Automat č. 8

Črtla jsem si do dlaně draka, ohnivýho, tepal mi do tváří šedivej klam a ptal se kam mizím.


Bez odpovědi jsem zůstala čekat na něco co už se stalo, ale zpoždění zůstalo v brzdách.


Žlutavý pach zmizíků se mi zadřel do starýho koření, kterým se tak ráda voním při inverzi smysluplných myšlenek.


Stává se z toho nakonec smrad, probleskující svatozáří nekonečně trvanlivé masky společenství chroustů, který dává všanc mírumilovný nádech jménem


Nemo.