ve tvém mlčení

Stála jsem před tebou a ty jsi mlčel. Nic jsi mi nevyčítal. Jen jsi mě vroucně objal a přivinul na svá široká prsa. Na prsa, kde spočívá celý svět. Zaslechla jsem tlukot tvého srdce.
V oné chvíli jsem pochopila, že patří každému z nás. Každý z nás jsme součástí tlukotu tvého srdce.
Nejsem to jen já, člověk, ale tento tlukot zná také příroda a vše kolem nás. Zatím stojíme za tenkou zdí, která nás všechny odděluje od tvé blízkosti. Od sjednocení se s tebou.
Děkuji ti, že znám tlukot tvého srdce. Je tak jemný a právě tak k nám promlouvá. Hladí naši duši a konejší.
V tobě jsem nalezla smíření. Se vším a se všemi. Širokou cestu, která mě zve dál. Učím se milovat tvou pokornou láskou. Učím se naslouchat tak, jak tobě naslouchá sama příroda.
Trpíš tím, jak si ubližujeme jako lidé. Trpíš tím, jak ničíme přírodu. Kdo zná tlukot tvého srdce, zná také hloubku tvého utrpení.
Každá myšlenka, slovo a čin mají u tebe své místo. Kdybychom dohlédli tuto závažnost, jak bychom vážili pouhého slova.
Sami si utváříme světy ve kterých žijeme. Minulostí, předsudky, vlastními prohrami. A tak bloudíme v kruhu. Nechceme se vzdát jistého. Bojíme se vykročit a jít za nepoznaným. Jistotou skrytou v nejistotě.
Skořápka povolí ve chvíli, kdy pochopíme, že vše je pouhou hrou. Ve které nejsme jen herci, ale také a především , režiséry.
Pokud chci věřit, že mě nikdo nemá rád, postačí uvěřit. Pokud chci věřit, že se mi lepí smůla na paty, prosím, děj se vůle má!