Kapitola první: Jak Reyla spadla z hvězd

Noc byla tichá. Taková ta černá, kdy je tma jak v pytli a komáři mají dovolenou. Petr běhá po zahradě s baterkou, zalévá dýně a přemýšlí, jestli se ještě někdy naučí rozpoznat, co je plevel a co jeho snaha o soběstačnost.

A pak to spadlo. Svištění, záblesk, a „žuch“ – za chalupou, rovnou do zahrady – jak meteor do mrkve.

„No do pr... to bude zas jeden z těch satelitů od Muska,“ zabrblá Petr a popadne čelovku a letí na obhlídku.

Přímo pod hrušku – „ještě že to přežila“. Petr svítí a je zaskočený, co vidí. Satelit to není. Pod hruškou mu leží ženská. Petr na ni kouká s vykulenýma očima.

Navíc krásná. Zmatená. Mokrý pramen vlasů jí přiléhal k líci a její šaty… nevypadaly jako něco, co by znal. Vypadaly, jako kdyby se do nich zamotal slavnostní ubrus, kosmická deka a trochu flitry z vietnamské tržnice.

„Kde to jsem?“ zamrkala.

„V česneku,“ zmůže se Petr.

„Cože?“

„No... u mě na zahradě, v česneku. Liptaň. Halo, tady planeta Země. Ty jsi právě zničila česnek.“

„A ty jsi… místní druh?“

Petr si pomyslí: Takže drogy.

„Myslím, že jsem... spadla.“

„To vidím. A rovnou z hrušky na hlavu.“

Chvíli na sebe zírali. Ona vypadala, že neví, co je hruška. On zas nevěděl, co si má počít s krásnou neznámou v záhonu.

Petr přimhouřil oči.

„Hele... ty jsi mi tu jako přišla krást hrušky?“

Pohledem zhodnotil její šaty, které rozhodně nevypadaly jako něco na lezení po stromech.

„Ne, že bych tomu úplně věřil. Ale v tomhle modelu? To nejsou montérky ani sekáč.“

„Nejsi náhodou nějaká zbloudilá jogínka? Nebo environmentální víla, co padá pod stromy místo jablek?“

„Nevím, co to všechno znamená. Ale jsem unavená. A zima mi je.“

Petrovi se hlavou honí scénáře – škoda vyprávět. Od výsadkářky přes utíkající modelku až po pokusný klon z nějakého startupu. Nakonec si jen povzdechne:

„Tma jak v pytli. Nevyhodím ji do tmy a ráno bude snad v pohodě. A na masovou vražedkyni moc nevypadá.“

„No... dobře. Tak pojď dovnitř. Mám čaj, deku a rozvrzaný gauč. Můžeš si vybrat.“

„Mohu… přespat?“

„Jasně. A ráno můžeš třeba vylézt zpátky na tu hrušku a odstartovat zpět. Já ti klidně i odpočítám start.“

A tak šli. On s čelovkou, ona bosá, s listím ve vlasech. Když za ní Petr zavřel dveře, chalupa tiše zapraskala. Jako by i ona věděla, že tentokrát nepřišla jen noc – ale něco, co snad zůstane. Nebo aspoň do rána.

A i když si Petr myslel, že si přivedl domů bláznivou slečnu z hruškového sadu, někde vzadu v hlavě už tušil, že tahle noc změní všechno.

A Petr si jen tiše řekl: "Tohle se mi vážně děje? No nic. Ráno jí musím jít najít boty."