viens jouer avec moi...

Mám v hlavě tisíc malých jehliček. Bodají a bodají, s až mikrochirurgickou přesností. Dala bych si klidovej režim, tak, jako ho dávám všem, kteří mě o to požádají. Ale nějak to nepřichází v úvahu.

 

 

I přes všechny změny mě neustále zavalují prapodivné nálady. I když jsem aktivní tak, abych neměla ani chvilku klidu, stejně si vždycky nějakou tu cestičku najdou. A není to tak, že bych nehledala možnosti, nebo se jim vyhýbala. Skutečně se snažím. Několikrát jsem už měla rozepsaný něco, co jsem pak pokaždé smazala. Ale nevzdávám to. A píšu znovu a znovu, i s tím rizikem, že to pokaždý skončí v tom virtuálním koši na obrazovce. Možná to pak jednou skutečně i pošlu.

 

 

Moc bych chtěla, aby všichni ti lidi, co pro mě mají ty rychlý řešení, zkusili aspoň na chvíli, jakej je to pocit. Ponořili se do toho prázdna a svíravého bušení srdce bez výhledu na budoucnost.

 

 

Neumím být v kůži druhýho člověka. To už jsem zjistila dávno. Ale můžu se snažit pochopit a dát mu šanci. Dneska v noci, když jsem si z toho papíru, co mi přinesli, četla o všech těch benzáčích, vůbec mi to nepřišlo divný. Mám vždycky chuť říct...něco….něco, co by prolomilo tu pomyslnou hranici mezi jednou zdevastovanou myslí a tou druhou. Nejsme zas tak odlišní, jen se každej ničíme trošku jiným způsobem.

 

 

Ale naučila jsem se taky, že i ticho má svou moc. A že někdy dá mnohem víc prostoru, než všechna slova světa. Nestydím se za mlčení, za všechny jeho druhy – od měkkého a konejšivého, až do konfrontačního a lehce vyzývavého. Mám ho ráda. A ráda při něm sleduju měnící se výrazy a rysy tváří ostatních. Dávají aspoň na chvilku nahlédnout do toho světa uvnitř, který je většinou úplně jiný, než ten vnější.

 

 

Ani nevím, kde jsem vzala sílu překonat ta čísla. I když v mysli se k nim pořád vracím a pořád doufám, že i teď, pár dní po, se něco stane.

 

 

Potřebovala bych mít aspoň tu možnost.

 

 

Rozloučit se.

 

 

Mít aspoň jednu jedinou poslední šanci.

 

 

Nic víc.