. V srpnu 2016 nebylo počasí k závodníkům nevlídné. Týden dopředu popršelo, tak trochu „měkko“ taky bylo, ale nebylo to tak zase moc. V den závodu nepršelo a slunce se ukazovalo jenom sporadicky za mraky, takové ideální počasí na dlouhé projetí. Na můj vkus bylo tentokrát hodně asfaltu a šotolinového povrchu. Asfalt by měl být na mtb maratonech výjimkou, to je můj osobní názor, a šotolinu nemám rád. Už se bojím. Při šlapání s předním kolem nad zadním mně to nevadí, opačným směrem mám problém to rozjet a při brzdění trpím představou, co by se stalo, kdyby mně to „ustřelilo“.

V Hostýnských kopcích se také soutěží o MTB krále Hostýnek. Vymyšleno je to dobře, kdo nastoupí na Rohálovskou 50, Drásala nejméně trasu A (115 km), Hostýnskou 50 a Rusavskou 50, a je klasifikován, je zařazen do vyhodnocení o krále Hostýnek. V roce 2016 jsem dojel všechny čtyři maratony, bohužel jsem jel Drásala jen trasu B a v tomto případě mám smůlu. Ještě snad neumírám a naskytne se šance zařadit se do seznamu. Mě by úplně stačilo být na seznamu.

Rusavskou 50 jsem dojel bez nehody, dokonce jsem ji dojel nad očekávání dobře. Tento pocit se dostavil až po zhlédnutí výsledkové listiny, na trati to vypadalo úplně jinak. Když mě dohnalo čelo druhé startovní vlny, která začínala deset minut po té první, bylo jasné, že už dělám křoví. Ve výsledku to znamenalo, že ze 702 startujících, z nichž dojelo do cíle 631, jsem dojel v absolutním pořadí na 322. místě, to je v klasické polovině startovního pole. V kategorii dědečků jsem na tom byl lépe. Startovalo 77 závodníků, dojelo nás 69 a výjimečně jsem se dostal do první třetiny s umístěním na 24. místě. Radost mně nezkalil ani dojezd, kdy jsem si cvičně v závěrečném výjezdu na hřiště v Rusavě zazávodil se starším borcem. Oba máme ve výsledkové listině stejný čas, ale on měl jedenáctiletý handicap. Klobouk, v tomto případě spíš helmu, dolů před jeho výkonem.

Na začátku září 2016 panují tropická horka a v tomto období se podařila týdenní preventivní rehabilitace na hotelu Dyje na pláži Vranovské přehrady. Už v předstihu byl naplánován Burčák Tour Kooperativy ve Znojmě ze seriálu Kolo pro život. Tento mtb maraton (k tomu se ještě vrátím, protože osobně s tímto označením nesouhlasím, ale protože ho počítám jako třicátý maraton) se jel v okolí Znojma. Když se vydáš z náměstí za kostel, uvidíš, že znojemské okolí není žádná placka, ale když se postavíš na start zmíněného maratonu, který na trati delší než padesát kilometrů deklaruje méně než pět set výškových metrů, tak musíš začít pochybovat o pojmu maraton horských kol.

Propozice a realita se výjimečně setkaly. Z náměstí jsme vyrazili s kopce a kromě dvou míst, která mně po závodě zůstala jako „stoupání“, jsem byl rozčarovaný z projeté trati. Dosažením času horším zhruba o půl hodiny než vítěz a průměrnou rychlostí přes dvacet pět kilometrů za hodinu se mi jen potvrdila moje pochybnost, že se jedná o skutečný maraton horských kol. Dosáhnout takové průměrné rychlosti je úspěchem i na trati Kvasice – Trávnické Zahrádky, která vede po asfaltové stezce pro chodce a cyklisty po břehu řeky Moravy.

Výsledek mého snažení byl pro mě velkým překvapením. V absolutním pořadí jsem skončil hodně pod posledním závodníkem v první polovině pelotonu a v kategorii dědečků do padesáti devíti let dokonce v první třetině. To nebyl pro moji momentální fyzickou připravenost obvyklý výsledek. Určitě na tom má jenom minimální podíl počet najetých kilometrů po pražských stezkách. Hlavním důvodem bude trať burčákového maratonu. Už ten název – Burčák Tour – je zavádějící. V Hostýnských vrších se o slivovici nic neříká a přitom pro zkušené (tj. ty dříve narozené) je k dispozici na občerstvovacích stanicích doušek lahodného moku. Znojemští organizátoři si dají do názvu „burčák“ a on není nejen burčák, ale ani chleba se sádlem a cibulí. Kdo má tlačit do hlavy pořád buchty. Tak jsem občerstvovačky projel jen s doplněním vody a iontového nápoje.

Mez pozitivní faktory tohoto závodu je možné počítat třicáté závodní číslo na stěně v garáži a průjezd bez technických problémů. Těch negativních je ale více. Od tropického vedra, prašného prostředí, rovinaté trati, přes většinovou jízdu ve větší skupině závodníků, již zmíněné logistické zabezpečení, až po večerní ohlášení se bolestí bederní páteře, pravděpodobně způsobené dlouhodobým zatížením páteře při jízdě vysokou rychlostí. Po dlouhé době mě zase bolela záda, to se mně v kopcích nestává, protože při sjezdech se odpočívá a do dlouhých stoupání se využívají svaly nohou a ne zad. Jedno už jsem po tomto maratonu věděl jistě – na tento se již vrátit nechci. Chtěl bych se ale do kraje vrátit a ještě jednou si projet Lahofer Cup Vinných sklepů Lechovice. Z prověřených zdrojů jsem se na Dyji dozvěděl, že Vinné sklepy Lechovice změnily majitele a vlastníkem jsou vinné závody Znovín Znojmo, které sponzorují právě Burčák Tour Kooperativy. Lahofer by se mohl stát konkurencí nebo také finanční zátěží při rozhodování, který ze závodů preferovat. Už teď je mně jasné, že by to vyhrál „Burčák“, protože se sjede větších množství lidí a více lidí znamená vyšší zisk. Ale ne všechno je přece o penězích. Zkušenost ze Železného býka Moravského krasu ale varuje.    

 

Poslední maratony v období horského kola

 

Na konci roku 2016 je jasné, že na posledních tisíc kilometrů a pár drobných s velkou pravděpodobností nebude uzavřena čtvrtá desítka maratonů horských kol. Dosažením cíle se uzavře i tato kapitola a začne se možná psát nová statistika sportovních výkonů. Už na začátku je ale třeba zdůraznit, že mtb závody byly vynikajícím zpestřením objíždění Zeměkoule na horském kole a významným způsobem přispěly k dosažení cíle. Ne samotnými kilometry v absolutních číslech, ale hlavně motivačně. Příprava na každý další maraton byla vedena snahou o co největší množství najetých kilometrů v co nejvíce náročném terénu. A to s odstupem času hodnotím jako nejlepší donucovací prostředek k náročnému tréninku.

Prvním maratonem čtvrté desítky byla Chřibská 50, tradičně v dubnu, kdy není dostatečná fyzická příprava. Byl to také úvodní maraton posledního roku statických údajů k objetí Zeměkoule na kole. Termín byl zvolen na období oslav Velikonočních svátků, a protože tým Ka se rozhodl oslavit druhé a čtvrté narozeniny, sešel se kompletní GoKaČi tým. Na startu jsme byli všichni, na trať jsem vyrazil sám.

Trať je lehká, v posledních letech velmi lehká a nedá se vůbec srovnávat s ročníkem 2010, kdy jsem si užíval těžkého bahnitého terénu po cestách, kterou projely jen lesní traktory při svážení dřeva. Trpím na každém maratonu, každý trpí, a kdo říká, že ne, tak nejel na „krev“, nejel na doraz, nejel na výkon. Není důležité, jaký je výsledek v celkovém balíku, ale jaký je pocit ze svého osobního výkonu. Já jsem byl ve čtvrtek v Praze u doktorky, protože už týden jsem byl pod vlivem chřipky, v pátek jsem se šetřil a v sobotu vyrazil pod práškama na start. Už tam jsem se postavil do zadních řad, abych nebrzdil ty lépe připravené. Ráno byly 4°C, zamračeno a celkově se pod dres bralo chladno. Kalhoty jsem měl krátké, ale tričko s dlouhým rukávem překrývala bunda proti větru a na hlavě pod přilbou jsem měl čepičku Rudy. Na první občerstvovačce jsem jen mírně upil studeného iontového nápoje a pojedl energetických domácích buchet. Před druhou občerstvovačkou u Milovic mě doprovázely křeče ševcovských svalů i přesto, že jsem už měl v sobě dvě magnézka a oba rychlé cukry. Poslední magnézko jsem si schovával na Hvězdu, po zkušenostech z minulého roku jsem věděl, že tam ho určitě budu potřebovat – a taky potřeboval.

Na výsledkovou listinu jsem čekal 48 hodin. Až na Velikonoční pondělí se objevila na netu a já pesimisticky očekával svůj výsledek. Výsledek byl pesimističtější, než jsem očekával, nebyl jsem ani ve výsledkové listině, i když tam byli borci, kteří přijeli i po čtvrté hodině. Je pravda, že za mnou jich moc nepřijelo. Požádal jsem o přezkoumání a díky rychlé ochotě pana Vladimíra Kučery, ke kterému se můj požadavek dostal přes kavárnu veloCAFÉ v Kroměříži, protože jeho e-mailová adresa z technických důvodů nepřijímala moji žádost, jsem se ujistil, že jsem se se svým výkonem nemýlil.  Stanovený jediný cíl – dojet, se podařilo splnit. Všechno ostatní nebylo v dané situaci důležité.

Za čtrnáct dní se jela jarní srdcovka Rohálovská 50. Málem jsem ji nestihl. Ještě v pátek večer jsem byl v Římě. Odlet byl plánovaný na 15:00 hod., z důvodu špatného počasí se omezila „social event“ a odlet se přeplánoval na 14:00 hod. Italští čerpadláři se ale nějak nemohli domluvit, kdo nám doplní letoun Jak 40 (to je ten letoun, o kterém Miroslav Donutil ve svém vystoupení říká: „to nevíte, kam a kdy doletíte“). Nakonec se o půl hodiny později nahodily motory a už jsme se všichni těšili na cestu domů. Za čtvrt hodiny později se motory zastavily a pilot nám oznámil, že nemá spojení na záložní výsílačce a nemůže proto odletět. Než přiletěl náhradní letoun Airbus 319 a dopravil nás na letiště Kbely, bylo po večerce. Jediné štěstí bylo, že mě kolega vzal autem na odpočivadlo Rohlenka, kde mě sponzor vyzvedl. O půl třetí ráno jsem byl v posteli. Říká se, že voják nejlépe plní úkoly, když je nevyspalý, hladný a nasraný. To poslední jsem nebyl, ale v obdobném stavu jsem na start nastoupil. 

Celý týden před maratonem byl deštivý a počasí věštilo blátivý zážitek. Počasí ovlivnilo asi startovní pole, na start se postavilo o dvě stě osob méně než v loňském roce. Počasí ovlivnilo i trať. Původní, zpravidla „blátivý“ okruh už byl asi tak blátivý, že ho pořadatelé v úvodním prologu vynechali a nahradili silničním okruhem. Blátivý terén ovlivnil i výsledné časy, pouze vítěz se dostal pod dvě hodiny. Pozitivně lze hodnotit peloton. Pouze deset bylo v kategorii DNF (did not finish) ze 476 startujících. Z těch deseti byli representanti kategorie mužů do třiceti a do čtyřiceti let a ženy. Všichni dědečkové a veteráni se do cíle dostali přes blátivou trať, neprůjezdný brod řeky Rusavy v Holešově, který se objížděl přes nedalekou lávku a průjezdem kravína (samozřejmě s živým skotem) v Prusinovicích. Čas tři a půl hodiny stačil pouze na druhou polovinu startovního pole v absolutním hodnocení i v kategorii M50-59. Těch, kteří přijeli do 2:59:59 hod., bylo 38,4%, my, co jsme přijeli do 3:59:59, jsme tvořili 43,4%, a ten zbytek nad 4:00:00 hod. představoval 18,2%. Nebyl čas na přípravu a navíc poslední tři týdny před samotným maratonem, včetně předcházející Chřibské 50, jsem se trápil s chřipkou způsobenou „pražským virem“. Uvidíme, jak to bude vypadat hned následující sobotu na Helfštýně, předpověď počasí není příznivá a zdraví stále podlomené.

Přijeli jsme, viděli jsme. Počasí se umoudřilo a někteří dokonce vyjížděli s krátkým rukávem nahoře i dole. Já jenom dole. Už na louce pod Helfštýnem bylo jasné, že sluneční paprsky posledních hodin nedokázaly vysušit nasáklou půdu to takové míry, aby se po průjezdu prvního závodníka netvořila vyjetá kolej, do které se stéká voda. Zkrácení trati o jeden kilometr, na 47 km, nemohlo ovlivnit zkrácení výsledného času. Trať kopírovala minulý ročník, to znamená, že pod mostem v Lipníku nad Bečvou projížděli jenom závodníci A trati. Měkký terén neumožnil průjezd mnohých stoupání v sedle kola. Původní trať trasy B se začala postupně rozšiřovat s počtem projetých závodníků, kdy každý následující se chtěl vyhnout již rozježděnému bahnitému povrchu trati a najížděl stále více na její krajní části, které se zdály být sušší a lehčeji průjezdnější. V lese tak byly vyjety další koleje a na loukách dosahovala šířka tratě mnoha metrů, možná i desítky metrů. Kde to nešlo objíždět, jeli jsme jako husy za sebou a plyvali bahno odlétávající od strojů jezdců jedoucích vpředu. Krásné, stejně jako v loni, bylo projíždění trailů. O náročnosti trati svědčil i zvýšený počet válejících se jezdců z důvodu zdravotních problémů. Už dokážu rozpoznat jezdce tlačícího kolo z důvodu neprůjezdnosti terénu a jezdce tlačícího kolo z důvodu křečových bolestí. Několikrát se naskytl i pohled na válejícího se jezdce z důvodu křečových bolestí. Na Helfštýn jsme jeli dvakrát, podruhé už to bylo supění v sedle, u některých jen tlačení kola do cíle.

Mám rád náročné maratony, tělo i mysl se dostává do stavu, do kterého se při tréninku a pohodové výjíždce nedostane. Náročný terén a nepříznivé počasí ve spojení se ztíženým ovládáním stroje, které není dáno jenom kluzkým terénem, ale i množstvím bahna, trávy, listí a větví ulpívajícím na všech částech kola, zejména na převodech a brzdách, dokáže vytvořit ty správné podmínky pro poznání sama sebe. Kdyby kolem mě neprojížděli stejní blázni, nevystavoval bych se takovým podmínkám. Nejvíc se bojím, že nevydrží kolo, normálně si za jízdy říkám, někdy i nahlas: „Kolo vydrž!“ Pokud se roztrhne řetěz, prorazí duše nebo dokonce ulomí přehazovačka, je to horší situace, než když jezdec nedobrovolně opustí sedlo. Na Šele  6. 5. to v roce 2017 vyšlo a umístění na konci první půlky, 26. v kategorii dědečků, kdy nás 53 vyjelo a 47 dojelo, je možné považovat za úspěch. Večer po odbahnění kola, mimochodem při jeho umívání jsem byl dvakrát zahnaný do garáže deštěm, ikdyž stále svítilo slunce – důkazem je duha na posledním snímku dokladové prezentace - i odbahnění svého těla jsem se postavil na váhu, která na mě zablikala výsledkem 78,8 kg. Tímto výsledkem jsem se ale nechlubil, protože bych to v daný moment nemusel rozchodit. Ale čím bylo možné se pochlubit, že už jsem téměř v cíli.

Na počátku června 2017, 3. 6., se jela Milovická 50, která nemá nic společného s Milovicemi, kde dočasně sídlila sovětská vojenská posádka, ale je spojená s malou obcí u Zdounek v Chřibských kopcích. Tento maraton se stal významý tím, že to byl maraton, který jsem jel s vědomím, že jsem objel Zeměkouli na horském kole po obvodu rovníku. Letošní ročník Milovické 50 byl teprve druhým v pořadí a účast v pelotonu nebyla o moc větší než v loňském roce. Možná to bylo i tím, že pořadadatelé varovali, že bez tréninku to nedáš. Když nedáš, tak nedáš. Snažil jsem se trénovat, ale pokud chceš dosáhnout výsledku, musíš tomu věnovat čas. Čas je to, co jsem neměl. Pokud máš záměr makat naplno padesát kilometrů, musíš mít jistotu, že dokážeš ujet nejméně sedmdesát bez vážných následků. To znamená, že následující den můžeš bez potíží si jet zase zatrénovat. Já jsem trénoval jenom třicítky a ještě ne každý den. Asi i tento fakt, že bez tréninku to nedáš, odradil od účasti více závodníků, hlavně těch, co pravidelně nejezdí.

Výsledek ve srovnání s minulým ročníkem byl lepší v čase, ale horší v celkovém umístění. Průměrný čas 16 km/hod. nebyl vůbec špatný, ale musím přiznat, že soupeři byli lepší. Nejel jsem vůbec pomalu, při sjezdu z Kostelan do Lubné po posekané louce jsem dosáhl maximální okamžité rychlosti 51,4 km/hod. a to už je za hranicí pudu sebezáchovy. Naštěstí se nic nestalo. Kritici 26“ kol říkají, že 29“ kola jsou o tři kilometry na hodinu rychlejší jen z podstaty své konstrukce a já jsem byl jeden z několika málo jedinců jedoucí stále na „zastaralých“ 26“ ráfcích. Ale kvůli několika málo místům v celkovém pořadí si nebudu pořizovat nové kolo. Už jen proto, že Zeměkouli mám objetou a období ježdění kolem Zeměkoule na horském kole skončí sportovním rokem 2017/2018, tj. k 31. 3. 2018. S výkonem jsem se tedy smířil, důležité bylo, že jsem si dobře zajezdil. Pořadatelé dopředu deklarovali, že ubylo asfaltových úseků, a to dodrželi. Stoupání byla dlouhá, přejezdy mezi údolími místy i měkké až bahnité a trať dobře značená. Značení je velmi důležité zejména u maratonů s tak málo početným pelotonem. Buď si najdeš skupinku, ve které se udržíš, nebo jedeš sám. Jako loni i letos jsem jel dlouho sám a jen místy jsem někoho předjel, pokud nepředjížděli soupeři mě. Když jede člověk sám, nedonutí se ani k maximálnímu výkonu, protože si myslí, a myslet znamená hovno vědět, že jede, co to dá. Ale realita je trochu jiná. Teprve ve skupince zjistí, že musí do toho šlápnout trochu víc, aby se udržel. Potom nastupuje nebezpečí dostavení se křečí a ty dokáží nejen zpomalit jízdu, ale na několik minut i zastavit pohyb. Tentokrát se to naštěstí nestalo a na celou trasu jsem spotřeboval jen dva cukry a dvě magnésia. Na Rohálovce jsem měl magnésia čtyři.

Další plánovaný maraton je Drásal, je jasné, že na Obra Drásala, tj. 177 km nemám ani ve snu, chtěl jsem si zkusit trasu A, tj. 115 km, ale nebyla sponzorem povolena, tak jsem se přihlásil na klasickou trasu B, tj. na 55 km. V roce 2016 jsem ji jel bez minuty pět hodin za tropického vedra. Snad to nebude tentokrát za hustého deště. Drásal patří ale vždy mezi zážitky. Už před Milovickou 50 jsem byl přihlášený a měl zaplaceno. Teď nezbývalo nic jiného, než se postavit na start a vyrazit.

Je sobota, 1. července 2017, začala prázdninová sezóna. Včera byl cestovní chaos. České dráhy, jako na Velikonoce a před dalšími významnými dny opět zdražily jízdné jenom na tento den, ale to je to poslední, co mě trápilo. Je správné bikové počasí. Není horko, ale sluníčko svítí, přitom ve stínu je až chladno. Při jízdě se člověk zahřeje a je rád, že se nepotí víc, než je třeba. V lese je příjemně měkko, ale není to bahenní podklad na dlouhých úsecích. Před týdnem, v sobotu 24. 6. 2017 jsem měl „letecký“ den na Hvězdě. Spadlý strom přes cestu nepodjedeš ani nepřeskočíš. Co se stalo, víš už z konce druhé kapitoly. Následky byly v den Drásala ještě evidentní. Ráno jsem si myslel, že zajedu do Holešova, vyzvednu si číslo a pověsím si ho k těm ostatním a zdůvodním svoji neúčast. Nevím, proč jsem se rozhodl, že se projedu a ujistím se, že to nejde. Do kopce v Dobroticích to docela šlo a při cestě zpět na panelové cestě, pokud jsem neseděl na sedle a jenom péroval v nohou, to šlo také, Nakonec zvítězil adrenali-efedrínový efekt a rozhodl jsem se postavit na start. Měl jsem nízké startovní číslo, 281, které znamenalo, že jsem při startu viděl víc na čelo pelotonu než na jeho ocas. Před startem jsem avizoval jízdu ve skupině „pohodářů“ a poprosil sponzora o prozvonění mobilem každou hodinu, abych věděl, jak jsem na tom.

Po startu jsem se úmyslně propadal mezi pohodáře, kteří bohužel asi vymřeli nebo se rozhodli jet kratší C trasu, která měla převýšení 949 m, což odpovídá „normálnímu“ padesátkovému maratonu. Tak se stalo, že ještě při sjezdu do Rusavy a následném výjezdu na Chvalčov jsem jel v balíku, ale potom jsem zůstal často v lese osamocený. Můj naražený levý hrudní koš ve spodní části žeber se trvale hlásil a sám se dnes sobě divím, že jsem nezastavil a nevzdal to. Kdyby to nebylo na maratonu, ale jen při tréninku, tak zastavím, slezu z kola, pobrečím si a jedu domů nejkratší a nejlehší cestou. Jel jsem na časový limit 5 hodin, jako zázrakem jsem minul ceduli s další pokořenou desítkou kilometrů a telefon ještě nezvonil. To bylo znamení, že tempo se daří držet nad deset kilometrů za hodinu. To se dá takovým tempem i běhat, ale musí k tomu být splněny dvě podmínky – patřičný zdravotní stav a tréninkové dávky. Na posledním Drásalovi v období ježdění na horském kole ani jedna podmínka nebyla splněna. Až od čtyřicátého kilometru, kdy se začaly všechny trasy sbíhat na společný úsek, jsem potkával jezdce nejen z trasy C, ale hlavně ty z trasy A a Obra Drásala, kteří po sto a sto padesáti kilometrech šlapali lehčeji a jeli podstatně rychleji než já. S tím se těžko smiřuje. Ale důležité pro mě v danou chvíli bylo, že telefon pravidelně každou hodinu zvonil až po tom, co jsem minul další ceduli s desítkovou cifrou.

Po seznámení se s výsledkovou listinou jsem zjistil, že jsem se vůbec nemusel stresovat časem, stačilo jen volně šlapat a dojet do cíle. Stejně jako vloni se do vyhodnocení započítávali i borci, kteří přesáhli časový limit o více jak dvě hodiny. Můj výkon podle výsledkové listiny byl sice žalostný, ale já jsem, i přes zdravotní handicap, dojel ve stanoveném časovém limitu. A následující den jsem se jel volně projet po rovince a naivně si myslel, že se tělo umoudří. Opak byl pravdou. Večer jsem dojel do Prahy, byl první prázdninový týden a „Pražáci“ se dali do oprav metra. Tak jsem vyšel před nádraží, hodil tašku přes rameno a svižně vyrazil na zastávku tramvaje. A jak jsem byl ztuhlý po třech hodinách sezení ve vlaku, namožený levý latissimus dorsi musculus, široký sval zádový, anebo musculus obliquus externus abdominis, povrchový šikmý sval břišní, sám nevím, který bolel víc, nevydržel a bolestivě se ozval. Bylo jasné, že v pondělí nebude zaplněný statistický údaj a nejen v pondělí.

Následky leteckého dne na Hvězdě v červnu ovlivnily i prázdninové závodění na tratích Hostýnských vrchů. Vynechal jsem jak Rusavskou, tak i Hostýnskou padesátku a soustředil svoji dovolenkovou přípravu na Salašský Drtikol, který se jel 12. 8. 2017 v obci Salaš u Velehradu. Organizátoři slibovali 63 km s převýšením 1800 m, což odpovídá téměř převýšení jako na Drásalovi a z pohledu mě známých tratí se jedná o nadstandardní převýšení a nadprůměrnou vzdálenost. Navíc to byla trať, kterou jsem ještě nejel, a v souladu s mým slibem, že rokem 2017, kdy jsem objel Zeměkouli na horském kole, jsem chtěl odjet maratony, které jsem ještě nejel. Jela se dvě kola a třikrát jsem viděl salašskou rozhlednu nad dědinů, poprvé, když jsme ze Salaše nastoupali na horizont, podruhé, když jsem absolvoval první kolo, po kterém závodníci na třicet kilometrů se z kopce vraceli do cíle na hřišti v obci Salaš, a potřetí, kdy jsem i já mohl začít sjíždět do cíle po absolvování druhého kola. V cíli jsem byl zklamaný, jednak nebyla trať 63, ale pouze 53 km, převýšení bylo podle GPS pouze necelých 1600 m, a můj výsledek rovněž patřil mezi podprůměrné. Zajímavá byla startovní čísla, ne tím, že dětské závody měly čísla bílé, krátká trať modré a dlouhá zelené, ale že bylo každé jiné. Tvarem byly stejné, ale čísla byla různě vybarvena nebo vyšrafována, tak jsme se někteří, jako i já, závistivě dívali na čísla těch, kteří je měli v pestrém barevném provedení. Asi každé číslo nebo několik čísel dělalo místní dítě ve škole a uplatnilo při jeho dokončení svoji vlastní tvořivost. Na startu se nás sešlo o něco málo víc než sto, v cíli jsem byl 105. Asi propagace organizátorů odradila amatéry od startu svými prohlášení o náročnosti závodu. Je fakt, že po předcházejících deštích byla trať značně blátivá a zejména v prvním okruhu, než jsme ji rozjezdili a částečně vysušili, byla při výjezdech kluzká a při sjezdech i nebezpečná. Ale jinak se mně profil trati líbil, do cíle jsem dojel, guláš byl teplý a s kusy masa, pivo vychlazené. Sprchy „prý“ budou až příští rok, ale tento nedostatek mě až tolik netrápil.

Dvacátého třetího září 2017 je sobota, první podzimní den roku, je to od dvacátého druhého června zrovna tři měsíce, kdy jsem si myslel, a myslet znamená hovno vědět, že jsem dojezdil. Dnešním zářijovým dnem jsem asi dozávodil, určitě to byl můj poslední závodní maraton v období objíždění Zeměkoule kolem rovníku na horském kole. Co bude dál, to se uvidí. Devět let zážitků na závodních tratích mně ale nikdo nevezme.

Klokočůvek a Heřmánky, dva romantické názvy pro neznalé místopisu oblasti zvané Libavá. Libavá, místo s nízkou hustotou obyvatelstva a silniční sítě a vysokou hustotou vojáků a lesní zvěře, je vojenský výcvikový prostor a kdo dokázal přesunout kolonu tanku z Přáslavic – Koucourovce, jihozápadní okraj prostoru, k vodní nádrži Barnov, severovýchodní část, byl považován za znalce místního prostředí. Východně od Barnova, který napájí řeka Odra, leží na stejnojmenném toku i Spálovský Mlýn, Klokočůvek a Heřmánky. Barnov leží ještě v Olomouckém kraji, Spálovský Mlýn, Klokočůvek a Heřmánky už patří do kraje Moravskoslezkého. Tak v takovém prostředí se jezdí Oderská Mlýnice. Závod je pojmenován podle Oderských vrchů, které jsou vyhlášeny jako přírodní park a vytváří prstenec kolem Spálova.  Spálovský mlýn je severněji od Spálova a východně od obce Klokočůvek. V Oderských vrších pramení Odra. Byl jsem tam několikrát a nejlepší přístup je od Kozlova, po udržované cestě směrem na severo-západo-západ se dostaneš k oficiálnímu pramenu Odry. Odra na prvních kilometrech teče na sever, potom se ve Vítkovické vrchovině stáčí na východ, teče přes město Odry a zase se stáčí na sever, aby se stala oblíbenou polskou řekou. Právě na hranici Vojenského újezdu Libavá, těsně za hranicí VVP, v oblasti Nízkého Jeseníku mezi Klokočůvkem na západě, Luboměří na jihu, Barnovem na západě a jižně od Vítkova na severu se jezdí Oderská Mlýnice. Název je podle stoupání od Spálovského mlýnu (Klokočůvek), 350 m.n.m pod vrchol Stráž, 525 m.n.m., Stráž má548 m.n.m.

Kdo nevyjel Mlýnici, jako by ani nebyl českým bikerem. To je úvodní věta propozic pro Oderskou Mlýnici. Nechápu, proč by maraton na Moravě měl titulovat českého bikera. Nejsem nacionalista, ale český pragocentrismus nemám rád. Proč se má obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezka koncentrovat v pražské kotlině. Proč tam má žít pětina obyvatel státu. Proč se má stavět podzemní železnice v Praze, když už jim Moraváci postavili metro. Odstraňme pragocentrismus a můžeme využít prostředky i na rozvoj jiných oblastí státu než přelidněné Prahy. Ale zpět k biku. Kdo nevyjel Mlýnici, jako by ani nebyl moravským bikerem. Proč se k tomu nepřihlásit. Po roce 1989 při prvním sčítání lidu v roce 1991, bylo umožněno vybrat si národnost bez omezení. K Moravákům nebo Moravanům, mně se lepší říká to první, se hlásilo 13,2 % populace, o dvacet let později jsme klesli na 4,9 %, ale Češi spadli z 81,2 % na 63,7 %[1]. Ještě chvilku než si Moraváci uvědomí svou identitu a bude Praha česká Prahou moravskou. Zajímalo by mě, kolik Moráváků „buduje“ pražskou ješitnost. Bohužel se na tom podílí i moje krev. Ale s tím asi už nic nenadělám. Věřím, co je v genech, to se nedá změnit. Nezmění to ani přesun v rámci Zeměkoule.  

Vyjel jsem Mlýnici, „su moravský biker“. Nebylo ale jasné, že vůbec vyjedu. Celý týden před maratonem pršelo a rovněž předpověď na den závodu nebyla zrovna příznivá. Tentokrát se předpověď vyplnila, pršelo s různou intenzitou před startem i během závodu. Tomu také odpovídal povrch trati a organizátoři dokonce některé velmi nebezpečné úseky mírně upravili. Co neupravili, byl výjezd na Mlýnici, který byl hned po nájezdu do „druhého“ okruhu po průjezdu startem/cílem. Řada závodníků ale už po prvním projetí tímto místem opustila závodní trať. O celkové náročnosti svědčí i fakt, že v absolutním pořadí nedojelo na dlouhé trati 41,5% závodníků a v kategorii „dědečků“ do 59 let, kde zpravidla už jsou morálně-volní vlastnosti tak vypěstované, že vzdávají jen z důvodu vážných technických problémů nebo úrazu, 45,7%. To je nad celkovým průměrem. Hlavní příčinu vidím právě v těžkých klimatických podmínkách, protože „dědečkové“ si už více váží zdraví než ti mladší. Samotný výjezd na Mlýnici byl pěkný opruz. Po projetí startem/cílem se jel bahenní úsek do kopce, krátká rovinka s nájezdem na silnici, kde už stáli davy lidí a povzbuzovali řehtačkami, plechovými bedýnkami naplněnými šrouby a maticemi, různými píšťalami a samozřejmě povzbuzujícími hesly. Kdybych jel sám a bez diváků, sesednu. Ale za takové atmosféry znamená sesednout opovržení okolních diváků. Zařadíš nejlehčí převod a supíš těch devět set metrů až na konec, kde už ani neregistruješ, že máš odbočit po vrstevnici do lesa, kde tě pípne průjezd časomíry. Až to pípnutí tě probere a začínáš se uvolňovat a užívat si jízdu. Oderská Mlýnice byla krásnou tečkou za posledním maratonem v období překonání vzdálenosti Zeměkoule kolem rovníku na horském kole. Navíc jsem si z ní odnesl i krásnou bikerskou pleťovou masku.

bikerská pleťová maska:

 

Na závěr bude vhodné dát přehled závodnické kariéry na horském kole. Celkově jsem vyjel na třicet sedm maratonů, jejichž přehled je v tabulce. Pouze jedenkrát jsem nedojel z důvodu technických potíží ihned po startu. Tím se moje úspěšnost absolvování dostala na 97,3%.

Nastoupil jsem na start celkem sedmnácti různých maratonů. Je tedy jasné, že na řadě z nich jsem byl vícekrát. Vyhráli to se šesti účastmi Chřibská 50 a Rohálovská 50. První se jede na Chřibech, starty se z původního místa kroměřížské střelnice ČMMJ (myslivci) přesunuly na Kaminka, aby se následně vrátily do Kroměříže na nové výstaviště Floria. Rohálovská 50 se jede z Prusinovic a vede po místních kopcích Hostýnských vrchů.  Hned v závěsu se umístil Author Šela maraton s cílem na Helfštýně s počtem pětí startů. Na pomyslném třetím místě je Drásal se čtyřmi starty. Za zajímavost stojí zmínka, že s celkového počtu sedmnácti různých maratonů jsem celou destíku absolvoval pouze jednou.

[1] Národnostní složení v Česku v letech 1880 – 2011, https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodnost, z 19. 9. 2017

Teď si nejsem jistý, jaké máš hodnocení bikerské pleťové masky. V každém případě tě mohu ujistit, že v případě jejího nanášení dochází k postupnému tuhnutí mimických svalů obličeje. Dokud je maska vlhká, dá se dokonce vyjádřit i úsměv, viz foto. Pokud dochází k zasychání masky na obličeji, vytváří se pevná strukturální poleva, která neuvěřitelně přilne na kůži a odmítá odpadávat. V případě zaschnutí nedoporučuji odstraňování masky loupáním. Hrozí totiž, že s maskou odstraníš například i řasy nebo vousy. Nejlépe je masku opět navlhčit, třeba jen vodou v nejbližším potoku, pokud není k dispozici sprcha, a teprve až potom spláchnout celou masku z obličeje. Až se ti to podaří, neuvěřitelně se ti zlepší nálada a cítíš se jako znovuzrozený/á

Přehled absolvovaných bike maratonů:

Poměr najetých kilometrů a absolvovaných maratonů v letech

Prezentace grafu porovnávajících počet najetých kilometrů v běžném roce k počtu absolvovaných maratonů v daném roce jsem zařadil proto, abych demonstroval skutečnost, že není žádná spojitost mezi počty najetých, rozuměj natrénovaných kilometrů, a počtem odjetých maratonů. Příkladem mohou být roky 2013 a 2016. V roce 2013 jsem najel pět tisíc kilometrů a absolvoval pouze jediný maraton. Naopak v roce 2016 připadá na osm odjetých maratonů jen něco přes čtyři tisíce kilometrů ve statistice. Logika přitom říká, že ideální by bylo mít najeto tisíc tréninkových kilometrů na jeden závodní maraton, jak tomu například v letech 2010 nebo 2012. Ale logika do sportu, v mém případě do rekreačního sportu, nepatří. 

 

Čas býků

I kdyby tato podkapitola měla jenom jeden odstavec, musela by vzniknout, protože se jedná o mimořádnou událost, která se nedá zařadit mezi mtb maratony ani mezi duatlony nebo klasické triatlony. Ten, kdo dostal nápad uspořádat tento podnik, zaslouží metál. Jsem rád, že jsem měl možnost se takového podniku zúčastnit. Kdo nezkusil, neví, o co přišel. V létě 2011, po dvou letech nové statistické evidence, mám najetých pár tisíc kilometrů na mtb kole, běhat jsem nezapomněl a plavat také umím. Tak proč si nezkusit „býka“, lépe proč si nezkusit „železného býka“. Jsou takové ty oblíbené soutěže typu Ironman – Železný muž, ale „býk“ je úplně jiná liga. I když profesionální triatlonisté prohlašují, že „býk“ je dobrý trénink, já říkám, že „býk“ je správná forma prověrky vlastních sil. Kdo zkusil, má dvě možnosti, buď se nikdy nevrátí, nebo se prostě stane závislým a udělá hodně pro to, aby se vrátil. Právě ve zmíněném roce 2011 jsem jel poprvé JuvaCyklo maraton ve Zlechovicích-Leopoldově, maraton, o kterém pořadatelé prohlašovali, že se jedná o nejtechničtější maraton a týden na to, třetí červnovou sobotu se organizoval GT Zaskar v Jedovnici. Původně maraton horských kol se jel poprvé jako „býk“. Sám jsem byl zvědavý, jestli vydrží kolo i tělo příští týden tento „záhul“, protože něco tak bláznivého jsem ještě nezkusil. Právě při takových podnicích asi vzniká závislost. Jak tělo začne čerpat energii, ne tu z rychlých cukrů, protože ta je jenom na krátkou dobu, ne tu z nedělního oběda, i když byla mastná kačenka s domácím knedlíkem na mastném zelí, prokládaná plzeňskou dvanáctkou, ale z tukových vrstev, o kterých si člověk myslí, že je snad ani nemá, anebo dokonce jede na „dluh“, dostává se do hlavy informace, že tuto drogu, která mě táhne vpřed, chci zase mít.  A o tom je „býk“.

Nadešel čas „býků“!. V garáži visí rovných deset startovních čísel z mtb maratonů a právě „Železný býk Moravského krasu“ pod hlavičkou GT Multisport festival 2011 otevírá druhou desítku. Nic jsem o tomto seriálu horských nevěděl, vždy jsem hledal závody v blízkosti Kroměříže a o existenci Jedovnických závodů jsem neměl ani potuchy. Za to, že jsem se na takový závod dostal, může souhra náhod. Byl jsem ve správnou dobu na správném místě. Pracoval jsem ve Vyškově a Jedovnice nejsou daleko od Vyškova. Mým spolupracovníkem byl na JCBRN Defence COE PT, který, i když Slovák, se už dvakrát zúčastnil GT Zaskar mtb maratonu tour a chtěl tento rok jet zejména pro krásnou medaili, která se v předešlých ročnících rozdávala účastníkům. A potom se potkala parta nadšenců, která si to chtěla zkusit, protože sám bych asi do toho tenkrát nešel. V roce 2011 se medaile nerozdávaly, ale byli připraveni „železní býci“. Soška má větší cenu, než medaile na krk, tak se jelo pro sošku.

Ale nebylo to tak jednoduché. První ročník „Býka“ byl vyhlášen poprvé právě na léto 2011 jako varianta pro „cvoky“. Závodníci se mohli přihlásit na samostatné závody nebo zvolit variantu „býka“, kterého mohl dostat ten, který se přihlásil na všechny pořádané závody a všechny je úspěšně absolvoval. Každý z nich se hodnotil samostatně, každý se ale započítával do konečných výsledků „býka“. Absolvovat všechny závody znamenalo nastoupit na dopolední triatlon – 0,4 km plavání, 16 km horské kolo a 4 km běh, poobědní mtb maraton – 47 km a v podvečer kros běh 2x kolem rybníku Olšovec – 10,4 km. Jak prosté.

Ze JCBRN Defence COE se na „býka“ přihlásil PT, LCh a já. Říká se: „Ve dvou se to lépe táhne“, ale my jsme to táhli v týmu. Znáš to – jenom se neukázat před kamarádem jako slaboch, když on, tak já taky. Je to neuvěřitelné, ale zvládli jsme všechny tři soutěže všichni, ale tady se musím pochválit, jenom tak jak to umím jenom já, protože druhý mě tak nepochválí, na bedně stál jenom jeden z nás, a to jsem byl já. Dokonce si mě našla i televize a dělali se mnou rozhovor. Nevím, jak se bude internet rozvíjet a udržovat svoje databáze, ale video bylo v roce 2011 dostupné na stránkách České televize. Na bedně jsem nestál v kategorii „Železného býka“, ale jen za soutěž v běhu a to jenom v kategorii 50 – 59 let a jenom na třetím místě. Ale samotného mě samozřejmě výsledek potěšil, protože když jsem po triatlonu, i když „krátkém“, a maratonu horských kol, dokázal ještě držet krok s těmi, co šli „jenom“ běžet, tak asi jsem měl trochu natrénováno. Chlapcům jsem dal motivaci na příští rok, tak uvidíme, kolik se jich odváží příští rok.

Na první ročník GT Zaskar O železného býka Moravského krasu jsem lákal i ZH, který se mnou jel můj první a jediný maraton v roce 2009, ale šel „jenom“ na mtb maraton. Byl to ale vydařený závod i z hlediska účasti COE. Kromě rodinných příslušníků závodníků se přijela podívat tisková mluvčí IB s dcerou, HG a dokonce i z nedalekých Rudic jsme „přemluvili“ IK a přijel se podívat na nás na kole.

Už jsem napsal víc než stránku o jednom sportovním dni a přitom stačilo napsat, přišel jsem, závodil jsem, zvítězil jsem. Mám doma sošku „železného býka“ a pohár. LCh na závěr dne prohlásil, že si dá „Železného býka“ nad postel, moje drahá polovička, že „železný býk“ patří do postele. Velmi dobrá reakce i vzhledem k tomu, že se nám Ch před čtrnácti dny oženil. Shrnout tento závod jedním slovem, znamená suše konstatovat – úspěch.

Jako v roce 2011, také v roce 2012 se stal „býk“ výzvou. Dokonce i řady příslušníků COE se rozrostly oproti loňskému roku o sto procent, celkem na účast o pět býků a jednoho mtb maratonistu. Nebyli jsme stoprocentně úspěšní jako loni, ale další čtyři býci jsou „doma“. Nevím, jak jsem to dokázal, protože jsem se trápil víc než vloni, ale zase jsem stál na bedně v běhu na 10 km. Zase to bylo jenom třetí místo, ale byla to přece jenom bedna pro jediného zástupce COE. Příští rok dostanou šanci se mi vyrovnat. Chtěl bych i příští rok, ale to bude záležet na „bruselské“ konstelaci hvězd. Železný býk je opravdu náročná kombinace, a protože jsem to věděl už z loňska, zvážil jsem se v pátek večer před výkonem. I když jsem v průběhu závodů jedl a pil, sladké i pečené řízečky s chlebem, pil sladké až přeslazené a dopoval se magnesiem, abych to vydržel, klesla váha z 81,9 kg o jeden a půl kila, na 79,3 kg v sobotu večer po příjezdu. Jak už to ale bývá, nafouklá střeva se potřebují „odkalit“. Nedělní ráno ukázalo přijatelných 78,9 kg. Není se třeba utěšovat, tělo ví, kolik chce vážit. Nedělní večer už byl dvě desetinky pod hranicí osmdesátky. Navíc mě po býkovi bolí celý člověk, nejvíc nohy, mám problém se zvednout se židle, zpátky si sednout a o přesunu po schodech raději nebudu psát, protože ten pohyb se nedá popsat. Už se těším, až to zase „půjde“.

Rok se s rokem sešel a máme tady třetí ročník Železného býka. Bohužel rok 2013, i když byl „býk“ plánovaný, nevyšel. Nemohla za to vzdálenost mezi Belgií a Moravou, nemohla za to finanční krize a vůbec za to nemohlo mé pracovní vytížení. V termínu pořádání „býka“ jsem byl na Moravě, finanční krize neovlivnila pořádání festivalu a tak jediným důvodem byla svatba mladší dcery. Děvčata je třeba k oltáři doprovodit. Jsou věci přední a přednější. Plán je krásná věc, ale není dogma. Proto se už plánuje účast na závodech v roce příštím.

Na Železného býka 2014 jsem se začal připravovat již od podzimu 2013, zima nezima, snažil jsem se pravidelně trénovat. Když to nešlo na kole, aspoň jsem chodil běhat a k tomu jsem chodil i dálkové pochody, které ale nejsou započítané v mé statistice, ale jen a pouze ve výkonech sponzora. První jarní den (20. března 2014) přišla studená zimní sprcha v podobě oznámení o nekonání čtvrtého ročníku mé srdeční záležitosti. Právě 20. března 2014 byla noc a den stejně dlouhé a nastala tzv. jarní rovnodennost. Zima skončila v 17:56:36 hod., ale nic mě u srdce nehřeje. Tak tento rok se počet býků nerozroste. Vyměnil jsem si pár e-mailů se „svými soupeři“ a začal přemýšlet, co dělat. Nejsmutnější na tom bylo, že organizátoři právě na den Železného býka a na stejném místě zorganizovali Delikomat Manager Triatlon. Akci nevalné sportovní úrovně, ale za to pro VIP (Very Important Persons). Jenom přes poledne zorganizovali krátký triatlon, který se jezdí dopoledne na úvod Železného býka. Nejvíce ale bolelo zdůvodnění nekonání býka – „startují podnikatelé zapsaní do obchodního rejstříku, manžeři a členové vrcholných orgánů firem.“[1] V propozicích je možné také číst: „s ohledem na možnou špatnou kvalitu vody v rybníku Olšovec (situace zde ale bývá o poznání lepší než v Brně) nainstalujeme k rybníku sprchy pro možnost důkladného osprchování ihned po absolvování plavecké části závodu“. Navíc před závodem jsou o víkendech organizovány trénink plavecké techniky a trénink cyklistika a běh. Tak to už nemám sílu komentovat. Prachy světem vládnout a na blaho lidu nikdo nehledí.

Následující roky jsem jen smutně otvíral internetové stránky s odkazem na Železného býka Moravského krasu. Nenašla se odvaha zorganizovat tento podnik, nikdo nechtěl vzkřísit nádherný závod. Nebyl to žádný extrémní závod, byl to sportovní den, na kterém se mohli vyřádit všichni, každý podle svých schopností se mohl přihlásit a zkusit si, co jeho tělesná schránka poháněná hlavou dokáže.   

Na závěr této podkapitolky nezbývá nic jiného, než konstatovat smutnou, krutou a neúprosnou pravdu: „Jeden býk je sám, dva jsou pár a tři a více býků je stádo. Nemám doma stádo býků!“

[1] převzato z http://www.galantbrno.cz/delikomat-manager-triatlon/propozice  z 20. března 2014.

 

Vyjížďka není maraton

 

Maraton, klasický běžecký maraton, představuje překonání vzdálenosti čtyřiceti dvou kilometrů a sto devadesáti pěti metrů. MTB maratony se jezdí běžně kolem padesáti kilometrů, ale nejsou výjimkou podstatně delší vzdálenosti, třeba i více než třikrát tolik. Nejlepší maratónští běžci dokáží uběhnout maraton několik minut přes dvě hodiny. Vrcholový mtb závodníci dokáží jezdit padesáti kilometrové okruhy pod dvě hodiny. Pro mě to představuje strávit na trati asi jednou tolik času, tedy ubelhat maraton kolem čtyř hodin, možná i do pěti hodin, a ujet padesát kilometrů v terénu s celkovým stoupáním kolem tisíce metrů za plus minus tři hodiny.

Tréninkové aktivity, při kterých byla překonána vzdálenost zpravidla přes čtyřicet kilometrů, jsem zařadil do kategorie „vyjížďka“. Zpravidla v tomto případě znamená, že i kratší vzdálenost nemůže snížit celkový význam organizované akce. Ujetá vzdálenost se stala pouze první podmínkou pro tuto kategorii. Druhou podmínkou bylo absolvování této vzdálenosti v kolektivu. Člověk je sám nebo v kolektivu, tedy za účasti nejméně dvou jezdců byla splněna druhá podmínka. Třetí podmínkou bylo překonání vzdálenosti pod „taktickým“ námětem. A ten se zpravidla rychle najde, ať už jde o prohlídku míst, která nebyla dlouho navštívena až po organizování společensko-sportovních akcí pro zábavu. Poslední podmínka stanovuje můj osobní podíl na organizaci a vlastním provedení akce. Tady neplatí systém: přijel jsem, zúčastnil jsem se. Příkladem takové akce může být výlet do Leuven (Luváň) dne 9. září 2012, kterého jsme se zúčastnili, ale ani jeden z nás se na jeho organizaci a zabezpečení nepodílel. 

Za období hypotetického objetí Zeměkoule byla první podmínka naplněna vice než sto padesát krát, podmínka druhá zredukovala toto číslo na méně než jednu třetinu. Třetí podmínka, kdy bylo vzato do úvahy, že počítat například vyjížďku na Vranově ve třech dnech na stanovenou vzdálenost k poznání míst, která jsme navštívili v mládí za tři samostatné vyjížďky, sice zvyšuje absolutní číslo vyjížděk, ale v podstatě jsou všechny na stejný námět, opět snížila počet vyjížděk a závěrečná podmínka nakonec uzavřela statistiku za období hypotetického objetí Zeměkoule na čísle osm. Nic moc v konečném součtu. Za šest let se tedy takové akce daly spočítat na prstech rukou.

První vyjížďku se podařilo zorganizovat již v dubnu 2009, kdy jsem s malou skupinkou nadšenců, reprezentovanou KŠ a ZH, vyrazil na Baldovec rekognoskovat cestu na společný sportovní den JCBRN Defence COE, který se uskutečnil 24. dubna. Rekognoskační cesta 10. dubna nedopadla zrovna úspěšně. Ještě nezkušený jezdec slyšel zvonit telefon ve svém dresu a nenapadlo ho nic lepšího, než za jízdy telefonovat. Výsledkem byla „polní“ lišej na pravém boku a ramenu, naražený ševcovský sval na pravé noze a na stehně levé nohy jelito od řídítek.  Ve stanovený den „D“ někteří byli dopraveni do cíle velkokapacitním motorovým vozidlem, aby se zúčastnili společného oběda na „čerstvém“ vzduchu. Skupina, která vyrazila na kolech různé kvality, dojela kompletní až na Baldovec. Bohužel, jejich tělesná schránka jim nedovolila znovu po obědě nasednout na jejich stroje a pokračovat zpět. Naopak se našli noví hrdinové, kteří převzali jejich štafetový kolík, tedy jejich kola a doprovodili ostatní až do cíle. Úspěchem bylo, že se nikdo nezranil, to neznamená, že někteří netrpěli. V každém případě, kdo trpěl víc, víc vzpomínal na výmysl svého ředitele doprovodit ho na kole na Baldovec. Samozřejmě, že akce nezůstala osamocena a byla zařazena i do plánu v příštích letech.

Nejlepší vyjížďky jsou ve dvou, dva se lépe domluví než tři a dva se lépe vzájemně přizpůsobují než tři. Akce ve dvou nejsou nudné jako osamocený výjezd. Výjezd ve dvou na vrchol je dvojnásobný pocit radosti z vítězství, možná pro mě i trojnásobný, to když ji přemluvím, aby na plánovanou akci vyrazila, podruhé, když ji na vrchol dostanu a potřetí, když ji dostanu zpátky domů. Jednou z nejnáročnějších akcí bylo zdolání nejvyššího vrcholu Chřibských vrchů, kopce zvaného Brdo. Svým nejvyšším bodem v nadmořské výšce 586,7 m není žádným rekordmanem, to je běžná výška libavských kopců, po kterých jsem se projížděl s tankem, ale na kole je to úplně jiný pocit než v tanku.

Plánovaný výjezd na Brdo byl původně přes Kvasice a stoupáním na Novou Dědinu a Kostelany. Tak to jsem se prý zbláznil. Ani varianta do Zdounek a přímou cestou stále do kopce na Bunč nebyla přijata. Nakonec „naokolo bližšie“ jsem ji ukecal. V neděli 10. května 2009 jsme se rozjeli na vrchol. Cesta vedla přes Kotojedy a Šelešovice do Zdounek a dále do Cetechovic. Vystoupáním po silnici na Střílky na horizont jsme zabočili do lesa a po vyšlapání na hlavní hřeben už je jen mírným houpáním a kolem Vlčáku, co je samota na hlavním hřebenu, nám zůstávala jen hřebenovka přes Brdo na Bunč. Z Vlčáku se dá sjet s kopce směrem na Velehrad, ale zajížďka na Modru nebyla schválena. Po široké lesní cestě jsme se dostali až pod Brdo. Odbočka na vrchol je jízdou zručnosti do kopce a zpět skotačením po kamenech na hřebenou cestu. Dál už vede jen cesta na Bunč, odkud se dá pokračovat dlouhým šestikilometrovým sjezdem do Zdounek nebo čtyři kilometry do Kostelan a odtud zase na dvě strany, kratší cestou přes Lhotku do Kroměříže nebo na Tabarky, odkud se dá opět vybrat kratší cesta přes Těšňovice nebo přes Novou Dědinu do Kvasic a Kroměříže. Variant hodně, hlavně po asfaltových silnicích, znám zkratky i lesem, ale asi bych neuspěl, tak jsem je ani nenavrhoval. Až na Bunč nebylo kam z trasy uhnout, na Bunči začalo vyjednávání o dalším postupu. Každá další cesta byla lepší než ta předchozí navržená. Nakonec se jelo napřímo z Bunče do Kostelan, doprava na Tabarky a z nich přes Vrbku nad Těšňovice, odkud je z horizontu krásný výhled na kroměřížskou dolinu. Naštěstí jsme se nespustili nejkratší cestou přes Kotojedy, ale přes Trávník a Trávnické Zahrádky domů. Příjemných 52 km, volně na tři hodinky projížďka. Nám to trvalo skoro celý den.  

Cestu na Střílky přes Zdounky i Cetechovice znám z auta. Představa, že ji mám projet na kole, mě děsila. Nechala jsem se ukecat a vyrazila. Do Zdounek to ještě šlo, za Cetochovicemi nastává stoupání, krátké ale prudké. Po dosažení horizontu nejlepší cesta je po asfaltce na Střílky, my se vydali po kočičích hlavách dál do kopce, stoupali polem i lesem než jsme se dostali na hlavní horizont. Kdybych byla už hodinu doma, vůbec bych se nezlobila. Cesta po horizontu mění povrch a s jeho změnou se mění i bolest. Pod Brdem už jsem odmítala odbočovat z cesty. Největší problém nebyl dostat kolo na vrchol, ale zpět na cestu. Tuto „odbočku“ jsem absolvovala několikrát z obou směrů, tentokrát to bylo po široké cestě, po které projedou jen terénní vozy nahoru. To je ta lepší varianta. Dá se vedle kola aspoň jít. Cesta z druhé strany je úzká, kamenitá a i bez kola těžce schůdná. Nejsem sebevrah, nenásledovala jsem ho v sedle kola. Na Bunč jsem to ještě vytrpěla a usedla s úlevou na širokou dřevěnou lavici. Pivo syčí v rozpáleném těle, ale ionty nedávají energii, spíš působí jako závaží na nohách. Rozjezd byl bolestný, Zdounky už jsem nechtěla vidět, tak jsme vyjeli směrem na Kostelany. Moje orientační schopnosti nejsou zvlášť vyvinuté, uvěřila jsem, že volí nejkratší a nejlehčí cestu. Ale na Tabarkách už jsem se přesvědčit nenechala, že přes Novou Dědinu to bude nejrychlejší. S Těšňovického kopce už je to domů jen kousek, ten kousek nakonec protáhl na osm kilometrů, ale také jsem je přežila. Utrpení na cestě se nedá srovnat s utrpením po ní. Sprcha po jízdě je příjemná, ale večer už cítíš, jak tělem prochází únava, která se ráno mění ve svalovou horečku. Následující tři dny máš problém vyjít do schodů a ještě horší je to při jejich scházení. Mimo nohy bolí i ramena. Visíš na řídítkách, zapřená do rukou a po pár hodinách už nevíš, jak se na kole držet, aby ramena nebolela. Když se začneš cítit lépe, zapomeneš, jak jsi trpěla a za krátký čas na kolo opět sedneš. Říkáš si, že jen krátce a pro potěšení, ale si nepoučitelná. Zase se necháš ukecat k výkonům, které Ti radost po jejich překonání, nepřinesou.

O měsíc později jsme vyrazili na Vranov. Preventivní rehabilitace strávená na Vranovské přehradě je nostalgií na doby, kdy nic nebylo problémem. Posledních pár let tam jezdíme spolu a projíždíme nejen místa, která vzpomínky na mládí evokují. Kolem Vranovské přehrady se jezdí i maraton, byl to můj první, který jsem jel. Pokud to půjde, budu se sem vracet. Když mi někdo řekne, že Vranovská přehrada je na rovině, stoupá mi tlak na hranici šílenství. Jestli Jižní Morava nemá kopce, tak dotyčný nikdy nebyl ani v Mikulově ani na Vranovské přehradě. Naštěstí jsem zatím odolala vyrazit na kolách do Mikulova. Neumím si představit, že tlačím kolo na Svatý kopeček, Děvín, Stolovou horu nebo Sirotčí hrádek nad Klentnicí. Když ještě existoval v Mikulově vojenský útvar, ubytovali jsme se na svobodárně a i s holkami se prošli po Pálavě. Moc rovinaté území to zrovna není. Nízko nad mořem položené, to ano, ale rovinaté v žádném případě. A to je Mikulovsko ještě odvarem Znojemska a Vranovské přehrady zvlášť. Kdo zná okolí Vranova nad Dyjí, ví, že buď jdeš do kopce anebo s kopce, když je to pěšky, dá se to zvládnout líp než na kole. Kolo je zátěž. Co na tom, že se dostaneš rychleji s kopce, pokud najdeš správnou cestu s upraveným povrchem, protože jinak je to větší utrpení a strach, než jízda do kopce, kdy je lepší chodit pěšky vedle kola. Vranovské výlety pod „námětem“ za obnovení vzpomínek a poznání změny za posledních několik desetiletí mě děsí. Ale přiznávám, mám to tady také ráda.

Dostal jsem od svých sportovních kolegů návrh zorganizovat obdobnou akci jako „Baldovec“ v Jeseníkách, v osadě Malá Morávka, na chatě Kopřivná. V těchto případech jsem byl pro každou špatnost. Spojili jsme to s víkendem a pozvali i rodinné příslušníky. První den jsem hned zorganizoval výjezd na Praděd, třináct kilometrů stoupání. Nebyla to akce povinná, ale nadstavbová, podvečerní, pro větší žízeň, pro dobrovolníky. Její průběh ale ovlivnil pohled všech kolegů, zejména té něžné polovičky, na jejich ředitele. 

Přijela jsem v pátek odpoledne, navigace samozřejmě naváděla úplně jinam, než kam jsem chtěla dorazit, ale za to nemohla GPS, ale pokyny do ní vložené hlavou rodiny. Setkání se nakonec podařilo a večerní povídání se samozřejmě točilo o nejnovějších zážitcích. Než jsem přijela, vyhecoval dva své kolegy k výjezdu na Praděd. Samozřejmě, že je uhnal. Jeden nedojel a druhý se dostal k cíli až po „ztrátě kytičky“. Přemlouval mě ke stejnému šílenství. Třináct kilometrů stoupání a utrpení. Přemlouval mě proto, že prohlásil, že to s ním zítra vyjedu. Když jsem odporovala, slíbil, že když to vyjedu, dostanu vířivku. Kdo by se nedal vyhecovat za takovou odměnu a navíc, co se slíbí, má se splnit. V sobotu 27. června 2015 jsem vyrazila za svým snem.

V jedné „pokrokové“ písni Ať svítí slunce (Pusť vsegda budet solnce) se zpívá: „Ať si je déšť, ať si je mráz, ať bije hrom, ať se blýská ...“, další není důležité. Podstatné je, že to není ve skutečnosti žádná idylka za takového počasí vyráže na hory, ještě k tomu na kole a navíc třináct kilometrů do kopce. Dole nepršelo, na Pradědu u věže jsem stála v mlze, byla mokrá a byla mně zima i ve větrovce Craft.

Svým tempem jsem to „drala“ do kopce, za chatou Ovčárna už moc sil nezbývalo, a když přišlo závěrečné stoupání, nebylo daleko do chvíle, kdy to vzdám. Vtom nás předjela slečna, která křižovala silnici „od pangejtu k pangejtu“ (jak popisoval Miroslav Donutil svůj zážitek s Frantou Kocourkem v představení Furt ve střehu a pořád se něco děje). Vlastně tím svahem nestoupala přímo, ale po mírné vrstevnici pomalu, na lehko, vyjížděla do kopce. „Opakuj to po ní“ – tady se jeho rada hodila. Tak jsem to opakovala, až jsem se na vrchol dostala. Zpáteční cesta byla „zadarmo“ na šlapání a „drahá“ pro něho. Prostě po dojezdu musel prohlásit, že jsem to dala a sliby veřejně vyhlášené se musí plnit, protože by jinak jejich slibovatel ztratil kredit. To byli někteří mužští pod palbou výčitek svých manželek, že oni také chtějí. Nešlapaly, neměly.

Vrcholilo léto 2009 a dostal jsem před první zimní přestávkou dva nápady. První byl vyrazit na Hostýn. Dlouho je to po rovince, mnoho cest z Kroměříže vede do Bystřice pod Hostýnem po nefrekventovaných asfaltových cestičkách přes malebné obce jako je Količín, Chomýž nebo Slavkov pod Hostýnem. Jen závěrečné stoupání na Hostýn z Bystřice může zpomalit postup na vrchol. Ale není to žádný těžký výstup na vrchol. Široká asfaltová cesta se kroutí v táhlých serpentýnách, a protože jen auta s povolením Tě mohou míjet, potkáváš jen svoji krevní skupinu. Nepotkáváš ani pěší, protože volí cestu lesní pěšinou namísto jízdy rozpáleným asfaltem.  Odměnou za výjezd je nádherný výhled na Bystřici pod Hostýnem i do širokého okolí. Návrat je možný stejný cestou, ale komu se líbí asfaltový sešup? Nejlepší požitek je směr Rusava. Pěkně lesem kousek po žluté značené turistické cestě, na kterou se napojuje modrá a ta Tě dovede až do Rusavy. Nejdřív jedeš po horizontu a následně kolmo přes vrstevnice až do údolí. Poslední možnost si s radostí zaskotačit, protože z Rusavy už zase lepíš pláště do asfaltu. Vystoupáš opět nad údolí Rusavy a přes kopec se dostaneš do Zahnašovic a Alexovic, zamíříš zpět do Količína a domů. Krásná projížďka na osmdesát kilometrů. Radost vyrazit na krátký výlet. V konečném účtování to bylo osmdesát dva kilometrů, na okruhu Hulín-Količín-Holešov – Chomýž – Slavkov pod Hostýnem –Bystřice pod Hostýnem – Hostýn – Rusava – Zahnašovice – Alexovice – Količín –Hulín – Kroměříž byla dosažen průměrná rychlost 4,4 km/h, ve sjezdu ukázala GPS maximální okamžitou rychlost 60,0 km/hod, celkem jsme v sedle strávili čas 5:44 hod. a odpočívali 1:54 hod. Překonat v lehkém terénu osm desítek kilometrů za sedm hodin není výkon zrovna do knihy rekordů.

Návrh zajet do Bystřice autem a potom se projet na kole, byla zamítnuta. Už představa šlapání jenom do Bystřice je děsivá. Měření sil nastalo 5. srpna 2009. Navíc na Hostýn je to pěkný krpál. Ani po turistické stezce to není žádná procházka. Do Hulína je to příjemná projížďka, přes Količín do Holešova to ještě pořád je po rovince, tak cesta rychle ubíhá. Abychom se vyhnuli hlavní silnici z Holešova do Bystřice, „zkrátili jsme si to „mírně zvlněným terénem“ (už začínám přebírat termíny, o kterých nejsem přesvědčena, že odráží realitu) přes Prusinovice, Chomýž a do Brusného, kde jsem si vynutila zastávku na oběd. Hned u silnice, na křižovatce do Slavkova pod Hostýnem a na Rusavu je stylová restaurace. Na talíři byly borůvkové knedlíky a také pivo nemělo chybu. Už následné sejití těch šesti schodů s terasy a nasednutí na kolo byl boj. A to nás čekalo to nejhorší, a to jsem ještě nevěděla, že jsem se mýlila, výstup na vrchol. Šlapání na Hostýn bylo nekonečné. Z Brusné do Slavkova pod Hostýnem to ještě šlo, po těchto třech kilometrech ale následovalo dalších deptajících dvacet. Silnice se točí a nemá konce. Už si myslíš, že další oblouk je poslední a když se k němu dodrápeš, vidíš další dva.

Ani pohled z vrcholu mě nenadchl při představě, že se musím dostat zpět, aspoň že to bude z kopce. Přání bylo vyslyšeno, ale zcela jinak, než jsem si představovala. Vydali jsme se úplně jinou cestou, než jsme přijeli. Najeli jsme na žlutou turistickou značku a po pár set krkolomných metrech jsme začali kopírovat modrou směr Rusava. Po horizontě to ještě šlo, ale v okamžiku jak jsme zatočili doprava a začali klesat do údolí, došla síla i trpělivost. Sesedla jsem a osaměla. Kolo mě táhlo do údolí přes kameny a kořeny i přesto, že jsem křečovitě svírala a povolovala obě brzdy. Za hodnou chvíli jsem ho uviděla. Čekal na mě a nechápal, proč se zlobím. Užíval si radosti ze zdolání každé díry a kamenného schodu, zatímco já trpěla a se strachem se spouštěla o další metry. Když jsme dosáhli zpevněné asfaltové komunikace, trochu jsem se zklidnila a volně spustila do Rusavy. Chtěla jsem pokračovat zpět na Brusné, ale dostala pokyn na zcela opačnou stranu. Údolím Rusavy to ještě šlo, následné stoupání „přes kopec“ do Zahnašovic tak zábavné nebylo. Nemělo smysl ani vzdorovat ani brzdit rychlost, čím dřív bude cíl, tím dříve utrpení skončí.

Druhým nápadem byla návštěva obce Tupesy, říkejme tomu „Brdo na okolo“ s cílem ukázat můj rodný dům. Plán byl jednoduchý – vyrazit přes Bunč na Velehrad a Kudlovskou dolinou se vrátit domů.  Není to taková rovina jako trasa pod Hostýn, spíše je to výstup na Hostýn, přejezd do dalšího údolí a zase zpět, ale za to je to o dvacet kilometrů kratší. Naplánoval jsem to na pohodovou trasu. Vystoupat z Kroměříže lehčí cestou, tedy podél Hvězdy do Drahlova,  přes Zlámanku do Kostelan, lesem na Bunč, z kopce se svézt dolů na Dolní Salaš, Velehrad a přes Chabaně do Tupes. Záměrně jsem vynechal stoupání z Kvasic na Novou Dědinu. Zpět z Tupes na Velehrad a do obce Modra je to po rovince. Následně se přehoupnout přes kopeček do Jalubí, a přes Traplice do Kudlovic. Dál už jenom bylo potřeba projet Kudlovskou dolinou, dostat se „nad“ Kroměříž, to je na Tabarky a Vrbku a z Těšňovic se pustit bez brzd a šlapání až do Kroměříže. Pouhých 63 kilometrů.

Ještě jsem se nevzpamatovala ze šoku utrpěného z výjezdu na Hostýn a už jsem 15. srpna 2009 opět seděla v sedle kola při další „společné vyjížďce“. Podle plánu lehce na Bunč, rychle z Bunče do údolí na Velehrad, okružní zajížďka do Tupes a údolím Kudlovské doliny domů. Vše po krásných asfaltových cestách. Při objasňování plánu to všechno znělo jako pohádka, jako krásný výlet, jako příjemně strávený den. Navíc krásné letní ráno nevěštilo nic špatného. Říká se, nechval dne před večerem. Toto rčení se ukázalo v celé své kráse jako trvale platné a neměnné. Tentokrát mě při přemlouvání zapomněl na úvod informovat, jak dlouho budeme stoupat a jak dlouho budeme klesat. Je logické, že s kopce to jede rychleji, ale často ruce, ramena a zadek bolí víc než při pomalém stoupání. Už když hned za Kroměříží projíždíš Kotojedy a hned za nimi podél potoka Kotojedka po „drncající“ polní cestě se dostaneš do Šelešovic, si uvědomíš, že to bylo posledních tři a půl kilometru po rovince. Už následuje jen plazivé stoupání, které nezpestří ani krátké sjezdy. Stoupáš až na Bunč. Krátké posezení v restauraci na Bunči nemůže vynahradit dosavadní utrpení. Jediné co jsem ocenila při následujícím sjezdu směrem na Velehrad, byla nová asfaltová, opravdu pohodlná, cyklostezka. Z cesty z Velehradu přes Chabaně a Tupesy zpět na Velehrad si pamatuji jen ten přejezd přes Chabaně a pohled na hrad Buchlov, kde jsem musela pózovat před objektivem fotoaparátu. Nejhorším úsekem bylo překování údolí spojující Modru se Salaší do údolí Jalubí polem „přes kopec“ a stejným způsobem do Traplického údolí a následně do Kudlovic. My nemůžeme jet pohodlně po cestách, my musíme postupovat k cíli vždy po necestách. Kdo si myslí, že průjezd Kudlovskou dolinou je po rovince, tak se šeredně mýlí. Z Kudlovic se neustále stoupá, někdy mírně, jindy prudčeji, ale stále stoupá na vzdálenost čtrnáct kilometrů až nad Vrbku. I na ten Praděd je stoupání o kilometr kratší. A potom ještě na dalších dvou kilometrech cestou nad Těšňovice je kilometr klesání a kilometr stoupání. Odsud jsou to do cíle celé čtyři kilometry, většinou z kopce a mírného klesání. My jsme jeli jenom osm kilometrů, protože jsme museli to Trávníku a teprve přes Trávnické Zahrádky domů. 

Dlouho jsem nic neorganizoval. Až po roce stráveného v Bruselu a po absenci závodnického adrenalinu, nadešel čas zorganizovat i vlastní maraton. Původní záměr byl zorganizovat opravdu maraton pro ty, kteří se chtějí protáhnout a jet co to dá. Jak jsem se postupně seznamoval se situací, zjistil jsem, že je nutné výrazně slevit se svých záměrů, protože by nebylo s kým závodit. Dva závodníci není jeden, ale nedá se tomu říkat peloton. V roce 2013 nadešel čas, kdy bylo třeba opustit nejbližší okolí svého dočasného bydliště a podívat se na kole i za hranice Auderghemu. Výzva, která hryzala svědomí, se jmenovala Waterloo. Není to daleko, nakrátko nic moc, na okolo třicet kilometrů, tedy tam a zpátky akorát tak na krátký, rozuměj padesáti kilometrový, maraton. Najít správnou cestu nebylo lehké, mnohokrát jsem byl blízko, několikrát jsem jel s cílem dosáhnout cíle, ale vždy jsem někde dojel, odkud jsem se mohl jenom vrátit zpátky. Poprvé jsem dosáhl cíle 7. 6., i když jsem v podstatě projel celou trasu, nebyl jsem zejména se závěrečným úsekem před mohylou spokojený. Chtěl jsem najít cestu mimo zastavěné oblasti, ale v tomto případě to nebylo možné. Hned druhý den jsem přemluvil co-partnerku a vyrazili jsme na trať, kterou jsem v závěru upravil pouze k mé částečné spokojenosti. Sponzorka byla již unavena a měla námitky nejen zejména k povrchu trati, ale také k její délce. Ale copak je šedesát kilometrů nějaká vzdálenost? Více měně ale byl vysloven souhlas.

Vlastní maratón pod názvem WONBE SOMUTER 2013, neříkejme tomu maratón, já jsem to v propozicích nazval jako „false marathon“, ale je to spíše projížďka, byl organizován dne 6. července 2013. Propozice byly rozeslány hned následující první pracovní den po schválení trati sponzorem, tj. desátého června. Dopředu jsem byl varován, že po přečtení propozic, které z mého úhlu pohledu byly vyčerpávající, to všichni vzdají ještě před startem. Bohužel tvrzení se naplnilo a nakonec přijeli jen tři účastníci, z toho dva nebyli připraveni na úskalí, která je čekala. Svědčilo o tom již to, že teprve den před akcí navštívili supermarket se sportovními potřebami a nakoupili si oblečení, které na první pohled ukazovalo na zkušené bikery. Na druhý pohled již jejich vybavení takový dojem neevokovalo. Už tři kilometry před Waterloo byli zralí na naložení do záchranného vozu a ani dvouhodinová přestávka v restauraci Wellington u Lva, doplnění iontových tekutin, pevné stravy a ibuprofenových tablet (u jednoho z nich už opakovaně, dokonce zapíjených pivem) nezměnila jejich stav. Cesta zpět byla před nimi jako černá mlha a ani moje poskakování na kole, jízda po zadním kole a za jízdy posed „na štangli“ je nedokázalo rozptýlit a ulevit jejich trápení. Původně plánovaná cesta na pět hodin včetně občerstvení se protáhla na deset hodin a to se ještě vyhnuli závěrečnému technickému úseku a nejkratší cestou se vydali domů. To bylo ponaučení pro příští ročník.

Jízda po bruselských parcích, jak se v místních podmínkách říká Tervůrenskému lesu, mi bude doma chybět. Upravené cesty, žádné záludnosti terénu, možnost variabilního výběru trasy a kdo chce, i dostatek občerstvovacích stanic na okrajích okolních vesnic a městeček na hranici lesa, které mně byli při společných vyjížďkách odepírány, jsou hlavní valuty pro rekreační sportovce. Měla jsem natrénováno, věřila jsem si a o úspěchu jsem nepochybovala. Celá akce se nakonec změnila v exhibiční projížďku právě díky našemu doprovodu. Tak pomalu a tak pohodově jsem už dlouho nejela. Časté zastávky, dlouhá pauza na občerstvení a neskutečně pomalé tempo bylo úplně něco jiného, než jsem do této doby poznala. Užívala jsem si to a cítila se jako vítěz. Nic mě nebolelo, nic mě nehonilo a není pravda, že mě cizí neštěstí těšilo. Litovala jsem je, protože trpěli asi daleko víc než já, když jsem jenom ta druhá v pelotonu. Snažila jsem se jim poradit, jak zmírnit své utrpení, jak rychleji a s menší námahou překonat některé terénní úseky, ale tomu, kdo z kopečka, lépe řečeno mírného, širokého a bezpečného sjezdu, brzdí, protože se bojí do toho šlápnout a do kopečka tlačí, místo toho, aby do toho šlápnul, není pomoci. Na druhé straně musím na obhajobu konstatovat, že jsme je nenutili připojit se k nám a vyrazit na Waterloo. Také ale nám byla udělána výborná reklama, protože se o akci hovořilo.

Při druhé ročníku WONBE SOMUTER 2014, tj. „false maraton“ na Waterloo a zpět, nic nebylo ponecháno náhodě. Zkušenosti prvního ročníku byly patřičně prezentovány a akce se stávala výzvou pro ty, kteří pravidelně sportují. Někteří se vyslovili, že zdolat trasu není žádný problém, ale tímto prohlášením už nemohli odmítnout účast. Nastoupili, i když věděli, že nejsou plně připraveni. Zakousli se do svého kola a se zaťatými zuby tlačili kilometry vpřed. Dojeli všichni, ale někteří byli nejen unavení, ale i „trochu“ bolaví na několik následujících dní. Druhý ročník měl upravenou cestu, vloženy byly technické rychlostní zkoušky i jedna silniční rychlostní zkouška. Po loňském prvním ročníku se věhlas této akce roznesl a ročník 2014 měl nejen o tři sta procent větší účast, ale tento ročník byl již s mezinárodní účastí, kterou zajistil účastník ze Slovenské republiky. Oproti loňskému ročníku byly vydávány nejen diplomy a zpracována povinná evidenční prezentace, ale také video, které, podle reakcí účastníků, okouzlilo. Na rozdíl od minulého ročníku přijeli účastníci připraveni a podle plánu jsme se dostali ke Lvu v časovém limitu čtyř hodin. Občerstvovací stanice u Welligtona poskytla výběr jídel i pití a účastníci si mohli vybrat podle své chuti a velikosti své žízně. Návrat proběhl bez problémů a závěrečné pivečko přišlo všem vhod. Tak na závěr jen ujetá vzdálenost, která dosáhla šedesát jedna kilometrů. Odměnou za tento výkon byl všem účastníkům udělen titul „Železný lev“ a zaslal jsem jim nejen diplom, ale i fotky a video z akce. Určitě se někteří chlubili, jak šlapali z Bruselu na Waterloo a zpět.

Na druhý ročník jsem se těšila, protože jsem věděla, že nás bude víc a tím moje fyzická připravenost nebude na obtíž těm lepším, protože se nebudou přizpůsobovat mně jako nejslabšímu článku řetězu. Už při zahájení někteří nechápali, proč mají pózovat v nezvyklých polohách před objektivem fotoaparátu, ale nebránili se. Zahájení bylo s nadšením a v plném elánu, každý se předváděl a dokazoval těm druhým, že není on ta brzda. V průběhu akce byla pořizována fotodokumentace a všichni se do kamery usmívali a předváděli své jezdecké umění. Až ke „Lvu“ vše, až na technické problémy, které umožnili některým jedincům regenerovat jejich síly, probíhalo v pohodové atmosféře. První pochybnosti o svých schopnostech projevovali někteří jedinci až v diskuzi na občerstvovací stanici u „Wellingtona“. Neznali záludnosti občerstvovací stanice a rozseděli se u „Lva“ do ztuhlého rozpoložení. Navíc se dotazovali, kudy tudy cestička a kolik je to kilometrů. To byly první příznaky jejich pokleslého duševního rozpoložení a fyzické stavu. Odjezd byl ještě s humorem, ale s přibývajícími kilometry tempo ochabovalo a i na můj vkus, bylo víc přestávek než bych normálně dělala. Na některých bylo již při šlapání vidět, že neví, jak by si na sedle poposedli, aby je zadek nebolel. Další měli průpovídky, které není vhodné dávat na papír, ale přesně odrážely stav jejich mysli a fyzického stavu těla. K poctě všech je třeba dodat, že dorazili do koncového bodu a absolvovali závěrečný drink, někteří i několik, než jsme se rozešli. Vynikajícím výsledkem byl dohovor na absolvování obdobné akce, tentokrát opačným směrem a s pozváním rodinných příslušníků příslušného věku. O následcích jsem se dovídala později, zpravidla od partnerů postižených bikerů. Po dojezdu dokázali(y), asi bych tam měla nechat jenom tvrdé „y“, aby bylo jasné, že to nebyli muži, ještě zvládnout sprchu. Následným upadnutím do horizontální polohy potřebovaly trvalou péči nejméně do následujícího rána, kdy už musely vstát samy.

Přemýšlel jsem, jak splnit slib, že v září 2013 vyrazíme opět na Waterloo, ale ve větším počtu. Předpokládaná účast juniorů a dalších partnerek vyžadovala změnit trasu. Trochu ji zkrátit, ale ne zase moc, trochu ji zlehčit, ale také ne moc a trochu víc ji zatraktivnit. První dvě podmínky nebylo složité splnit. Tervůrenský les je plný cest, lesních bikerových, lesních udržovaných i lesních asfaltových. Pokud to šlo, naplánoval jsem asfaltové cesty, tím se průměrná rychlost zvýší, celkový čas jízdy sníží a bolest těla posune až po dojezdu. Horší to bylo s atraktivitou. Nakonec jsem je zavedl k „Pařezové chaloupce“, ponechal průjezd kolem „Stonehenge“ a některé části trati rozdělil na „klasické úseky“ a „technické úseky“. Ty první byly pro méně zdatné jezdce a ty druhé pro ty, co si chtějí zaskotačit. Kromě terénních průjezdů jsem je zavedl i na místo, kde si mohli na padesáti čtverečních metrech vyzkoušet techniku jízdy v muldách, prudkých sjezdech a následných výjezdech a jízdu omezenými prostory. Moc se nepředvedli, jen mládež skotačila a jeden odvážlivec nad osmnáct se kromě mě našel, aby ukázal své umění.

ONTRA PIRS 2014 byla další akce, které jsem se musela dobrovolně povinně účastnit. Věděla jsem, co mě čeká, trať jsem měla dopředu projetou a protože řada úseků byla vedena po asfaltu, byla to oproti klasické trase pohodová jízda. Navíc nás brzdili dobře nepřipravení jedinci a tím se ztrácela celková náročnost trasy. Občerstvení u Wellingtona bylo přiměřeně dlouhé a docela zábavné. Ti, kteří s námi jeli WONBE SOMUTER, si uvědomili, že ke „Lvu“ se dá dojet pohodlně a i cesta zpět „na okolo“ může být příjemná. Střídaly se úseky asfaltové s upravenými cestami, s krátkým stoupáním i dlouhým mírným klesáním a každý si mohl zařádit po svém. Kdo se chtěl totálně vyřádit, mohl si zvolit technický úsek. Někteří si na něm vyzkoušeli i konzistenci bruselského bláta. Nejvíc je asi bavila „Pařezová chaloupka“, kde si chlapi hráli víc než jejich ratolesti. I když pět kilometrů před cílem se někteří rozloučili a znalí místních podmínek, zamířili přímo domů, zbytek dojel až k závěrečné občerstvovací stanici, kde jsme se trochu déle zdrželi. Děti nám doma neplakaly a práce na nás ráda počkala, tak nám to ani trochu nevadilo.

WONBE SOMUTER 2015, poslední velká akce na kolách v Bruselu pod vedením organizačního týmu Čima a Čimo, tentokrát již jménem GoKaČi. Už potřetí jsme se rozhodli udělat společnou vyjížďku na Waterloo, tentokrát při příležitosti 200. výročí této slavné bitvy. Oficiální oslavy proběhly o týden dříve, my jsme vyrazili až 27. června. Na přípravu moc času nebylo, tedy na praktickou přípravu s cílem ověřit skutečný stav trati. Dojel jsem jenom po severní okraj Waterloo a zbytek jsem risknul. Teoretická část podceněna nebyla. Propozice byly opět vylepšeny, obsahově rozšířeny a stylisticky a formálně upraveny. Do poslední chvíle to vypadalo na účastnické fiasko. Potvrzení účasti minimální a navíc večer před výjezdem se ještě omluvil jeden manželský pár. Předpověď počasí věstila do 09:00 hod. déšť a potom 24% pravděpodobnost deště. Obavy se nenaplnily. Ráno nepršelo a navíc se hodinová předpověď vylepšila až na 22°C bez deště při polojasné obloze. Ideální počasí pro kola. Celkem nás bylo jedenáct, co je přesný počet na to, abychom se vzájemně uhlídali. Pro pohodovou jízdu byl ve vybraných úsecích peloton rozdělený na dvě skupiny, kde skupina A, tedy jedničky, jela pohodovou trasu a skupina B, tedy blázni, jela technické úseky v „měkkém“ terénu. Původní plán říkal, že ujedeme necelých šedesát kilometrů, realita se pohybovala mezi šedesáti osmi až sedmdesáti pěti kilometry, to podle toho, kdo jak bloudil a zajel si. Pivo u Lva i závěrečný drink v cíli umocnily úspěch dne. Nejvýznamnější událostí dne nebylo dojetí tam a zpět, ale získání našeho pokračovatele. MN se přihlásil k převzetí dokumentace. Aby úspěch byl do budoucna zajištěn, napadla mě myšlenka, že do toho namočíme i našeho nadřízeného MŽ. MN bude OCE (official conducting the exercise), tedy já, a z MŽ uděláme OSE (official scheduling the exercise). Tím ho zapojíme do akce. Bude se muset ukázat na akci, bude tedy nucen naplánovat termín tak, aby se mohl zúčastnit a MN, jako vícenásobný „Železný lev“, se už postará o dodržení plánované trasy. Lepší řešení snad ani neexistuje. Odjíždět s pocitem, že narozené dítě neumírá, je slastné.

Neměla jsem najeto a jen týden před plánovaným termínem jsem si zajela ke čtvrtému (železničnímu) podjezdu. Žádná sláva to nebyla a byl čas to čestně vzdát. Tak jsem dostala návrh, že můžeme skupinu rozdělit na dvě části a já mohu dělat doprovod jedné z nich. Zdůvodnění, že se jede Waterloo už v červnu a ne všichni mají „najeto“, proto bude skupina A vedena po trase pro méně připravené, se setkala s pozitivní odezvou. Krátce po startu moje skupina pohodlně dosáhla stanoveného bodu a čekala na dojezd skupiny B. Při dalším dělení dokonce větší počet jel pod mým velením a já se cítila důležitá. Ale od Lva už stále více členů pelotonu se přiklánělo k lesním úsekům namísto asfaltových. Závěrečný lesní úsek byl závodem „O prvního mrtvého“. Ten už jsme jeli všichni. Od čtvrtého k šestému podjezdu, převážně klesajícím lesním terénem narůstala průměrná rychlost, která v závěrečném sjezdu dosáhla rychlosti downhillových závodníků. Nesdílela jsem jejich adrenalinové dojmy v údolí u šestého podjezdu. Jsem z rychlé jízdy na hranici hazardu na dlouhou dobu vyléčena. Ještě, když jsem do sebe obracela černého Leffa, jsem měla rozechvělé nohy. Všichni dojeli relativně ve zdraví, jeden frajerský pád byl u Lva, kdy nám jeden člen týmu chtěl ukázat výjezd na hromadu písku a skončil na zádech s kolem nad svým tělem. Druhý den kvůli tomu zrušil i tenis. Druhý pád byl v lese, kdy nedodržení bezpečné vzdálenosti při jízdě přes kořeny způsobilo kolizi, kterou jeden neustál, a jeho lýtko se silniční vyrážkou postupně měnilo barvu.

Další vyjížďka byla až v Praze. Chtěl jsem ji absolvovat ve dvou, ale nakonec jsem po několika testovacích jízdách a první prověrce celé trasy usoudil, že sponzorovi dám jen dílčí dávkování. Důvodů bylo hned několik. Za prvé je trasa poměrně dlouhá a mohla by být i delší. Já jsem při hledání vhodných bikových terénu najel v jeden den nejvíc osmdesát tři kilometrů a to jsem zdaleka neprojel všechny možné cesty.

Na konci srpna 2016 jsem se vydal na Pražské stezky, jako říkám jízdám z Prahy 7 – Holešovic, přes Stromovku a Císařský ostrov na protilehlý břeh Vltavy a dál po proudu řeky až téměř do Kralup. Za prvé, jezdit se dá podél vody, z počátku vede široká asfaltová cesta podél vody s téměř nulovým převýšením, na které se pohybují mraky i rádoby sportovců. Na těch prvních deseti kilometrech do Klecánek také vznikla básnička Pražské stezky. Za druhé, není potřeba ale šlapat až do Klecánek, dá se včas odbočit od vody a vyrazit do svahu. Cesty jsou většinou značené, ale turistů jsem potkával velmi málo a bikerů ještě méně. Výjimečně jsem se s někým potkal, ale podle vyjetých kolejí v době, kdy povrch byl měkký po deštích, a bylo jasné, že nejsem první, který touto cestou po dešti projel jako první. Časem přijdeš na to, že se dá jet jak do Čimic, tak rovněž přímo na Klecany přes Zdiby, že v Klecanech je mnoho odboček, kterých se může využít k prodloužení, zkrácení, popřípadě i zpestření cesty. Vím, jak se z Klecan dostat na vyhlídku nad Vltavou i kde je možné doplnit tekutiny ze skalnatého pramene. Ale také se dá jet pouze po asfaltu, nahoru i dolů. Za třetí, není potřeba se jenom vozit s kopce dolů k toku Vltavy, ale je možné pokračovat z Klecan i po horizontu přes Vodochody až do obce Chvatěbury, kde opravují kamennou stavbu, o které se dá s úspěchem pochybovat, zda byla hradem, zámkem, tvrzí nebo jen panstvím. Tam potkáš často kluky zakleslé do beranů svých silničních miláčků. Za poslední, a to je na tom nejzábavnější, vždy ale může odbočit dolů k vodě nebo naopak, když si u vody, vydat se do zpravidla prudkého stoupání zpět až na horizont a asfaltovou cestou třetí třídy a mezi poli šlapat od vesnice k vesnici směrem, který Tě zrovna napadne. Všechno záleží jenom na tobě.

Trasa mojí cesty ze srpna 2016 je více objasněna i v dokumentární prezentaci. Navíc je prostor docela dobře ohraničený a velké bloudění nehrozí. Západní hranici tvoří tok řeky Vltavy, východní naopak silnice druhé třídy 608 a hned za ní probíhající dálnice D8 z Prahy na Litoměřice a dál se můžeš vydat na Ústí nad Labem, Teplice nebo Most a třeba i k německým hranicím. Na severu vede frekventovaná silnice od Kralup nad Vltavou k dálnici, kde se Úžic připojuje. Nelze ji přehlédnout z důvodu velkého provozu motorových vozidel. Na jihu, odkud vyjíždím z Prahy 7, je prostor ohraničený obloukem D8 z východu na západ směrem k Vltavě, kde D8 navazuje na Argentinskou ulici, která překonává Vltavu nedaleko Trojského mostu v blízkosti Císařského ostrova. A to už jsem zpět na startu vyjížďky. 

Po roce absence, kdy v roce 2016 se nepodařilo zorganizovat žádnou vyjížďku, bylo načase vyrazit na delší trasu. Navrhl jsem, že v průběhu srpnové dovolené 2017 se můžeme lehce projet, ať si navrhne, co by se jí líbilo. Samozřejmě z toho bylo mnoho kilometrů bez „užitku“, to je bez pocení a námahy. Tak jsem trochu ten její nápad upravil návrhem, který byl sice přijat, ale následky měly obrovské dopady. Návrh, že pojedeme Baťovým kanálem, až kam dojedeme a potom se vrátíme, jsem doplnil návrhem, že následující den pojedeme na Hvězdu a tam natočíme několik videí. Samozřejmě já na mazlíčkovi v mírně členitém terénu.

Na Baťův kanál jsme vyrazili sedmého srpna v pondělí. Brzo ráno, aby nás slunce moc neumořilo a volným tempem, protože to bylo bez tréninku. Ve Spytihněvu na splavu jsme si prohlédli probíhající opravy a pomalu se vydávali na cestu zpět, když jsem objevil nádhernou úpravu zákona o provozu na pozemních komunikacích. Dopravní značka výstražná „A 13 zvířata“ byla u splavu ve Spytihněvi směrem na Otrokovice inteligentně modifikována. Když narazím na původní, originální značku A 13, říkám se v duchu, protože kdybych to říkal moc nahlas, mohl bych dojít k úrazu: „Pozor na krávy“. U modifikované značky je možné si v duchu říkat: „Pozor na slepice“, protože by se mohl opakovat případ výše uvedený. Lidová tvořivost nepracuje jenom v Čechách a na Moravě, ale i za jejími hranicemi. Jeden důkaz mám k dispozici. Zákazován dopravní značka „B 30 zákaz vstupu chodců“ mohla být inspirací pro zákazovou dopravní značku „Zákaz vstupu chodců za účelem čurání“.  Tato dopravní značka se v letech 1998–2001 nacházela na náměstí v blízkosti pošty v nizozemském Landgraafu na sloupu veřejného osvětlení. 

Cesta zpět již nebyla tak romantická, spíš bych to klasifikoval jako trápení neviňátek. Abych moc neprovokoval, sjížděl jsem s asfaltové stezky na polní a lesní cesty a snažil se trochu si zaskotačit. Za to jsem byl několikrát pokárán, zda nevím, že jedeme spolu a ne každý sám. Ve výsledku ukázala GPS 49 km a nastoupených neuvěřitelných 53 m. To asi naskakovaly metry tím, jak jsem sjížděl a opět vyjížděl na hráz řeky Moravy, po které vede stezka pro cyklisty.

Zjistila jsem, že moje pohybové aktivity se smrskly na pobyb na zahradě a jejich intenzita přitom není nijak nadprůměrná. Psychicky jsem se připravovala dlouho, protože jsem věděla, že to bude bolet. Záměrně jsem vybrala první pracovní den v týdnu, kdy jsem správně předpokládala, že cyklistické stezky budou brázdit jen jednotlivci a nebudu se muset stále ohlížet na kolem jedoucí v obou směrech. Do Kvasic to byla přímo pohoda, za Otrokovicemi, když jsme překonali lávku, kde se musí sesednout, jsem se stále cítila dobře. V Tlumačově, kde zpravidla u restaurace otáčíme, jsem to neotočila a pokračovala dál. Do Napajedel to ještě šlo, ale po dojezdu ke kempu Pahrbek, kde je krátký neupravený úsek trati, už jsem si musela dát oddech. Předcházející silná prohlášení, že o dovolené projedeme celý Baťův kanál, co odpovídá vzdálenosti kolem sedmdesáti kilometrů, začala plavat na vodě. Ve Spytihněvu u jezu, kde GPS ukázala o pár stovek metrů víc než dvacet čtyři kilometrů, jsem rozhodla otočit směr pohybu k domovu. Bylo jasné, že večer se začnou projevovat důsledky dopolední aktivity. To jsem ještě netušila, že nejhorší teprve přijde.

Hned následující den, jak jsem slíbila, že mu udělám video z Hvězdy, jsme opravdu vyrazili točit. Chtěla jsem jít pěšky, ale více méně jsem byla donucena sednout na kolo a přes bolest vyrazit odpoledne na Hvězdu. Z milosti jsme jeli po silnici, ale v kopci za Těšňovicemi mně došly náhle síly a nekontrolovaně jsem „ulehla“ do meze u silnice. Byl z toho „na prášky“, to ještě netušil, že jen jakmile opustíme asfalt a najedeme na nezpevněnou cestu k lesu, budu se po pár metrech poroučet k zemi podruhé. Zaklapla jsem se do zámků, aniž jsem si to uvědomila. A když jsem chtěla sesednout z kola, nešlo to. Noha najednou nejde s pedálu dolů, tělo se přitom nahne a ztrácíš těžiště i rovnováhu. Jen šťastlivci nespadnou, tentokrát jsem mezi ně nepatřila. To už psychicky nedávala a otáčela to zpátky domů. Při představě, že budu muset tuto cestu absolvovat v krátké době podruhé, jsem posbírala poslední síly a pokračovala k místu, kde chtěl natočit pár záběrů.

Hvězda není protkána stezkami pro cyklisty, jak tomu bylo v Bruselu, ale po dosažení místa natáčení jsem měla závratě už při přibližování se ke sjezdu, na kterém chtěl zvěčnit. Nejprve musel držet mě, abych se do té díry nezřítila a potom mi musel snést i kolo, protože jsem se ho bála nechat nahoře, aby mně na něm někdo neodjel. Průběh natáčení na prvním pracovišti jsem zvládla, ale úkol dne nebyl splněn. Při přejezdu na další stanoviště jsem měla defekt a oproti všem předpokladům, že mám duše, které se „sami zalepí“, byla duše za chvíli prázdná. Klidně bych to došla pěšky, ale to by asi jeho ego nepřeneslo přes srdce. Uprostřed lesa rozbalil fidlátka a odstranil zpozorovanou závadu. Mezitím se v lese setmělo a další filmování už nemělo význam. Druhá cesta za filmovými zážitky mě tedy nemine, ale hlavní je, že to nebude hned následující den. Naštěstí pro mě se nepodařilo už realizovat filmování v období ježdění na horském kole, ale stále o tom mluví. Jeden úsek jsem viděla, když jsme byli na Hvězdě na „rande“ pro větve břízy, které chci použít k zahradní dekoraci.

Abych vyjížďku ukončila, nezbývá než konstatovat, že výsledkem mých dvou po sobě následujících sportovních dnů byla několika denní bolest a několika týdenní průkazná barevná razítka viditelná na mém těle, kterých se dotkly jednotlivé části kola. Říkám to pořád: „Sportem k trvalé invaliditě“. Nedá si stále poradit.

   

AKTUALIZOVÁNO:  03. 09. 2020

 

POKRAČOVÁNÍ V DALŠÍ KAPITOLE ...