Návštěvnost
na konci se neobrací
na konci se neobrací
Odsunout smutek, někam daleko. Protlačit ho žaluziemi, mezi kterými prosvítá večerní slunce. Dýchat a nechtít nic víc.
Co bys tomu řekl. Co bys tomu řekl, říkám si já. Další konec, další etapa pryč. Další kus mě, co někam zmizel.
Je mi prázdno a myslím na tebe. Je to absurdní ztratit někoho jinýho a přitom myslet na tebe.
Ale u tebe to všechno začalo.
Nechala jsem ti tolik vzkazů, tolik řádků, tolik podprahových sdělení.
Jsem vyčerpaná a nevím kudy kam. Chci sedět a koukat do ohně. Probouzet se ráno ve stanu a cítit mokrou trávu. Dívat se v noci na hvězdy bez oparu světel města.
Místo toho jsem tu, poslouchám Kirsten a piju víno, co mi ani nechutná.
Život plyne v divných meandrech. A v každém z nich někdo zůstane.
Jen já pokračuju pořád dál.
A víš co, už mě to fakt nebaví.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk