Den 15

2.2. Hádka

Vůbec nechápu, jak je možné, že je těch pár hodin práce tak náročných. Připadá mi to strašně neefektivní, málo peněz a velká únava. Možná kdybychom v práci dostávali alespoň jídlo, byla by to jiná písnička.

Včera jsme se pohádali s mojí oblíbenou malou Francouzkou Leou. Vůbec jsem nezamýšlela vyprovokovat hádku, dokonce jsem zpočátku ani netušila, že se hádáme, dokud se Lea nezačala vztekat.

Byla to moje vina. Šly jsme spolu umývat protiskluzové rohože, které máme za barem pod nohama. Lea mi ukazovala, jak to mám dělat, a já poslouchala a přikyvovala. Vzala se hadice, zapojila se do vapky a ta do zásuvky. Potom se rohože opláchly, namydlily a znovu opláchly.

Jenže když jsem začala poprvé oplachovat, Lea mě po chvíli zastavila a řekla, že to nemůžu dělat tak pečlivě, že musím rychle. Důvod byl vlastně docela dobrý. Hadice byla prasklá a omotaná kobercovkou. Jenomže ta díru nezalepila, ani když se pravidelně doplňovala. Podlaha se tak postupně začala zaplavovat vodou a upřímně řečeno jí tam skončilo víc než na samotných rohožích.

Lea začala urputně přidávat další pásku na hadici. Nevěřícně jsem se na to dívala. Nadhodila jsem, že kdybychom hadici za dírou uřízly, problém by byl hned vyřešený. Lea ale můj návrh zamítla. To mi nedalo a pokračovala jsem, že to, co právě děláme, je úplná blbost. Lea mi na to řekla, že jí to takhle přikázala manažerka, takže to udělá a hotovo.

Já jsem ale odmítala dělat něco, co vůbec nefungovalo, a začaly jsme se o tom přít. Lea nakonec řekla, že ji nazývám tupou a že nemůžu pokaždé dělat věci po svém. Nenazvala jsem ji tak doslova ani jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Musela jsem se jí dvakrát omluvit a ujistit ji, že si nemyslím, že je hloupá. Jsem si ale docela jistá, že mi to nevěřila.

V práci jsem pak pokračovala sama. Naštěstí, protože jsem byla hrozně vytočená. Ne z Ley, ale z té pitomé hadice, která mi kropila akorát nohy a mýdlo z rohožek stejně ne a ne dolů. Byla jsem tak naštvaná z té úplně zbytečně pracné a nesmyslné práce, že se mi ještě podařilo zlomit koště vejpůl. Neúmyslně. A Lee jsem to neřekla.

Rohože jsou stejně pořád špinavé. Zamyslela jsem se nad situací a nad tím, jak ji nejlépe řešit, a poslala jsem zprávu šéfovi, že je to nepoužitelné a ať se s tím něco udělá. To díky Lee. Normálně bych si to vyřešila sama, ale musela jsem jí dát za pravdu a poučit se. Pak jsem se dva dny trápila tím, že jsem ho s tím neměla obtěžovat a že se takovými blbostmi určitě nezabývá. Stejně mi na to zatím neodepsal.

Moje povaha mě takhle dostává do úzkých často. Problém je v tom, že lidé mi z výrazu vždycky naprosto přesně vyčtou, co si zrovna myslím. Já totiž vůbec nedokážu nic předstírat.

Dnešní den už byl ale o něco lepší. Rozhodla jsem se pořádně uklidit auto, a tak jsem zajela do myčky. Vyluxovala jsem ho a otřela všechny plasty uvnitř. Panovala tam zvláštně příjemná atmosféra. V myčce byl zrovna frmol, okolo stálo alespoň šest dalších aut a jejich majitelé je pečlivě umývali. Přitom hrály nahlas populární hity.

Leštila jsem okna, zpívala si a občas se usmála na souseda vedle. Přemýšlela jsem nad tím, jak zajímavé je mít takovéhle pondělní dopoledne. Sama se svou poloobytnou károu na druhé straně světa, svobodná a s dobrodružstvím někde přede mnou.