Bezejmenná

​1
Dospíváš, člověče,
začínáš chápat svět.
A tak se tě ptám.
​Jak můžeš žít,
když nad hlavou ti visí nůž?
Jak můžeš jít spát,
když nevíš, jestli se ráno probudíš?
Jak můžeš žít s vědomím,
že nestihneš udělat vše?
​Jaký je smysl života,
když celou dobu valíš kámen?
Jaký je smysl ho valit,
když víš, že ti stejně spadne...
​2
Stárneš, člověče,
máš vše potřebné,
tak proč chceš víc?
Myslíš si, že chápeš svět.
A tak se ptám.
​Proč říkáš věci,
kterých lituješ?
Proč děláš věci,
o které nestojíš?
​Vždyť je možná nestihneš napravit.
​Zamysli se, člověče,
jestli svůj čas využíváš naplno.
Proto se ptám.
​Proč nežiješ,
když víš, že umřeš?
Proč se staráš,
když víš, že umřou?
Proč se snažíš,
když víš, že zapomenou?
Proč valíš kámen, když víš, že ho nevyvalíš až navrch?
​3
Umíráš, člověče,
a vzpomínáš
na ty doby, kdy jsi měl možnost žít,
na ty doby, kdy sis myslel, že chápeš svět.
​A tak se ptám,
jak moc si přeješ žít navždy?
Jak moc si přeješ vrátit ztracený čas?
​Proč se bojíš nože, člověče,
když víš, že stejně spadne?
​A tak se ptej sám sebe, člověče.
Jak bys mohl žít, kdybys ten svět pochopil?
Jak bys mohl žít, kdyby tam ten nůž nebyl?
Jak bys mohl žít, kdybys nemohl jít pro ten kámen dolů?
​(je to přece jediná jistota, kterou v životě máš)