Miluj bližního svého

Anotace: .......

Úterý ráno 6,30 vycházím z domova na obchodní jednání. Černý prošívaný kabát, tmavá sukně na kolena, černé kozačky s vysokým podpatkem, modrá taška.
Venku je ještě tma, mrzne a pochumelívá.
Proti mně cupitá postava. Malý drobný človíček s nákupem ze sámošky.
Zahledí se na mne, udělá krok, a na zamrzlé louži sebou žuchne jako pytel brambor. Hekne a sjede přímo na záda. Zůstává ležet. Taška s nákupem letí o kus dál, nákup se sype ven. Připomíná brouka, jak sebou mrská a okončetiny mu trčí do prostoru.
„Proboha, není vám nic?“ ptám se a chvátám mu na pomoc.
„Zvedněte mě né?“ zazní nasupený hlas a já si říkám – je to možné?
Sehnu se tedy k němu a poznávám dědu z protějšího baráku.
„Chyťte se mne za ruce“ říkám a podávám mu obě ruce. Děda se chytne, ale jak ho zkouším vytáhnout, sklouzne, padá opět na záda a hlasitě si pšoukne.
Mně podjedou podpatky a padám na zadek s pokrčenýma nohama proti němu.
Mám co dělat, abych udržela vážnou tvář.
„Co děláte ženská, ste nemožná!“ naštve se děda, a zahledí se mi do rozkroku. To už mi povolí nervy.
Otočím se na kolena, popolezu k dědovi, podeberu mu záda a překulím ho na bok a na všechny čtyři. Pak svorně vylezeme na pevnou zem.
Posbírám nákup a podávám mu tašku. „Jste v pořádku?“ zeptám se pro jistotu. „V pořádku?“ zvedá hlas děda. „Takový nemehlo! Akorát ste mně ztrapnila!“ zaprská, otočí se, a s vystrčeným zadkem cupitá a vzdaluje se lampě pouličního osvětlení.
Zjišťuji díru na punčoše, a bolest zadku.
Ten krásný pocit pomoci bližnímu svému, ten se jaksi…nedostavuje…..