Kdyby mě někdo hledal

Kdyby mě někdo hledal, nejspíš mě najde schovanou pod peřinou, jak dumám nad tím, jak věci obejít. Jak chvíli nebýt. Nebýt klubíčko strachu, stesku a sebelítosti.
Kdyby mě někdo hledal, najde mě, jak sedím za počítačem a nadávám, proč to nemůže být lehčí. Proč si to tak komplikuju a proč utíkám před stresem, aby pak byl ještě větší.
Kdyby mě někdo hledal, nejspíš si do kafe míchám kortizol a říkám si, že to tu nějak nesvítí, jak by mělo a že sama nevím, jak to svítit má.
Je pět odpoledne a já koukám, že je víc světla než před týdnem.
Koukám, že mi příroda zase prodlužuje den a já potřebuju, aby byl ještě delší než dlouhej. Čas běží jako splašenej, aniž by zastavil, když běží kolem mě a zeptal se, jestli nechci chytit ty roky, co už mi dávno utekly.
Jestli nemá na chvilku zastavit, abych popadla dech a mohla s ním zase držet krok.
Jak nezdvořilé.
Nakonec u mě zastaví a řekne mi, že už sám nemůže.
Že už i on má nohy vyběhané a ani se mě nezeptá, jestli jsem stihla všechno, co jsem potřebovala.
Nestihla jsem ani zdaleka všechno, co jsem potřebovala, natož to, co jsem si přála.
Kdyby mě někdo hledal, přemýšlím, jak ten čas zastavit anebo aspoň jak s ním držet krok. A pravděpodobně jsem to nevymyslela.
Proto je 6 ráno a já si zase do kafe míchám kortizol a řeším neřešitelný.
Takže, kdyby mě někdo hledal, tak mu držím místo a palce, protože já už tam zase nebudu.
Pravděpodobně už jsem zase někde jinde a snažím se chytit čas.