Návštěvnost
protože nemůžu nic víc
protože nemůžu nic víc
Anotace: věnuji... https://www.youtube.com/watch?v=aCSs8gD6ZXs
Je to už dva roky. Dva roky bez tebe. Dneska jsem si po dlouhé době pustila ty nahrávky. A zase se to všechno vrátilo. Jako bych pokaždý na konci čekala, že najednu vejdeš dveřma. A navážeme přesně tam, kde jsme přestali, když všechno bylo ještě dobrý. Když jsi mě ještě poznával.
Jak dny plynou, propadám se čím dál tím hlouběji. A každý můj pokus vyhrabat se ven končí jen tím, že zapadnu ještě níž. Nakonec vždycky skončím sama. Sama se sebou a myšlenkami na tebe. Už dávno jsem psala, že není den, kdy bych si nevzpomněla. A pořád to tak je. Neslábne to, jak jsem si dřív myslela.
Některý životy zůstanou spojený navždycky. Jsi moje dokonalá shoda. Pasuješ tak, jak nikdy nikdo nebude. Potkala jsem od té doby spoustu mužů a žen. A nikdo z nich, nikdo, nebyl jako ty.
Všichni se mi to snaží rozmlouvat. Říkají, že mám zapomenout. Nebo se nikdy nepohnu dál.
A já vím, že bych měla. Ale nedokážu to. Právě proto, že tam někde uvnitř pořád doufám.
Protože neuzavřený konce budou vždycky dávat naději.
A já se jí chytám.
Každou vteřinu. Každu minutu. Hodinu. Den. Měsíc.
Celý ty dva roky.
Komentáře (8)
Komentujících (5)
Doporučit
TiskKomentáře
Každý neuzavřený konec..
nás k tomu
aby jsme tu naději viděli..vede.
A chceme jí vidět. * ST
Moc hezky píšeš.
09.11.2020 12:30:30 | jenommarie
Napsaný jako vždy působivě...;-)...ale psychol.námitka: slepě na něj vzpomínáš jen v dobrým...to musel být hroznej chlap...;-)
14.01.2020 14:49:09 | Marten