Mors principium est 2

Mors principium est 2

Anotace: Zraněný pacient na ošetřovně a rozhovor s kamarádem. Děj začíná.

Vyhráli. Válka skončila. Z bitvy o Bradavice vyšli vítězně, i když s významnými ztrátami několika svých blízkých. Neville zabil hada Nebelvírovým mečem. S Ronem zničili diadém Roweny z Havraspáru. Bolest v rodině Weasleyových, kterou způsobila Fredova smrt, byla ohromná. I Lupin s Tonksovou chyběli neustále všem. Bylo jí Ronalda líto, po tom všem si asi přál, aby mezi nimi proběhlo něco víc, ale nic takového se nestalo. Nechtěla to kamarádovi z dětství vysvětlovat, ale stále myslela na muže ležícího na ošetřovně. Chodila za ním každý den.

I dnes. Proplížila se velkými dveřmi do ošetřovny a svižným krokem přešla potemnělou místnost až k jeho posteli. Nikdo jiný tu nebyl. Chvíli pozorovala, jak se pomalu zvedá jeho hruď. Stála nad ním a zvláštním způsobem byla ráda, že přežil. Lehce se dotkla dlouhých prstů, které spočívaly podél těla na přikrývce.

Ona i Harry se postarali o to, aby nenávist k Severusi Snapeovi byla zažehnána, a aby se každý dozvěděl, že jméno profesora Snapea je očištěno. Nebylo to jednoduché, ale ona pověstná nebelvírská tvrdohlavost ji hnala stále dopředu, dokud si všichni – nebo alespoň většina - nepoupravili názor na dvojitého agenta, jímž léta byl. Věděla však, že to nestačí. Možná se bude konat soudní proces před Starostolcem. Netušila. V tuto chvíli však záleželo jedině na tom, aby se uzdravil.

„Profesore  Snape?“ zašeptala, když její dotek nezpůsobil žádnou reakci. „Spíte?“ Opět bez odpovědi. Jediné, co ji mohlo uklidňovat, byl jeho zvedající se hrudník. „Nevadí,“ špitla si spíš pro sebe. Rozhlédla se kolem a poté si zpod okna přinesla židli. Mohla si ji snadno přivolat lehkým kouzlem, ale byla unavená. Už před pár dny se přistihla, že je ze všeho kouzlení vyčerpaná. Potřebovala odpočinek. Ta gesta, čistě lidská, mudlovská, jako když si někdo přistrčí židli k lůžku nemocného, jí chyběla a jistým způsobem jí vracela pozbytý klid.

Pár minut přemýšlela, co mu vlastně přišla říct. Nakonec se rozhodla, že to počká a začala mu vyprávět něco ze svého dětství. Jemu by to asi přišlo jako infantilní hlouposti, ale ona z těch vzpomínek čerpala sílu. Popisovala pro něj výlety s rodiči do Deanova lesa, knihovnu jejího otce, která byla plná knih z oboru stomatologie, matčiny výborné svačiny, které balila právě na ty výlety o víkendu. Návštěvy u prarodičů, které nemohly být obyčejnější, ona je však milovala. Měla velmi ráda i kouzelnický svět, který poznala příchodem do Bradavic, ale někdy jí přišlo až příliš obtížné vybalancovat tyto dva světy a z každého si podržet jen to dobré.

Ze vzpomínání ji vytrhly obrovské hodiny, které tiše odbily půlnoc. Profesorka McGonagallová, která se stala ředitelkou školy, trvala na povinné večerce. Hermiona věřila, že by ale snad problém neměla. Ne kvůli tomu, že byla jednou ze „zlatého tria“, ale spíše tím, že by nová ředitelka chápala, co ji zavedlo v tak pozdní čas na ošetřovnu. Nechtěla se však nikomu svěřovat. Pravidla ale nějakým způsobem dodržovat musela, ona i Ron se rozhodli, že dokončí ročník, který kvůli válce nezvládli. Harry byl přijat okamžitě na Ministerstvo kouzel jako bystrozor. Snažil se projít bystrozorským výcvikem, i když zkušeností už měl na tři životy. A také začínali svůj život s Ginny.

I po ní se už ministerstvo ptalo jako po budoucí bystrozorce. Nebránila se té možnosti, ale zatím si nechávala čas na rozmyšlenou. Ta práce ji přitahovala. Ale v současné době se snažila dohnat lektvary a psala článek o důležitosti ochrany kouzelných tvorů. Doufala, že by jí ho mohli vytisknout v nějakých kouzelnických novinách. Zatřásla hlavou nad myšlenkami, které ji na okamžik odvedli od osoby ležící vedle ní. Všimla si na obličeji Severuse Snapea letmého zkrouceného výrazu. Naprázdno polkl.

„Bolí vás něco, pane?“ zeptala se a instinktivně mu položila ruku na čelo, jako to dělala její matka, když chtěla zjistit, jestli nemá teplotu. Profesorovy rty se tiše pohybovaly, oči měl stále zavřené. Naklonila se nad něj, aby slyšela, co říká.

„Hned to bude,“ ujistila ho, obešla postel a do sklenice na nočním stolku nalila z karafy trochu vody. Viděla, jak se chce podepřít na loktech, ale nemá žádnou sílu. „Počkejte, pomůžu vám.“ Podepřela ho více polštářem a přitiskla studené sklo k jeho ústům. „Jen pomalu,“ klidnila žíznivého pacienta. Položila prázdnou skleničku zpět na stolek a uložila ho zpátky do postele. Profesor znovu usnul. Možná si bude myslet, že se mu to jen zdálo. Možná ji bude mít za madame Pomfreyovou. Netušila. Nevěděla ani, jestli vnímal, co mu říkala o svém dětství.

Pozorovala zbídačené tělo skryté pod bílou peřinou. Vlastně ocenila, že neviděla všechny jeho rány. Na těle i na duši. Harry jí převyprávěl, co viděl v Myslánce. To ji ještě více přesvědčilo o tom, co si myslela už nějakou dobu. Profesor Snape žádný padouch nebyl. Teď se ale soustředila na to, že bude ještě nějaký čas upoután na lůžko. Ošetřená rána na krku, oděrky na tvářích a rozseklé obočí, které lékouzelnice dokonale zašila. Když půjde vše dobře, zůstane mu jen jizva. Ano, jizvy. Všichni mají své. Nejen Harry. A nejen na těle.

„Dobrou noc, pane profesore.“ Věděla, že nedostane odpověď. Byl unavený a jeho zranění vážná. Léčba bude trvat ještě dlouho a následná rekonvalescence se může táhnout měsíce. Třeba jí bude dovoleno mu občas pomoct. Byla však přesvědčená, že to by bylo to poslední, co by si přál. Zanesla židli zpět na původní místo a odešla z ošetřovny.

* * *

„Takže ty za ním chodíš každý večer?“ střelil po ní zrzavý mladý muž pohledem ráno u snídaně. Vyčítavá slova tlumil ruch štěbetajících hlasů ve Velké síni. Jeho oči ji propalovaly trochu rozzlobeně, trochu smutně. „To ti nestačí, žes ho nenechala zemřít?“

„I kdyby to byla pravda, tak co by ti do toho bylo? Omlouvám se, Rone.“

„Jasně, protože mně nikdy do ničeho nic není,“ položil prudce vidličku vedle talíře. „Já jsem nikdo, o mně se nikdy nikdo nestará.“

„Chceš, abych ti to-“

„Nech mě, prosím tě.“ Ronald překotně vstal od stolu a odcházel pryč. Ona ho následovala na druhé straně stolu v uličce. Nakonec se setkali na konci síně u dveří.

„Počkej, Rone,“ chytila ho za paži, aby jí zase někam neutekl. „Já tě přece mám ráda. Nechci o tebe přijít. Promiň mi to, prosím. Měla jsem ti to všechno vysvětlit dřív. Zasloužíš si to.“

„Tak to sis asi měla rozmyslet dřív, ne?“ vytrhl se z jejího sevření.

„Omlouvám se ti.“ Chtěla do těch slov dát všechnu vážnost a také cit, aby jí skutečně věřil. Přes tvář rozzlobeného muže přeběhl zdrcený výraz, který se snažil dlouho skrývat právě za tím rozčíleným. Bolelo ji to. A jeho taky. Nakonec pokrčil rameny.

„Tak já ti taky něco řeknu, Hermiono.“ Jeho hlas byl tentokrát klidnější. „Až udělám za těch pár týdnů závěrečné zkoušky... Rozhodl jsem se, že se trochu podívám po světě. Možná navštívím příbuzné, co nám ještě zůstali.“

„To mám radost i za tebe,“ usmála se konečně. „To je kvůli mně?“ doptala se po chvíli už s menším nadšením.

„Nás stejně už nic nečeká. Žádná společná budoucnost. Tak co tady mám dělat?“

Místo odpovědi pokývala hlavou. Pak se ale nakonec rozhodla, že to vysloví: „Vždycky tě budu mít ráda, Rone. Vždycky. Pamatuju si všechno to, co jsme spolu zažili. A budu si to napořád pamatovat.“ Nějaký jí blíže neznámý pocit mu probleskl v očích, nedokázala ten výraz identifikovat, ale pak se Ronald nahnul a políbil ji na tvář.

„Děkuju, Hermiono.“ Potom smutně odcházel, ale jí se ulevilo. Cítila, nebo by si spíš ráda myslela, že snad i jemu.

Autor Kate3, 14.04.2021
Přečteno 27x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter