Šňůra perel (studentské perličky)

Anotace: když je toho prvního září... Berte to s nadsázkou, moje odpovědi/reakce taky neberte úplně vážně, takovýho plameňáka (viz text) třeba taky poznám...

 

(učitelka si vzpomněla na jakousi autorku): „Pak nemají její příběhy být neobyčejné, když ona sama není obyčejná...“

 

 

(učitelka vzpomíná na dušení se studentky při hodině): „Ta představa vyplňování devíti lejster, že se mi studentka udusila v hodině, mě donutila zasáhnout...“

 

 

(ve druháku se probírala zoologie. Učitelka nám často dávala na prohlížení atlasy, já a moje spolužačka jsme to často braly formou poznávačky. Při jedné z hodin se rozhodla ona mě, coby městské dítě, co pozná maximálně sýkorku, kosa a holuba, poučit o rozmanitosti ptactva): Já: „Tohohle ptáka jsem v životě neviděla…“

(spolužačka ho tedy přirovnala k jedné osobě, nebudu konkretizovat)

Já (po chvíli urputnýho přemýšlení): „On se fakt nějakej pták jmenuje debil?“

 

 

Dějepisář na spolužáka: „Ty si tam nabíjíš mobil?“ a i při svém asi metru osmdesát a něco si stoupá na špičky, aby viděl dozadu. Spolužák něco zamumlá.

Učitel: „A víš, že je to zakázaný, a měl by ses mě nejdřív zeptat?“

Spolužák: „A můžu si teda prosím… nabít mobil… pane učiteli?“

Učitel: „Ne…“ 

 

 

(učitelka na němčině se z nás pravidelně snaží vytáhnout nějaký pikantní drb, ať už ze zdí gymplu, nebo z našich soukromých životů): Ona: „So, etwas neues?“ (Něco nového?)

Všichni jenom vrtíme hlavou.

Učitelka: „Vy si se mnou vůbec nechcete povídat…“ 

 

 

Fyzikářka po zjištění, že někomu z nás někdo prodal na burze špatnou učebnici: „Hoď to z okna!“ 

 

 

(spolužačka po vyběhnutí schodů první školní den, ovívajíc se rukou): "Fuj, mně se roztejká ksicht... Čemu se směješ?" 

(chápejte, já se nemaluju - vůbec nemaluju, ani řasenku, ani nic, sice mám teď o dioptrii míň a riziko vypíchnutí oka je teda menší... Ale problematiku roztečeného líčení prostě neznám... Ale strašně se mi líbila bezprostřednost tý situace, první věta, co od ní po dvou měsících slyším a ono je to tohle...) 

 

 

Ve druháku jsme měli dostat, resp. si zaplatit čip, který nám nahradil kartičku do jídelny a případný klíč do školní budovy.

Já (brblající vedle spolužačky): „Hm, a nechtěj nám ten čip rovnou implantovat třeba pod kůži na zápěstí? Víš jak, že by nás vedení do konce života sledovalo, co kde s kým děláme, jestli se křížíme s těma správnýma lidma, a tak…“ (protože gymplácká princátka si zaslouží to nejlepší)

(bohužel to slyšela učitelka a zareagovala): „Nebojte, nikdo vás čipovat nebude…“

 

 

(rozhovor ve dvojicích při němčině, máme popisovat svůj vysněný pokoj. Spolužák v tom má jasno): „Großes Bett für zwei mit Himmel.“ (velká postel pro dva (prostě klasický dvoulůžko) s nebesy, pozn. překl.)

(naprosto šokovaná já): „Eeeeh… Und etwas anderes?“ (A něco dalšího/jiného? Myšleno, že by v tom pokoji bylo ještě něco dalšího krom té postele)

Spolužák (už česky, to mě asi vyřídilo ještě víc): „Ne, na co?“

 

 

(učitelka biologie nám pustila v rámci studia – ve třeťáku se probírala anatomie - dokument pojednávající o těhotenství, jak se mění tělo nastávající matky atd. Na konci dokumentu všechno směřuje ke zdárnému konci – porodu. Žena sedí – očividně doma – se široce roztaženýma nohama, za ní sedí coby psychická opora její partner, vedle porodní asistentka) Učitelka na to: „Ona rodí doma? No to bych chtěla bejt její chlap…“

 

 

Učitelka (utrápený povzdech směřující ke spolužákovi u tabule): „Víš, já nerada dělám v létě opravnou zkoušku…“

Spolužák (s úsměvem přitakává): „Taky nerad dělám opravnou zkoušku…“ 

 

 

(Spolužák na semináři, resp. o přestávce): „Kde jsou kurva všichni? Je nás málo, doprdele, to bude vyvolávat jenom mě, já tu měsíc nebyl…“ 

 

 

Na seminář jsme často - myšleno na každý další dvouhodinovku semináře - dostávali práci na doma. Šlo o práci s texty a troufám si říct, že velmi (pro nás, protože na něco takovýho nejsme zvyklý) náročnou, především teda časově. Spolužák o přestávce: „A kde mám asi sehnat odpovědi? Půlka odpovědí v těch textech není, kurva…“ 

 

 

Fyzikářka nás po zapsání do třídnice přepočítávala. První sečetla chybějící lidi, potom se dala do počítání přítomných kusů. Pravidelně mumlala: „Vás je jak psů…“  

 

 

(kluk ze čtvrťáku nabízející při burze učebnic maturitní otázky, které si očividně nikdo nechtěl koupit): „Tady nikdo nematuruje, tady jsou všichni kreténi.“

 

 

(Ta samá burza, z důvodu deště se výjimečně konala ve foyer školy, místo klasického prostranství před budovou. Potkala jsem spolužačku co hledala někoho, kdo se jí zaběhl. Vyděšeně křičela): „Tady je lidí! Já se bojím!“

 

 

A u strachu ještě zůstaneme. Po volení seminářů (maturitních) se nás učitelka ZSV ptala, kdo si zvolil právě společenskovědní seminář. Zvednuté ruce projíždí očima, v duchu se očividně křižuje. Zastaví se u spolužáka (jméno, i když jenom křestní, je změněno).

Učitelka: „Petře, vy chcete maturovat ze ZSV?“

Spolužák: „No…“

Učitelka: „Děláte si legraci?“

Spolužák: „Ne…“

Učitelka: „A nechcete si to změnit? Ještě by to šlo, kdybyste požádal.“ (očividně doufá, že ji spolužák poslechne)

Spolužák: „Ne, nechci…“

Učitelka (zděšený šepot): „Vy vážně chcete maturovat ze ZSV…“ (spolužák ještě jednou přikyvuje, ona si pokládá dlaň na srdce) „Já mám strach!“