3.4.15

Anotace: můj život s bipolární poruchou

Přeju hezkej páteční den, předem se omlouvám za svojí nespisovnou mluvu, ale dneska to tak cejtim a nechci se do ničeho nutit. Mám se tak nějak na pytel a to pytlování trvá už asi třetí den. Hrozně mě štve, že nemám jistotu, jak mi kterej den bude. Je mi odporný, že teďka znim, jako bych se litovala, to fakt nemám v úmyslu. Jen je tady opět ta nálada, že ve všem vidim mega velkej problém, nedokážu normálně fungovat, mám černý myšlenky... Možná za to může i taková prkotina jako dvakrát oddálenej termín sezení u psychiatra, o čemž sem se možná zmiňovala. Doufám, že příští tejden to už klapne, protože mám podezření, že můj vnitřní nepokoj souvisí právě s tim.

Ale abych nebyla tak negativně naladěná, tak se snažim pořád na něco se těšit. Ale chce to, stejně jako všechno, hlavně trénink a trpělivost, než si to člověk zautomatizuje. Nedávno sem viděla starou 13. komnatu s Arnoštem Lustigem. Pana Lustiga sem obdivovala. Je málo lidí jako on. Zažil takový zvěrstva jako byl koncentrák, kde málem přišel o život a přesto se zbytek života snažil žít plnohodnotně a zbytečně se neprožívat. No a o něm právě v tom pořadu jedna jeho kamarádka řekla, že je u něj úžasný, že se každej den na něco těší. Může to bejt cokoliv, že zejtra bude mít k obědu guláš, že uvidí vnoučata. Zkrátka i když měl rakovinu, pořád se snažil dívat se na svět pozitivně.

Já doufám, že časem dospěju k vnitřnímu klidu a budu se těšit na každej den, kterej příde a budu si ho umět náležitě vychutnat. Chci tomu věřit a jednou tomu skutečně uvěřim.

Přeju Vám krásnej den,

Vaše Evča