Krátké pozastavení

Někdy jen tak úpěnlivě sedím a hledím do země, nehledím však na zem prázdnou a holou, neposuzuji, jestli je zem krásná, čistá, trávníček dobře sestříhaný, jestli je propletena ostružiním nebo mezi ní prorůstá pichlavé bodláčí, z kterého si odnesu domů hezkých pár suvenýrů na oblečení.

Pokaždé je zakryta spadaným listím, porostlá divokou trávou, heboučkými mechovými polštářky, poseta klasy obilí nebo znetvořena. Někdy ve svých prohlubeninách vytváří korýtka, která se po dešti zaplní vodou a vytváří malé i větší kaluže, jenž je každá z nich za jasného svitu slunce jako zrcadlo, ne však zrcadlo lží a plné falešných úprav, kdy při nakouknutí ze sebe uděláte někoho, kým vlastně ani nejste. Při nahlédnutí uvidíte sami sebe, porovnáte své klady a zápory, pokaždé s odlišným pozadím, které vystupuje za vámi.  Je také vstupem a výstupem do podzemní říše, kde si kořeny stromů a rostlin prorážejí cestu k životu, kde trpaslíci kují své pikle a hledají zlatou žílu s krumpáčem na zádech. Tam hluboko rodí se prameny našich vod, našeho života, kterého si leckdy nedokážeme vážit tak, jak bychom asi měli.  

A já přesto sním a mrhám svým nenávratným časem, abych usadil své neposedné myšlenky do správných komůrek ve své makovici, i přesto že bych mohl svůj čas věnovat někomu blízkému, na kterém mi skutečně záleží a dané osobě zase na mně. 

https://www.youtube.com/watch?v=q6Y6bT35nfo