podavač citů

 

Tvýma rukama prochází vůně prastarého dřeva  

Lilith Eva had

večerní chlad od potoka

nejdeš obejít přes roh farní zahrady 

vstoupíš do ženy jako tajemství zpovědnice

až zpívá marný přísahy

vím 

kde mají hnízdo černí čápi

kde tma drápy trhá svědomí na ocún a hřích 

trápím se

ženy sní o dekách z alpaky 

úžeji přitažených přes hrdlo neurčita

červeně rozpité korále kun

řekls mi

„vím že už nepřijdeš“

byl únor 

mrzlo šedivou barvou 

u nor bez zapálených svíček vší té všivé poezie 

mrzlo potichu 

zvláštní bolestí 

fotím stíny jejich chuť

vykládal jsi o mámě „umřela cizí vinou nestihla být stará"

seděla jsem na židli 

mlčela jsem tě 

jde plakat mráz?

jde plakat že žiješ?

jde plakat muž? chvíle

ach kohoutku můj jarabý co ránem pěješ písně prokousnutým hrdlem surového hedvábí  

                                                                          o vlastní nesmrtelnosti

 

druhý den ráno ležela u cesty 

ztracená čepice páchnoucí močí potulných kocourů 

čepice pro couru 

obětní úžiny dějin zabalený v boží milosti s oteklýma očima 

 :

Pod jabloní 

chrobalivé padají dřív

hnijou

víš to 

a stejně se ohneš 

tak jako vloni pod jabloní /ránem nahá/

otřeš rukou hlínu 

vidíš své chlastem zdevastované tělo /yellow yellow submarine/

po bradě ti teče šťáva 

začneš se smát     

a nejde to zastavit

 

„Dupuytrenova kontraktura, zvláštní, levá ruka, prostředníček, mívají ji obvykle diabetici a alkoholici."

„Pak jsem alkoholik."

 :

Podavač citů 

mlčíš všechny ty šelmy co

pod nocí trhají syrové maso  

kdybych uměla výt jako vlk do větru který neznám

kdybych promluvila

urvali by obličej vzpomínek 

smečka co zabije