Dospělá

Dospělá.
Já?
Já už prý mám být dospělá.
To slovo zní, jako když ti někdo vezme bonbon a řekne: Tohle už není pro tebe.
Jako když mi řekli, ať už se nehoupu na houpačce, protože je to divný.
Ale co když chci lítat? Jen na chvíli. Nohy nahoru, hlavu v oblacích.
Ale prej musím stát na zemi.
Dospělá.
To znamená účty, daně.
To znamená brzo vstávat a mít plán.
Plán. Já nemám plán, což je divný, protože jsem vždycky nějakej měla.
Já mám jen zmatek v hlavě a občas chuť hodit všechno za hlavu. Utéct na louku za pampeliškama a foukat do nich přání, co nikdy nevyjdou, protože tohle už není pro mě, že?
Co když chci bejt ta holka, co sedí u stolu a maluje si na ubrousek, zatímco ostatní mluví o seriózních věcech?
Jo, možná už jsem dospělá, ale někde uvnitř – někde uvnitř jsem pořád ta, co se bojí pavouků a co věří, že ve skříni žijou příšery.
Takže, kdyby mě někdo hledal, ať radši přinese čaj s citronem a pustí vílu Amálku.
Kdyby mě někdo hledal, najde mě pod peřinou, jak čekám, že mě ochrání před příšerami ze skříně.
Kdyby mě někdo hledal, ať na mě nemluví. Nebo mluví, ale nečeká odpověď.
Kdyby mě někdo hledal, nemůže hledat třeba, já nevím, někoho jinýho?
Kdyby mě někdo hledal, právě foukám do pampelišek svý přání, co nikdy nevyjdou, protože už nejsou pro mě.