Za poznáním

  V cestě za poznáním sama sebe, jsem sestoupila příliš hluboko do svého temného nitra i příliš vysoko do své čisté duše.  A při této cestě jsem zapomněla, jaké je to radovat se z každodenních maličkostí. Zkoumání oddělených částí mě samotné mě málem dovedlo k šílenství, pocitu, že se rozpadnu na kusy a rozlítnu na milion malých kousků do vesmíru. Možná se to také stalo a já jako malý střípek vědomí otevírám oči do nového dne.     

    Snad mohu říci: Prošla jsem nebem i peklem. Vším tím, co si každý z nás nese v sobě.  Nebe není celistvé bez pekla a peklo je jen poloviční bez nebe.  Vždyť je to právě slunce, které vrhá největší stíny na naši cestu. Bojíme se snad stínů natolik, že před nimi raději utíkáme? Jsme celiství jen napůl bez přijetí našich stinných stránek a celiství jen napůl bez přijetí toho, co nás přesahuje. Má duše mě táhla do výšin a stín se mě snažil udržet při zemi. Moje místo však není ani v nebi, ani v podsvětí. Prošla jsem toho hodně, ale nemohu říct, že jsem poznala víc, než kdokoliv jiný. Poznala jsem jen velký kus mé vlastní cesty, která je zcela odlišná od Tvé.