Z nutnosti

Vždycky ji těšilo, když slunce prosvítalo mezi stromy

a dělaly jí starosti větve, co se topily

svět pozpátku se jevil milejší

a najedou všechno dávalo smysl:

mraky byly nadýchané, aniž by potřebovaly ztužovače

zrnko

v kupce prachu se hledá stejně těžce, jako

jehla, která něžně protrhne povrch

kůže, co je poseta upomínkami na

tlak, jenž ji zpočátku nutil zrychleně

dýchat vzduch jednou bude nemožné,

ale do té doby počkejte.

Dočkáte se křupavých omluv a kořeněných vzlyků.

A ona pak odnese promočené halouzky pod pruh světla,

aby zachránila poslední zbytky.

Ale čeho?