otazník

Anotace: https://www.youtube.com/watch?v=ZWtg8z4uzL0&index=2&list=RDMM5019xFvlCrw

Mám teď kolem sebe tolik lidí, kolik jsem nikdy neměla. Někdy vůbec nestíhám, nevím, co dřív.

 

A pak jsou ty chvíle, kdy je najednou klid, ticho, lehnu si do postele a koukám nahoru na bílej strop. Už to není takovej ten odrbanej, co jsem měla tam, kde jsem bydlela kdysi. Tady jsou zdi čistý. Bez můr a malýho Míši, kterej by po nich lapal a při tom ničil všechno okolo. Dýchá to tu tím dospělým životem, po kterém jsem dřív tak toužila. Ještě před čtyřmi lety bych za to dala všechno na světě. Možná před pěti. Je to dávno.

 

Dopadá to na mě teď hodně. Za dva dny šestadvacátýho. A za měsíc...

 

Možná si to nepamatuješ. Ale řekla bych spíš, že jo. Byl jsi na to vždycky dobrej. Nezapomínat na důležitý věci. Řekla bych možná, že i lepší, než já. Určitě si pamatuješ i to, co je za měsíc.

 

Nevím, jak to zvládnu.

 

Mám jednoho člověka, kterýmu to můžu říct. Poslouchá, ale stejně mám pocit, že to nestačí. Někdy nad tím přemýšlím. Jak moc jsme schopní jeden druhýmu porozumět. I když se tak strašně usilovně snažíme.

 

I když se snažíme.

 

Dneska večer mi proběhla hlavou další vzpomínka. Úplně jsem na ní zapomněla, ani nevím proč jsem si na ní vzpomněla zrovna teď. Možná, že jsem tolik pila nebo nevím. Tehdy, jak jsem nasedla na špatnej vlak domů a pak šla skoro přes celý město zpátky pěšky. A ty jsi se mnou nemohl být, tak jsi zůstal aspoň na telefonu a celou dobu poslouchal, že vůbec nejsem opilá.

 

I přes to, jak moc mi bylo špatně, to byla nádherná cesta. I když jsem se bála a nechtěla to přiznat.

 

Hrozně moc bych si přála vrátit se do toho okamžiku. Nebo do jakéhokoli jiného, kdy jsem věděla, že tu jsi. Ani jsme nemuseli být spolu, prostě jsem to jen věděla.

 

Teď už to není život. Ne v tom pravém slova smyslu. A asi nedokážu dodržet to, co jsem slíbila. Když ty jsi to taky nedodržel.

 

Byla jsem si vždycky jistá jen malým množstvím věcí. Vlastně skoro ničím. Všechny ty pilíře, které jsem kdy měla, se nakonec pokaždé zřítily. Tys byl ten poslední opravdovej, o kterým jsem doufala, že ho neztratím nikdy. Nebo asi ani nedoufala, byla jsem si tím jistá.

 

O to víc mě to srazilo. O to víc tomu nerozumím. A nevím, co mám dělat.

 

Mám strašnou chuť udělat něco šílenýho. Něco zlýho.

 

Ať dokážu, že jsem si to zasloužila.

 

Že je to moje vina.

 

Nerozumím tomu.

 

Nerzumím.

 

Ani trochu.

 

 

Slyšíš?