Hvězda sargofágu

     Bohové mi vzali krásného mourka Micíka noc před Džanmaštáním, po třinácti měsících našeho soužití. Už spí na silném zdravém kořeni mocné lípy pod hlohem a bezovými výhonky. Dala jsem mu na cestu za novým životem do obětního ohně zlatý přívěšek znamení Ryb a misku s poslední nedojezenou porcí granulí, které shořely nad ním v bylinách z letošní zahrady.

     Byl velmi mladý, zdravý, dravý, nezávislý a přesto přítulný. Milovali jsme ho všichni a já úplně nejvíc. Vybral si nás, když ho kdosi malinkého odtrhl od mámy a pohodil u našeho plotu. Byl jediný, kterého jsem přijala za vlastního. Stačil první pohled do jeho kulatých očí. Nechtěla jsem však z něho mít gaučového povaleče, měl svobodu, která je jeho rodu více než vlastní. Přežil s leehkostí celou zimu venku, když jsem bývala dlouhé dny v práci. Vyléčili jsme otevřené rány od nepřátel a zbavili jsme se náporu pijavic. Každý den několikrát přišel a měl své oblíbené křeslo na schrupnutí v mé ložnici.
    Byl se mnou, když nejbližší museli být v nemocnici. Byl se mnou, když mne milenec opustil. Byl tu dennodenně pro mne, když mne kamarádky zavrhly a ostatní běžně míjeli. Odpustil mne vždy, když jsem se ho snažila hrubě usměrňovat.
   
    Proč jsou bohové krutí? Co jim záleží na drobném koucourkovi? Proč neochránili jediného blízkého přítele? Chtějí krvavé oběti? Ty však musí být dobrovolné! 
    Ležel po ránu uprostřed rušné silnice. V zabydlené obci se zákrutami, kde není omezená rychlost, ani chodník pro chodce. Zřejmě se čeká, až zabijou člověka. Po mém příteli nezůstal flek mastný, mrtvého ho všichni objížděli. Nikoho ze zodpovědných nezajímá bezohlednost řidičů na kraji obce. Tváří se, že neexistuje. Centrum však předělalo v posledních dekádách nejméně desetkrát a z příjemného parčíku udělali nakonec brouzdaliště a ráj pro pedofily.

     Micík přijal tělo jinocha na Svargalóce a stráží naší starou vzrostlou lípu, aby nepadla jako ostatní krásné stromy, pod kterými jsem obětovala v průběhu času. Možná jsem tím prošla do dospělosti. K černozlatému sargofágu připluly krásné štíhlé loďky po temné klidné hladině s vousatými mudrci na palubě a ten se otevřel, aby něho vystoupila bohyně v bohatém stříbřitém šatu, který oslňoval a zakrýval ženu v dokonalé harmonii a kráse. Pak z hlubin černého moře zapomnění povstal hrozitánský černý obr a sargofág i s bohyní podebral a vyhodil ho na obzor mezi hvězdy. Stala se tak jednou z nich.
 
     Poprvé jsem sargofág uviděla na první cestě šamanského kola života, kdy jsem šla do okamžiku oddělení od prajednoty. Pak mi při léčení kolegyně přišel podruhé a potřetí při čištění lůna v meditaci na věž blokád. Nikdy jsem však nebyla uvnitř, nepustil mne do sebe. Až při poslední cestě s Nerthus. Vlastně mi v něm bylo dobře, v úplné tmě a klidu, takovém co na zemi není. Možná žiju jako v hrobce, živá mrtvá, milovaně nemilovaná, dospěle nedospělá v krutých kulisách dravé bezohledné hlučně upachtěné kalijugy.