Roky samoty

Anotace: Možná se zdá na první pohled, že samota je fajn. Má ale skryté rizika.

Zdravím, mé jméno myslím si, že není důležité znát. Nicméně, chci vám povyprávět
příběh, který napsal můj život sám. Doufám, že vás aspoň trochu zaujme...

Můj život nebyl zrovna nejjednodušší. S rodinou jsme příliš dobrý vztah neměli, lépe řečeno nikdo si mne tam nevšímal, celý život mě mají na háku, když jsem jednou utekla z domova na týden, po vrácení se domů jediná odezva mé matky byla „Ty jsi byla pryč?". Většinou jsme spolu ale vůbec nemluvili, jak s otcem tak matkou i bratrem. Bratr to měl jinak, byl nejmladším sourozencem. Jasně, všichni starší to známé. Máma si ho hýčká, táta s ním hraje sport, ještě k tomu když je to kluk a na první dítě už ani pes neštěká.

Ve škole mě šikanovali a nikdo se tam se mnou nebavil. Vlastně celkově byla jsem všude takový vyvrhel a za svůj dřívější život jsem se přátelila maximálně s jednou dívkou z vedlejší třídy zhruba dva měsíce, než se k ní donesly žhavé pomluvy a vysmála se mi do obličeje. Prostě jsem byla odsouzena na samotku asi samotných "tím nahoře", i když nevím za co, možná za všechny ty ukradené hráčky ve školce.

Prvně jsem touto samotou trpěla a ubíjela mě, jasně říkáte si, že najít aspoň jediného člověka, ochotného se s tebou bavit je více než jednoduché. Ano, je. Jenže když jsou o tobě pomluvy všude kde se jen čistou náhodou objevíš a všichni jim věří jako stádo ovcí, už to tak snadné není. Vlastně, teď už jsem to vzdala a samotě se odevzdala. Doslova celý den sedím, koukám do bílé zdi, čtu nebo sama jen tak chodím po lese a pozoruji co se v něm děje. Asi už jednoduše nemám na výběr, není cesty ven a časem mi to pomalu nevadí.
Hold síla zvyku, jsem takhle osamocená jít tři roky.

Dlouho vše fungovalo jak má, po pěti letech jsem si řekla, že se ze mě již stal vzkušený
Vlk samotář, i když mi to vlastně místy stále trochu vadilo. Což o to, začala jsem sledovat horory, dokumenty o vrazích a číst creepypasty. Dokonce je i píšu. Stalo se to mojim koníčkem a náhradou za lidstvo. A ve volných chvílich jsem často tak trochu začala unikat z tohoto světa někam jinam. Asi to alternativní Reality. Kdoví. Spíše jen do mých scénářů v hlavě.

Seděla jsem na gauči a popíjela kávu, když najednou slyším v domě kroky. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby někdo byl doma, jenže rodiče byli v práci a sestra spala u kámoše. Zvláštní. Otevřela jsem dveře a nikdo tam nebyl. Kuna, určitě to byla kuna, nebo nějaké jiné zvíře na půdě či venku. Po chvíli bylo slyšet škrábání, což mě už moc neděsilo, spíše mi to dodalo pocit, že se skutečně jedná o zvíře. Když jsem ale zaslechla klepání na dveře pokoje, už to se mnou něco udělalo. Pokusila jsem se příčinu těchto zvuku hledat po celém bytě, jenže marně. Nikde nikdo a vše bylo v původním stavu. Dokonce ani telefon nebyl zapnutý, že by se třeba spustilo nějaké video, to samé počítač. Klepala jsem se a strach mě celou pohltil. Tohle už nemohla být zvěř, jsem sama doma a sousedy nemáme. Sakra, někdo je u nás a umí se hodně dobře schovávat! Jediné co mi zbylo je pocit bezmoci a tušení, že jsou tohle možná mé poslední minuty. Stále jsem ale doufala, že je to alespoň pouhý lupič se snahou abych ho nějakým způsobem nedonutila zaútočit na mé. V duchu jsem si říkala, ať si vezme co chce, jen ne můj život či zdraví. Hodněkrát mě přepadly myšlenky na sebevraždu, teď je tomu ale konec, už vím že mi na životě záleží a že se smrtí neskutečně bojím...

Dokonce jsem chvíli myslela, že ačkoliv náboženstvím opovrhuji, začnu se modlit k Bohu, ten by mě stejně ale nevyslechl, když moc dobře ví, že bych se k něj zřejmě znova odklonila.

Doufala jsem, že je vše za mnou. V tom se z kuchyně ozvalo škrábání na omítku, bohužel ne tu venkovní. Jak se tam mohl jen dostat? Možná když jsem kontrolovala nějakou z místnosti, rychle tam přeběhl. V tu chvíli už mi docházelo, že to je v koncích. Je pár kroků ode mě a určitě to není normální zloděj, pokud má potřebu mě takhle schválně děsit. Skoro jakoby se se mnou snažil hrát nějakou ujetou hru. A to dělá dost zvrhlých vrahů...

Na sekundu se mi vyrazil dech. Zpoza rohu kdosi vykoukl, byla to ale spíše lidská silueta, nikoliv člověk, to jsem ale svedla na stres, jelikož mé vnímání v ten moment bylo snížené a zmatené, nebylo na něj radno spoléhat. Zmizelo to, prostě to jen tak zmizelo bůhví kam. Doraz byl, když jsem začala mít pocit, že je někdo za mnou. Takový pocit, jako by mi ten někdo přímo propaloval záda pohledem. Otočila jsem se za sebe, ačkoliv to není příliš dobrý nápad. Lidé věnující se tématice hororu a podobně měli pravdu. Rozhodně to nebyla nejlepší idea. Stal za mnou vysoký stín může s kloboukem a kabátem. Na minutu jsem jen stala s otevřenými ústy dokořán a nevěřila vlastním očím. Co to sakra je?

Jen tam stal a civěl, jenže vážně nepříjemně a intenzivně koukal, až ten jeho pohled bolel. Mým tělem projížděly podivné vibrace v jeho blízkosti, nejspíše tím stresem. Už jsem se začínala smiřovat s faktem, že to dneska nepřežiju. Rodiče přijdou z noční až v sedm ráno a je jedna hodina. Chtěla jsem utéct ale nebylo se možné hýbat. Přibližoval se ke mé po malých krocích a všimla jsem si, že se mu stále více odhadovala tvář pod kapucí, jeho temný úsměv bez jakýkoliv rysů, pouze jen černá dutina, byl stále širší a širší. Jakmile se rozšířil úplně, zmizel.
Pocit sledování byl pryč a on také. Co to bylo?

Myslela jsem si, celkem traumatizovana tímto zážitkem, že je všemu konec. Dlouhé dny se ní podobného neopakovalo. Když jsem se měla vracet po distanční výuce do školy, se však vše zvrtlo. Byli to znova ti samí spolužáci, kteří mě šikanovali, jasně že jsem se tam vracela velmi nerada.

A přesně tak, opět ve své buzeraci pokračovali, házeli si moji svačinou, aktovkou, kradli mi věci a peníze, když jsem šla na záchod, takže už si je beru sebou, to je asi nějaká jejich novinka. Před školou mě hned třetí den dvě holky zmařily jak starý hadr. Klasika, jen mnohem horší než kdysi. Za ty dva roky distanční výuky, vyspěly, tedy spíše mám pocit, že jen fyzicky. Já jako vždy byla to tiché dítě sedící v poslední lavici, které nikdy nemluvilo, jen sedělo. Ale samozřejmě jsem dle spolužáků vše kazila a dělala špatně. To je uvažování děti, hold základka byla krutá. Byla to devátá třída, aspoň že jsem už každou chvíli měla vypadnout.

Zde se ale udal další podobný zážitek. U tabule vedle učitelé se objevil stín. Nebyl to ten muž co předtím. Jen obyčejná černá stínová postava koukající na mě. To mne tolik neděsilo, ten muž byl horší. Takže jsem tomu příliš nevěnovala pozornost. Avšak pak jeden spolužák zmínil mé jméno a začal se smát že, jsem špína. Já nereagovala a četla dále článek v čítance. On po mě hodil křídu, kterou ukradl u tabule a začal se smát. Když se smál on, smáli se i všichni osobami. Tohle jsem vždy špatně snášela, ale tentokrát to pro mě byl horor. Jejich úsměvy se rozšiřovali a smích se stále prohluboval. Stejně jako to bylo u může v plášti. Více mě zarazilo když z jejich úsměvu začaly mizet přirozené lidské detaily a stalo se z něj to, co měl ten muž. Všichni upřeně koukali na mě... Nevěděla jsem co dělat a tak jsem jen zmateně pobíhala po třídě a snažila se to všechno pochopit. Postávala jsem u zadního okna a za mnou stal ten muž. V ten moment všechno moje sebeovládání šlo stranou. Otevřela jsem okno a skončila dolů z třetího patra.

Na druhý den jsem se stále živá probudila v nemocnici, ale celá polámaná a připojena na přístrojích. Stalo okolo mě několik doktorů snažící se mi pomoci. Opět mě to dostalo do šoku, lépe řečeno bez toho aniž by to hodně rychle nezmínili spolužáci v třídním chatu, bych si na nic byla nepamatovala.

Po alespoň menším zotavení, se mě doktoři začali vyptávat co se stalo a proč. Já jim nebyla schopna téměř nic říci. Jediné co utkvělo v mé paměti byl onen muž a úsměvy spolužáků. Při vysvětlování se mi ta hrůza znovu přehrála v hlavě. Doktorům jsem to ale neřekla, asi jen kvůli studu. A jak tedy znělo moje vysvětlení? Útěk před spolužáky, kteří mě byli. Dostali za to pak dutku a někteří dokonce i tu ředitelskou, za což jsem byla ráda. Na ty dva měsíce jsem alespoň změnila třídu na nějakou klidnější, kde tohle neměli zapotřebí a stala na druhém konci školy, takže se ke mě už nedostali, nebo toho možná nechali proto, že si uvědomili jak jejich chování může skončit, což pochybuji, spíše jen nechtějí další dutku a problémy, protože ví, že by mohli skončit i v pasťáku, kdyby pokračovali. Ani mi už nepsali, jen mě ještě ten den odebrali z třídních skupin i ze svých sledujících a přátel. Nechtěli prý se mnou mít nic společného.

Nicméně, ještě pár dní v nemocnici bylo předemnou. Měla jsem zlomenou nohu, ruku a tři žebra. Také několik pohmožděnin a vlastně dost dalších zranění. V noci se však znovu objevil v rohu místnosti a zíral na mě jako na svatý obrázek. Vše se zhoršilo, byl všude, kde jsem se jen podívala. Vždy stal za mnou, přede mnou, v zrcadle, na schodech nebo na jakémkoliv náhodném místě poblíž mě.

Od té doby co jsem se z nemocnice dostala, se mi začala zjevovat ještě bílá smutná žena. Ta už nebyla tak hrozná i přes svůj děsivý vzhled, teď už vím, že se zřejmě jedna o bloudicí entity. Například duchy či démony vrahů, sebevrahů, zabitých a podobně. Jednoduše buď to duchů, kteří od tohoto světa něco potřebují, nebo zemřeli tak tragickou smrtí, že se z nějakého důvodu nemůžou dostat do nebe či pekla, pokud něco takového vůbec existuje a nejmenuje se to úplně jinak. To je jedna z mých teorií.

Ta druhá je, že to vlastně může být úplně něco jiného než duchové či démoni. Čisté teoreticky, jen lidstvo je tak pojmenovalo. A třeba můžou chtít něco jiného, než si lidé myslí. Kdoví proč tu jsou. Ale ten muž mi za tu dobu ublížil několikrát. Třeba jsem končila téměř uškrcena, s pořezanou rukou, nebo zmlácena. Když mě zrovna nemučil Fyzicky, nadával mi a ponižoval. Bylo to peklo na zemi. Ta žena se mě vždy spíše před ním snažila ochránit. Zřejmě nechtěla, aby někdo skončil nešťastně jako ona. Vyprávěla mi její příběh a to, jakým způsobem zemřela, bylo to dost žalostné a některé fakty se v našich životech shodovaly, stejně tak s tím mužem. Možná proto si mě vybrali. A také z toho důvodu, že byli samotní stejně jako já. Proto si ve mě našli společenstvo. Nebo mě pouze zle entity považovaly jako snadnou oběť a ty dobré se cítily povinné mě ochránit. To už jen čert ví...

Začali mě ovládat jako loutku, nutit mě ubližovat lidem nebo sama sobě. Je to horor v reálném životě. Někdy je to už i otravné. Stále na mě někdo mluví, šeptá, sahá, nebo po mě něco chce. Neustále mám pocit, ze by tohle mohl být poslední den života. Nevím kdy mě zabíjí a z kriminálek už mám i věčný strach, že můžu být zabita jakýmkoliv obyčejným člověkem, členem rodiny, či dokonce kamarádem nebo partnerem. Proto se nikdy s nikým bavit nebudu a za každé příležitosti se všem snažím vyhýbat. Někdy mi totiž i dobře rádí, kdo by mohl být had a ublížit mi.


Kdoví jak to bylo, každopádně jsou tu se mnou dodnes, jen už jsem se s nima naučila žít. A již vím co dělat, když na mě něco chystají. Je jich více než jen ti dva, mnohem víc. Asi je jim u mě fajn. Moji duši už sežrali, nemám skoro žádné city a neznám pocit štěstí. Mezi lidi stále nechodím. Ale už jsem se svým troskoidnim životem smířená.
Únava ze života a pocit bezmoci a bezcennosti či prázdnoty je jediné, co mou z většiny sežranou duši plní. Všechno je pryč, jsem marná. Proto jediným mým záměrem žití je literatura a možná ještě existence proto, abych sloužila jako špatný příklad. Na střední jsem už ani jít nedokázala, nevyšla jsem roky ven. Pouze pracují z domova. Mám chatu na kraji lesa po babičce a má nikdy nekončící a unavná samota stále, již nuceně pokračuje. Kdybych tak jako to tehdy ambiciózní, cílevědomé a šťastné dítě věděla co ze mě bude v dospělosti, upřímně bych se styděla. Vlastně teď už mi je všechno jedno, klidně ať si chcípnu. Já už možná ani ven z toho všeho nechci, možná to byl nezvratný osud... Konec konců nezvládla bych žít normálně, je dost věci na které jsem si v tomto režimu zvykla natolik, že bych od nich nedokázala upustit. Proto jsem se rozhodla nenechat si od nikoho pomoci, i přesto že mi to spostu lidí nabízelo, také se už se mnou chtělo dost jedinců bavit. Já vždy odmítla. Už nedokážu být šťastným, společenským člověkem, nýbrž troskou. Asi už mi duše zemřela a jsem beznadějný případ...

Dodnes ale nevím a docela mi to i vrtá hlavou, jak si tohle vše vysvětlit. Napadá vás nějaká teorie?