hzh ex post

odnikud Ostatní próza » Ze života

 

Tlačit obličej do polštáře a neplakat. Být ok, protože když nejsem, je to špatný. Tys to se mnou uměl, i když to špatný bylo. Jenom ty, ty ty. Kolena ryjou v podlaze. Hadrem sem a tam. Tam a sem. Pot teče tam, kam by měly sahat tvoje ruce. Dlouhý prsty. Štíhlý jako prsty klavíristy. Kladívko, kovadlinka, třmínek. Hezky až do rohů, tam se ta špína drží nejvíc. Tvář mojí matky. A já jsem ti to říkala. Drhni to pořádně.

 

Miluju tě a ty to víš. Věděl jsi. A jak jsi. Jak jsi mi to mohl udělat. Odsunout žehlící prkno, posbírat listy. Nechat mě takhle. Spi a žádný slzičky. Děťátko, nevím jak to vlastně je. V hlavě utíkám. Jsem v metru na Ipáku. V hlavě utíkám několikrát denně. A hlavně večer. Chci tě vytočit. Slyšet hlas na druhý straně. Kolik mi je vlastně let. A kolik je tobě.

 

Zase se opiju a bude mi zle. A budu si myslet věci, kterých až tak nebudu další den litovat. A co mě zas nahlodaj o trochu víc. Opíjet se ve dvou je jiný. Když ten druhej je většinu času střízlivej. Ruka na oči, ruka na kolena, ruka všude. Je mi na blití a ne z toho vína. Takhle to nechci. Takhle jsem to chtěla. To je pravda. Jsem připravená a další ty kecy. Sračky, co si mažeš všude, když si to tak zoufale přeješ.

 

Vím, že mě posloucháš. Děťátko. Posloucháš mě a slyšíš celou tu bolest. Cítíš ji. Prostupuje všechno kolem. Tři dva jedna.

 

Soustřeď se.

 

Tohle je důležitý.