Úsměv

Úsměv


„Anno!“
Někdo nad ní stál, ale proti světlu neviděla, kdo to je. „Anno, co se tu stalo?“ 
Kohen. Stál ve dveřích do kuchyně, v ruce držel nějaký balíček a nevěřícně se rozhlížel po místnosti. Anna se na pohovce posadila. Teprve při pohledu na šílenou spoušť všude kolem se rozpomněla na to, jak proběhl včerejší večer. 
„Ztratil můj dopis…,“ zakňourala, „všecko rozbil a ztratil můj dopis, Jákobe…“ 
Kohen hodil balíček na stůl a rychle dřepl vedle ní. „Kde je, ublížil ti nějak?“ - „Ne,“ vstala vrávoravě a šla si opláchnout opuchlé oči, „utekl ven.“ 

Kohen neměl slov. S otevřenými ústy těkal očima po podlaze poseté vším možným a snažil se pochopit co se tady stalo. Zvedl pár knížek a uložil je na okno, pak opatrně překročil hromádku rozdrobených vanilkových rohlíčků a špičkou boty odhrábl k uhláku střepy z porcelánové konvice. Mračil se, bylo vidět, že usilovně přemýšlí. 
„Jestli se chceš zeptat, proč to udělal, tak rovnou říkám, že nevím!“ vyjela Anna prudce, sotva se na ni podíval. 
„Nevím, co jsem udělala špatně! Prostě nevím!“ Přecházela nešťastně po kuchyni a nazdařbůh sbírala, co jí přišlo pod ruku. 
„Myslela jsem, že ho překvapím. Že bude mít radost… když bude mít s kým slavit vánoce! Ty jsi přece říkal… Měla jsem se na to vykašlat!“ 
Zvedla povalenou židli, ale ta se zase hned překotila zpátky – chyběla jí noha. „Pojď. Nech to tady tak a pojď k nám,“ navrhl jí Kohen, ale ona rezolutně zavrtěla hlavou. 
„Ne, musím to tu uklidit. Někde mezi tím vším mám skripta.“ 

Otřela si oči a chvíli zůstala stát, opřená rukama o linku. „Musel bys ho vidět. Nikdy bych od něj nečekala… jako kdyby nevěřil svým očím. Říkám mu: Veselý vánoce… a v tu chvíli mu snad přeskočilo! Strnul stromek a rozmlátil s ním všecko ostatní, řetězy, cukroví, jmelí, všecko šlo do háje!" 
Náhle si klekla na všechny čtyři a začala chaoticky převracet papíry a knížky, rozházené všude kolem na podlaze. "Sakra, někde tady přece musí být!“ „Co hledáš?“ – Kohen nerozuměl, zdálo se mu, že není při smyslech. 
„Ten dopis přece! Poslední dopis, kterej jsem dostala od Pierra, chápeš? Vždycky ho mám u postele a včera se v tom bordelu musel někde ztratit, někde… někam musel zapadnout! Potřebuju ho!“ Vstala, popadla celé polní lůžko a obrátila ho vzhůru nohama. Zuřivě přehrabovala lůžkoviny, pečlivě vytřepávala všechny strakaté polštářky a pak přešla do knížek, které Kohen před chvilkou uložil na okno. Brala jednu po druhé, listovala, až uvolněné listy odletovaly pod stůl a co prohlídla, odhodila za sebe na zem. „Tady to taky není! Jestli se ztratil, tak toho magora fakt zabiju! Zabiju ho! Už jsem ve špitále poznala hodně magorů! Znám jednoho, co žral gumový rukavice a jednoho, kterej neusnul jinak, než v červenejch holinách, ale žádnej z nich neničil vánoční stromky, kurva!“ Vztekle odhodila poslední knihu do kouta ke kamnům a sesunula se na hromadu dek: „Nemůžu ho najít, Jákobe, nemůžu ho najít…“ Kohen sebral z věšáku její prošívanou bundu: „Pojď, jdeme,“ prohlásil rázně a otevřel dveře na ulici. Do kuchyně vlétlo několik sněhových vloček. „Máš čepici?“ zeptal se ještě starostlivě, ačkoli on sám taky žádnou neměl.

Na čerstvém povětří se Anna trochu uklidnila. Procházeli se mrazivým ránem po přístavu, pojídali jablečný závin, který Kohen přinesl v balíčku, a Anna mu konečně v klidu a po pořádku všechno řekla. Kohen jenom kroutil hlavou: „Něco v tom musí být… něco z minula, v podvědomí… Sám od sebe by to neudělal… Válka lidi změní,“ řekl s povzdechem a zadíval se na moře. „Jo… jenomže já na to nemám nervy,“ucedila Anna. Sehnula se pro kámen, chvilku si ho prohlížela a pak ho velkým obloukem hodila z mola do vody. Kohen pozoroval kruhy, které se rozbíhaly na všechny strany. „Nevíš, kde by mohl Terry být?“ - „Nevím. A je mi to upřímně jedno. Doufám, že už se nevrátí.“ řekla tvrdě a další oblázek se šplouchnutím rozčeřil vodní hladinu. Kohen se na ni znepokojeně podíval: „Proč? Že ti pokazil vánoční večírek?“ 
Anna se zastavila: „Ty nemáš nic, na čem ti opravdu hodně, hodně záleží, Jákobe? Žádnou věc, kterou bys nikdy za nic nevyměnil, ani neprodal, a kterou bys nikdy v životě nechtěl ztratit?“ 
„Mluvíš o tom dopisu?“ 
„Já vím, že to nechápeš. Ale pro mě – pro mě to bylo pojítko. Byla to poslední věc, která potvrzovala minulost, jedinej doklad toho, že jsem kdysi žila normální život, a že to nebyl jenom sen! … Rozumíš tomu? Já nemám ani jednu blbou fotku, nemám vůbec nic, co by mi připomínalo domov, rodiče, Pierra. Ten dopis, to byla poslední hmatatelná vzpomínka na minulost, která mi zůstala! A on mi ji vzal.“ 
„Myslíš si, že to bylo schválně, že ti chtěl ublížit?“ 
„Ne, to ne… to by neudělal,“ musela Anna připustit. Ale ať se mu stalo cokoliv, nemohlo to převýšit její ztrátu, tím si byla jistá! 
Kohen na ni nehnutě hleděl a v očích se mu odrážela našedlá obloha zimního rána. „Víš… možná už je čas pustit se minulosti.“ 
Zatvářila se odmítavě. „A ty? Ty ses pustil minulosti?“ 
Věděl, kam tím míří – do dneška se před ní tak trochu styděl za to, že slyšela hlasy jeho podvědomí. Ušklíbl se: „Já ano. Ale ona zřejmě ještě tak docela nepustila mě.“ 
„Tak vidíš… ty chytrej,“ povzdechla si, ale tu jeho myšlenku si odnesla s sebou domů. Je čas pustit se minulosti…


Třetí den po Terryho zmizení někdo po ránu zatloukl na dveře Annina domu. Hodila na sebe bundu a rozmrzele šla otevřít - za dveřmi podupávala ve sněhu nějaká žena v policejní uniformě: 
„Bon jour, madame, tohle je adresa La Fayette dvacet tři?“ 
Anna neochotně přikývla. Neměla potuchy, co by jí policie mohla chtít. Přitáhla si límec těsněji ke krku, do síňky se dral ledový vítr s plnými hrstmi drobných sněhových krupek. 
„Před pěti dny jsme zatkli muže, který se prokazuje identifikační kartou na jméno Van Houten a údajně bydlí na této adrese. Můžete to prosím potvrdit?“ 
„Proč jste ho zatkli? Udělal něco?“
„Vlastně nic, jenom začal trochu divočit, když uslyšel vrtulník. Víte, kolegové dělali plošnej zátah v Jižní čtvrti a brali to tam všecko šmahem. Teprve dneska se nám to podařilo trochu roztřídit, to víte, vánoce..." zasmála se narezlá policistka, „takže tady opravdu bydlí? Ještě si ho pro jistotu prohlédněte, často se nám stává, že se někdo legitimuje kradenými doklady.“

V Annině žaludku jako by někdo rozlil škopík vřelé vody a ta horkost jí rychle stoupala do hlavy. Znovu se jí vybavila štědrovečerní noc, ten děs, strach, křik, rozbité talíře a zničené jídlo… a ztracený dopis od Pierra… osud jí náhle dával nečekanou příležitost všechno to jednou pro vždy vyřídit a zapravit. Už žádné další šoky, žádné obavy a přemýšlení o tom, kde asi Van Houten tráví noci! Ať je to jak chce, ať něco udělal nebo ne, nebylo by bezpečné s ním dál bydlet pod jednou střechou. Kolikrát už přišel domů celý dobitý a potlučený, kolikrát už musel spravovat roztrhané oblečení! Bůh ví, kam chodil. Určitě nebyl v Jižní čtvrti poprvé…

Zatímco policistka nervózně přešlapovala a na její čepici se tvořil sněhový příkrov, Anna došla k rozhodnutí. Udělá to – už ho zpátky do domu nepustí. Když se zadní dveře landroveru otevřely, měla na jazyku připravenou větu ‚Toho člověka neznám, nebydlí tu‘, a doopravdy byla rozhodnutá ji vyslovit. 

Žena v uniformě musela svému pasažérovi pomoci, aby mohl vystoupit. Anna jen nasucho polkla… vypadal hůř než tehdy v dubnu, když se poprvé objevil v ulici La Fayette, aby si beze slov nárokoval její dům. 
Teď sotva stál, levý kotník mu někdo nešikovně zamotal do obinadel a vlasy zakrývaly monokl kolem oka. Z tváře bylo jen těžko něco vyčíst, byl to velice divný výraz, který Anna neznala a neuměla si ho nijak vyložit: K čertu s ním, pomyslela si, k čertu s ním! 
Jenže pak... byl to jen nejistý, ostýchavý úsměv, spíš náznak, který sotva poznamenal jeho potlučené rty - ale Annu pohltil jako písečné jezero a ona se do něj propadala hloub a hloub.
„Tak co, poznáváte ho?“ 
Usilovně převalovala v ústech to, co chtěla říct, a snažila se vymanit z toho úsměvu, chytala se cizího hlasu jako záchranného kruhu: "Poznáváte?"
"No tak to řekni, udělej to! Řekni to a zbav se ho jednou provždy!“ přemlouvala sama sebe.
Břehy jezera se skřípavě udrolily a vnitřní hlásek se zalkl pískem.
„Ano, bydlí tu. Děkuji, že jste ho přivezli až domů,“ řekla věcně. Tohohle dne bude jistojistě jednou litovat, ale bylo už pozdě. Písčité jezero se znovu zavlnilo.


Autor Hesiona-Essylt, 08.06.2014
Přečteno 669x
Tipy 9
Poslední tipující: Robin Marnolli, Amonasr, Jort, hanele m., Aiury
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pěkné čtivo, doufám, že se dostanu i ke zbytku:-)
RM:

09.06.2014 16:29:34 | Robin Marnolli

Budu se snažit. Včera jsem to celé pročítala a neobejdu se bez výrazných zásahů, abych tu čtivost zachovala.

09.06.2014 17:10:17 | Hesiona-Essylt

...velmi čtivé...má to napětí a čtenář je zvědavý co bude dál...taktéž pěkné obrazy...takže se snad dočkáme pokračování...:-)

08.06.2014 21:21:51 | Jort

Už se na to chystám dlouho, ale kvůli učení nezbýval čas. Úvod můžu dát už teď, ale pokračování bude na pokračování :D

08.06.2014 21:24:22 | Hesiona-Essylt

Škoda, že nevím, co předcházelo a jak to vše dopadlo. Četlo se to vážně skvěle! :)

08.06.2014 20:19:54 | Aiury

Budu se snažit to sem dát celé, ale musím na tom ještě zapracovat a celé to zkrátit. Doufám, že teď o prázdninách na to budu mít čas. Dík za komentář :)

08.06.2014 20:30:49 | Hesiona-Essylt

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí