flying fox

flying fox

Anotace: https://www.youtube.com/watch?v=uHxg7V8HmCg

Někdy si říkám, jak život utíká. Neotáčí se. Nikdy a za ničím. Všechny ty momenty, co mi připadaly v tu chvíli důležité, jsou teď pryč.

 

Balancuju na hraně. Prakticky každý den. Některé zvyky jsou sebedestruktivní. Mimoděk, bezmyšlenkovitě. Když se nad tím zamyslím, pořád jsi za tím vším ty. Při každém doteku někoho jiného, v každé noci, kterou neprospím, každé skleničce vína.

 

Občas si přeju nebýt. A ne tím demonstrativním způsobem. Ale tím skutečným. Nevěřím na další životy, ale říkám si, že vždycky existuje naděje potkat tě. Tam někde. Kdekoli.

 

Chtěla bych se ti ukázat. Jak jsem se změnila. Co se ze mě stalo. Chtěla bych před tebou stát,jen tak, beze všeho. Tohle jsem teď já. Poznáváš mě vůbec?

 

Potkávám tolik lidí uvězněných v něčem, z čeho nikdy nevyváznou. A mám je ráda. Některé opravdu hodně. Nedávno jsem v noci, když přišel jeden z nich, už po deváté za tu dobu, co sloužím, plakala uvnitř s ním. Jak moc dokáže jeden člověk unést?

 

Jsou dny, kdy si strašně přeju zapomenout. Přeju si prostě jen užít okamžik a nemyslet. Nemyslet na tebe. Nezavírat oči a nepředstavovat si, že jsi to ty. Neběžet nocí s horečkou až do úplného vyčerpání, jen abych nemusela vnímat. Ale nejde to. Prostě to nejde.

 

Vždycky to nakonec budeš jen ty. Jedno v kom. Budeš to ty, kdo řekne, že bude šťastnej, když si ho vezmu. Budeš to ty, koho uvidím v každé verzi budoucnosti. Ty, koho budu vždycky milovat.

 

Život utíká. Neotáčí se.

 

Já ano.

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor odnikud, 27.01.2019
Přečteno 405x
Tipy 11
Poslední tipující: jitoush, Frr, Amonasr, zdenka, Avola
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Vždycky, když se k tomuto námětu vracíš, tak mě to nutí chtě nechtě k zamyšlení, včetně toho, jak to můžou vnímat ostatní. Něco podobného jsem v sobě kdysi (ještě zamlada) nosil poměrně intenzivně zhruba deset let, i když to tenkrát bylo spojeno se smrtí, nikoliv s rozchodem, ale to myslím není tak podstatné. Pak se ten pocit nedostižného ideálu postupně proměňoval v krásnou vzpomínku, jíž jsem se už přestal ať už vědomě či nevědomě trýznit. Nikdy jsem ale tak silného citu, který se už možná nedá do té bezvýhradně absolutní míry opakovat, nelitoval. Naopak jsem rád, že jsem něco takového v sobě zažil a vlastně to hluboko ve mně asi zanechalo trvale silnou stopu, kterou bych ani nikdy vymazat nechtěl... Taky jsem se z toho kdysi vypisoval, hlavně skrz verše - i když jen pro sebe do šuplíku, protože žádný Liter ještě tenkrát neexistoval... :-)

A ty závěrečné dva řádky jsou skvostné :-)

28.01.2019 14:50:15 | Amonasr

empatie-matka Pokory ST* :-D*

28.01.2019 14:43:01 | Frr

plakat s plačícím, nedokáže každý ... děkuji za Tebe ... z.

27.01.2019 22:31:17 | zdenka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí