Beznadějná

Možná jsem jen hloupá, ale třeba taky ne. Možná jsem slabá a nedostatečná a mám pocit, že by tu beze mě bylo lépe že by se všem kolem mě ulevilo. Pravda je však taková, že je mi jedno co by ostatní cítili. Je mi jedno jak moc je to bolelo. Protože nikdo nevidí, jak moc mě to bolí uvnitř. Tedy až na něj. On to chápe a je, ale tím důvodem proč to bolí. Dlouho jsem nic necítila. Vytvořila jsem si svou úžasnou bublinu emocí a pohřbila jsem jí hluboko do svého nitra. Byla jsem vychovávána s tím, že emoce jsou slabost a že nemůžeš brečet pokud k tomu nemáš fyzický důvod. A tak jsem si hezky žila se svou bublinou, která se začala opevňovat velkou šedou zdí a pak se tu objevil on. Přála bych si, aby pro mě byl jen ten divný kluk z ročníku nad námi jehož jméno, si nepamatuji a spokojím se s příjmením. To už je však minulost. A jediné co můžu dělat, je nechat ho spravit to, co rozbil. Otevřel mé staré rány a nechal mě cítit emoce a zvláštní pocity, které jsem dosud nezažila. Jen bych si přála, abych mu tohle mohla říct. Přála bych si, abych s ním mohla pozorovat západ slunce a poté hvězdy na noční obloze. Přála bych si, abych mohla položit hlavu na jeho rameno a prostě chvíli jen existovat. Přála bych si abych byla jeho a on zase můj.

Copak si toho přeji tak moc?