Zpověď labilní zoufalky II.

Anotace: Tohle jsem napsala asi před třemi týdny. Přítelem mi bylo doporučeno, abych se rozepsala a rozhodla se, co chci. Nezjistila jsem tak úplně, co chci, ale došlo mi, co nechci. Teď už s tím člověkem nejsem. Ale že mi to trvalo.

   Nevím, co chci a tak jsem si dala za úkol psát, dokud na to nepřijdu.

   Něco je špatně. Ale co? Pořád mám divnej pocit. Mám v hlavě brouky (jo, ta písnička od Mandrage už mě taky pěkně irituje). A ty brouky jsem si tam nenasadila tak úplně sama. Možná jednoho. Rozhodně ale ne všechny.

   Venku slabě prší a mně je z toho všeho smutno. Je rozchod to nejlepší řešení? Z autobusu koukám lidem do okem. Jsou sice tři odpoledne, ale v bytech už se svítí. Je zamračíno a bez světla by to nešlo. Prohlížím si lustry a police s knížkama. Lidi tam tak nerušeně existujou. Přemejšlim, jaký by to bylo s tebou bydlet. Asi bychom se vzájemně sežrali. Ty potřebuješ svůj prostor a čas, ale já vyžaduju tvou přítomnost. Občas mám ale pocit, že ve tvý přítomnosti vyletim z kůže. Že tě asi přizabiju. Jo, mlaskáš. Jakto, že jsem si toho všimla až teď? „Musíš bejt víc tolerantní.“ Se snažim, ale...

   Už jsme to málem skončili třikrát. Proč jen málem? Vždycky se vylíhne nějakej protiargument. Jsem v křeči. Ségra, naši, kámošky, všichni si myslej, že nejni dobrej nápad, abych s tebou byla. Myslej si, že nejsi ten, se kterym bych mohla bejt v životě šťastná. Nejsem. Za to můžou ti brouci. To oni mi je do hlavy cpou, kudy to jen jde. Bojej se, že bys na mě moh bejt zlej. Že bys mě byl schopnej třeba uhodit. Že budeš znovu sázet a že ze mě budeš tahat peníze. Že uděláš nějakej průser a zatáhneš mě do něj. Že máš nějakej problém, když bereš ty antidepresiva. Že mě budeš podvádět, když jsi měl tolik holek a spal jsi s tamtou, když už jsi měl mě, i když neoficiálně. Bojej se o mě a furt mi to připomínaj. Že jsem hloupá, když jsem se zamilovala do někoho, od koho nevim, co čekat. Říkaj, že bych si měla radši najít někoho hodnýho, hodnýho na první pohled.

   Spravila jsem tebou díry na kabátu, kterej se rozpadal. Jenomže nitě povolily a záplaty se odpáraly. Nevim, kde sehnat nějakou kvalitní nit, která by ten kabát udržela vcelku. Aby se dal ještě nosit. Ty záplaty nebyly skoro vidět. Kabát byl jako novej, zase in a hřál. Cosi se pokazilo, to ti brouci z mý hlavy možná rozkousali ty nitě.

   Začala jsem se bát, že by fakt mohlo bejt možný to, co mi všichni řikaj, i když jim odporuju a pokaždý se s nima pohádám. Prej časem přijdu na to, že měli pravdu. Doufám, že ne. Děsí mě to.

   Taky mě dost mrzí, že nemůžu skoro o ničem mluvit. O svejch zájmech – nezajímá tě to, je to dětinský, nerozumíš tomu, je to hloupý. O svý rodině – přijde ti vtipný, že řikám „děda Jarda“, „babička Maruš“, „strejda Jirka“, atakdál. Nemám o nich mluvit, protože je ani neznáš. Poznal bys, kdybych o nich mohla mluvit. O kamarádech – nenášíš je. Jsou divní, hloupí, nelíběj se ti, maj na mě špatnej vliv, zakrním, zašiju se v jejich skupině a s nikym jinym se nebudu bavit, že prej nerozvíjim jiný sociální vztahy... (By ses divil.)

   Na akce, který mě zajímaj, musim chodit sama, protože tobě přijdou hloupý. Na akce, který zajímaj tebe, tě ochotně doprovázim. Mezi kamarády musim chodit bez tebe, protože je nesneseš. Chci někoho, koho můžu vzít na středověký slavnosti, kdo tam s náma bude s radostí šaškovat v převleku. Někoho, kdo bez problémů půjde se mnou a mýma kamarádama ven. Někoho, kdo se mnou bude jezdit na vejlety, někoho, kdo bude poslouchat, co řikám, i když to bude blbost a dětinskost. Někoho, komu nebude vadit, že nerozumim filosofii a radši než filosofickej spis si přečtu fantasy. Kdo mi nebude furt připomínat, že jsem infantilní. Promiň mi, že jsem ti tak hrubě dupla na nohu, když jsem se otáčela po bublinách. Potřebuju se pořád něčemu podivovat. A komentovat věci okolo sebe. Jsem prostě jako dítě. Jsem hloupá. Trapná. Outsider.

   Mám sklony k závislosti na partnerovi. Jakmile začnu mít pocit, že mě opouští, že na mě kašle, že pro něj nejsem prioritou, že se mu vlastně až tolik nelíbim, začnu blbnout. Začnu na ten kabát hledat záplatu, která by držela líp. Jenže na tý záplatě nejni napsáno, jak dlouho bude držet. To je docela škoda, předešlo by se nepříjemnostem.

   Za začátku to bylo krásný. Teda aspoň jsem si to myslela. Vůbec jsem si neuvědomila, co dělám. Totiž to, že jsem se zamilovala z domnělýho nedostatku lásky. To, že jsem chtěla, abych pro tebe byla nepostradatelná, mě donutilo tě rozmazlovat. Potlačila jsem v sobě to, co by mě normálně na tobě rozčilovalo. Nadbíhala jsem ti. Doufala jsem, že se kvůli tomu do mě zamiluješ, že budu to nejdůležitější, co máš a budeš mi to dávat najevo. Doprovázela jsem tě všude, kam jsi chtěl, kupovala jsem ti dárky, který sis přál a pak jsi z nich měl radost a já měla radost, že ty máš radost, ale zároveň jsem doufala, že to samý budeš dělat i ty pro mě. Jenže takhle to nefunguje. Takový to přísloví „chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě“, je zjevně blbost.

   Jsem teď v pozici dítěte, který ještě neumí mluvit a tak si všechno vynucuje pláčem. To s tim dárkem k narozeninám, kterej jsi mi dal až o tři tejdny pozdějc... Jo to na mě působilo, jako že nejsi schopnej si udělat čas na to, abys popřemejšlel, co by mi tak mohlo udělat radost. Ježiš, mohls koupit kytku! Ptal ses mě přece dlouho dopředu (a to několikrát), kdy mám narozeniny a já ti to opakovaně říkala. Bylo to k ničemu. Každej, kdo věděl, že mám kluka, se ptal, co jsem od tebe dostala k narozkám. Víš, jak bylo trapný odpovídat, že nic?? Tak strašně ponižující... Tak děsně děsně smutný...

   Vím, že mi nedáš tolik, kolik jsem já dávala tobě. Otázkou je, jestli mám v tom dávání pokračovat, nebo se na to vykašlat, protože mě to akorát přivede na mizinu a nic z toho.

   Bolí mě hlava z toho, jak tisknu zuby k sobě, abych se nerozkřičela. Jsem v křeči. Vyplnila jsem tebou všechny díry. Dosadila jsem tě na místa, kam patří rodina, kamarádi, škola. Nemyslim na nic jinýho. Neučim se. Zkouškový bude peklo. Zapomínám na narozeniny kamarádů. Nepíšu, nemaluju, múzy jsem vyhnala, abych měla dost místa pro tebe.

   Je to nahouby.

   Jsem teď už ve vlaku. Ten rychlík už spoustu minut stojí, čeká na zpožděnej osobák. Prší a mně je pořád do breku. A je mi smutno. Zajímalo by mě, co by mi na tohle řek děda Jarda. Asi že mám kašlat na lásku a soustředit se na školu. Seděl by v kuchyni u stolu, okno by bylo otevřený na ventilačku, kouřil by Startky a pil lógrový kafíčko z malýho bílýho hrníčku se třema řadama zlatejch čtverečků okolo okraje. Obdivoval Karla čtvrtýho. Nebyl by rád, že tu školu flákám. Vlastně tuhle zpověď, nebo co to je, píšu dědovou propiskou. Achjo.

   No... Zatim nemám pocit, že by mi to psaní nějak pomohlo. Myslim, že jsem stejně zmatená, jako na začátku. Těžko říct, jakýho dojmu z toho nabydeš, až si to přečteš. Asi mě nejspíš zavrhneš, že jsem pitomá a ať si teda dělám, co chci, že ty už na to nemáš nervy. Asi bych to pochopila. Každopádně jestli se rozejdem, bude mi po tobě děsně smutno. Možná jsem si podepsala ortel tím, že jsem dneska odjela z Prahy a neviděla se s tebou, i když jsi mě přemlouval. Jenže já, když něco někomu slíbim, tak to dodržim, prostě jsem slíbila rodičům, že přijedu. Tečka. Ne jak ty, s tim filmáčem. Jak jsi mi slíbil, že přijedeš, furt jsi to oddaloval a pak jsi nakonec nepřijel. Jo já vim, šlo o tvou mamku... Ale i tak mě to tak strašně bolavě mrzelo...

   Dost mi taky vadí, že o sobě mluvíš víc, než je zdrávo. Jo, mluv si, ale nech mluvit i mě. Já ti neřikám, že mě nezajímá, co vykládáš o svý rodině, i když ty lidi neznám. Líbí se mi to a zajímá mě to, protože mě zajímáš ty. Bohužel, já tebe dostatečně nezajímám. Zajímá tě na mě jen moje tělo, který je ti k dispozici skoro kdykoliv.  

   Brutálně mě vytáčí, že chodíš za mejma zádama do hospody s tou novou holkou od nás z katedry. S tou bejvalou modelkou. S tou dcerou slavnýho otce. S tou rozkošnou tvářičkou. Že o ní furt mluvíš, jako by to byla ta nejdokonalejší bytost na světě. Jak ti rozumí. Jak si jste podobní. Jak ráda bych byla, kdybys chodil do hospody s kámošema, jako to dělaj normální chlapi. Děsně mě točí, že si s ní neustále píšeš, i v tu chvíli sis s ní psal, kdy jsem ti minule zkoušela dát sbohem. Vždycky na ni budu žárlit. Nesnášim ji. A to jsem ji ani ještě nestihla poznat. A ani nechci. Nezajímá mě. Je to bezcharakterní nána, když se schází se zadanym chlapem a sama je (prej) zadaná.

   A víš, co taky nesnesu? Když vyhrožuješ. Když vyhrožuješ, že ublížíš mýmu kamarádovi, když se na tebe špatně podivá. Si jako děláš srandu? To je trochu moc, ne?! Nikdo nebude vyhrožovat a ubližovat mejm kamarádům. Je to, jako bys ublížil mně. Je to, jako by ses mě snažil zastrašovat, držíš mě v šachu. Musim se tak moc hlídat, co dělám, protože riskuju cizí zdraví. To pro tebe nejni dobrá vizitka brouku, to fakt teda ne. Já vim, že nejsem bezchybná a že občas dělám docela kraviny, ale tohle je vážně moc. Hooodně moc.

   Jsem často nešťastná, v křeči, je mi pořád do breku, a nevim, co s tim.

   Ale teď už se začínám trochu uklidňovat. Že to ale trvalo. Možná zjistíš, že jsem tu nevypsala žádný tvoje pozitiva. No, momentálně si na žádný nemůžu totiž vzpomenout. Možná už to nemá smysl dál látat. Rozhodnutí už nechám na tobě.

   Přes to všechno mi s tebou bývalo i dobře a budeš mi chybět.

   Jo, a moje nejoblíbenější růže jsou čajový...