Den, kdy ptáčata padala z hnízd

 

Brzo to bude zase o rok víc. Za 75 dní, což odpovídá dvěma měsícům a dvěma týdnům, to bude sedm let.

Bolí to. Pořád to bolí.

Stihla jsem za tu dobu v uvozovkách dospět. V osmnácti už je člověk přece dospělej. Stihla jsem se dostat na střední, poznat spoustu lidí, ale nikdy se doopravdy nezamilovat.

Občas si říkám, jestli nejsem divná.

 

Dneska pršelo. V takových dnech mám chuť se vyklonit z okna, rozříznout si kůži na prsou a nechat si napršet mezi žebra. Těžkej surrealismus.

 

Ještě nikdy jsem nebyla na hřbitově.

Promiň.

 

 

Poslední dobou si uvědomuju, že už si nepamatuju spoustu věcí. A strašně se bojím, že zapomenu úplně všechno.

Pořád mi je úzko z lidí, co kouří. Přesto je na těch kouřových signálech vždycky něco uklidňujícího.

 

Nestihla jsem se rozloučit.

 

 

Odpustíš i to, co se nestalo?

 

 

 

Svět se pořád točí, píšou se dějiny, píšu já, píšu o životě, o mužích v mým životě, o tom co se stalo, o čem se mi v noci zdá, i když si poslední dobou sny nepamatuju.

 

Všechno je jiný, i ta bolest po Tobě je jiná. Pořád je, odmítá umřít. Někdy jenom tak otevře starý rány. Víš, ty co jsou asi nehojitelný. A sype do nich sůl. Ještě vždycky přitiskne dlaň, aby se krystalky dostaly všude. Pod povrch.

 

 

Občas nepláču.

Nejde to.