Ztracený balíček

Anotace: Příběh o ztraceném balíčku... nebo o ztraceném světe?

Tento příběh by byl jen zkušeností každodenního života, nebýt ponaučení která se z něj dají vzít. Nepřemýšlela jsem moc dlouho, jestli o něm napsat.

Přítel si pořídil nový fotoaparát. Takový kousek je pro něj jako dítě, proto si hned doobjednal i doplňkové příslušenství na vymazlení. Pohyb balíčku sledoval prakticky ode dne, kdy ho dodavatel odeslal. Partner se už nemohl dočkat.

Konečně balíček dorazil, alespoň tedy podle sledovacího čísla zásilky. Naše schránka totiž zela prázdnotou. Žádný modrý doručovací lístek od České pošty. Nestalo se to poprvé, proto partner vyrazil na poštu přesvědčen, že mu balíček vydají na jméno. Jaké zklamání, když mu na přepážce sdělili, že jeho zásilku už někdo převzal předešlý den. Já to nebyla. Nikdo jiný s námi nebydlí.

Následující dva dny jsme komunikovali s vedoucí pošty a vymýšleli nejrůznější teorie. Musejí v tom mít nepořádek, omylem zaměnili čísla balíčků, napadlo nás. Jenže zásilka zmizela z povrchu zemského. Co se však našlo, byl modrý doručovací lístek. Ten, který jsme ve schránce nenašli. Někdo cizí s ním náš balíček vyzvedl…

Bydlíme v paneláku, proto není až tak těžké, aby si pošťačka spletla schránku a vhodila náš lístek někomu jinému. Ten někdo jiný prostě balíček sám převzal, tedy ukradl. Dovedete si asi představit, jak hrozně byl můj přítel naštvaný. Slova, která padla směrem ke zloději ani nebudu zveřejňovat.

Co když vše bylo, ale úplně jinak? Přece nebudeme dělat unáhlené závěry. Nehodlala jsem to vzdát. Sepsala jsem výzvu a vyvěsila ji na nástěnku u vchodu. Byla to velmi diplomatická žádost adresovaná všem obyvatelům domu. Uvedla jsem své telefonní číslo, na které se mi má ozvat ten, kdo omylem balíček převzal. Nikoho jsem z krádeže neobviňovala, ba dokonce jsem zmínila, jak lehce se dá jméno na lístku přehlédnout. Přítel tomuto chabému pokusu nedával žádnou naději. „To si jako myslíš, že se někdo přizná“? namítal. Kdybych přestala věřit v dobré konce, asi bych život už dávno vzdala.

Trvalo přesně 24 hodin, než mi zavolala sousedka, bydlící nad námi. Paní, má syna, který neustále něco objednává z Číny. On a můj partner mají stejná křestní jména. Proto když sousedka ze své schránky vybírala doručenky, ani je nekontrolovala a stereotypně s nimi šla na poštu. Teprve doma její syn zjistil, že jeden z těch balíčku není jeho. Našli můj vzkaz na nástěnce a zavolali.

Balíček se nakonec dostal do našich rukou a z celé události zbylo milé ponaučení. Ráda bych vám ho doručila; Je snadné domýšlet si, soudit a dělat unáhlené závěry. Problém to však nevyřeší, nevíme totiž co se doopravdy stalo (děje). V našem případě šlo jen o nahraditelnou zásilku, ale je děsivé kolik věcí, lidí a situací ve skutečnosti soudíme a domýšlíme. Vztahy, zdraví, ekologie, politika, náboženství… skutečně jsme soudci? Známe všechny podrobnosti? A proč by měl být zrovna ten náš úhel pohledu správný? Neplýtvejme energii na rozsudky, zaměřme ji na řešení. A pokud nedokážeme vyřešit třeba světový problém, co můžeme udělat sami za sebe? Každý jeden mravenec v mraveništi přece dokáže unést trojnásobek své váhy… Tak, a teď jsem zvědavá, zda se tato má zásilka někde v davu neztratí… protože jestli ano, budu hold muset napsat další vzkaz.