Kapitola druhá: Jabloň a ticho

Petr se rozhodl, že první věcí, kterou vysadí, bude jabloň. Krásný strom, který vyroste s ním. Chtěl, aby měl dům něco živého a dobrého, co poroste v jeho rytmu.

Našel místo u zdi, kde kdysi bývala zahrádka. Odklidil kameny, rozryl ztvrdlou hlínu a začal kopat. V jednu chvíli však narazil na plochý kámen, zarostlý do země.

Unavený a roztěkaný Petr chvíli zíral na kámen, který mu překážel v cestě. Zaklel si pro sebe, sehnul se a s námahou ho doloval z půdy. Když ho konečně zdolal, štouchl do něj nohou, aby se svalil stranou. A právě v té chvíli se zvedl vítr. Dům ztichl. A Reyla, ukrytá v prasklinách, se stáhla. Vzduch ztěžkl. Petr ucítil náhlý chlad – ne fyzický, ale vnitřní, jako by ho dům najednou nepoznával.

Tu noc nemohl spát. Vstal a seděl pod hvězdami. Uvědomil si, že to nebyl jen kámen. Byla to památka. Možná náhrobek. Možná připomínka někoho, kdo tu kdysi žil – a koho měl dům stále v paměti.

Ráno vstal dřív než slunce.

Tak se vrátil ke kameni. Byl starý a porostlý mechem, ale po chvíli škrábání vynikly jemné rytiny – písmena, čísla… snad jméno. Zarazil se. A tehdy uslyšel zvuk – ne hlas, ale tón. Smutný, táhlý, jako by někdo ztratil důvěru.

Kámen očistil, jemně zbavil mechu a vystavil ho na čestné místo v zahrádce. Ne jako překážku, ale jako součást příběhu. A vedle něj zasadil jabloň. Ne s očekáváním, ale s pokorou.

Když zapadl poslední kousek hlíny, lehký vánek pohladil jeho tvář. A Petr ucítil, že někdo odpustil.