Runa ohně a noci

Na počátku nebyl čas,
jen plamen
zalitý modrým dechem,

kde kořeny pily paměť světa,
řeky nesly jména dosud nezrozená,
a hvězdy tesaly řeč do ticha.

Tehdy se nezrodila moc – ale Síla,
strážce hranic, jenž nevychází z lesa,
starý dub, jenž udržuje životní moudra.

Tehdy… se rodila Myšlenka,
v kruhu hvězd, uprostřed ticha,
kde runy zářily až po okraj světla…

a slova zněla hluboko do nitra.

Tehdy… člověk pochopil,
že je pánem mezi pohybem a klidem;
že dech proudí v zemi;
že oheň očišťuje duši;
že řeka věčně plyne;
že člověk je sám sobě bohem.

A proto;
nechť síla proudí bez násilí,
nechť mysl stojí bez strachu,
nechť tělo slouží vědomí,
nechť vědomí slouží duši;
nechť život nikdy nekončí!

Nechť!
nejsem pánem země – avšak jejím hlasem,
nejsem vládcem síly – avšak jejím nositelem,

Neboť!
jsem dítě lesa, učedník mechu;
jsem bratr řek, vědomí lesa.