čekání

Zdál se mi zvláštní sen. Cizímu muži jsem v něm probodla hrudník tak, že se částečně odhalilo jeho bijící srdce. Oba dva jsme pak sledovali, jak se v otevřené kůži tiše zmítá.

 

Nebyla tam krev ani křik, ani jiné věci, které se v takových situacích běžně dějí. Jen obrovská lítost a fascinace tím, co je lidské tělo ještě schopné snést.

 

Když ho pak nakládali na nosítka, stále při vědomí a prakticky netknutého, cítila jsem, že musím něco udělat, něco, co by prořízlo tu samotu, ve které se za chvilku oba ocitneme.

 

V ruce stále ještě nůž, kterým jsem bodla, přistoupila jsem k němu, prsty mu prohrábla vlasy, dlouhé, špinavě blond a na dotek vlhké, zmáčené drobnými kapičkami potu, a řekla mu, ať se mi ještě ozve.

 

Ať se mi ozve.

 

S nožem, který projel masem jako by nic, jsem si nepřála ani tak to, aby přežil, ale aby se ještě ozval. Abych ho ještě někdy viděla. Mohla se s ním setkat.

 

Probudila jsem se s jeho posledním pohledem před očima. Tím pohledem, který mi věnoval, než za ním zaklaply dveře výtahu kterým ho převáželi někam, kam můj sen nesahal. Pohledem, který jsem znala, i když toho muže jsem viděla poprvé v životě.

 

Někdy si přijdu jako absurdní postavička absurdního románu. Jako by to, co se stalo v minulosti, byl život někoho jiného. Jako bych každý rok začínala žít jinak a za jinou osobu. A stále se mi to nedaří.

 

Šlapu vodu a jen tak tak držím hlavu nad hladinou. A občas, když se ponořím, přeju si tam už zůstat, nevyplavat už nikdy nahoru. Zalepit uši tichem, vydechnout poslední vzduch z plic a konečně zapomenout. Nezačínat už nikdy od znova.

 

Dnes mám celý den před očima to bíjící srdce a pohled, který mi ten muž nechal. Jediné dvě věci, co mi z něj zůstaly. Přistihla jsem se, že tak trochu věřím, že se ozve. Přece jsem mu to pošeptala. A vím, že mě slyšel.

 

Myslím, že je mezi námi víc, než jen dotek kovu a rozšklebená kůže. Nechtěla jsem ho zabít. Ne, chtěla jsem něco jiného. To zvláštní pouto, které už nikdy nikdo nepřetrhne. Chtěla jsem, aby nezapomněl.

 

Aby nezapomněl.

 

Nikdy.