Svoboda čůrání

Anotace: Dáno včera a smazáno. Dávám znovu. Změnila jsem konec.

Myslím, že moje nadšení pro knihy vzniklo v době mého dětství. Byla doba, kdy táta dostal chuť na čtení, posílal mne vypůjčit knihy „Na kopeček.“
Dříve v té chalupě bylo pekařství. Uvnitř měli dřevěné podlahy, které příjemně vrzaly, a zvláštně to tam vonělo, jakoby rozleželým cukrem. Paní mne vždy zavedla k veliké dřevěné truhle, otevřela ji a uvnitř bylo spousta rodokapsů, celé vrstvy. Protože pán, který je odebíral, kouřil doutníky, voněly kouřem. Byl to velký srandista. Dal mi dvě koruny, a posílal mne do obchodu, prý:
“Až se tě zeptají, co si přeješ, řekni za dvě koruny semtele.“
No samozřejmě jsem šla. Vždy mi dali lízátka. Asi to měl dopředu domluveno. Také se mne ptal, zda chci vidět Pardubice. Když jsem přitakala, vzal mne za hlavu, zvedal do výšky a ptal se:
„Už vidíš Pardubice?“
A já křičela stisknuté zuby:
„Jooooo!!!“ A maminka mu za to nadávala, mně se to ale moc líbilo. Asi proto mám tak dlouhý krk. Jeho paní byla švadlena. Přešívala mi pořád dokola kalhoty z maminčiných kalhot a bundy z tátových kabátů. Často pro zpestření jsem si na ně našívala knoflíky. Jednou jsem naplnila obal od Okeny vodou, a oběma rukama stříkala na trávník před chalupou. Kolemjdoucí paní se ptala maminky:
“ Vy máte kluka??? A já myslela, že holku!“ Musím přiznat, že mne fascinovala ta klučičí svoboda čůrání vestoje. A ještě ke všemu se můžete různě trefovat.
Anebo zkoušet, zda něco přečůráte…