Tam a zpátky

Elisa K. Ostatní próza » Ze života

 

Už několik let se bojím přecházet silnici. Bojím se od tý doby, co do mě v pubertě při přecházení ťukla autem jedna paní. Nohu jsem měla jenom naraženou, ale ten strach je tam od tý doby pořád. 

Když má člověk strach, velmi snadno zůstane sám. 

 

Mám svoji oblíbenou ulici. Vždycky do ní přijde podzim o pár kroků dřív, než do okolí a podél chodníku jsou cítit spadaná jablka. 

 

Ani jsem nestačila mrknout a všechno se kolem mě tak nějak popárovalo. Někdo se oženil, někdo se vdal, někdo se zasnoubil a někdo je prostě jenom s někým. Já jsem sama, jsem sama většinu svýho pubertálního a dospělýho života. Láska je takový hladový zvíře a já sotva uživím samu sebe. Když píšu, tak ani ty ženský, kterým hladce obrace šiju životy na míru danýmu příběhu, vedle sebe nikoho nemají. Už hrozně dlouho jsem nenapsala nic, kde by vedle sebe ta hlavní hrdinka někoho měla. Nějakou echt romantiku. Asi prostě nemůžu. A tak jenom pozorujou ty hladový zvířata kolem sebe. 

Občas má to zvíře ve mně taky hlad, tak jednou do roka. To ho potom zaženu do kouta a dlouho potom nemůžu usnout. 

 

Nedávno jsem zase šla tou ulicí, kde jsou cítit spadaná jablka. Je to jako kyvadlo, tam a zpátky. Jako při přecházení silnice. 

Když má člověk strach, velmi snadno zůstane sám. 

Když je člověk sám, velmi snadno dostane strach.