Kapitola třináctá: Bouřka

Obloha se zatáhla rychleji, než by Petr stihl schovat prádlo. Vítr popotáhl hrušeň za větve. Reyla seděla u okna a dívala se na přicházející vlnu větru, která ohýbala hrušeň jako vetchou stařenku.
„Tady se bouřka přijímá jako návštěva?“ zeptala se.

Petr pozvedl obočí. „Spíš jako zkouška střechy.“ Přehodil si mikinu přes hlavu, jako by šel do války se živly.

„Reylo, pojď – než to začne, schováme, co půjde.“

„To bude ještě horší než teď? To není všechno?“

Petr se usmál. „Tohle je teprve předehra.“

Vyběhli na zahradu a sbírali, co stihli. Doběhli zpátky. Na tvářích pár kapek, v srdci úleva.

Sotva vběhli do chalupy, zvuk deště zahučel jako rozeštvaný orchestr. Reyla se schoulila v rohu kuchyně. Prsty sevřené kolem kolen, hrdlo stažené. Třásla se strachem z minulosti.

„Nechceš jít dělat oheň?“ zavtipkoval Petr.

„Ne. Chci jen... zůstat. A být u někoho, kdo to zná. Kdo ví, že každý hrom není konec, jen připomínka.“

Seděli schoulení na lavici proti oknu a příval deště se hnal jako vlna. Bouřka nabrala na síle a blesk roztrhl obzor. Okna se zatřásla. Na kopci se na zlomek okamžiku rozhořel kříž kostela. Reyla se chytila Petra. Její prsty zůstaly o vteřinu déle – jako by si potřebovala připomenout, že je tady. Petr ji letmo pohladil po ruce – nic víc. Neřekl jí, že sám má strach.
„Neboj se, to byl teprve první. Jednou jsem napočítal tři.“

Když vypadl proud, Petr zapálil svíčku. V jejím světle se Reyla přisunula blíž.
„U nás by tohle znamenalo pohotovost. Generální alert. Tady je to... poezie. A možná dotek svobody.“

Chvíli mlčeli. Venku bouřka pomalu odezněla, zůstal jen déšť, který pravidelně bubnoval na střechu. Pak se Reyla zvedla, došla ke dveřím a natáhla ruku ke klice.

„Co děláš?“ zeptal se Petr a zvedl se.

„Chci cítit, jak prší. Jen chvíli.“

„Blázníš. Je zima. Nachladíš se.“

„Tak mě zahřeješ,“ usmála se a otevřela dveře dokořán. Voda pršela na práh, vítr se opíral do stěn.
„U nás by tohle byla neodpustitelná energetická ztráta.“

Petr si stoupl vedle ní. Reyla mu položila ruku na předloktí. Pevně, mlčky.
„U nás je to výdech. A trochu odvaha. A taky... romantická chyba.“

Reyla udělala krok ven. Voda ji okamžitě promočila, ale neuhnula. Ruce rozpřažené, hlava vzhůru.
„Tohle je jako restart.“

Petr stál ve dveřích a smál se.
„Jestli budeš nemocná, dám ti topinku s česnekem. To tu léčí všechno. Já jsem se bál, že tě ten slunečník odnese pryč.“

Večer se zabalili do dek, zalezli do křesel a poslouchali dozvuky deště. Morice se přitulil mezi ně, zcela nedobrovolně.
„On není mazlík,“ řekl Petr. „Je to něžný usurpátor.“

Reyla se usmála.
„Dnes jsme uzavřeli spojenectví. V dešti a v tichu.“

Když usnuli, svět byl ještě vlhký od deště. Ale něco se v něm usadilo. Jako vláha v zahradě. Neviditelně, ale navždy.