na kafe a na cigára

usínám s pocitem tvý lásky rovnoběžný s mými zády

 

jsem jen stín ohně,

který včera hořel

plápolal nad půlnočími zvony

budoucími

tolik

 

viděli jsme, jak včera nám sebralo zítřek

a přítomností už dlouho nežijeme

nestále

 

nejvyšší svit měsíce,

a pápěří sedmé hodiny raní sfouklo všechny sny

semlelo těch pár písmen ze soboty

a nevěděli jsme

nepamatovali jsme si

ani krátkodobou, krátkou dobou

ne už ne

 

notorici dva leželi na svodidlech tmy

která jim nelhala, jen se jim vysmála

věděla

věděla, že ráno bude je bolet všechno a jen ne srdce

 

už nevíme komu bysme se dali, ale jen napůl ne opravdově,

a za co všechno bysme křičeli

tak raději zpíváme texty, co kdysi dávali smysl

ale už je nechceme slyšet

už víme

o čem

 

a třeba jednoho dne přestaneme milovat iluze

a staneme se opravdovými lidmi

a přesně v ten den příjdu o rozum

protože si mi řekl, že

každej je blázen

a hranice normality neexistuje

bejbe