osm

osm

Anotace: věnovaná https://www.youtube.com/watch?v=gmyq9tIiu8g

Přečetla jsem si, že nějaká holka napsala člověku, kterej ji ignoroval, vzkaz na billboard. Nebo nevím, jestli to bylo přesně takhle, možná to bylo jinak. Ale líbila se mi ta idea. Hned mi přišlo, že všechny ty věci, který dělám, mají trošku větší, než nulovej smysl. I když je jasný, že to asi není pravda. Ale na chvilku jsem se tak cejtila. A i to se počítá. Některý maličkosti v životě jsou docela fajn. I když jako celek to pak stojí za kulový.

 

 

Jedna z těch fajn maličkostí je i pára. Naučila jsem se tam teď chodit pravidelně. Cejtím se tam trochu jak v jiným světě. Když zrovna není víkend a nepobíhá tam milion malejch harantů, co pořád potřebujou courat sem tam. Přes týden, hlavně k večeru, to tam bývá příjemný. Když si dáš hlavu mezi kolena a sedíš tam dostatečně dlouho, všechno se najednou vymaže. Sem tam se mi stává, že se celá místnost začne trochu houpat a točit, někdy je to až strašidelný, ale zároveň takový očistný a gumující. V tu chvíli totiž nedokážeš myslet skoro na nic jinýho. Nebo jen na jednu věc. Asi je jasný na jakou.

 

 

H. se mě pořád snaží spasit. Abych byla upřímná, většinu času mě to fakt štve. Připadám si jak jeho pacient. Hlavně od chvíle, kdy začal znovu sloužit na krizi.

 

 

Řekla jsem mu, že s takovou s ním opravdu nikdo nikdy nebude, každý holce bude po čase připadat, že chodí se svým terapeutem. Mně to tak připadá už teď a to ani nejsem jeho holka.

 

 

Myslím, že ho to urazilo.

 

 

Asi aby mi to oplatil, řekl, že jsem cvok. Já se ale neurazila, protože je to pravda a moc dobře to vím. I když i to moje byla pravda, jen s ní asi není tolik sžitej. Zdá se mi, že to, jak přijímáme věci, dost souvisí s tím, jak moc jsme schopní si je sami uvědomit a připustit si je.

 

 

Když mě někam vytáhne nebo někam jdu sama, což bývá málokdy, cítím se tam vždycky strašně nepříjemně. Mám takovej dojem, že mezi lidma mi strašně moc dochází, co všechno mi vlastně chybí. Skoro každý slovo mi připomene něco z toho předchozího života. Po čase je to vždycky pak už k nevydržení a nutí mě to vypařit se při první možné příležitosti. A když příležitost není, tak si nějakou vytvořím.

 

 

Taky jsem se naučila jednu docela šikovnou věc. Říkám tomu vypínání. Když jsem někde, kde to nezvládám, nebo když mě přepadne jeden z těch šílených záchvatů úzkosti, prostě přestanu vnímat. Vypnu se a pustím si v duchu ty dvě nahrávky. Jediný dvě, který mám. Poslouchala jsem je tolikrát, že jsem se je naučila zpaměti. Dokonce i s tou intonací, pauzama na vydýchání a na kašel. Přesně vím, v který minutě se co stane. Přehrávám si je tak dlouho, dokud se trochu neuklidním. Jsou to takový chvilky, kdy cejtím, že zase nejsem sama.

 

 

Jo a taky pořád čekám. Na to, až zazvoní ten blbej telefon. Dokonce ho pořád všude tahám s sebou a průběžně se přes den dívám. Vždycky, když mám chvilku. Kdyby to nebylo tak zoufalý, tak se sama sobě směju.

 

 

Hloupá holka.

 

 

Hloupá, hloupá holka.

 

 

To jediný se v čase nemění.

 

 

Autor odnikud, 18.02.2018
Přečteno 451x
Tipy 14
Poslední tipující: jitoush, Amonasr, Iva Husárková, Anděl, Philogyny1, Jort, bogen, Dreamy
ikonkaKomentáře (10)
ikonkaKomentujících (6)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

.....vzpomínka je spojení......Ji.

19.02.2018 18:08:25 | jitoush

Překvapila jsi mně. zrovna včera jsem řešila další ze svých ataků úzkosti...rvu do hlavy decibely ze sluchátek...abych to přehlušila. přestava si je jen v hlavě přehrávat - to bych nedala. a jetě jedna věc. neumím při tom být v klidu. minimálně chodím. rychle. asi jsem blázen. ale ta úzkost...trhá mně zevnitř. nesouhlasím s jedním. s tím koncem. nejsi vůbec hloupá.**ST**

19.02.2018 07:28:46 | Anděl

Tvé věci čtu rád, dnes jsi mne však trochu zaskočila. Vím, že to bude znít asi divně a že ti možná bude připadat, že vytrhávám tu jednu věc z kontextu, ale…
Vybavila se mi jedna taková příhoda z oběda. Seděl jsem v pizzerii, vařili tam dobře, takže tam o polednách bývalo poměrně nacvaknuto. Ke stolu vedle mě si sedla maminka s dětmi předškolního věku. Objednali si a čekali, až jim přinesou jídlo. Sám mám dva kluky a tak moc dobře vím, jak se tenhle mezičas vleče a jak obtížné je ty lupínky udržet v klidu. Vlastně chápu i je, stůl v restauraci je totiž děsně nezáživné místo, musí se sedět na židlích pitomé velikosti a jediná hračka, kterou mají v dosahu, je hromádka pivních tácků a jídelní lístek, žádná akce ani zábava, prostě neskonalá nuda. O to víc mne překvapilo, jak jsou ty holčičky vedle klidné a v pohodě si o něčem povídají. Po chvíli se otevřely dveře a v nich se objevila trojice mladých žen. Všechny velmi vkusně oblečené a svým způsobem i atraktivní, odhadl jsem je na bývalé spolužačky z výšky, které si spolu zašly na oběd. Rozhlédly se po téměř plné pizzerii, a když si to jedna z nich namířila k volnému stolu nedaleko nás, tak ji ty další dvě zastavily se slovy: „Neblbni, přeci si nesedneme vedle těch harantů“. Zaznělo to polohlasně, takže to slyšely jen ony a já. Zarazilo mě to a dodnes nechápu, odkud se ten zcela zjevný odpor k malým dětem v těch mladých ženách vlastně vzal, když ani své vlastní ještě jisto jistě neměly. Občas jsem po nich hodil okem, protože mi to vážně vrtalo hlavou po celou dobu oběda a v duchu jsem si říkal, že možná děti vážně nejsou pro každého. Jenže když už nejsou ani pro mladé holky, tak pro koho vlastně?

18.02.2018 23:03:02 | Luky-33

Ano vytrháváš, takový sloh na jedno slovo....Navíc píšeš úplně o něčem jiném. Já proti dětem v celku nic nemám, ani neceknu, když matce řve v obchodě hodinu malý mimino, protože vím, že s tím nic moc neudělá. Ale tak desetiletí kluci, kteří tam po sobě řvou sprostě, žduchnou do mě a ani se neomluví a musí je tam okřikovat cizí chlapi, pro mě haranti jsou.

19.02.2018 06:49:43 | odnikud

Však jsem se k tomu vytržení otevřeně přihlásil, prostě mi při čtení vyskočila právě tahle asociace, nic víc, nic míň. Každý z nás pozoruje své okolí a z toho co se kolem něj odehrává, vyvozuje nějaké závěry, své závěry a ty jsou velice subjektivní. Na mě ta situace v restauraci zapůsobila nějak a tvůj text ji ve mně vyvolal. Neznal jsem tvou zkušenost a ani zkušenost těch příchozích žen, která se mohla té tvé velice podobat. Jen jsem se nad tím slovem pozastavil, trochu písemně zamyslel a zasadil jej do svého kontextu. Chtěl jsem, aby byl úplný, proto ten sloh…

19.02.2018 07:49:12 | Luky-33

...poprosím o nahrávky, jestli je to hudba...

18.02.2018 21:45:38 | Philogyny1

Nene, není to hudba...

19.02.2018 06:50:02 | odnikud

...to já se sám sobě směju, co chvíli, když do mě drcne nějaká vzpomínka...

18.02.2018 21:26:49 | Jort

u tebe mě to nepřekvapuje, až budu velká, chtěla bych být jako ty :)

19.02.2018 06:50:30 | odnikud

...já ještě pořád čekám až budu velkej...:)

20.02.2018 15:40:22 | Jort

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí