Vše zůstává

Anotace: Kratičký úryvek ze soukromého života jedné z postav z příběhu, na kterém pracuji.

Slunce zapadá za horizont, házejíc přitom plamenné odlesky na klidnou vodní hladinu nevelkého jezera. Oranžová záře osvětluje červánky předpovídající větrné počasí následujícího dne. Řídce osázené stromy pouští své listí po větru do světa, zatímco se jejich větve chvějí v podzimním větru. Vůně hub a jehličí se nese z blízkého lesa. Pod smuteční vrbou na kraji jezera vyrůstá ze země malý plochý kámen. Zvýšený pruh půdy před ním je osázen vadnoucími květinami a zvířaty nahryzaným ovocem. Na hladině vody se mihl stín přicházejícího mladého muže a vyděsil zvědavé kapry. Stín si ryb nevšímal a pokračoval k vrbě a k menhiru. Jezero topící se v plamenných paprscích večerního slunce mlčky pohltilo staré květiny a ovoce, slyšet byly pouze vyděšené hlasy vodní fauny, když se do jejich vody dostalo cosi nečekaného a neznámého. Před menhirem teď lenošil čerstvý svazek polních květin a jablek ze sousedního sadu. Vedle menhiru se o kmen smutečního stromu a povislými dlouhými větvemi opíral příchozí stín a se směsicí štěstí a smutku pozoroval zátiší před sebou.

“Uvidím s tebou vůbec někdy východ slunce?” zasmála se, ale myslela to vážně. Ve stejném stylu dostala odpověď: “Těžko. Možná někdy.”

“Ale já bych s tebou chtěla vidět východ slunce. Je to kouzelné. Mohl by sis někdy zkusit přivstat.”

“To spíš nejít spát vůbec. Víš co? Tak se pojďme podívat na západ slunce a představovat si to pozpátku. Pak uvidíme I jeho východ.”

Zasmála se. Zvonivě. Upřímně. Roztomile. “Co ty nevymyslíš za blbosti!”

“Mám přestat?”

“V žádném případě!”

Pak šli k jezeru. Seděli pod smuteční vrbou. On se opíral o kmen stromu, ona o jeho rameno. Drželi se za ruce a sledovali, jak se klidná a tichá hladina postupně mění na zlatý samet lesknoucí se na posledních paprscích zapadajícího slunce, než malé vlnky započnou svůj ohnivý tanec. Spolu tam seděli a pozorovali přírodní představení. Když poslední zářivý paprsek zmizel za kopci a vyšla první hvězda, oba věděli, že viděli slunce vycházet, protože když byli spolu, mohlo se stát cokoliv. Mohli udělat cokoliv. To nebyl západ slunce, neviděli konec dne. Viděli začátek. Zářný začátek v přicházející tmě.

Každý den u toho jezera seděli. Každý den se bavili o východu slunce. Každý den jej sledovali. Každý den po východu slunce přišla tma. Každý den.

Vše zůstává na stejném místě. Vše zůstává, ale pořád se mění. Neustále, zlehka, ve dne v noci, po malých krůčcích, když vše zůstává.

Sedí tam každý den. Každý den se opírá o smuteční vrbu. Každý den sleduje zlatý samet lesknoucí se na posledních paprscích zapadajícího slunce následovaný ohnivým tancem malých vlnek. Každý den vidí poslední zářivý paprsek mizet za kopci. Každý den ví, že slunce vyšlo s první hvězdou. Každý den vidí, jak po východu na západě nastává tma.

Každý den tam jsou oba. Vše zůstává na stejném místě. Vše zůstává, ale pořád se mění. Neustále, zlehka, ve dne v noci, po malých krůčcích, když vše zůstává.