jedna dva tři

Jsem v totálním zajetí. Úzkosti, smutku. Minulosti.

 

Miluju večery.

 

Náplavku v noci, s mužem za zády. Maličkou vinárničku zašitou mimo nejhlučnější magistrálu. Cinkání sklenic.

 

Na nás. Na co ještě?

 

Na Kobylisech je i v tuhle dobu provoz. Směje se tmou a já cítím, jak se mi uvnitř všechno stahuje. Panika.

 

Nejde to. Nejde to. Nejde to.

 

Mý čtyři stěny. Bílý a konejšivý. Teď dusí jako smyčka okolo krku. Nevím, co dělat, tak nechávám plynout.

 

Sleduju nebe za oknem a je mi na nic. Tohle nefunguje.

 

Stejně jako to předtím. A i to předchozí. Prostě to nefunguje.

 

Kroutí se mi vnitřnosti. Dívám se na tu klidnou spící tvář a mám chuť na místě umřít.

 

Ruka kolem pasu jako pouta k tomuhle světu. Zvracím ho celej do mísy a zůstávám ležet na podlaze. Tak, jak jsem, obličejem dolů, ke chladivým kachličkám.

 

V hlavě mi pořád zní jeden a tentýž hlas.

 

Chci se do něj schovat. Nechat se jím unášet. Pryč.

 

Pryč. Do rána, kde se neprobudím takhle. Kde nebudu cizím chlapům říkat Michale a ano prosím a takhle ne.

 

Kde nebudu slzet tu špínu zevnitř sebe do vody všech bazénů Prahy.

 

Pryč odsud, kde nemám už vůbec hodnotu.

 

Ani tebe.