Rána

Ono to není tak snadný, jako ti to dospělí popisovali, když jsi byl malej a chodil k sousedům krást třešně.
Miloval jsi rána, kdy jsi vyběhl z postele už v sedm a šel s babičkou pokrmit králíky.
Rána se od té doby změnila.
Poněkud zešedla.
Teď jsi rád, že se z postele vůbec dostaneš.
A nadšení?
Ať jde k čertu.
S rukama opřenýma o kuchyňskej ostrůvek přemýšlíš nad tím, proč se žiletka zastavila těsně před žilou a nemohla dál.
Proč se každej den snažíš najít smysl, kterej už roky postrádáš?
Stále hluboko v hlavě pátráš po všech slovech.
Jako bys je snad přes noc všechny zapomněl.
Snažíš se najít rušivý elementy.
Hudbu.
Tikot hodin.
Cizí hlas.
Štěkot psa.
Chceš je odstranit, ale každej den, znova a znova zjišťuješ, že to není možný, protože ti vadí snad úplně všechno.
Jo, zvuk kávovaru ti zní jako hudba, protože obvyklá dávka kofeinu ti umožní cítit vlastní tep.
Obyčejná voda je spása.
Díky ní můžeš zapít prášky, který tě akorát tak zas dostanou do postele.
Každý ráno shazuješ sklenice z ostrůvku, protože ti připadá, že se na tebe vyčítavě dívají.
Jako bys jim tam vadil.
Nadáváš, že máš bordel v bytě.
Nedělá ti problém se v těch střepech projít a zakrvácet úplně všechno.
Každý ráno se ti z hlavy vytrácí každá vzpomínka o babičce na louce.
Na každou sladce bolestnou tragédii a sladkou chuť lesních jahod, zaměněnou za hořkost dnešních rán.
Nikdo ti nepověděl, že jednoduchý to nebude napořád.
Nikdo tě nepřipravil na to, že se můžeš přestat zvládat a přesně v tyhle rána bys nejradši vyskočil z balkonu svýho bytu.
Pořád přemýšlíš a ptáš se seriózně vážně.
Kdo že to vlastně jsi?