útěšný dopis pro vnitřní dítě

Vzpomínáš si ještě na vůni ranního vzduchu, když rozepneš stan, vystrčíš hlavu a rukama sáhneš přímo do rosou obtěžkané trávy? Je pichlavý jako malinké jehličky a jde rovnou do hlavy. A když ho polkneš, usadí se v plicích jako těžký kouř z vodních dýmek.

Jednou tam byl i oslík, pamatuješ? Málem jste se srazili hlavami. Nakukoval dovnitř a přitom přežvykoval kolík od tropika. Bylo to ten den, kdy jste vystoupali na Peleagu a úplně náhodou se tam potkali s dalšími dvěma Čechy. Ta fotka u rumunské vlajky ještě pořád musí někde doma být. V tom druhém domově, který už tolik domovem není.

Máš spoustu domovů a žádný není ten opravdový. Víš, co bys chtěla, ale nevíš, jak toho dosáhnout. A nechceš slyšet nic chlácholivého, nic konejšivého, nic obecného. Vlastně nechceš slyšet vůbec nic. Sem tam jsou ta slova jako ten ranní vzduch. Pichlavá, ale tak nějak jinak. Bolavě. Cítíš se pak daleko víc osaměle, zraněně a občas i rozčíleně.

Těžko se to přiznává. Ale zlobíš se. A právě tehdy, v těch chvílích si znovu přeješ ten výstup na Peleagu. Ty kameny, prokluzující pod nohama, pot pod popruhy batohu a první lok horské vody na vrcholu. Vždycky chutná nejlíp. I z bahnité, špinavé flašky. Přeješ si tu samotu, která je ale úplně jiná, než ta městská.

Nic by to neřešilo. Stejně jako nic neřeší ty ostatní věci. Snažit se žít s něčím nežitelným je jako zakládat stále další a další účty na placení dluhů. Které tím neustále narůstají. Vyhýbáš se realitě tím, že po malých krůčcích postupuješ vpřed. Aby tě pak jedna jediná věc strhla najednou o míle dozadu.

Přeješ si bolest. Protože je úlevná. Protože máš pocit, že si ji zasloužíš. Přiznat si to trvalo dlouho. Teď už to víš. Tak. A co dál?

Nemáš klást otázky, ale hledat odpovědi.

Hledáš, každou volnou chvíli. A když si vzpomeneš, když si uvědomíš, co za tím vším vlastně stojí, nemáš sílu přestat.

Jsi jako ten oslík nakukující do teplého stanu. Nikdy se nedostaneš dál, než na práh.

A není to o tom, jak moc chceš.

Opravdu není.