Moje momenty

Anotace: ...

Neděle odpoledne. Prší, je mlha. Zvoní telefon. „Mami boural jsem přijeďte…“ a ticho. Začnu panikařit, rychle startujeme auto, vyrážíme po silnici k městu. Po 15 km prudké jízdy vidíme synovo auto nabořené do stromu, kolem běhají policajti, bliká záchranka. Přijíždí hasiči, vyskakují. Jeden pronese:“ Ty vole, vylez z toho auta někdo živej?“ Podlamují se mi kolena, běžíme tam. Zoufalá brečím a klepu se. „Paní, uklidněte se, syn je v sanitce, došel tam po svých.“ Běžím k sanitce, leží, stříhají mu nohavice, píchají do žíly…zavřou dveře.
„Zavolejte si do nemocnice, teď nemůžete nic jiného dělat, “ řekne zdravotník a sanitka odjíždí se zapnutými majáky. Zanedlouho voláme – máme přijet. Jedeme. Přicházíme na JIP.
Syn leží na posteli, bledý, krční bandáž, napojený na kapačku, monitory, rozpláču se, když vidím svoje dítě takhle. Mlčky na nás kouká, zatřpytí se slzy a říká: “Já si nic nepamatuju.“ Přichází primář, starý pán. Lehce mne poklepe po rameni, obrátí se k synovi a zařve:
“ Ty blboune!!!! Už si někdy řek mámě, že ji máš rád? Ne? Tak jí to koukej říct!…. Já jsem to té svojí nestih,“ řekne najednou tišším hlasem a se skloněnou hlavou…
Ta slova slyším dodnes. Ano – také já jsem svojí mamince nestihla říct, jak moc ji mám ráda. Zemřela příliš brzy… ale vy, kdo maminku máte, můžete – ještě máte čas, vy ještě ano.
Ani nevíte, jak na to čekáme.
Syn byl v pořádku, jen pohmožděniny, otřes mozku a naštípnutou krční páteř. Řidičský průkaz vlastnil týden.