blindspot

Není den, kdy bych si nevzpomněla. Myslela jsem, že to s časem bude lepší. Ale není. Spíš se to zhoršuje a já už přestávám nalézat další a další způsoby, jak se bránit. Můj život je jedna velká plochá linie. Prázdná ze všech stran. A když už se náhodou objeví někdo, kdo by ji měl zájem vyplnit, odmítnu ho dřív, než se vůbec zeptá. Neumím navázat tam, kde jsem přestala, s někým úplně jiným. Prostě to nejde. Zvedá se mi z toho žaludek a pokaždé mě zaplaví tak strašná vlna zoufalství, že je to k nevydržení.

Nejtěžší nakonec vždycky je vydržet sám se sebou. Vlastně už ani nevím, co byla pravda. Co je pravda teď. A kdo jsem já. Myslím, že jsem tím vším přišla o poslední kousek sebe, kterého jsem si byla schopná nějak vážit.

Někdy, nebo spíš každý den, si představuju, že se najednou objevíš. Že sedíš v autě, kolem kterého procházím, když jdu do práce. Sem tam se i dívám dovnitř, skrz okýnka a pak se snažím marně zamaskovat slzy, když znovu a znovu nejsi.

Je to děsivý a strašný. A děje se to každej den. Pořád dokola. V jedný podělaný smyčce. Ať dělám, co dělám.

Tohle je láska. Ta opravdová. A jediná v životě.

Kdyby to k něčemu bylo, přála bych si vypsat to ze sebe. Vytrhat si kusy těla. Rozškrábat si kůži až na kost. Kdyby to k něčemu bylo, přála bych si vědět, koho a kde ještě prosit.

Aby ses vrátil.

Aby ses mi vrátil.