Struční příspěvek z oblasti muzikologie

Struční příspěvek z oblasti muzikologie

Anotace: Humorně laděné pojednání o hudebním vědci, který nenáviděl hudbu.

Tento článek si klade za cíl shrnout dílo dr. Reiharda Vovsa (*1938). Tohoto vědce si je třeba vážit nikoli sand pro šíři jeho erudice, ale proto, že byl v oblasti svého bádání vědcem jediným. Zato velmi plodným; zanechal nám po sobě na tucet obsáhlých knih. 

První knihou je publikace "O neznělých tónech" (Salzburg, 1970), kde se Voves zabývá tím, že posluchač poslechem hudby přichází o pravý požitek z hudby. O pravý požitek z toho, co hudebníci nehrají. Posluchač by tedy neměl poslouchat, co hrají hudebníci a soustředit se na to, co nehrají. Protože nehrají všechno ostatní, než to, co právě hrají, mohou nehrát cokoli a posluchač tak uslyší to, co právě on chce a nikoli to, co mu hrají hudebníci. Jde tedy o takzvanou absolutní svobodu poslechu.

 Druhá kniha navazuje na první, jak vyplývá i jejího názvu: "O absolutní svobodě poslechu" (Salzburg, 1972), kde Voves rozvíjí svou teorii dopodrobna.

Třetí knihou je "Průvodce letošní operní sezonou" (Salzburg, 1973), kde dr. Voves popisuje premiéry čtyř oper v Grossesfestspielhausu roku 1973. Jde o následující díla:

Albík z Uničova - Opera začíná tichem. To prolamuje až trpaslík ve fraku, hrající na hřeben „Na Pankráci“. Trpaslík se uklání a dochází do zákulisí. Když diváci myslí, že je konec, vstupuje Albík z Uničova a hráči na valchu spouští bouřlivé staccato. Albík se pokouší spáchat sebevraždu. Olízne si nos a strčí ho do zásuvky u nočního stolku. Fagoty znějí v přepískávaných flažoletech. Albík potkává svého dvojníka, který se od něj liší jen tím, že má menší palec u nohy. Albík se s ním zdraví a společně spustí dvouhodinový duet, ve kterém se střídají jen tóny Cb a E.

Dále o operu Hlova - Po spuštění opony se objeví minimalistická scéna. Té vévodí stůl a muž, který má sníst vlastní hlavu. Doprovází se u toho fistulí zpívaným sólem v ugro-byzantinské diatonické stupnici. Když pojídá bradu, je vyrušen projíždějící mouchou na bruslích.

Vaginofob - Hudebně je opera složena jen ze zvuků, které se dají slyšet v Hornbachu. Hlavní hrdina je závislý na pornografii, ale pokaždé, když spatří vagínu, tak omdlí. Nakonec umírá za sóla květináče levandulí.

A konečně o operu Pošta - Tato opera vypráví o vtipálkovi, který pošle dopisem obaly od třech uzrálých romadúrů. Zaslání zásilky se opozdí o šest let, a když adresát zásilku otevře, tak usmrdí. Hudba je variací na píseň „Poštovský panáček“.

Na čtvrté knize Voves pracoval dlouhých pět let. Ale dle našeho názoru se to vyplatilo. Kniha "Antihudba" (Salzburg, 1978) se celá točí kolem myšlenky, že poslech hudby je třeba nahradit poslechem zvuků okolí. Voves proto tvrdí, že by se mělo koncertovat pouze poblíž dálnic či letišť nebo oceláren. Pokud by to nebylo možné, tak alespoň během produkce zapnout sirénu, aby nebyla slyšet hudba. Voves si o toho slibuje větší vnímavost posluchačů k produkci, neboť jednak budou více napínat sluch a také si toho budou muset mnoho domyslet. Experimentální pokus na Mozartovských dnech roku 1979 nevyšel a dav Vovsa, přehlušujícího produkci Cosi fan tute zvukem motoru fekálního vozu, málem lynčoval.

Pátou knihou je pak "Proti posměváčkům teorie absolutní svobody poslechu" (Salzburg, 1979), která se dá shrnout v podstatě jako soubor urážek a výpadů proti kritikům Vovsovy teorie.

Šestá kniha zahajuje takzvané tyrolské období, kdy se Voves přestěhoval do Alp, aby studoval místní lidovou hudbu. Jde o poměrně nezajímavou knihu o jódlování s názvem: "O hudbě okolí obce Jodlburg" (Kitzbuhl, 1981).

Sedmá kniha "O jódlování" (Kitzbuhl, 1984) je zajímavější. Voves si zde klade otázku, na kterou zároveň odpovídá, jaká je idiální anatomická výbava jódlujících virtuózů. Dochází k závěru, že ideální je váha 400 kg, čtrnáct brad a knírek o hustotě 26 vousů na milimetr plochy.

Osmá kniha se také věnuje jódlování. "O zapomenutých aspektech jódlování" (Kitzbuhl, 1988) pojednává o jódlování do dřezu.

Po tyrolském období se Voves na dlouhou dobu odmlčel. Teprve po roce 2010 začíná jeho, prozatím, poslední období. Jde o takzvané žlučovité období, charakterizované sprostými a rasistickými výlevy na sociálních sítích.

Tyto výlevy byly souborně vydány v knize Hajlující tralaláček (Innsbruck, 2016).

 Krom toho v průběhu této doby stihl napsat ještě román jménem „Kde jsou?“ (Innsbruck, 2011) o jódlujícím kastrátovi.  

Letos dr. Voves vydal dvě knihy. Jednou z nich je vlastní životopis. Voves se v něm přiznává, že celý život nenáviděl hudbu nenávistí tak silnou, že jí zasvětil celý život, aby odhalil  celou její obludnost.

Konečně posledním dílem je třídílná Kritická analýza písně Anton aus Tyrol, kde Voves v prvním díle zcela popírá to, co napsal ve svém životopise. Dále pak tento klenot mezi písněmi srovnává s Beethovenovou devátou hranou lopatou na míchačku betonu, což je v daném kontextu ta nejvyšší pochvala.

Autor Cygnus Ebrius, 03.10.2017
Přečteno 256x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter