Návštěvnost
Zlato, stříbro a drahý kamení
Zlato, stříbro a drahý kamení
Anotace: (symbolicky) věnováno
Ještě pořád si tu říkanku pamatuju.
Vysazení na klín a můj dětskej hlásek, co říká „Zlato, stříbro a drahý kamení“ jako odpověď na otázku „Co všechno jsi moje?“
A letmý poškrábání vousy, když mi dával pusu na tvář.
Asi abych odmala věděla, že jsem jeho všechno.
To už je pryč. Už dlouho.
A pořád to bolí. Jenom dneska zase o něco víc.
Občas mám pocit, že mi tyhle vzpomínky sedí na rameni a sem tam se mi se zašeptáním připomenou.
Jako třeba to, když jsem spala na zemi na matraci v ségřině pokoji a ona volala svýmu tehdejšímu příteli.
„Dostaly se mi do rukou tátovo výsledky a nevypadá to s ním dobře.“
Schoulila jsem se tenkrát do klubíčka. Děti jsou na tohle prý citlivější. Takový to podprahový vnímání. Možná právě z týhle doby mám návyk se při usínání stulit do klubíčka a obejmout polštářek, co mám na posteli. Objímám polštářek, protože nemám plyšáka. Až s jednou v mým životě objeví někdo, komu budu moct říkat ‚můj přítel‘ tak jedna z prvních věcí, co si od něj budu přát k narozeninám, nebo Vánocům bude plyšák. A bude mi úplně jedno, kolik mi bude. Stočení se do toho klubíčka mi asi dodává falešnej pocit bezpečí.
Bezpečí. To se schválně dětem říká, aby s důvěrou šly spát.
Nebo tenkrát, když jsem byla přes výročí v lázních. Večer jsem psala kamarádce a žádala jí, aby zapálila svíčku. A když potom sestry obcházely pokoje, že máme zhasínat a zalehnout, počkala jsem, dokud spolubydlící nezačaly zhluboka dýchat. Tak jsem poznala, že už spí a já potichu brečela do polštáře. Ráno jsem měla slepené řasy a chvíli se mi špatně dýchalo, jak jsem se v noci neodvážila smrkat, abych je nevzbudila.
Ještě pořád máme úplně vzadu v lednici nutridrinky, tekutou výživu, kterou tenkrát pil. Mamka to není schopná vyhodit a my se bojíme její reakce, kdybychom se odvážili to vyhodit my.
Truchlení je prý normální.
A sedm let je dlouhá doba. Jak pro koho.
Knihovnice říkala, že někdo na nás tady dole na tý posraný Zemi dávat pozor musí.
Ona to bolest nebude menší, jenom se prý s ní naučím žít. To mi kdysi řekl někdo, koho si vážím.
Jednou se snad vydám na hřbitov a všechno ti to řeknu, tati. Ale zatím ještě ne. Zatím budu psát, občas ponocovat, hledat svý místo ve velkým světě a učit se žít.
Hlavně se učit žít. Protože to je někdy to vůbec nejtěžší.
Komentáře (18)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk,,,držím Ti palce,milá Eli.......Ji.
27.08.2016 21:42:57 | jitoush
já vím, že to nebude asi moc hezký, ale od toho jsou pod dílem komentáře, takže autor musí počítat s komentáři všeho typu. Já tě na jednu stranu chápu. Vím jaký to je ztratit někoho, kdo je bližší než kdokoliv jiný a vím, jak moc to bolí, ale sedm let si myslím, že je hodně. Jsi ve věku, kdy se pomalu blíží přechod do dospělého života a tím, že si rány posypáváš solí dokola a dokola a předhazuješ si slova kdyby a možná, kdyby tu byl,možná by to bylo jiný, to na pravé realitě už bohužel nezmění vůbec nic. Onen člověk zmizel z pohledu fyzického, ale určitě po dobu co byl vedle tebe, tak se ti snažil předat něco ze svého vědění, předat informace, které budeš potřebovat k životu a podle toho by si se k tomu měla stavět. Žít radostně a snažit se bojovat se vztyčenou hlavou, protože on se dívá a jen tak bude mít radost. Kdyby tu můj děda byl,možná bysme spolu zašli na pivo a pokecali jako nejlepší kámoši. Ale když se podívám na kus mramorový chladný desky, kde za skleněnou vitrínou pomalu žloutne jeho fotka, můžu stát se vzpřímenou hlavou a jednou až přijde i můj čas, potom si to pivo dám nahoře s ním a on mi podá ruku a řekne, že to všechno viděl a že měl radost, jak jsem se s tím vším dokázal porvat ...
Ty jsi ještě nepoznala, že tu sílu máš v sobě a nebo poznat nechceš. Tak jako tak ti tyhle jizvy a šrámy, které neustále obnovuješ nikterak nepomohou. A věř mi, že nikdo jiný to za tebe neudělá. Evidentně to není schopná přeskočit tvoje mamka, evidentně nikdo další z rodiny, ale ani ti tu nebudou věčně a tímhle sebetrýzněním tak akorát přicházejí o nic neříkající roky života. Života který bolí. Ale nejsme na světě proto aby nás bolel. Neříkám, že je jednoduchej, on opravdu někdy bolí, ale už jenom tím, že překonáš tohle, tak bude bolet méně. A pokud tohle zvládneš, pak zvládneš i spoustu dalších věcí. A potom budeš vítěz.
A teď mě můžete kamenovat a pranýřovat, ale narostla mi huba, občas jak matka říká nevycválaná, tak jí používám ...
19.08.2016 16:55:36 | Paul Nabre
Děkuju moc, Adí.
P.S. Jdu vyrvat z dlažby na náměstí dlažební kostku a hodím ji po tobě, když si to tak přeješ, tak chytej :P :)
19.08.2016 23:03:32 | Elisa K.
no snad stihnu ucuknout :)
19.08.2016 23:11:48 | Paul Nabre
No vida a já se tady v tuhle hodinu smolím s komentem a vy se tu mlátíte dlažebníma kostkama :-D milé
19.08.2016 23:14:34 | xoxoxo
občas jedna přesná rána dlažební kostkou lepší tisíce komentů :D
jojo my si to umíme s Elis semtam odlehčit :D
20.08.2016 03:17:16 | Paul Nabre
Tohle jsi napsal Elis dobře a máš pravdu ovšem jsou chvíle kdy i po letech u mě po pěti jsou někdy údobí kdy se to vrací kdy vidíš toho člověka zase vedle sebe ,pak zase nachvílku zabředneš v té bolesti.Ona vlastně nikdy úplně nezmizí jen otupí hrany.Každopádně ani čas někdy určitým lidem nepomůže zapomenout.No a já to řeším někdy právě tím vypsáním a Elis asi taky.Každý jsme jiný a každý má jinej časovej úsek se ze strátou vyrovnat.7let někdy nemusí hrát roli..
19.08.2016 18:54:36 | xoxoxo
Ale když já bych jí to nejradši nepsal. Už tolikrát jsem měl napsanej nějakej koment a pak to celý smazal, ale občas mi to prostě ujede. A pak se mnou vždycky nemluví nebo na ty komenty nereaguje. Ale já to nemyslím zle, jen to říkám, tak jak to cítím, a asi to vypadá na první pohled blbě, protože ostatní to takhle nedělají.
19.08.2016 23:02:31 | Paul Nabre
Tohle není myšleno zle prostě jsi ji jen dal nebo poskytl zní lépe jiný úhel pohledu.Nakonec pokud se rozhodnu sem takovou věc dát,pak i ostatní mají tedy možnost se k tomu vyjádřit.Prostě když se rozhodnem jit s kůží na trh což je každé dílo tady něco z nás co nás uvnitř buď trhá na kusy nebo naopak těší napíšem to sem a snad to mnohým trochu pomůže ale pak někdo napíše i komentář a ty jsi napsal dobrý tak jak jsi to v tu chvíli cítil je na Elis zda to pobere nebo ne...ale bolest ze ztráty každý cítí jinak to nelze úplně změnit vím jaké to je těžké...v tom Elis dost chápu
19.08.2016 23:12:21 | xoxoxo
a protože sám se plácám už přes sedm let v sračkách, tak mi to přijde fakt hodně, protože sám jsem na sebe nasranej
19.08.2016 23:03:36 | Paul Nabre
Ano to je to nejtěžší naučit se žít bez někoho kdo byl celý svět.No dnes jsem si něco takového asi zas potřebovala přečíst ale zda mi to pomohlo těžko říct
19.08.2016 13:47:50 | xoxoxo
Tak snad...
A díky, Deni.
19.08.2016 21:42:18 | Elisa K.
Tak dobře tomu rozumím :-(, moc pěkné :-).
19.08.2016 05:51:52 | Fany
Děkuju.
19.08.2016 21:40:27 | Elisa K.
Velmi upřímné. Nádherné. Říká se, že čas všechno zahojí. Ale rány zůstanou, díry v duši zůstanou. Ale stejně tak vzpomínky. A láska, kterou cítíme.
19.08.2016 05:42:57 | Iva Husárková
Vždycky prý něco zůstane.
Děkuju.
19.08.2016 21:39:55 | Elisa K.