Den 27-30

15. 2.
Už jenom patnáct minut do konce směny, říkám si. Každá neděle je nějak prokletá, protože strašlivě pomalu utíká. Na druhou stranu končím dřív a nemusím tu být až do večera, takže si po práci můžu dojet do svého oblíbeného kempu za městem, kam se pokaždé těším.

Přišla manažerka a začala se nás vyptávat, kde dneska spíme. Já i Lea spíme v autě po kempech, jenom já chodím do těch zdarma a ona zůstává v placeném. „Holky, dneska si musíte najít bezpečnější místo. Je vyhlášená výstraha. Extrémně silný vítr a bouřky. Nejspíš přijdou i další záplavy a sesuvy,“ varovala nás.

Silné deště a sesuvy půdy tu byly i v prvním týdnu, kdy jsem přijela. Viděla jsem na internetu video, jak se přímo na kemp sesunulo velké množství půdy i se stromy a zasypalo několik karavanů. Můj plán na hezký večer se rozplynul.

Měla jsem hned několik možností: zaparkovat někde uprostřed města na ulici, kde je docela bezpečno, využít nabídku šéfa, který nám dovolil parkovat u něj doma, nebo jít do hostelu. Osobně jsem nechtěla nikoho obtěžovat, a tak jsem otevřela booking.com. Rychle jsem zjistila, že všechny dormy jsou vybookované a v nabídce jsou jen samostatné pokoje za devadesát dolarů na noc. Tak to ne.

Rozloučila jsem se v práci a slíbila jim, že to nějak přežiju. Jela jsem do svého oblíbeného hostelu a zkusila se zeptat přímo na recepci. Paní tam dlouho něco hledala, až nakonec jednu postel našla. Ulevilo se mi, protože jsem to už nechtěla dál řešit. Za třiatřicet dolarů jsem si rovnou zabookovala obě noci, na které byla vydaná výstraha.

Bouře nás nakonec přešla a naše město příliš nezasáhla, jen chvíli víc pršelo. Jižnější části ostrova to ale schytaly mnohem víc. A třeba v takovém Aucklandu se stala hrozně vtipná věc. Porucha čističky odpadních vod způsobila únik splašek do moře, které jim pak bouře chrstla pěkně zpátky na břeh.

18. 2.

Na svůj volný den jsem si nic nenaplánovala. Nevěděla jsem, kam se dostanu a kam ne, a tak jsem uznala, že tento týden nikam nepojedu. Ráno jsem se vzbudila po další probdělé noci. Začínám být zoufalá, protože ani v hostelu jsem se nedokázala pořádně vyspat.

Vzala jsem si notebook a šla do knihovny. Čekalo mě pár úkolů, které jsem musela vyřídit. Otevřela jsem inzerát na pracovní pozici, kterou mi poslal přítel mojí sestry a která mě zaujala. Je to práce v kanceláři kombinovaná s prací v terénu. Přemýšlím. Představuju si, jak každé ráno vstávám kolem páté, od pondělí do pátku. Srovnávám výhody a nevýhody. Přemýšlím, jak moc miluju jezdit na výlety v týdnu, kdy nikde nikdo není, a jak ráda chodím o víkendu do práce. Přemýšlím, kdy jsem takhle naposledy žila.

Myslím, že to bylo na gymplu, a i tehdy jsem si minimálně jednou týdně psala omluvenky, že jsem byla u zubaře, protože jsem se ráno nedokázala donutit dojít na autobusovou zastávku. Ne že bych potřebovala ráno vyspávat, to vůbec. Jen nedokážu dělat věci, které nedávají mojí hlavě smysl. A naše matikářka byla bába v důchodu, která na to už kašlala, její hodiny jsem nenáviděla a věděla jsem, že se tam stejně nic nenaučím.

Přemýšlím dál. Kdo bude vozit babičku s dědou v týdnu k doktorům a na nákupy, když budu taky v práci? A moji kamarádi to mají podobně jako já. Jak to celé budu dělat?

Minulý rok jsem chvilku randila s jedním klukem, který měl takovou normální práci. Byla to pro mě novinka a zjistila jsem, že se skoro nemáme kdy potkat. Já měla spoustu času v týdnu a jezdila s kamarádem na výlety a na chatku, zatímco on byl v práci a lehce žárlil. O víkendu pak chodil za mnou do práce, abychom se aspoň viděli.

Co když mě to bude hrozně štvát? Co když spadnu do toho kolotoče „těším se na pátek, nenávidím neděle“? Přitom já mám nedělní pohodu ráda. Něco ve mně dostává záchvat paniky, když si to představí.

Otevřela jsem svého věrného rádce, Copilota. Zeptala jsem se, jestli je to pro mě dobrá volba. Je trochu děsivé, že si pamatuje, na co se ptám, a díky tomu mě už docela zná. Zároveň mi ale fakt může poradit. Na závěr mi vyšlo: „Za zkoušku nic nedáš, aspoň si otevřeš nové dveře.“ Je to pravda. Stejně vůbec netuším, co bude, až se vrátím. Poslala jsem e‑mail s motivačním dopisem. Uvidíme.

Mimochodem jsem si teď ke psaní sedla do parku i s obědem a díky té vůni za mnou přiběhlo už asi dvacet psů, které si můžu požmýkat. Musím to dělat častěji.